Česko-lužický věstník

Ročník XII

Číslo 1 / leden 2002

 

Wěcslaw Serb-Chejnicański

 

Serbska gódowna pšosba

 

Gódy, swěźeń wjasołosći,

pśed źurjami stoje,

wšykne luźe k njebju sćelu

požedanje swóje.

 

Kuždy sebje něco žycy,

kuždy něco pšosy,

k źiśetkoju betlehemskem’

pšosby swóje nosy.

 

Wboge, kótrež głódu mrěju,

pšose tšošku klěba,

tym wšak, kenž su klěba syte,

mazańcow jo trjeba.

 

Chude pšose pomóc z nuze,

kótaraž jich tłocy,

mócne pak by raźi měli

hyšći wěcej mócy.

 

Dobre žyce měr a gluku

lužam w cełem swěśe,

złostniki pak kśěli lubjej

grěch a złósć a klěśe.

 

Wšakorake póžedanja!

Chto jo móžo zlicyś?

Co wšak my, my Serby wboge,

dejmy sebje žycyś?

 

Njepšosmy sebj’ we módlitwach

jano wšedneg’ klěba,

njebjaski Wóšc ga wě derje

cogo jo nam trjeba.

 

Njepšosmy tež wó cesć swětnu,

wó zachadnu sławu,

w nima cłowjek njenamaka

žednje gluku pšawu.

 

Druga pšosba dej nět stupaś

wót Sprjewineg’ brjoga,

z njeju płaco serbska zemja

póteptana, wboga:

 

„Daj nam, Kněžo, do hutšobow

hogeń njegasnjecy

lubosći a swěry kšutej’

k maśerinej rěcy!

 

Lěj nam z njebja do wšych dušow

sprawne serbske cuśa,

aby cuza rěc a nałog

njeměłej k nim puśa!

 

Aby wšykne swěrne Serby

k wójowanju stali,

aby wóšcnu rěc a zemju

mužnje hoborali.

 

We tej bitwje z gnednym wokom

z njebja na nas glědaj,

zašćituj nam Serbstwo droge,

zginuś jemu njedaj!

 

Doniž tak nas kšywaś buźo

mócna twoja ruka,

dotal derbi Serbstwu našom’

w Łužycy kwisć gluka.

 

Pótom nam se směwkaś buźo

rědny pśichód młody,

pótom budu Serby swěśiś

pšawe serbske gódy!”

 

 

Václav Srb

 

Lužickosrbská vánoční prosba

 

Vánoce, čas veselosti

přede dveřmi stojí,

každý člověk k nebi vzhlíží,

vznáší prosbu svoji.

 

Každý sobě něco přeje,

každý něco žádá,

před děťátkem betlemským tu

prosby svoje skládá.

 

Bědní, kteří hlady hynou,

prosí o kus chleba,

těm pak, kdo jsou chleba syti,

mazanců je třeba.

 

Chudí v bídě, v nouzi chtějí

od nich odpomoci,

mocní by pak zase chtěli

ještě více moci.

 

Dobří lidem v celém světě

mír a štěstí přejí,

zlí by všude hřích a zlobu

měli nejraději.

 

Kdopak spočte všechna přání,

prosby a žádosti?

Co my Srbi přát si máme

ve své ubohosti?

 

Nežádejme v modlitbách jen

vezdejšího chleba,

ví náš dobrý Otec v nebi,

čeho je nám třeba.

 

Neprosme o pocty, slávu

v pomíjivém světě,

z nich člověku pravé štěstí

nikdy nevykvete.

 

Jiná prosba teď ať vzlétá

ode břehů Sprévy:

v ní nešťastná srbská země

pláče bez úlevy:

 

„Vlož nám, Pane, v srdce naše

oheň nehasnoucí,

k mateřské dej srbské řeči

věrnost, lásku vroucí!

 

Vlej nám v duše srbské city,

dej smýšlení čistá,

aby cizí řeč a mravy

neměly v nich místa.

 

Aby všichni věrní Srbi

k boji vstali zdatně,

aby vlast a mateřskou řeč

ubránili statně.

 

A v té bitvě milostivě

s nebe na nás shlédej,

braň nám naše Srbstvo drahé,

zahynout mu nedej!

 

Dokud krýt nás bude Tvoje

ruka žehnající,

dotud bude šťastně živo

Srbstvo na Lužici.

 

Pak nám bude zítřek kynout

radostný a sladký,

pak vánoce teprv budou

pravé srbské svátky!“

 

 

 

Z minulých dob

 

Zorka Koníčková-Pátová, Kteří Lužičané k nám chodili ...

     Lužičanů, co vyšlapali těch devadesát schodů, byla hezká řádka, někteří přišli jen na kratší besedu, jiní s tatínkem spolupracovali.

     Jednoho z nich jsem ani neviděla, přišel v noci, a jak mi rodiče druhý den ráno řekli, svítil si nad mou postýlkou na mne baterkou, sám otec dvou dětí, projevil o mne srdečný zájem. Byl to Arnošt Bart, velký lužický vlastenec a revolucionář, který v době 1. světové války chodil tajně do Prahy, přecházel lesními stezkami hranice a pak teprve u nás v Čechách nasedal do vlaku. Podle vyprávění rodičů to byl velmi odvážný člověk.

     Často k nám docházeli dva Lužičané v Praze trvale bydlící, byl to středoškolský profesor Mikoláš Krječmar a redaktor Jurij Wićaz. Ti k nám chodili střídavě. Krječmar byl pomenší, zavalitější, oddaný obdivovatel básníka Ćišinského, o němž s mým otcem přečasto hovořil. Jezdil občas do Lužice za svým bratrem, od něhož přivážel pozdravy a zprávy. Ty asi nebyly moc příznivé, vždycky se  při nich moc kabonil, ale i jinak byl povahy vážné a vše ho dosti rozčilovalo. Sám děti neměl, ale na reálce Na Smetance, kde vyučoval češtině a němčině, byl jedním z nejoblíbenějších profesorů. Když se tak někde zlobíval a pro něco rozčiloval, tatínek, ač byl starší nežli on, s oblibou ho uklidňoval: „_No nezlob se, staroušku, není ti to nic platné!“ Maminka vždycky připravila pro nás pro všechny společnou večeři, ale po ní jsme se musely s maminkou z místnosti vytratit a tatínek s profesorem Krječmarem se dali do odborné práce.

