Česko-lužický věstník
Ročník XII
Číslo 1 / leden 2002
Gódy, swěźeń
wjasołosći,
pśed źurjami
stoje,
wšykne luźe k
njebju sćelu
požedanje swóje.
Kuždy sebje něco
žycy,
kuždy něco pšosy,
k źiśetkoju
betlehemskem’
pšosby swóje
nosy.
Wboge, kótrež
głódu mrěju,
pšose tšošku
klěba,
tym wšak, kenž su
klěba syte,
mazańcow jo
trjeba.
Chude pšose pomóc
z nuze,
kótaraž jich
tłocy,
mócne pak by raźi
měli
hyšći wěcej mócy.
Dobre žyce měr a
gluku
lužam w cełem
swěśe,
złostniki pak
kśěli lubjej
grěch a złósć a
klěśe.
Wšakorake
póžedanja!
Chto jo móžo
zlicyś?
Co wšak my, my
Serby wboge,
dejmy sebje
žycyś?
Njepšosmy sebj’
we módlitwach
jano wšedneg’
klěba,
njebjaski Wóšc ga
wě derje
cogo jo nam
trjeba.
Njepšosmy tež wó
cesć swětnu,
wó zachadnu
sławu,
w nima cłowjek
njenamaka
žednje gluku
pšawu.
Druga pšosba dej
nět stupaś
wót Sprjewineg’
brjoga,
z njeju płaco
serbska zemja
póteptana, wboga:
„Daj nam, Kněžo,
do hutšobow
hogeń njegasnjecy
lubosći a swěry
kšutej’
k maśerinej rěcy!
Lěj nam z njebja
do wšych dušow
sprawne serbske
cuśa,
aby cuza rěc a
nałog
njeměłej k nim
puśa!
Aby wšykne swěrne
Serby
k wójowanju
stali,
aby wóšcnu rěc a
zemju
mužnje hoborali.
We tej bitwje z
gnednym wokom
z njebja na nas
glědaj,
zašćituj nam
Serbstwo droge,
zginuś jemu
njedaj!
Doniž tak nas
kšywaś buźo
mócna twoja ruka,
dotal derbi
Serbstwu našom’
w Łužycy kwisć
gluka.
Pótom nam se
směwkaś buźo
rědny pśichód
młody,
pótom budu Serby
swěśiś
pšawe serbske
gódy!”
Václav
Srb
přede dveřmi stojí,
každý člověk
k nebi vzhlíží,
vznáší prosbu svoji.
Každý sobě něco přeje,
každý něco žádá,
před děťátkem betlemským tu
prosby svoje skládá.
Bědní, kteří hlady hynou,
prosí o kus chleba,
těm pak, kdo jsou chleba syti,
mazanců je třeba.
Chudí v bídě, v nouzi chtějí
od nich odpomoci,
mocní by pak zase chtěli
ještě více moci.
Dobří lidem v celém světě
mír a štěstí přejí,
zlí by všude hřích a zlobu
měli nejraději.
Kdopak spočte všechna přání,
prosby a žádosti?
Co my Srbi přát si máme
ve své ubohosti?
Nežádejme v modlitbách jen
vezdejšího chleba,
ví náš dobrý Otec v nebi,
čeho je nám třeba.
Neprosme o pocty, slávu
v pomíjivém světě,
z nich člověku pravé štěstí
nikdy nevykvete.
Jiná prosba teď ať vzlétá
ode břehů Sprévy:
v ní nešťastná srbská země
pláče bez úlevy:
„Vlož nám, Pane, v srdce naše
oheň nehasnoucí,
k mateřské dej srbské řeči
věrnost, lásku vroucí!
Vlej nám v duše srbské city,
dej smýšlení čistá,
aby cizí řeč a mravy
neměly v nich místa.
Aby všichni věrní Srbi
k boji vstali zdatně,
aby vlast a mateřskou řeč
ubránili statně.
A v té bitvě milostivě
s nebe na nás shlédej,
braň nám naše Srbstvo drahé,
zahynout mu nedej!
Dokud krýt nás bude Tvoje
ruka žehnající,
dotud bude šťastně živo
Srbstvo na Lužici.
Pak nám bude zítřek kynout
radostný a sladký,
pak vánoce teprv budou
pravé srbské svátky!“
Zorka Koníčková-Pátová, Kteří Lužičané k nám chodili
...
Lužičanů, co vyšlapali těch devadesát schodů, byla hezká řádka, někteří přišli jen na kratší besedu, jiní s tatínkem spolupracovali.
Jednoho z nich jsem ani neviděla, přišel v noci, a jak mi rodiče druhý den ráno řekli, svítil si nad mou postýlkou na mne baterkou, sám otec dvou dětí, projevil o mne srdečný zájem. Byl to Arnošt Bart, velký lužický vlastenec a revolucionář, který v době 1. světové války chodil tajně do Prahy, přecházel lesními stezkami hranice a pak teprve u nás v Čechách nasedal do vlaku. Podle vyprávění rodičů to byl velmi odvážný člověk.
Často k nám docházeli dva Lužičané v Praze trvale bydlící, byl to středoškolský profesor Mikoláš Krječmar a redaktor Jurij Wićaz. Ti k nám chodili střídavě. Krječmar byl pomenší, zavalitější, oddaný obdivovatel básníka Ćišinského, o němž s mým otcem přečasto hovořil. Jezdil občas do Lužice za svým bratrem, od něhož přivážel pozdravy a zprávy. Ty asi nebyly moc příznivé, vždycky se při nich moc kabonil, ale i jinak byl povahy vážné a vše ho dosti rozčilovalo. Sám děti neměl, ale na reálce Na Smetance, kde vyučoval češtině a němčině, byl jedním z nejoblíbenějších profesorů. Když se tak někde zlobíval a pro něco rozčiloval, tatínek, ač byl starší nežli on, s oblibou ho uklidňoval: „_No nezlob se, staroušku, není ti to nic platné!“ Maminka vždycky připravila pro nás pro všechny společnou večeři, ale po ní jsme se musely s maminkou z místnosti vytratit a tatínek s profesorem Krječmarem se dali do odborné práce.
