Česko-lužický věstník
Ročník XII
Číslo 2 / únor 2002
Ke 100. výročí narození a 25. výročí
úmrtí Václava Srba
100. výročí narození dolnolužického básníka Wěcsława Serba-Chejnicańského vzpomněla Matice lužickosrbská 29. 12. 2001 společně s členy Spolku česko-lužického, Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea a s ostatními zájemci, mezi nimiž byl i poslanec Parlamentu ČR J. Kohlíček. U hrobu Václava Srba v Tachlovicích promluvil (česky) předseda Matice lužickosrbské dr. Měrćin Völkel. Po zazpívání hymen se účastníci odebrali do nedalekých Chýnic a zastavili se v Srbově statku. Tam syn Václav vzpomněl na svého otce a návštěvníci pak pozdravili básníkovu vdovu. Potom přešli do hospody, kde se konala malá slavnost. O životě a díle jubilantově promluvil podrobně předseda dolnolužického odboru MS Měto Pernak. Ingrid Nagelowa, vdova po lužickosrbském skladateli Janu Pawołu Nagelovi, kterou mnozí účastníci pamatují z vícera pražských vystoupení skupiny Judahej, zaujala posluchače několika dolnolužickými písněmi. Na kytaru ji doprovázel Křesćan Młynk. Zejména třeba ocenit, že umělkyně sama složila nápěv i doprovod k několika Serbovým básním, ty se posluchačům obzvlášť líbily. Jubilantovy básně První setkání (Prědne poznaśe) a Lužickosrbskou vánoční prosbu (Serbska godowna pšosba) přednesla Mgr. Zuzana Sklenářová, a zazpívala i báseň Na lužickosrbské lidové písně (Na serbske narodne pěsni), vše ve vlastním přebásnění. Každý účastník dostal na památku tenký sešitek s těmito třemi básněmi v originále i v českém překladu. O Srbově překladatelském umění se hosté přesvědčili srovnáním několika veršů Máchova Máje s překladatelovým dolnolužickým přebásněním. V obou zněních vyslechli ještě báseň J. Vrchlického Jarní romance (Nalětna bajka). Vedoucí Smolerova knihkupectví a lektorka nakladatelství Domowina dr. R. Thiemannowa představila přítomným nejnovější svazeček edice Serbska poezija, věnovaný básním W. Serba. Pořadem vtipně prováděl Mgr. R. Bígl. Po programu měli Srbové i Češi ještě dost příležitosti si pohovořit. Rozmluvy se vedly ve všech třech jazycích, dolnosrbsky, hornosrbsky a česky a všichni si rozuměli. Slavnost byla velmi úspěšná. - A přece nemůžeme být zcela spokojeni. Nedovedli jsme odpovědět na otázku některých účastníků (českých i zahraničních), proč není přítomen ani jeden zástupce sorabistiky na Karlově univerzitě. Jiří Mudra
Fotografie ze Serbské poezije
Wěcsław
Serb-Chejnicański Václav Srb
Prědne póznaśe
W lěśe 1912 – ako
źaseślětny gólc – som zgónil k přednemu razu wó Łužycy a Serbach
z nastawka L. Kuby, wótśiśćanego we łopenku* za źiśi „Źiśecy Maj“.
(hvězdička*: neměla jsem znak p s čárkou)
Ja tegdom stupach niźi do jadnasteg lěta,
źož wjaska rodna běšo gluka mója ceła,
źož ruce mójej hyšći ńecujaštej źěła
a duša ńeznajašo hyšći złosćow swěta.
Toś póznał som, ty serbska zemja luboměta,
wšu martru, kótruž wót něga sy huśerpeła*,
gaž cuza surowosć a namóc jo śi drěła
a teptašo śi grozńe kšawneg´ kata pěta.
A tegdom zagori se we mńo młoda duša:
kaž mócny wichor źěšo pśez hutšobu móju
ból źiwa, swěty gniw a lubosć nanejhušša ...
Ty lubosć k Łužycy, och kwiś a rosći we mńo
a spiwaj w mójej dušy złotnu tšunu swóju,
dóńž mucne śěło w serbskej zemi ńezadrěmńo!
První setkání
Roku 1912 – jako
desetiletý hoch – jsem se poprvé dověděl o Lužici a Lužických Srbech
z článku L. Kuby, otištěného v listě pro děti „Dětský máj“.
Mně tenkrát jedenácté léto táhlo asi,
kdy rodná víska má mi celým štěstím byla,
kdy ruce moje ještě dřina nezhrubila
a duše zloby světa neznala v ty časy.
Tenkrát jsem poznal, srbská země milovaná,
tvá muka všechna, jež ti věky uchystaly,
když cizí surovost a násilí Tě draly
a drtila tě katů pata okovaná.
A tenkrát vzplálo ve mně mladé srdce zrovna:
tak jako mocný vichr hnal se duší mojí
bol, úžas, svatý hněv a láska nevýslovná ...
Má lásko k Lužici, ach, vzkvétej nad vše jiné
a v duši mé hrej dál na zlatou strunu svoji,
až dokud tělo v srbské zemi nespočine!