     Redaktor Jurij Wićaz si se mnou dokonce někdy i hrával, též mi dával první lekce lužičtiny. Ten s mým otcem stále něco překládal, přeložil také v té době otcovu knihu   o Lužici do lužičtiny, byl však i velkým znalcem polštiny a srbochavátštiny. Jejich spolupráce trvala vždycky dlouho do noci, takže k maminčinu dotazu druhého dne ráno, jak dlouho pracovali, tatínek jen ve spěchu sdělil: „Tenhle Jurij, to je nezmar! Teď jistě spí, ale já musím letět do školy!“    

     Jednou nás navštívil nejlepší tatínkův lužický přítel, s kterým se znal již od svých studentských let, Jan Bryl. Byl to člověk hodně vysoký, hubený, se zářícíma hnědyma očima. Mluvil krásně o své zemi a lidu, ve prospěch Lužických Srbů by vycedil svou poslední kapku krve. Když se více rozhorlil, přepadal jej záchvat kašle. Zval k nim do Lužice. Měli jedinou dcerku Marii Antoanetku, ale kromě ní adoptovali ještě dvě děti, Petra a Hančku, aby, jak řekl Janko Bryl, vychovali tři zdárné Lužičany. Bryl uměl také dobře rusky, protože v určité době žil v Moskvě, kde pracoval v redakci jednoho listu. Když odešel, tatínek nám také vyprávěl, jaký je ten Janko nadšenec: daroval klavír vlastní ženy lužickým studentům, aby si mohli vyhrávat i zpívat při lužických skadžowankách! Že mu to manželka měla za zlé, bylo nasnadě! Bryl měl rád společnost a radostnou náladu.

     O tu nebyla nouze také u dalšího Lužičana, jenž se u nás pravidelně stavoval, i když bylo parno, že času nemá nazbyt. Jeho tvůrčí duch i existentní nutnost - vždyť měl tři dcery - ho nenechávaly v klidu. Nebyl to nikdo jiný nežli sám hudební skladatel Bjarnat Krawc. Jak přišel, hned jako by se všechno v pokoji dalo do pohybu, i obrazy jako by se rozveselily. Po počátečním uvítání a malém pohoštění usedl u nás ke klavíru a začal hrát i zpívat. Připadal mi jako Mozart, kterého jsem znala z obrázků, nikdy jsem si však nedovedla určit, které ty melodie složil již dříve a které mu tryskají ze srdce teprve u nás. A tu jsme se nejednou u něho seskupili, nejen my tři, ale přišli i ze sousedního bytu naši přátelé, též velice hudbymilovní - a všichni jsme zpívali slovanské písně za mistrného doprovodu vzácného hosta. A tak u nás v pokoji šuměla Marica, za chvíli jsme byli v Chotěbuzi na jarmarku a nakonec nás všechny zpěvně ujistil talentovaný temperamentní mistr, že Slovanem zůstane, pokud poteče voda ve Sprévě!

     Z Dolní Lužice u nás byl několikráte vážný Bogumil Šwjela, který s tatínkem probíral dolnolužické texty. Bližší nám s maminkou byla dolnolužická básnířka Mína Witkojc. Její nádherný kroj, v němž vždycky přicházívala, upoutával mou pozornost do té míry, že po jejím odchodu jsem se ji snažila nakreslit do svého náčrtníku. Zvláště budila obdiv její bohatá ručně vyšívaná přikrývka hlavy, kterou jmenovala „lapou“ a která vyzdvihla tu typičnost i krásu, jimiž se vyznačuje kroj srbských žen od Sprévy. Básnířka si sama na své lapě ornamenty navrhla a také je sama vyšila. Vyprávěla, že v dědině, odkud přijíždí, žije mnoho lidových vyšívaček i švadlen, které si vytvoří své kroje, ale i kroje na zakázku do Chotěbuze. Míně Witkojc kroj pěkně slušel, vždyť měla i hezkou figuru, přičemž důstojně reprezentovala svůj lid. Mívala však takový tklivý úsměv, jako by se s někým loučila, a její finance nebyly nikdy uspokojivé.

     Přicházíval k nám též od Zbuzan z Chýnic vytáhlý Václav Srb, jenž našel svůj původ u Srbů v Lužici, navštěvoval často mého otce, naučil se přesně lužicky a pak hlavně v dolnolužičtině psal básně a z lužické srbštiny hodně překládal, právě též básně Míny Witkojc. Tahle Mína, to byla orginální žena! Občas, pokud byla v Praze, chodila mezi lid na Uhelný trh i na Havelský trh, kde vykládala trhovkyním, že ona je Lužická Srbka, že hodně v životě zkusila, a přirovnávala se k Boženě Němcové, k níž cítila hluboké sympatie. Nakonec trhovkyním i nahodilým kukalům, co se tam zastavili, rozdávala své básně!

     Za tatínkem, když vedl jeden čas svá seminární cvičení doma v bytě, chodilo vedle českých studentů dosti lužických, na jejichž zazvonění chodila maminka otvírat dveře. Tajně jsem nakukovala, kdo vešel, a po čase jsem je znala všechny podle jmen, ale s některými jsem se i seznámila osobně. Byli všichni velice zdvořilí, snaživí, pravidelně přicházeli a zdálo se mi, že velmi rádi, jako by se k nám těšili. Nejdříve přicházíval Jan Cyž, širokolící, vždy usměvyvý, za ním student Šleca, Jurij Cyž, pro vědu zanícený Ivan Smoler, pak Jurij Henčl, Měrćin Nowak, Hanka Bartec, Brězan aj. Všichni se sesedli v pokoji kolem stolu, rozložili svá lejstra - tatínek, nežli přivřel dveře, laskavě na nás kývl: „Teď buďte zticha, teď je tady škola!“