Redaktor Jurij Wićaz si se mnou dokonce někdy i hrával, též mi dával první lekce lužičtiny. Ten s mým otcem stále něco překládal, přeložil také v té době otcovu knihu o Lužici do lužičtiny, byl však i velkým znalcem polštiny a srbochavátštiny. Jejich spolupráce trvala vždycky dlouho do noci, takže k maminčinu dotazu druhého dne ráno, jak dlouho pracovali, tatínek jen ve spěchu sdělil: „Tenhle Jurij, to je nezmar! Teď jistě spí, ale já musím letět do školy!“
Jednou nás navštívil nejlepší tatínkův lužický přítel, s kterým se znal již od svých studentských let, Jan Bryl. Byl to člověk hodně vysoký, hubený, se zářícíma hnědyma očima. Mluvil krásně o své zemi a lidu, ve prospěch Lužických Srbů by vycedil svou poslední kapku krve. Když se více rozhorlil, přepadal jej záchvat kašle. Zval k nim do Lužice. Měli jedinou dcerku Marii Antoanetku, ale kromě ní adoptovali ještě dvě děti, Petra a Hančku, aby, jak řekl Janko Bryl, vychovali tři zdárné Lužičany. Bryl uměl také dobře rusky, protože v určité době žil v Moskvě, kde pracoval v redakci jednoho listu. Když odešel, tatínek nám také vyprávěl, jaký je ten Janko nadšenec: daroval klavír vlastní ženy lužickým studentům, aby si mohli vyhrávat i zpívat při lužických skadžowankách! Že mu to manželka měla za zlé, bylo nasnadě! Bryl měl rád společnost a radostnou náladu.
O tu nebyla nouze také u dalšího Lužičana, jenž se u nás pravidelně stavoval, i když bylo parno, že času nemá nazbyt. Jeho tvůrčí duch i existentní nutnost - vždyť měl tři dcery - ho nenechávaly v klidu. Nebyl to nikdo jiný nežli sám hudební skladatel Bjarnat Krawc. Jak přišel, hned jako by se všechno v pokoji dalo do pohybu, i obrazy jako by se rozveselily. Po počátečním uvítání a malém pohoštění usedl u nás ke klavíru a začal hrát i zpívat. Připadal mi jako Mozart, kterého jsem znala z obrázků, nikdy jsem si však nedovedla určit, které ty melodie složil již dříve a které mu tryskají ze srdce teprve u nás. A tu jsme se nejednou u něho seskupili, nejen my tři, ale přišli i ze sousedního bytu naši přátelé, též velice hudbymilovní - a všichni jsme zpívali slovanské písně za mistrného doprovodu vzácného hosta. A tak u nás v pokoji šuměla Marica, za chvíli jsme byli v Chotěbuzi na jarmarku a nakonec nás všechny zpěvně ujistil talentovaný temperamentní mistr, že Slovanem zůstane, pokud poteče voda ve Sprévě!
Z Dolní Lužice u nás byl několikráte vážný Bogumil Šwjela, který s tatínkem probíral dolnolužické texty. Bližší nám s maminkou byla dolnolužická básnířka Mína Witkojc. Její nádherný kroj, v němž vždycky přicházívala, upoutával mou pozornost do té míry, že po jejím odchodu jsem se ji snažila nakreslit do svého náčrtníku. Zvláště budila obdiv její bohatá ručně vyšívaná přikrývka hlavy, kterou jmenovala „lapou“ a která vyzdvihla tu typičnost i krásu, jimiž se vyznačuje kroj srbských žen od Sprévy. Básnířka si sama na své lapě ornamenty navrhla a také je sama vyšila. Vyprávěla, že v dědině, odkud přijíždí, žije mnoho lidových vyšívaček i švadlen, které si vytvoří své kroje, ale i kroje na zakázku do Chotěbuze. Míně Witkojc kroj pěkně slušel, vždyť měla i hezkou figuru, přičemž důstojně reprezentovala svůj lid. Mívala však takový tklivý úsměv, jako by se s někým loučila, a její finance nebyly nikdy uspokojivé.
Přicházíval k nám též od Zbuzan z Chýnic vytáhlý Václav Srb, jenž našel svůj původ u Srbů v Lužici, navštěvoval často mého otce, naučil se přesně lužicky a pak hlavně v dolnolužičtině psal básně a z lužické srbštiny hodně překládal, právě též básně Míny Witkojc. Tahle Mína, to byla orginální žena! Občas, pokud byla v Praze, chodila mezi lid na Uhelný trh i na Havelský trh, kde vykládala trhovkyním, že ona je Lužická Srbka, že hodně v životě zkusila, a přirovnávala se k Boženě Němcové, k níž cítila hluboké sympatie. Nakonec trhovkyním i nahodilým kukalům, co se tam zastavili, rozdávala své básně!
Za tatínkem, když vedl jeden čas svá seminární cvičení doma v bytě, chodilo vedle českých studentů dosti lužických, na jejichž zazvonění chodila maminka otvírat dveře. Tajně jsem nakukovala, kdo vešel, a po čase jsem je znala všechny podle jmen, ale s některými jsem se i seznámila osobně. Byli všichni velice zdvořilí, snaživí, pravidelně přicházeli a zdálo se mi, že velmi rádi, jako by se k nám těšili. Nejdříve přicházíval Jan Cyž, širokolící, vždy usměvyvý, za ním student Šleca, Jurij Cyž, pro vědu zanícený Ivan Smoler, pak Jurij Henčl, Měrćin Nowak, Hanka Bartec, Brězan aj. Všichni se sesedli v pokoji kolem stolu, rozložili svá lejstra - tatínek, nežli přivřel dveře, laskavě na nás kývl: „Teď buďte zticha, teď je tady škola!“
Pravým svátkem byl pro mne den, kdy se u nás objevil radworský učitel Michał Nawka. O něm tatínek žertovně říkal, že má dvě školy: jednu doma - přotože měl 13 dětí - a druhou ve své radworské škole. Učitel Nawka byl nesmírně nadaný člověk, stále plný nápadů. Zatímco mému tatínkovi horlivě vykládal o svých návrzích na reformu lužického pravopisu, zrovna tak živě mamince odpovídal, jak by přestavěl u nás nábytek, aby bylo více místa, když si povzdychla, že pro samé knihy a lejstra není už co kam dát! Protože byl také velký muzikant a ctitel našeho Bedřich Smetany, rozjel se za námi rovněž do Litomyšle, byl s námi v jeho rodné světnici a rozběhl se i sám do blízkého okolí, Smetanových luhů a hájů, jak o tom doma mluvil, když v rodném svém Radworu přednášel vesničanům o Smetanovi. Svou tamější přednášku prý zakončil přirovnáním: „Když si nasadím tyto brýle, vypadám jako Bedřich Smetana - a teď, když si je sundám, jsem to opět já, váš starý Michał Nawka!“ Chutě jsme se tomu zasmáli, ale mně nejvíce ze všeho na něm se líbily ty jeho děti, co o nich u nás mluvil, a mým tajným přáním bylo všechny je poznat, což se mně přece jenom splnilo za několik let, ale ne u nás, nýbrž u nich v Radworu.