     Pravým svátkem byl pro mne den, kdy se u nás objevil radworský učitel Michał Nawka. O něm tatínek žertovně říkal, že má dvě školy: jednu doma - přotože měl 13 dětí - a druhou ve své radworské škole. Učitel Nawka byl nesmírně nadaný člověk, stále plný nápadů. Zatímco mému tatínkovi horlivě vykládal o svých návrzích na reformu lužického pravopisu, zrovna tak živě mamince odpovídal, jak by přestavěl u nás nábytek, aby bylo více místa, když si povzdychla, že pro samé knihy a lejstra není už co kam dát! Protože byl také velký muzikant a ctitel našeho Bedřich Smetany, rozjel se za námi rovněž do Litomyšle, byl s námi v jeho rodné světnici a rozběhl se i sám do blízkého okolí, Smetanových luhů a hájů, jak o tom doma mluvil, když v rodném svém Radworu přednášel vesničanům o Smetanovi. Svou tamější přednášku prý zakončil přirovnáním: „Když si nasadím tyto brýle, vypadám jako Bedřich Smetana - a teď, když si je sundám, jsem to opět já, váš starý Michał Nawka!“ Chutě jsme se tomu zasmáli, ale mně nejvíce ze všeho na něm se líbily ty jeho děti, co o nich u nás mluvil, a mým tajným přáním bylo všechny je poznat, což se mně přece jenom splnilo za několik let, ale ne u nás, nýbrž u nich v Radworu.

     Několikráte nás také navštívil administrátor poutního místa Róžantu Romuald Domaška, usměvavý kněz a hornolužický spisovatel. Měl k tatínkovi velmi vřelý vztah, rád s ním spolupracoval a mnohokráte zdůrazňoval, že se těší na návštěvu tatínkovu v Lužici. Sám velice rád cestoval, nebál se používat i letadla pro delší cesty. I on přijal pozvání tatínkovo a přijel za námi do Litomyšle. Odtud si prohlédl východní Čechy, aby poznal kraj Jiráskův i Terézy Novákové, načež s tatínkem odjel na Moravu a Slovensko, kde se zejména zajímal o krápníkové jeskyně. Snad chtěl o nich psát.

     Byl však jeden Lužičan, který k nám nikdy nepřijel, ale byl opravdovou osobností, jež zanechává v lidech hluboký dojem, a který byl s mým otcem v nejlepším přátelském vztahu, a jak se mi tehdy jevilo, v nejplodnější badatelské spolupráci, jako by ti dva stále si měli co říci a to, co si říkali, muselo být pro ně pro oba nesmírně zajímavé, což se odráželo z jejich tváří. Ale za tímto Lužičanem jsme chodívali do hotelu Terminus do 2. patra, kde již na nás čekával i se svou manželkou Loskou. Byl to sám největší lužický badatel klasický filolog a slavista profesor Arnošt Muka! Jezdil pravidelně v té době do Prahy ze dvou příčin: první u něho byla badatelská příčina, druhá jeho oční zákal i celková choroba očí. Na radu mého otce se léčil u očního specialisty profesora Janků, který Muku také operoval, a to s úspěchem. Ovšem jeho chatrný zrak i stáří nedovolovaly mu už někoho navštěvovat a co se týče záznamů v archivech, knihovnách, tam mu nahrazovala zrak jeho žena. Ta si právě také vždycky přála, abychom přišly také s maminkou rovněž za nimi. Zatímco se tatínek učeně bavíval s profesorem, maminka si přátelsky vyprávěla s paní Loskou Mucynou, jak znělo po srbsky celé její jméno, což se mi velmi zamlouvalo. Muka vypadal jako přívětivý stařeček, když proti sobě s tatínkem seděli, byl to spíše věkový poměr jako otec se synem, i když si tykali, a u Muky rozhodně věk nevadil, myslil stále svěže a měl smysl pro humor. Když si všiml, že chci poslouchat, co on povídá, začal kvůli mně vyprávět, jak byl kdysi na audienci u samotného saského krále, který si ho zavolal, aby jej požádal o hodiny lužické srbštiny, že se chce jako loajální panovník také tomuto jazyku přiučit. Král zahájil audienci slovy: „Also Sie sind ein Wende!“, načež prý mu Muka odpověděl: „Jawohl, meine Majestät, bis zum Ende!“ Muka to řekl hrdě a uklonil se. Na panovníka to udělalo hluboký dojem. Ohromně se mi toto vaprávění líbilo a ještě večer na dobrou noc jsem si tiše slabikovala „Jawohl, meine Majestät, bis zum Ende!“

Poznámka redakce: rukopis tohoto článku (snad z r. 1982) je uložen v pozůstalosti dr. Jana Cyže v Lužickosrbském kulturním archivu pod číslem N IV, 10-C. Za zprostředkování děkujeme Domowině, referátu pro styk s veřejností

.

Noviny

 

Z domova

 

Zeman přijal zástupce Domowiny

Dne 24. října přijal předseda vlády ČR Miloš Zeman delegaci Lužických Srbů. Na návštěvu českého parlamentu přijeli Jan Nuk, Křesćan Baumgärtel, Božena Pawlikec a Benedikt Dyrlich. Setkání s poslanci organizoval poslanec Robert Kopecký (ČSSD), rozhovorů se účastnili dále poslanci ČSSD Miloslav Kučera, Karel Šplíchal a Vladimír Laštůvka, z KDU-ČSL Jan Grůza a z KSČM Jaromír Kohlíček a Vojtěch Filip. Předmětem mimořádně přátelské rozmluvy byly věci lužickosrbského školství, ale i česko-lužickosrbské styky. Lužičtí Srbové vyslovili přání, aby byla do kulturní výměny mezi Českem a Německem zahrnuta silněji lužickosrbská literatura, hudba, výtvarné umění a divadlo. Lužičtí Srbové navrhovali i postavit pomník J. Bartu-Ćišinskému nebo po něm pojmenovat ulici. Miloš Zeman s těmito a dalšími návrhy souhlasil a přislíbil, že jeho vláda bude dále přihlížet k zájmům Lužických Srbů a podporovat je jak v mezinárodních jednáních, tak i v samém Česku.Totéž se vztahuje i na nejrůznější otázky lužickosrbského školství a na vysokoškolské vzdělávání.Předseda Domowiny Jan Nuk poděkoval Miloši Zemanovi za nynější pomoc České republiky Lužickým Srbům a věnoval mu lužickosrbské knihy a hudební media. Srbové také požádali českou vládu o podporu při přebudování budyšínského Lužickosrbského gymnasia na gymnasium slovanské.                         (SN 25. 10. 2001, Př 2. 11. 2001) zs, J-a

 

Ke zprávě je připojena fotografie s těmito účastníky jednání: poslanec (ČSSD) Robert Kopecký, který setkání zorganizoval, Miloš Zeman, varnsdorfský básník Milan Hrabal, Božena Pawlikec, Křesćan Baumgärtel, Jan Nuk, Benedikt Dyrlich, Jurij Łušćanski.

 

Že pan předseda vlády Miloš Zeman lužickosrbské zástupce ochotně přijal a vyslechl, že má pro lužickosrbské potřeby pochopení a že přislíbil podporovat je, to nás nesmírně těší. Tím nám svitla naděje, že se snad zlepší podmínky pro práci ve prospěch vzájemných styků. Ty jsou v některých směrech neutěšené (zejména v Praze; Varnsdorfští jsou na tom lépe). V Praze působí dva spolky: Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea a Spolek česko-lužický. Oba úzce spolupracují a oba vykonaly hodně práce (kurzy lužické srbštiny, četné zájezdy do Lužice, osmkrát ročně pravidelné přednášky o lužickosrbské kultuře a dějinách, osazení pamětní desky básníku Janu Ćěslovi v Neveklově, pořízení náhrobního kamene na hrob lužickosrbského novináře Jurije Wićaze Pražského na Olšanech, vydávání měsíčníku Česko-lužického věstníku, vydání šedesátistránkové brožury Lužice, účast na vydání lužickosrbského retrográdního slovníku od Dr. Tima Meškanka atd.), přestože jsou jejich  podmínky k činnosti nepříznivé. Pro uskutečňování této činnosti je zapotřebí se někde scházet. V minulém století byl takovým místem Lužický seminář na Malé Straně v Praze v ulici U Lužického semináře 13. Tato budova, postavená lužickosrbskými mecenáši  bratry Šimony r. 1728, sloužila skoro 200 let jako kolej pro lužickosrbské studenty studující v Praze. Po 1. světové válce budova několikrát změnila majitele, ale přesto sloužila Lužickým Srbům a jejich českým podporovatelům. Nynější majitel domu (Centrum pro výzkum vysokých škol, podléhající Ministerstvu školství, mládeže a tělesné výchovy ČR), nemá pro prolužickou činnost přílišné pochopení. Členové výborů obou spolků, redakční rada Česko-lužického věstníku atd. se musí k přípravě spolkových akcí scházet po hospodách nebo v soukromých bytech aj. Každé užití Lužického semináře musí být  majiteli budovy předem ohlášeno a jím povoleno, dům je nutno do 17. hod. opustit atd. To vše je pro pracovníky obou spolků (veškeré práce vykonávají dobrovolně, bez jakékoliv odměny) trpké a ponižující. Rádi bychom nyní, když o tuto činnost, mající v Česku dlouholetou tradici, projevil zájem i nejvyšší vládní činitel, uvěřili, že se podmínky pro naši práci zlepší.           Jiří Mudra

 

Koncert lužickosrbské hudby

Večer Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 20. 11. 2001 byl věnován lužickosrbské hudbě. Koncert se konal v sále Futura v ulici Politických vězňů. Připravila ho a slovem doprovázela prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc. Šest lužickosrbských dvojzpěvů a dvanáct z 33 lužickosrbských lidových písní od Bjarnata Krawce zazpívaly Dana Dubová, Eva Rukavičková a Olga Mojžíšová za klavírního doprovodu Marcely Pflegerové a Zdeny Ledvinkové. J. Vrchotová -Pátová přednesla svou báseň Můj kraj ze sbírky Svému otci (1947). Aby mohli posluchači pozorovat shody (ale i rozdíly) obou slovanských jazyků, vyslechli také hornolužický překlad, pořízený k této příležitosti Ludwigem Kolou. Koncertu byl přítomen i PhDr. Toni Bruk a s českými televizními pracovníky pořad natáčel pro lužickosrbskou televizi. - Po koncertu poslanec J. Kohlíček pozdravil shromáždění a informoval o nynějším svízelném postavení lužickosrbských škol i o svých aktivitách v jejich prospěch. Předseda Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea ing. J. Ladra promluvil o plánu práce na rok 2002 i o chystané vzpomínce ke 100. výročí narození dolnolužického básníka Wěcława Serba-Chejnicańského v Chýnicích 29. 12. 2001. - Koncert byl úspěšný, sál byl zcela obsazen.                       J-a

 

Z Horní Lužice

 

Příspěvek spolkové vlády Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) zůstane na dosavadní úrovni 16 milionů DEM i v roce 2003. Sdělila to poslankyně Barbara Wittigová (SPD).     (SN 9. 11. 2001) J-a

 

Božena Pawlikec představila v celostránkovém článku školství dánské menšiny ve Šlesvicku-Holštýnsku. Menšinové dánské školy jsou nevládní, ale mají status veřejných škol. Zřizovatelem škol je Dánské školské sdružení, svaz rodičů, který určuje náplň výuky. Ve všech je dánština jako vyučovací jazyk pro všechny předměty. Do dánských škol mohou chodit i Němci, dorozumívacím jazykem v nich je však dánština a němečtí rodiče se písemně zaručují, že alespoň jeden z nich se alespoň pasivně naučí dánsky. Spolková země Šlesvicko-Holštýnsko dotuje dánské školy stejně jako ostatní veřejné školy ze 100%, dotace z Dánska činí dalších více než 100%. Dánská menšina systematicky podporuje dánskou identitu: zřizuje vlastní vzdělávací a sociální organizace - se školami tak spolupracují mateřské školky, zařízení pro volný čas i domovy důchodců. (SN 30. 10. 2001) zs

 

Počítačová hra Krabat je so nawróćił v horní i dolní lužické srbštině je v prodeji od 30. 10. 2001. Vytvořila ji studenstská skupina Rapaki. Bližší informace také např. na http://www.internecy.de. (SN 30. 10. 2001)  zs

 