Několikráte nás také navštívil administrátor poutního místa Róžantu Romuald Domaška, usměvavý kněz a hornolužický spisovatel. Měl k tatínkovi velmi vřelý vztah, rád s ním spolupracoval a mnohokráte zdůrazňoval, že se těší na návštěvu tatínkovu v Lužici. Sám velice rád cestoval, nebál se používat i letadla pro delší cesty. I on přijal pozvání tatínkovo a přijel za námi do Litomyšle. Odtud si prohlédl východní Čechy, aby poznal kraj Jiráskův i Terézy Novákové, načež s tatínkem odjel na Moravu a Slovensko, kde se zejména zajímal o krápníkové jeskyně. Snad chtěl o nich psát.
Byl však jeden Lužičan, který k nám nikdy nepřijel, ale byl opravdovou osobností, jež zanechává v lidech hluboký dojem, a který byl s mým otcem v nejlepším přátelském vztahu, a jak se mi tehdy jevilo, v nejplodnější badatelské spolupráci, jako by ti dva stále si měli co říci a to, co si říkali, muselo být pro ně pro oba nesmírně zajímavé, což se odráželo z jejich tváří. Ale za tímto Lužičanem jsme chodívali do hotelu Terminus do 2. patra, kde již na nás čekával i se svou manželkou Loskou. Byl to sám největší lužický badatel klasický filolog a slavista profesor Arnošt Muka! Jezdil pravidelně v té době do Prahy ze dvou příčin: první u něho byla badatelská příčina, druhá jeho oční zákal i celková choroba očí. Na radu mého otce se léčil u očního specialisty profesora Janků, který Muku také operoval, a to s úspěchem. Ovšem jeho chatrný zrak i stáří nedovolovaly mu už někoho navštěvovat a co se týče záznamů v archivech, knihovnách, tam mu nahrazovala zrak jeho žena. Ta si právě také vždycky přála, abychom přišly také s maminkou rovněž za nimi. Zatímco se tatínek učeně bavíval s profesorem, maminka si přátelsky vyprávěla s paní Loskou Mucynou, jak znělo po srbsky celé její jméno, což se mi velmi zamlouvalo. Muka vypadal jako přívětivý stařeček, když proti sobě s tatínkem seděli, byl to spíše věkový poměr jako otec se synem, i když si tykali, a u Muky rozhodně věk nevadil, myslil stále svěže a měl smysl pro humor. Když si všiml, že chci poslouchat, co on povídá, začal kvůli mně vyprávět, jak byl kdysi na audienci u samotného saského krále, který si ho zavolal, aby jej požádal o hodiny lužické srbštiny, že se chce jako loajální panovník také tomuto jazyku přiučit. Král zahájil audienci slovy: „Also Sie sind ein Wende!“, načež prý mu Muka odpověděl: „Jawohl, meine Majestät, bis zum Ende!“ Muka to řekl hrdě a uklonil se. Na panovníka to udělalo hluboký dojem. Ohromně se mi toto vaprávění líbilo a ještě večer na dobrou noc jsem si tiše slabikovala „Jawohl, meine Majestät, bis zum Ende!“
Poznámka redakce: rukopis
tohoto článku (snad z r. 1982) je uložen v pozůstalosti dr. Jana Cyže v Lužickosrbském
kulturním archivu pod číslem N IV, 10-C. Za zprostředkování děkujeme Domowině,
referátu pro styk s veřejností
.
Zeman přijal
zástupce Domowiny
Dne 24. října přijal
předseda vlády ČR Miloš Zeman delegaci Lužických Srbů. Na návštěvu českého
parlamentu přijeli Jan Nuk, Křesćan Baumgärtel, Božena Pawlikec a Benedikt
Dyrlich. Setkání s poslanci organizoval poslanec Robert Kopecký (ČSSD),
rozhovorů se účastnili dále poslanci ČSSD Miloslav Kučera, Karel Šplíchal a
Vladimír Laštůvka, z KDU-ČSL Jan Grůza a z KSČM Jaromír Kohlíček a Vojtěch
Filip. Předmětem mimořádně přátelské rozmluvy byly věci lužickosrbského
školství, ale i česko-lužickosrbské styky. Lužičtí Srbové vyslovili přání, aby
byla do kulturní výměny mezi Českem a Německem zahrnuta silněji lužickosrbská
literatura, hudba, výtvarné umění a divadlo. Lužičtí Srbové navrhovali i
postavit pomník J. Bartu-Ćišinskému nebo po něm pojmenovat ulici. Miloš Zeman s
těmito a dalšími návrhy souhlasil a přislíbil, že jeho vláda bude dále přihlížet
k zájmům Lužických Srbů a podporovat je jak v mezinárodních jednáních, tak i v
samém Česku.Totéž se vztahuje i na nejrůznější otázky lužickosrbského školství
a na vysokoškolské vzdělávání.Předseda Domowiny Jan Nuk poděkoval Miloši
Zemanovi za nynější pomoc České republiky Lužickým Srbům a věnoval mu
lužickosrbské knihy a hudební media. Srbové také požádali českou vládu o
podporu při přebudování budyšínského Lužickosrbského gymnasia na gymnasium
slovanské. (SN
25. 10. 2001, Př 2. 11. 2001) zs, J-a
Ke zprávě je připojena fotografie s těmito účastníky
jednání: poslanec (ČSSD) Robert Kopecký, který setkání zorganizoval, Miloš
Zeman, varnsdorfský básník Milan Hrabal, Božena Pawlikec, Křesćan Baumgärtel,
Jan Nuk, Benedikt Dyrlich, Jurij Łušćanski.