V polovině října odhalili ve Slepém památník Mateje Handrika, který tu působil v letech 1894-1934 jako farář. Zdejší lužickosrbská komunita mu vděčí za zachování místního nářečí, kroje a zvyků. Pomník - bludný balvan (darovaný společností LAUBAG ...) s tabulí s dvojjazyčným nápisem (tu věnoval Handrikův vnuk Christoph Frommerhagen, farář ve výslužbě, žijící ve Wardersee v Meklenbursku) - najdeme pod velkým jírovcem za farskou zahradou, který zasadil sám Handrik a lidé mu říkají Handrikowa kastanija (Handrikův kaštan). (Př 9. 11. 2001) zs

 

Ve Slepém se 10. 11. konalo 7. literární posvícení Lidového nakladatelství Domowina. Do zdejšího Lužickorbského kulturního centra přišlo na 100 lidí. Zúčastnila se řada spisovatelů; Roža Šenkarjova, Jurij Koch a Beno Budar četli z děl svých i cizích, lužickosrbsky i německy. Kulturní program doplnila skupina Sprjewjan a Slepjanske kantorki, k tanci hrála skupina Kadenca. Největší pozornost budila zejména kniha Rože Šenkarjowě Wšycke drogi wjedu domoj v místním nářečí, „bestseller“ Jurije Kocha Koče slěbro, obrazová knížka Madleny Nasticcyny Što tam běha, lěta, łazy a Wokomiki słónca Bena Budara. (SN 12. 11. 2001) zs

 

Jedna ústřední lužickosrbská střední škola, anebo jedna státní a jedna soukromá - to je výsledek jednání občanů 13. 11. ve Worklecích, pořádaného místní organizací CDU. Zemská radová Andrea Fischerová trvá na jediné škole, jakkoli podporuje případnou soukromou aktivitu, a usiluje o to, aby na jednání zemského sněmu 5. 12. padlo v té věci rozhodnutí. Worklečtí se brání a chtějí, aby jejich škola (pod niž patří i školy v Ralbicích a Pančicích) zůstala součástí sítě lužickosrbských škol.                (SN 14. 11. 2001) zs

 

Saské zemské úřady definitivně rozhodly o zrušení chrósćické školy.              (ČTK 7. 12. 2001) rč

 

Knihy

 

Milan Hrabal, Hanka Krawcec (Kruh přátel muzea Varnsdorf, Město Varnsdorf; Varnsdorf 2001)

Publikace Milana Hrabala o lužickosrbské grafičce a malířce Hance Krawcec vyšla letos v druhém rozšířeném vydání. Stalo se tak ke stému výročí jejího narození (viz ČLV 4/2001). Publikace popisuje podrobně život a také dílo první dámy lužickosrbského výtvarného umění zejména z lidské stránky. Publikace se pro svou povahu určitě zalíbí především obyvatelům šluknovského výběžku, jelikož mapuje hlavně „varnsdorfské období“ v souvislostech tehdejších reálií. Členění kapitol zůstalo nezměněno: Člověk člověku světlem (úvodní slova); Střípky zrcadla (úryvky z textů H. K.); Mozaika (příspěvky různých autorů k životě H. K.); Otisky, odlesky, stínohra (krásná literatura o Hance Krawcec); První žena lužickosrbského výtvarného umění (odborníci o tvorbě); Kalendárium života a díla (chronograf); Co zůstává (reprodukce); Prodloužená paměť (reportáž ze vzpomínkového pořadu). V závěru najdeme úplnou bibliografii. Veškeré skutečnosti jsou „dotaženy“ až do května 2001. Autor nashromáždil velké množství citátů a úryvků, které dobře doplňují základní rysy knihy, jako i fotografie a reprodukce některých děl. Pokud se bude provádět dotisk knihy, doporučil bych zvolit obálku s větší gramáží papíru, zajišťující delší trvanlivost knihy.                                                                         

 

Jarmila Vrchotová-Pátová, Nálady, dojmy a vzpomínky z mého života ...

Nakladatelství a vydavatelství OREGO-Dr. M. Havlíček, Praha 2001, 59 s., náklad 500.  Pod tímto názvem, prozrazujícím vřelý vztah spisovatelčin k oběma vynikajícím českým skladatelům, vychází v útlé brožuře 33 krátkých próz. Autorka v nich v časové posloupnosti vzpomíná na šťastné dětství s tatínkem, maminkou a bratrem, vzpomíná na své babičky, na postavičky, s nimiž se setkávala v rodné Litomyšli, na drobné veselé příhody v rodišti a později v Praze i v jiných městech. Připomínají se tu četní umělci, s nimiž se kdy setkala, popřípadě umělecky spolupracovala. Příběhy jsou prodchnuty láskou k lidem, láskou a obdivem k umění, vřelým citem k domovu. V jediné básnické skladbě této knížky Verše o Praze (1958) vzdává básnířka v deseti oddílech poctu milovanému městu a vyjadřuje své city k němu. Doslov dává tušit, že umělecká činnost jí není jen povoláním, ale je s ní bytostně spjata a stává se pro ni i oporou a posilou v občasných životních nesnázích.          Jiří Mudra

 

Odjinud

 

Mercator Media Newsletter 10

*Od července 2002 začne vysílat nový televizní kanál pro Korsiku. Jde o vysílání regionálního kanálu F3 francouzské veřejné televise France Television. Předpokládá se, že na programu budou dětské pořady v korsičtině.

*Jediná rozhlasová stanice vysílající v asturštině, Radio Sele, přišla o vysílací licenci. Asturská nacionalistická organisace Andecha Astur odsoudila tento krok jakožto odporující chartě Rady Evropy o regionálních a menšinových jazycích, kterou Španělsko podepsalo, a vyjádřila přesvědčení, že jde o manipulaci ze strany socialistické strany (PSOE), která je nyní v Asturii u moci.

*Festival keltského filmu a televise se bude konat 20. – 23.března 2002 v Kemperu (Quimper) v Bretani. Představí se tu nejlepší tvorba ze Skotska, Irska, Walesu a Bretaně. Je vypsáno 19 cen v kategoriích animovaného filmu, dramatu, dokumentu, rozhlasu, nových medií atd. Festival se koná každý rok v jiné zemi. Informace: www.celticfilm.co.uk.

*Dotace baskické vlády pro sdělovací prostředky v baskičtině letos stouply na 645 mil. peset, tj. 3 876 528 euro, z toho nejvíce obdržel tisk, méně rozhlas, pak televise, multimedia a časopisy pro děti a mládež. Dotace pro televisi však bude v příštím roce dvojnásobná.

Připravila Zuzana Sklenářová

 

Cyle nowe poskitki su trjeba

Předźenak 2. 11. 2001

Hlavní redaktor Serbských nowin Benedikt Dyrlich v článku klade otázky etnologovi docentu Filozofické fakulty UK PhDr. Leoši Šatavovi, CSc., který v letech 1996 – 2001 pracoval v Serbském institutu v Budyšíně. L. Šatava zkoumal v minulých dvou letech vztah žáků 7.-10. ročníku lužickosrbských základních škol a základní školy v Kulowě k lužickosrbskému jazyku a kultuře. Z rozmluvy vyplývají zajímavé skutečnosti:

Žáci vyšších tříd  lužickosrbských základních škol nemají k lužickosrbskému jazyku a kultuře poměr stejný. Dvě třetiny mladých lidí na školách jsou méně nebo více k lužickosrbským věcem vlažní, nebo dokonce lužickosrbskou identitu odmítají. K tomuto zjištění dospěl Šatava na základě 600 dotazníků vyplněných žáky anonymně.  Před dvěma lety zkoumal tutéž problematiku na budyšínském Lužickosrbském gymnáziu. Výsledky obojího průzkumu ukazují, že dnešní žáci vyšších tříd jsou ovlivněni dvojí identitou – lužickosrbskou a německou – silněji, než bylo pokolení jejich rodičů.

V čem se tato vlažnost projevuje? Asi dvě třetiny dotazovaných žáků přisuzují národnosti, jazyku a lužickosrbské kultuře význam jen slabý. To znamená, že pro mnohé 13-16leté nemá lužickosrbský jazyk a kultura příliš velkou důležitost, a tím ani hodnotu. Tato mládež nečiní zásadní rozdíl mezi lužickosrbskou, německou a mezinárodní kulturou. Jsou částečně schopni dorozumívat se bez obtíží anglicky a  tak kulturu – zejména hudební – mnoha národů v tomto jazyku přijímat, užívat jí a prožívat ji. – Recepce lužickosrbské kultury, na niž se my starší stále ještě díváme jako na normální a zároveň osobitou, jako je četba knih, návštěva divadla nebo poslech rozhlasu, je mezi mladými tuze slabá. A autor se domnívá, že už nikdy velkou roli hrát nebude, jestliže se tato kultura nebude poskytovat docela novým způsobem, mládeži přiměřenějším. O tradiční lužickosrbskou kulturu, na niž si mladí lidé před 20-30lety ještě jaksi samovolně navykli, dnešní mladí lidé sotva stojí. Nynější doba je docela jiná, bohužel však mládež v srbské Lužici nedostává odpovídající nabídku. Většina lužickosrbké kulturní politiky v našich institucích, v Domowině a załožbě jde mimo mladé lidi. Lužickosrbská mládež je otevřená v nejlepším smyslu slova. Kritika, že mladí nejsou dost „kulturní“ nebo „dost národně zaměření“, není oprávněná. Nejsou ani celkově „zkažení“, jsou prostě jiní, než se většina starší generace domnívá. I mladí Lužičtí Srbové potřebují víc aktuálních a taky docela nových kulturních a uměleckých nabídek. Přitom je velmi důležité, aby tvůrci takových nabídek v našich školách, institucích a spolcích věděli, že mladým je často docela lhostejné, je-li něco lužickosrbské, německé nebo anglické. Nabídka musí být přitažlivá a zajímavá. Některé dobré příklady toho už máme, to však nestačí. – Mládež chce především nové a moderní formy kultury a sdělovacích prostředků, zejména počítačové hry, divadelní představení a hudební pořady docela nového druhu. Dlouhé a k tomu ještě výrazně poučující texty mládež odmítá. – V nabídce, přiměřené přítomné době, tkví velká naděje, že mládež získáme pro lužickosrbské podniky, že ji emocionálně a duchovně připoutáme k lužickosrbskému jazyku a kultuře. – To si ovšem žádá, abychom poskytovali více kultury, literatury a sdělovacích prostředků otevřených světovým trendům. Co je – jak mladí říkají – „cool“, to je mimořádně důležité a potřebné podávat v lužické srbštině. Setkání s určitou kulturní módou  v mladých letech ovlivňuje pak člověka na celý život. To ví každý z nás z vlastní zkušenosti. Proto také autor tuze postrádá lužickosrbský časopis pro dospívající mládež.

Na otázku, v kterých lužickosrbských základních školách se na dvoře o přestávkách ještě mluví lužickosrbsky, odpověděl L. Šatava: Na všech těchto školách i mimo školní vyučování mluví žáci mezi sebou ještě také lužickosrbsky. Ale skoro bez výjimky mluví mezi sebou lužickosrbsky jedině v Chrósćicích. Ve všech ostatních školách žáci ještě užívají lužické srbštiny méně nebo více. Ve školách, kde je velká většina tzv. žáků B (= vyučovací jazyk německý, lužická srbština nepovinný předmět, pozn. J-a), jako je tomu v Radworu – dorozumívají se žáci německy. Německy se už hodně mluví i v Ralbicích. V této souvislosti je třeba říci, že většina mladých se v tomto věku ještě zdaleka nerozhodla definitivně, chce-li nebo bude-li rovněž v budoucnu aktivně mluvit lužickosrbsky a pěstovat živou lužickosrbskou kulturu – a později ji snad odevzdávat svým dětem. Úkolem nás všech je získávat co nejvíc mladých tohoto stáří pro lužickou srbštinu a kulturu. L. Šatava je přesvědčen, že jeho výzkum k tomu může některými myšlenkami a podněty přispět.     J-a

 

 