Že pan předseda vlády Miloš Zeman
lužickosrbské zástupce ochotně přijal a vyslechl, že má pro lužickosrbské
potřeby pochopení a že přislíbil podporovat je, to nás nesmírně těší. Tím nám
svitla naděje, že se snad zlepší podmínky pro práci ve prospěch vzájemných
styků. Ty jsou v některých směrech neutěšené (zejména v Praze; Varnsdorfští
jsou na tom lépe). V Praze působí dva spolky: Sdružení přátel Lužice při
Společnosti Národního muzea a Spolek česko-lužický. Oba úzce spolupracují a oba
vykonaly hodně práce (kurzy lužické srbštiny, četné zájezdy do Lužice, osmkrát
ročně pravidelné přednášky o lužickosrbské kultuře a dějinách, osazení pamětní
desky básníku Janu Ćěslovi v Neveklově, pořízení náhrobního kamene na hrob
lužickosrbského novináře Jurije Wićaze Pražského na Olšanech, vydávání
měsíčníku Česko-lužického věstníku, vydání šedesátistránkové brožury Lužice,
účast na vydání lužickosrbského retrográdního slovníku od Dr. Tima Meškanka
atd.), přestože jsou jejich podmínky k
činnosti nepříznivé. Pro uskutečňování této činnosti je zapotřebí se někde
scházet. V minulém století byl takovým místem Lužický seminář na Malé Straně v
Praze v ulici U Lužického semináře 13. Tato budova, postavená lužickosrbskými
mecenáši bratry Šimony r. 1728,
sloužila skoro 200 let jako kolej pro lužickosrbské studenty studující v Praze.
Po 1. světové válce budova několikrát změnila majitele, ale přesto sloužila
Lužickým Srbům a jejich českým podporovatelům. Nynější majitel domu (Centrum
pro výzkum vysokých škol, podléhající Ministerstvu školství, mládeže a tělesné
výchovy ČR), nemá pro prolužickou činnost přílišné pochopení. Členové výborů
obou spolků, redakční rada Česko-lužického věstníku atd. se musí k přípravě
spolkových akcí scházet po hospodách nebo v soukromých bytech aj. Každé užití
Lužického semináře musí být majiteli
budovy předem ohlášeno a jím povoleno, dům je nutno do 17. hod. opustit atd. To
vše je pro pracovníky obou spolků (veškeré práce vykonávají dobrovolně, bez
jakékoliv odměny) trpké a ponižující. Rádi bychom nyní, když o tuto činnost,
mající v Česku dlouholetou tradici, projevil zájem i nejvyšší vládní činitel,
uvěřili, že se podmínky pro naši práci zlepší. Jiří Mudra
Koncert lužickosrbské hudby
Večer Sdružení přátel Lužice při Společnosti
Národního muzea 20. 11. 2001 byl věnován lužickosrbské
hudbě. Koncert se konal v sále Futura v ulici Politických vězňů. Připravila ho
a slovem doprovázela prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc. Šest
lužickosrbských dvojzpěvů a dvanáct z 33 lužickosrbských lidových písní od
Bjarnata Krawce zazpívaly Dana Dubová, Eva Rukavičková a Olga Mojžíšová za
klavírního doprovodu Marcely Pflegerové a Zdeny Ledvinkové. J. Vrchotová
-Pátová přednesla svou báseň Můj kraj ze sbírky Svému otci (1947). Aby mohli
posluchači pozorovat shody (ale i rozdíly) obou slovanských jazyků, vyslechli
také hornolužický překlad, pořízený k této příležitosti Ludwigem Kolou.
Koncertu byl přítomen i PhDr. Toni Bruk a s českými televizními pracovníky
pořad natáčel pro lužickosrbskou televizi. - Po koncertu poslanec J. Kohlíček
pozdravil shromáždění a informoval o nynějším svízelném postavení
lužickosrbských škol i o svých aktivitách v jejich prospěch. Předseda Sdružení
přátel Lužice při Společnosti Národního muzea ing. J. Ladra promluvil o plánu
práce na rok 2002 i o chystané vzpomínce ke 100. výročí narození dolnolužického
básníka Wěcława Serba-Chejnicańského v Chýnicích 29. 12. 2001. - Koncert byl
úspěšný, sál byl zcela obsazen. J-a
Příspěvek spolkové vlády Nadaci pro
lužickosrbský národ (Załožba za
serbski lud) zůstane na dosavadní úrovni 16 milionů DEM i v roce 2003. Sdělila
to poslankyně Barbara Wittigová (SPD).
(SN 9. 11. 2001) J-a
Božena Pawlikec představila
v celostránkovém článku školství dánské menšiny ve Šlesvicku-Holštýnsku.
Menšinové dánské školy jsou nevládní, ale mají status veřejných škol.
Zřizovatelem škol je Dánské školské sdružení, svaz rodičů, který určuje náplň
výuky. Ve všech je dánština jako vyučovací jazyk pro všechny předměty. Do
dánských škol mohou chodit i Němci, dorozumívacím jazykem v nich je však
dánština a němečtí rodiče se písemně zaručují, že alespoň jeden z nich se
alespoň pasivně naučí dánsky. Spolková země Šlesvicko-Holštýnsko dotuje dánské
školy stejně jako ostatní veřejné školy ze 100%, dotace z Dánska činí dalších
více než 100%. Dánská menšina systematicky podporuje dánskou identitu: zřizuje
vlastní vzdělávací a sociální organizace - se školami tak spolupracují mateřské
školky, zařízení pro volný čas i domovy důchodců. (SN 30. 10. 2001) zs
Počítačová hra Krabat je
so nawróćił v horní i dolní lužické srbštině je v prodeji od 30. 10. 2001. Vytvořila ji
studenstská skupina Rapaki. Bližší informace také např. na http://www.internecy.de.
(SN 30. 10. 2001) zs
V polovině října odhalili
ve Slepém památník Mateje Handrika, který tu působil v letech 1894-1934 jako
farář. Zdejší lužickosrbská komunita mu vděčí za zachování místního nářečí,
kroje a zvyků. Pomník - bludný balvan (darovaný společností LAUBAG ...) s
tabulí s dvojjazyčným nápisem (tu věnoval Handrikův vnuk Christoph
Frommerhagen, farář ve výslužbě, žijící ve Wardersee v Meklenbursku) - najdeme
pod velkým jírovcem za farskou zahradou, který zasadil sám Handrik a lidé mu
říkají Handrikowa kastanija (Handrikův kaštan). (Př 9. 11. 2001) zs
Ve Slepém se 10. 11. konalo
7. literární posvícení Lidového nakladatelství Domowina. Do zdejšího
Lužickorbského kulturního centra přišlo na 100 lidí. Zúčastnila se řada
spisovatelů; Roža Šenkarjova, Jurij Koch a Beno Budar četli z děl svých i
cizích, lužickosrbsky i německy. Kulturní program doplnila skupina Sprjewjan a
Slepjanske kantorki, k tanci hrála skupina Kadenca. Největší pozornost budila
zejména kniha Rože Šenkarjowě Wšycke drogi wjedu domoj v místním nářečí,
„bestseller“ Jurije Kocha Koče slěbro, obrazová knížka Madleny Nasticcyny Što
tam běha, lěta, łazy a Wokomiki słónca Bena Budara. (SN 12. 11. 2001) zs
Jedna ústřední
lužickosrbská střední škola, anebo jedna státní a jedna soukromá - to je
výsledek jednání občanů 13. 11. ve Worklecích, pořádaného místní organizací
CDU. Zemská radová Andrea Fischerová trvá na jediné škole, jakkoli podporuje
případnou soukromou aktivitu, a usiluje o to, aby na jednání zemského sněmu 5.
12. padlo v té věci rozhodnutí. Worklečtí se brání a chtějí, aby jejich škola
(pod niž patří i školy v Ralbicích a Pančicích) zůstala součástí sítě
lužickosrbských škol. (SN
14. 11. 2001) zs
Saské zemské úřady definitivně rozhodly o zrušení
chrósćické školy. (ČTK 7.
12. 2001) rč
Knihy
Milan Hrabal, Hanka Krawcec (Kruh přátel muzea Varnsdorf, Město Varnsdorf; Varnsdorf 2001)
Publikace Milana Hrabala o
lužickosrbské grafičce a malířce Hance Krawcec vyšla letos v druhém
rozšířeném vydání. Stalo se tak ke stému výročí jejího narození (viz ČLV
4/2001). Publikace popisuje podrobně život a také dílo první dámy lužickosrbského výtvarného umění zejména z lidské
stránky. Publikace se pro svou povahu určitě zalíbí především obyvatelům
šluknovského výběžku, jelikož mapuje hlavně „varnsdorfské období“
v souvislostech tehdejších reálií. Členění kapitol zůstalo nezměněno:
Člověk člověku světlem (úvodní slova); Střípky zrcadla (úryvky z textů H.
K.); Mozaika (příspěvky různých autorů k životě H. K.); Otisky, odlesky,
stínohra (krásná literatura o Hance Krawcec); První žena lužickosrbského
výtvarného umění (odborníci o tvorbě); Kalendárium života a díla (chronograf);
Co zůstává (reprodukce); Prodloužená paměť (reportáž ze vzpomínkového pořadu).
V závěru najdeme úplnou bibliografii. Veškeré skutečnosti jsou „dotaženy“
až do května 2001. Autor nashromáždil velké množství citátů a úryvků, které
dobře doplňují základní rysy knihy, jako i fotografie a reprodukce některých
děl. Pokud se bude provádět dotisk knihy, doporučil bych zvolit obálku
s větší gramáží papíru, zajišťující delší trvanlivost knihy.
rč
Jarmila Vrchotová-Pátová, Nálady, dojmy a
vzpomínky z mého života ...
Nakladatelství
a vydavatelství OREGO-Dr. M. Havlíček, Praha 2001, 59 s., náklad 500. Pod tímto názvem, prozrazujícím vřelý vztah
spisovatelčin k oběma vynikajícím českým skladatelům, vychází v útlé brožuře 33
krátkých próz. Autorka v nich v časové posloupnosti vzpomíná na šťastné dětství
s tatínkem, maminkou a bratrem, vzpomíná na své babičky, na postavičky, s nimiž
se setkávala v rodné Litomyšli, na drobné veselé příhody v rodišti a později v
Praze i v jiných městech. Připomínají se tu četní umělci, s nimiž se kdy
setkala, popřípadě umělecky spolupracovala. Příběhy jsou prodchnuty láskou k
lidem, láskou a obdivem k umění, vřelým citem k domovu. V jediné básnické
skladbě této knížky Verše o Praze (1958) vzdává básnířka v deseti oddílech
poctu milovanému městu a vyjadřuje své city k němu. Doslov dává tušit, že umělecká
činnost jí není jen povoláním, ale je s ní bytostně spjata a stává se pro ni i
oporou a posilou v občasných životních nesnázích. Jiří Mudra
Odjinud
Mercator
Media Newsletter 10
*Od července 2002 začne vysílat nový televizní kanál pro Korsiku. Jde o vysílání regionálního kanálu F3 francouzské veřejné televise France Television. Předpokládá se, že na programu budou dětské pořady v korsičtině.
*Jediná rozhlasová stanice vysílající v asturštině, Radio Sele, přišla o vysílací licenci. Asturská nacionalistická organisace Andecha Astur odsoudila tento krok jakožto odporující chartě Rady Evropy o regionálních a menšinových jazycích, kterou Španělsko podepsalo, a vyjádřila přesvědčení, že jde o manipulaci ze strany socialistické strany (PSOE), která je nyní v Asturii u moci.
*Festival keltského filmu a televise se bude konat 20. – 23.března 2002 v Kemperu (Quimper) v Bretani. Představí se tu nejlepší tvorba ze Skotska, Irska, Walesu a Bretaně. Je vypsáno 19 cen v kategoriích animovaného filmu, dramatu, dokumentu, rozhlasu, nových medií atd. Festival se koná každý rok v jiné zemi. Informace: www.celticfilm.co.uk.
*Dotace baskické vlády pro sdělovací prostředky v baskičtině letos stouply na 645 mil. peset, tj. 3 876 528 euro, z toho nejvíce obdržel tisk, méně rozhlas, pak televise, multimedia a časopisy pro děti a mládež. Dotace pro televisi však bude v příštím roce dvojnásobná.