Asimilace se zpomalila, Maryša kočuje za hranice

Divadelní noviny 14/2001

Martin Reissner, redaktor kulturní rubriky deníku Slovo, se ptal Pětra Thiemanna, zástupce ředitele Německo-srbského lidového divadla v Budyšíně pro lužickosrbské záležitosti, na aktuální otázky. Divadlo každou sezónu uvede v činohře deset až jedenáct premiér, čtyři kusy připraví loutková sekce, patero hudebních her představí scéna hostujícího zhořeleckého divadla. Letos německá část inscenuje například Schillerovy loupežníky a Krabata ve zpracování Ralpha Oehmeho, srbská část přichystala na konci loňského roku dílo Colina Higginse Harold a Maude, v březnu tohoto roku Sen noci svatojánské, obě hornosrbsky, třetí se stala Maryša v dolní lužické srbštině (převedl ji Erwin Hanuša), o obou posledně zmíněných jsme již informovali v předešlých číslech. Srbský loutkový úsek dává dětem možnost zhlédnout v horno- i dolnolužické verzi Prokofjevova Péťu a vlka. Poté směřují dotazy k financování. Divadlo dostává peníze od saské vlády, východosaského kulturního společenství a Załožby za serbski lud. Čtenář se dozvídá i o vzniku divadla v roce 1963. V Budyšíně tehdy byl srbský soubor bez divadla a německé divadlo bez životného souboru. Kvůli zajištění trvalé symbiózy těchto byla před třemi lety zřízena právě funkce, jež nyní Thiemann zastává. Co se týče jazykové situace, Thiemann tvrdí, že lužická srbština už se v současnosti relativně stabilizovala.               

 

Dopisy

Členka Sdružení přátel Lužice Tamara Wagnerová nás pravidelně informuje o své osvětové činnosti, přinášíme její poslední informace:

Desítky účastníků zahraničního odboje z Pojizeží i z Prahy se sešly ve vesničce Záborčí u Malé skály při pietním vzpomínkovém aktu u rodného domku velitele Čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii – armádního generála Aloise Lišky. Legendární velitel bojoval už jako mladý hoch, když přeběhl z rakouské armády do ruských legií – aby se po návratu do svobodné vlasti stal uznávaným dělostřeleckým odborníkem. Po útěku přes Balkán a Francii se stal 1. září 1943 velitelem zmíněné brigády, která pak bojovala zejména proti Němci opevněnému přístavu Dunkerque. Marně žádal, aby se mohli zúčastnit bojů za osvobození rodné země, kam se vrátila brigáda v květnu 1945. Aby pak opět po krátké době v r. 1948 prchal – tentokrát před čs. státní bezpečností. Zemřel v únoru 1977. Spolubojovníky a přátele generála jsme požádali o projev protestu proti současnému konání saské vlády proti Lužickým Srbům. Všichni s nadšením souhlasili, přidali se i další legionáři jako starosta Mladé Boleslavi volyňský Čech Kubišta, tajemník Čs. obce legionářské pluk. Chejstovský i desítky mladých členů Vojenského historického klubu Rota Nazdar. Ti z Bakova rozhodli, že na jaře vyjedou do Lužice. Srby budou podporovat v každém případě,

Tisíce českých občanů protestují svými podpisy proti rozhodnutí saské vlády likvidovat lužickosrbské školy a omezovat příspěvky na kulturu lužickosrbských institucím. Proto byl se sympatiemi přijat návrh ministryně dr. Antje Vollmerové  na závěr „FÓRA 2000“ na vytvoření Mezinárodního soudního dvora pro etnické menšiny. Bohužel den předtím 16. 10. neodpověděla v soukromé debatě před Španělským sálem právě paní ministryně na novinářský dotaz o současných problémech  lužickosrbského etnika. Tazatelka předala proto svůj dotaz písemně panu dr. Pehemu, který měl později moderovat tiskovou konferenci s paní ministryní. Závěr dodnes neznáme... Kdo zpochybnil? Doprovod „političky“ slečny Moniky Pajerové, pan Horáček, nás na Pražském hradě informoval, že při návštěvě budyšínské Domowiny mu byly předloženy doklady o tom, že vláda poskytuje Srbům obrovské milionové částky...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------literární příloha

O zbojnících Lazích

Aleksander Wiącek

 

Když k pohanským žercům Bílého Boha na hoře Běłobóh v Ganských Horách dorazily první zvěsti o tom, že kněží jakéhosi boha Krista chodí po Čechách a se svolením Svatopluka, knížete Moravanů a Čechů, porážejí dobré a lidmi milované staré bohy, nemohl tomu nikdo uvěřiti a ani nechtěl. Později se však přesvědčili, že je to pravda, a padl na ně ohromný strach, neboť oni kněží prý hovořili jazykem srozumitelným, na rozdíl od těch, jež posílali Bavoři. Bavorských podivínů nikdo rozumem pojíti nemohl, protože něco blekotali, jako by mluviti neuměli, a proto je přezdívali Němci. Potom došla zpráva, že kněží, o něž se staral Svatopluk, pod vedením jednoho, nejdůležitějšího, zvaného Methodiem, se už břehem Nisy dolů k severu berou a k hradu Ganě přicházejí.

Bělbohovi žerci byli moudří. Nebáli se bavorských kněží Kristových, ačkoliv je obklopovali vojáci ve zbroji. Nikdo jim porozuměti nedokázal, nikdo z nich nezmoudřel. Věděli, že oni místní lidi od starých bohů neodvedou. Báli se však onoho Methodia, jenž mluvil k lidem srozumitelně a ne po zlém, nýbrž po dobrém jim poléval hlavy vodou a cínové kříže, znaky boha Krista, na šíje věšel. Nějakým způsobem se domluvili s Bavory, kteří v té době již přicházeli k Labi. Setkali se s nimi v malé rybářské vsi Drježdźany na levém břehu Labe a přemlouvali je k zabití onoho Methodia i jeho lidí. Kolik zlata a stříbra za to Bavorům slíbili, toho se nikdo nedověděl, ale bavorský posel hned donesl děvínskému biskupovi zprávu o Methodiovi a jeho kněžích a vrátil se s příkazem k jejich dopadení.

V té době žil v Drevnově nad říčním brodem jistý člověk, jenž převážel lidi přes Nisu, postrkuje svou loďku dlouhou tyčí. Jmenoval se prý Tesel, protože jeho otec, děd i praděd byli tesaři, ale že si byl zvykl na přívoze bez zájmu lahati, dokud se nesešlo tolik cestujících, aby plavba za něco stála, přezdívali jej Lahou a tak na něj volali. Měl dva syny, veliké siláky, poslušné jaksepatří, ale líné. Rádi po celé dni vylehávali na slunci před chatou a zpívali hloupé písničky. Přestože měli jména Trojík a Žárek, nazývali je po otci též Lahy.