Připravila Zuzana
Sklenářová
Cyle nowe poskitki su trjeba
Předźenak 2. 11. 2001
Hlavní
redaktor Serbských nowin Benedikt Dyrlich v článku klade otázky etnologovi
docentu Filozofické fakulty UK PhDr. Leoši Šatavovi, CSc., který v letech
1996 – 2001 pracoval v Serbském institutu v Budyšíně. L. Šatava
zkoumal v minulých dvou letech vztah žáků 7.-10. ročníku lužickosrbských
základních škol a základní školy v Kulowě k lužickosrbskému jazyku a
kultuře. Z rozmluvy vyplývají zajímavé skutečnosti:
Žáci
vyšších tříd lužickosrbských základních
škol nemají k lužickosrbskému jazyku a kultuře poměr stejný. Dvě třetiny
mladých lidí na školách jsou méně nebo více k lužickosrbským věcem vlažní,
nebo dokonce lužickosrbskou identitu odmítají. K tomuto zjištění dospěl
Šatava na základě 600 dotazníků vyplněných žáky anonymně. Před dvěma lety zkoumal tutéž problematiku
na budyšínském Lužickosrbském gymnáziu. Výsledky obojího průzkumu ukazují, že
dnešní žáci vyšších tříd jsou ovlivněni dvojí identitou – lužickosrbskou a
německou – silněji, než bylo pokolení jejich rodičů.
V čem
se tato vlažnost projevuje? Asi dvě třetiny dotazovaných žáků přisuzují národnosti,
jazyku a lužickosrbské kultuře význam jen slabý. To znamená, že pro mnohé
13-16leté nemá lužickosrbský jazyk a kultura příliš velkou důležitost, a tím
ani hodnotu. Tato mládež nečiní zásadní rozdíl mezi lužickosrbskou, německou a
mezinárodní kulturou. Jsou částečně schopni dorozumívat se bez obtíží anglicky
a tak kulturu – zejména hudební – mnoha
národů v tomto jazyku přijímat, užívat jí a prožívat ji. – Recepce
lužickosrbské kultury, na niž se my starší stále ještě díváme jako na normální
a zároveň osobitou, jako je četba knih, návštěva divadla nebo poslech rozhlasu,
je mezi mladými tuze slabá. A autor se domnívá, že už nikdy velkou roli hrát
nebude, jestliže se tato kultura nebude poskytovat docela novým způsobem,
mládeži přiměřenějším. O tradiční lužickosrbskou kulturu, na niž si mladí lidé
před 20-30lety ještě jaksi samovolně navykli, dnešní mladí lidé sotva stojí.
Nynější doba je docela jiná, bohužel však mládež v srbské Lužici nedostává
odpovídající nabídku. Většina lužickosrbké kulturní politiky v našich
institucích, v Domowině a załožbě jde mimo mladé lidi. Lužickosrbská
mládež je otevřená v nejlepším smyslu slova. Kritika, že mladí nejsou dost
„kulturní“ nebo „dost národně zaměření“, není oprávněná. Nejsou ani celkově
„zkažení“, jsou prostě jiní, než se většina starší generace domnívá. I mladí
Lužičtí Srbové potřebují víc aktuálních a taky docela nových kulturních a
uměleckých nabídek. Přitom je velmi důležité, aby tvůrci takových nabídek
v našich školách, institucích a spolcích věděli, že mladým je často docela
lhostejné, je-li něco lužickosrbské, německé nebo anglické. Nabídka musí být
přitažlivá a zajímavá. Některé dobré příklady toho už máme, to však nestačí. –
Mládež chce především nové a moderní formy kultury a sdělovacích prostředků,
zejména počítačové hry, divadelní představení a hudební pořady docela nového
druhu. Dlouhé a k tomu ještě výrazně poučující texty mládež odmítá. –
V nabídce, přiměřené přítomné době, tkví velká naděje, že mládež získáme
pro lužickosrbské podniky, že ji emocionálně a duchovně připoutáme
k lužickosrbskému jazyku a kultuře. – To si ovšem žádá, abychom
poskytovali více kultury, literatury a sdělovacích prostředků otevřených
světovým trendům. Co je – jak mladí říkají – „cool“, to je mimořádně důležité a
potřebné podávat v lužické srbštině. Setkání s určitou kulturní
módou v mladých letech ovlivňuje
pak člověka na celý život. To ví každý z nás z vlastní zkušenosti.
Proto také autor tuze postrádá lužickosrbský časopis pro dospívající mládež.
Na otázku, v kterých
lužickosrbských základních školách se na dvoře o přestávkách ještě mluví
lužickosrbsky, odpověděl L. Šatava: Na všech těchto školách i mimo školní
vyučování mluví žáci mezi sebou ještě také lužickosrbsky. Ale skoro bez výjimky
mluví mezi sebou lužickosrbsky jedině v Chrósćicích. Ve všech ostatních
školách žáci ještě užívají lužické srbštiny méně nebo více. Ve školách, kde je
velká většina tzv. žáků B (= vyučovací jazyk německý, lužická srbština
nepovinný předmět, pozn. J-a), jako je tomu v Radworu – dorozumívají se
žáci německy. Německy se už hodně mluví i v Ralbicích. V této
souvislosti je třeba říci, že většina mladých se v tomto věku ještě
zdaleka nerozhodla definitivně, chce-li nebo bude-li rovněž v budoucnu
aktivně mluvit lužickosrbsky a pěstovat živou lužickosrbskou kulturu – a
později ji snad odevzdávat svým dětem. Úkolem nás všech je získávat co nejvíc
mladých tohoto stáří pro lužickou srbštinu a kulturu. L. Šatava je přesvědčen,
že jeho výzkum k tomu může některými myšlenkami a podněty přispět. J-a
Martin Reissner, redaktor kulturní rubriky deníku Slovo, se ptal Pětra Thiemanna, zástupce ředitele Německo-srbského lidového divadla v Budyšíně pro lužickosrbské záležitosti, na aktuální otázky. Divadlo každou sezónu uvede v činohře deset až jedenáct premiér, čtyři kusy připraví loutková sekce, patero hudebních her představí scéna hostujícího zhořeleckého divadla. Letos německá část inscenuje například Schillerovy loupežníky a Krabata ve zpracování Ralpha Oehmeho, srbská část přichystala na konci loňského roku dílo Colina Higginse Harold a Maude, v březnu tohoto roku Sen noci svatojánské, obě hornosrbsky, třetí se stala Maryša v dolní lužické srbštině (převedl ji Erwin Hanuša), o obou posledně zmíněných jsme již informovali v předešlých číslech. Srbský loutkový úsek dává dětem možnost zhlédnout v horno- i dolnolužické verzi Prokofjevova Péťu a vlka. Poté směřují dotazy k financování. Divadlo dostává peníze od saské vlády, východosaského kulturního společenství a Załožby za serbski lud. Čtenář se dozvídá i o vzniku divadla v roce 1963. V Budyšíně tehdy byl srbský soubor bez divadla a německé divadlo bez životného souboru. Kvůli zajištění trvalé symbiózy těchto byla před třemi lety zřízena právě funkce, jež nyní Thiemann zastává. Co se týče jazykové situace, Thiemann tvrdí, že lužická srbština už se v současnosti relativně stabilizovala. rč
Dopisy
Členka
Sdružení přátel Lužice Tamara Wagnerová nás pravidelně informuje o své osvětové
činnosti, přinášíme její poslední informace:
Desítky účastníků zahraničního odboje z Pojizeží
i z Prahy se sešly ve vesničce Záborčí u Malé skály při pietním
vzpomínkovém aktu u rodného domku velitele Čs. samostatné obrněné brigády ve
Velké Británii – armádního generála Aloise Lišky. Legendární velitel bojoval už
jako mladý hoch, když přeběhl z rakouské armády do ruských legií – aby se
po návratu do svobodné vlasti stal uznávaným dělostřeleckým odborníkem. Po
útěku přes Balkán a Francii se stal 1. září 1943 velitelem zmíněné brigády,
která pak bojovala zejména proti Němci opevněnému přístavu Dunkerque. Marně
žádal, aby se mohli zúčastnit bojů za osvobození rodné země, kam se vrátila
brigáda v květnu 1945. Aby pak opět po krátké době v r. 1948 prchal –
tentokrát před čs. státní bezpečností. Zemřel v únoru 1977. Spolubojovníky
a přátele generála jsme požádali o projev protestu proti současnému konání
saské vlády proti Lužickým Srbům. Všichni s nadšením souhlasili, přidali
se i další legionáři jako starosta Mladé Boleslavi volyňský Čech Kubišta,
tajemník Čs. obce legionářské pluk. Chejstovský i desítky mladých členů
Vojenského historického klubu Rota Nazdar. Ti z Bakova rozhodli, že
na jaře vyjedou do Lužice. Srby budou podporovat v každém případě,
Tisíce českých občanů protestují svými podpisy proti
rozhodnutí saské vlády likvidovat lužickosrbské školy a omezovat příspěvky na
kulturu lužickosrbských institucím. Proto byl se sympatiemi přijat návrh
ministryně dr. Antje Vollmerové na
závěr „FÓRA 2000“ na vytvoření Mezinárodního soudního dvora pro etnické
menšiny. Bohužel den předtím 16. 10. neodpověděla v soukromé debatě před
Španělským sálem právě paní ministryně na novinářský dotaz o současných
problémech lužickosrbského etnika.
Tazatelka předala proto svůj dotaz písemně panu dr. Pehemu, který měl později
moderovat tiskovou konferenci s paní ministryní. Závěr dodnes neznáme... Kdo
zpochybnil? Doprovod „političky“ slečny Moniky Pajerové, pan Horáček, nás na
Pražském hradě informoval, že při návštěvě budyšínské Domowiny mu byly
předloženy doklady o tom, že vláda poskytuje Srbům obrovské milionové částky...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------literární
příloha
O zbojnících Lazích
Když k pohanským
žercům Bílého Boha na hoře Běłobóh v Ganských Horách dorazily první zvěsti o
tom, že kněží jakéhosi boha Krista chodí po Čechách a se svolením Svatopluka,
knížete Moravanů a Čechů, porážejí dobré a lidmi milované staré bohy, nemohl
tomu nikdo uvěřiti a ani nechtěl. Později se však přesvědčili, že je to pravda,
a padl na ně ohromný strach, neboť oni kněží prý hovořili jazykem
srozumitelným, na rozdíl od těch, jež posílali Bavoři. Bavorských podivínů
nikdo rozumem pojíti nemohl, protože něco blekotali, jako by mluviti neuměli, a
proto je přezdívali Němci. Potom došla zpráva, že kněží, o něž se staral
Svatopluk, pod vedením jednoho, nejdůležitějšího, zvaného Methodiem, se už
břehem Nisy dolů k severu berou a k hradu Ganě přicházejí.
Bělbohovi žerci
byli moudří. Nebáli se bavorských kněží Kristových, ačkoliv je obklopovali
vojáci ve zbroji. Nikdo jim porozuměti nedokázal, nikdo z nich nezmoudřel.
Věděli, že oni místní lidi od starých bohů neodvedou. Báli se však onoho
Methodia, jenž mluvil k lidem srozumitelně a ne po zlém, nýbrž po dobrém jim
poléval hlavy vodou a cínové kříže, znaky boha Krista, na šíje věšel. Nějakým
způsobem se domluvili s Bavory, kteří v té době již přicházeli k Labi. Setkali
se s nimi v malé rybářské vsi Drježdźany na levém břehu Labe a přemlouvali je k
zabití onoho Methodia i jeho lidí. Kolik zlata a stříbra za to Bavorům slíbili,
toho se nikdo nedověděl, ale bavorský posel hned donesl děvínskému biskupovi
zprávu o Methodiovi a jeho kněžích a vrátil se s příkazem k jejich dopadení.
V té době žil v
Drevnově nad říčním brodem jistý člověk, jenž převážel lidi přes Nisu,
postrkuje svou loďku dlouhou tyčí. Jmenoval se prý Tesel, protože jeho otec,
děd i praděd byli tesaři, ale že si byl zvykl na přívoze bez zájmu lahati,
dokud se nesešlo tolik cestujících, aby plavba za něco stála, přezdívali jej
Lahou a tak na něj volali. Měl dva syny, veliké siláky, poslušné jaksepatří,
ale líné. Rádi po celé dni vylehávali na slunci před chatou a zpívali hloupé
písničky. Přestože měli jména Trojík a Žárek, nazývali je po otci též Lahy.