Žárek Laha stále přemýšlel, jak se státi bohatým, dobře jísti a teple se oblékati, nepřikládaje rukou k dílu. S Trojíkem, jemuž také vonělo lehké žití, přemluvili kteréhosi dne otce k zbojničení. Vystěhovali se z Drevnova na pravý břeh Nisy a na rozvidlení cest, které vedly do Vratislavě a do Lubáně, si v hlubokém boru nad potůčkem postavili úkryt - malý přístřešek z větví, pod nímž na suchém mechu nocovali. Trávili tu celé dni, přepadajíce a okrádajíce pocestné. Na zimu si vystavěli malou dýmnou chatrč, z níž vycházeli na lup, jen když padal sníh, aby po sobě nezanechávali stop.

Tři Lahové takto zbojničili více než rok a na návrat k poctivé práci ani nepomyslili. V tom čase již bavorská čeládka děvínského biskupa hledala u Žitavy a Drevnova onoho Methodia. Chytla ho, připravila přitom o život dva jeho kněží, vzdor tomu, že se chránili křížem, a zbytek se rozprchl po okolních lesích.

Právě tehdy, po prvních snězích, se pod Lahovic dýmnou střechu prodrali dva neznámí lidé, tuze hladoví a cestou velmi znaveni. Žárko s Trojíkem je chtěli zabíti, aby nikomu neprozradili lesního úkrytu, ale otec je zadržel s vysvětlením, že něco jiného je zbojničení na cestách a něco jiného braní lidského života, kterýžto náleží pouze Bělbohu. Rozkázal muže nakrmiti, neboť věřil, že každý, kdo přestupuje domácí práh, dává se v záštitu rodových duchů, které potěší jeho nasycení. Nazítří s oněmi neznámými počali rozmlouvati i dozvěděli se, že byli kněžími biskupa Methodia ze Syrmia, který vycestoval spolu se svým bratrem Cyrilem z daleké řecké Soluně, aby obrátil slovanské národy k bohu Kristu. Příchozí vyprávěli, že bohabojný biskup Metoděj měl kdysi v Praze nad řekou Vltavou předivný sen, v němž spatřil apoštola Petra a ten mu kázal jíti do země, jejíž obyvatelé se zvou Polany, aby tamějšího knížete i jeho poddané přivedl na cestu Kristovy víry.

Lahovi strávili s přibylci všechny zimní dny ve své dýmné chatě, poslouchajíce vyprávění o světě, o Kristu a jeho matce Marii i o jeho přikázáních, jakož i o hříších, kterých je nutno se vystříhati, aby se po smrti člověk nedostal do pekelného ohně. Poslouchali rádi, protože kněží mluvili zajímavě, a po zimních svátcích už dokonce společně zpívali nábožné písně. Na jaře, dříve než oschly cesty a Metodějovi kněží vyrazili do Polan, stála už vedle chaty malá dřevěná kaplička ke Kristově poctě, první na pravém břehu Nisy.

Lahové přestali loupiti. Vycházejíce na vratislavskou a lubáňskou cestu, zastavovali poutníky a vyprávěli jim o Kristu. Mnozí z těch, kteří jim naslouchali, později přicházeli a usazovali se vedle dřevěné kapličky skryté v lese nad potůčkem a přijímali křest. Vznikla tak nevelká osada, která byla od přízvisek daných kdysi jejím zakladatelům nazvána Lahovem.

Rozezlili se pohanští žerci Bělbohovi, když se jim doneslo, že svatyně boha Krista stojí v lesní vsi Lahově. Shromáždili své věrné a přiměli je, aby v noci na osadu zaútočili. Mnohého však nezískali, protože když Metodějovi kněží, navracejíce se z polské země, vstoupili do spálené vesnice a sebrali věřící rozprchlé po lesích, obnovili sídlo i svatyni a pro obranu je obehnali příkopem plněným vodou z potoka a silným kolím z dubových peňů.

Vyprávěli o svém pobytě v kraji Polanů a o tom, jak Polané zabili svého knížete Myšovitu, který na ostrově goplanském v kamenném sloupě seděl a hnětl svůj lid. Vyprávěli též o tom, jak lid na jeho místo povolal syna koláře Chrosta jménem Piasta a jak synáčka jeho Zemovíta z věčné slepoty vyléčili a pokřtili.

Ožila ves Lahov na pohořelištích po chatách spálených zlými žerci a dlouho přetrvala. Byla  několikrát napadena Bělbohovými vyznavači, ti jí však nedobyli. Po mnoha desítkách let jeden z potomků Žárka Lahy jménem Jeremiáš vybudoval na místě, kde stálo staré dubové kůloví, roky a útoky nepřátel drahně poničené, kamennou zeď, jakož i kamennou chatu s průzory pro světlo a střílení z luků v případě obrany. Když kníže Bolek Chrabrý táhl přes Nisu na Lužici, Milsko a Míšeň, nocoval v Lahově a prohlédnuv si kamenný hrad, rozkázal jej rozšířiti a přestavěti a přeměnil v kastelánství, vydávaje příslušný pergamen s voskovou pečetí, v němž Lahov zmínil jako castrum in Lagovi a k uctění památky dvou kněží svatého Metoděje, kteří tudy před věky kráčeli, dal lahovskému kastelánovi do znaku postavy dvou poutníků v dlaních třímajících širokou stuhu s latinským nápisem Christus vincit.

Lidé zapomněli na zakladatele vsi, převozníka Lahu a jeho syny, již tu prví vyznávali Krista, a po mnoha letech vzpomínali na počátky sídliště a zděný kastelánský zámek toliko na přástkách v povídačkách pro děti.

 

Z měsíčníku Karkonosze (č. 10, s. 39 - 40, Jelení Hora 1983) přeložil Richard Chotěbud Bígl, ilustroval Jaroslav Janovec.

 

ilustrace

Báseň zabere celou první stranu!

Změny v tiráži – ceny, tel.  P. Sikory zrušen