Žárek Laha stále
přemýšlel, jak se státi bohatým, dobře jísti a teple se oblékati, nepřikládaje
rukou k dílu. S Trojíkem, jemuž také vonělo lehké žití, přemluvili kteréhosi
dne otce k zbojničení. Vystěhovali se z Drevnova na pravý břeh Nisy a na
rozvidlení cest, které vedly do Vratislavě a do Lubáně, si v hlubokém boru nad
potůčkem postavili úkryt - malý přístřešek z větví, pod nímž na suchém mechu
nocovali. Trávili tu celé dni, přepadajíce a okrádajíce pocestné. Na zimu si
vystavěli malou dýmnou chatrč, z níž vycházeli na lup, jen
když padal sníh, aby po sobě nezanechávali stop.
Tři Lahové takto
zbojničili více než rok a na návrat k poctivé práci ani nepomyslili. V tom čase
již bavorská čeládka děvínského biskupa hledala u Žitavy a Drevnova onoho
Methodia. Chytla ho, připravila přitom o život dva jeho kněží, vzdor tomu, že
se chránili křížem, a zbytek se rozprchl po okolních lesích.
Právě tehdy, po
prvních snězích, se pod Lahovic dýmnou střechu prodrali
dva neznámí lidé, tuze hladoví a cestou velmi znaveni. Žárko s Trojíkem je
chtěli zabíti, aby nikomu neprozradili lesního úkrytu, ale otec je zadržel s
vysvětlením, že něco jiného je zbojničení na cestách a něco jiného braní
lidského života, kterýžto náleží pouze Bělbohu. Rozkázal muže nakrmiti, neboť
věřil, že každý, kdo přestupuje domácí práh, dává se v záštitu rodových duchů,
které potěší jeho nasycení. Nazítří s oněmi neznámými počali rozmlouvati i
dozvěděli se, že byli kněžími biskupa Methodia ze Syrmia, který vycestoval
spolu se svým bratrem Cyrilem z daleké řecké Soluně, aby obrátil slovanské
národy k bohu Kristu. Příchozí vyprávěli, že bohabojný biskup Metoděj měl kdysi
v Praze nad řekou Vltavou předivný sen, v němž spatřil apoštola Petra a ten mu
kázal jíti do země, jejíž obyvatelé se zvou Polany, aby tamějšího knížete i
jeho poddané přivedl na cestu Kristovy víry.
Lahovi strávili s
přibylci všechny zimní dny ve své dýmné chatě,
poslouchajíce vyprávění o světě, o Kristu a jeho matce Marii i o jeho
přikázáních, jakož i o hříších, kterých je nutno se vystříhati, aby se po smrti
člověk nedostal do pekelného ohně. Poslouchali rádi, protože kněží mluvili
zajímavě, a po zimních svátcích už dokonce společně zpívali nábožné písně. Na
jaře, dříve než oschly cesty a Metodějovi kněží vyrazili do Polan, stála už
vedle chaty malá dřevěná kaplička ke Kristově poctě, první na pravém břehu
Nisy.
Lahové přestali
loupiti. Vycházejíce na vratislavskou a lubáňskou cestu, zastavovali poutníky a
vyprávěli jim o Kristu. Mnozí z těch, kteří jim naslouchali, později přicházeli
a usazovali se vedle dřevěné kapličky skryté v lese nad potůčkem a přijímali
křest. Vznikla tak nevelká osada, která byla od přízvisek daných kdysi jejím
zakladatelům nazvána Lahovem.
Rozezlili se pohanští
žerci Bělbohovi, když se jim doneslo, že svatyně boha Krista stojí v lesní vsi
Lahově. Shromáždili své věrné a přiměli je, aby v noci na osadu zaútočili.
Mnohého však nezískali, protože když Metodějovi kněží, navracejíce se z polské
země, vstoupili do spálené vesnice a sebrali věřící rozprchlé po lesích,
obnovili sídlo i svatyni a pro obranu je obehnali příkopem plněným vodou z
potoka a silným kolím z dubových peňů.
Vyprávěli o svém
pobytě v kraji Polanů a o tom, jak Polané zabili svého knížete Myšovitu, který
na ostrově goplanském v kamenném sloupě seděl a hnětl svůj lid. Vyprávěli též o
tom, jak lid na jeho místo povolal syna koláře Chrosta jménem Piasta a jak
synáčka jeho Zemovíta z věčné slepoty vyléčili a pokřtili.
Ožila ves Lahov
na pohořelištích po chatách spálených zlými žerci a dlouho přetrvala. Byla několikrát napadena Bělbohovými vyznavači,
ti jí však nedobyli. Po mnoha desítkách let jeden z potomků Žárka Lahy jménem
Jeremiáš vybudoval na místě, kde stálo staré dubové kůloví, roky a útoky nepřátel
drahně poničené, kamennou zeď, jakož i kamennou chatu s průzory pro světlo a
střílení z luků v případě obrany. Když kníže Bolek Chrabrý táhl přes Nisu na
Lužici, Milsko a Míšeň, nocoval v Lahově a prohlédnuv si kamenný hrad, rozkázal
jej rozšířiti a přestavěti a přeměnil v kastelánství, vydávaje příslušný
pergamen s voskovou pečetí, v němž Lahov zmínil jako castrum in Lagovi a k uctění památky dvou kněží svatého Metoděje,
kteří tudy před věky kráčeli, dal lahovskému kastelánovi do znaku postavy dvou poutníků
v dlaních třímajících širokou stuhu s latinským nápisem Christus vincit.
Lidé zapomněli na
zakladatele vsi, převozníka Lahu a jeho syny, již tu prví vyznávali Krista, a
po mnoha letech vzpomínali na počátky sídliště a zděný kastelánský zámek toliko
na přástkách v povídačkách pro děti.
Z
měsíčníku Karkonosze (č. 10, s. 39 - 40, Jelení Hora 1983) přeložil Richard
Chotěbud Bígl, ilustroval Jaroslav Janovec.
ilustrace
Báseň zabere celou první stranu!
Změny v tiráži – ceny, tel.
P. Sikory zrušen