Na serbske narodne pěsni
Pěsni, źowki serbskeg ducha,
wochłoźenje serbskeg wucha,
rěcy serbskej kwiśenja!
Pśez was možo serbska duša
wugrojniś wše swoje cuśa,
radosći kaž tuženja.
Kak jo słódke zněśe wašo,
kaku moc wy wulěwaśo
do wutšoby serbskeje:
zwěrnu lubosć serbskeg roda,
kšutu wěru do pśichoda,
swěte płomje naźeje!
Wy sćo Serbstwa rědna pycha,
njebjaski z was źiw nam dycha,
wutšoby nam zegrěwa.
Něgajšnosći dawne casy
rozkwituju w młodej kšasy,
gaž nam głos waš zazněwa.
Njasćo dale swoje zuki
pśez łužyske pola, łuki,
tak kaž pjerwjej zněli sćo!
Daśi zněśe wašo wšuźi
žywjenje zas nowe zbuźi,
až nam Serbstwo njezajźo!
Na lužickosrbské lidové
písně
Písně, dcery srbských duší,
občerstvení srbských uší,
vy jste srbské řeči květ!
Co jen srbská duše skrývá,
jaký žal či radost mívá,
vámi může povědět.
Jak je sladké vaše znění,
jakou sílu v okamžení
v srdce srbská rozleje:
láska k Srbstvu z vás se prýští,
pevná víra v lepší příští,
svatý plamen naděje!
Vy jste Srbstva šperk a pýcha,
nebeský z vás div nám dýchá,
naše srdce zahřívá.
Minulosti dávné časy
rozkvétají v mladé krásy,
když nám hlas váš zaznívá.
Kéž se nesou vaše tóny
přes lužická luka, hony,
jak od dávna zněly jste!
Vaše znění zas ať vznítí
všude kolem nové žití,
ať nám Srbstvo nezhyne!
Přeložila Zuzana Sklenářová, texty včetně básně Serbska gódowna pšosba z minulého čísla najdete v sebraném díle Václava Srba, jež jsou také v tomto čísle recenzovány. Báseň Serbska gódowna pšosba vyšla v roce 1927 v Časopise Maćicy Serbskeje, taktéž báseň Prědne póznaše, zatímco báseň Na serbske narodne pěsni v Rozhladu 1/1962, ta je vlastně dolnolužickosrbským textem k české vlastenecké písni Písně, dcery ducha mého, jejíž slova složil v polovině 19. století Václav Jaromír Picek (1812 – 1869), autor řady dalších oblíbených písní jako např. Čechy krásné, Čechy mé nebo Bývali Čechové; autor nápěvu není znám, někdy je uváděn J. L. Zvonař.
Wěcsław Serb-Chejnicański / Václav Srb z
Chýnic (1901 - 1976)
Českemu buroju a (dolno)serbskemu basnikoju k 100. narodnemu a 25.
posmjertnemu dnju
Měto Pernak
Když se Václav Srb před 100 lety narodil, Chýnice byly ještě převážně zemědělská vesnice; a on, který tu vyrostl a strávil tu celý další život, byl celým životem sedlák, ale sedlák s jasným čelem a širokým obzorem!
Nadaný chlapec vychodil obecnou a potom v Praze měšťanskou školu, dřív než byl poslán na zemědělskou školu v Berouně a v Litoměřicích, aby se tam připravil na obhospodařování rodinného 25 ha velkého hospodářství. Protože však věděl, že samotné teoretické vědomosti k tomu nestačí, vydal se po první světové válce do Dánska a do Francie, aby se tam v praxi seznámil s tehdejšími metodami.
Pobyt v cizině však nesloužil jenom k prohloubení jeho zemědělského vzdělání, ale rovněž k rozšíření duševního obzoru a intenzivnímu jazykovému studiu. Jak víme, Václav Srb zdědil po matce nevšední jazykové nadání a velkou lásku k cizím jazykům. Víc než 20 z nich si během svého života dříve nebo později osvojil, sám a vedle své rolnické práce: víc než 15 živých (6 slovanských, 5 románských, 3 germánské, stejně jako jazyk Sinti a Rómů [cikánštinu], Keltů a Svahilů), ty ovládal slovem i písmem, a 5 mrtvých jazyků (latinu, řečtinu, staroslověnštinu, sanskrt a polabštinu), ty znal přinejmenším pasivně.
Vzhledem k této široké paletě jazyků se zdá podivné, že se náš polyglot zaměřil především na jazyk lužickosrbský - a přitom zejména na dolní. Za krátkou dobu se jí naučil tak dobře, že v ní dokázal básnit jako rodilý Srb. Příčiny této skutečnosti pak jsou hlavně životopisného rázu a sahají až do dětství. Své seznámení s Lužickými Srby - jediným živým zbytkem někdejších Slovanů mezi Labem/Sálou a Odrou/Bobrem/Kvisou - popsal později v básni (Prědne poznaśe) a k tomu poznamenal: V roku 1912 - jako desetiletý kluk - jsem se dozvěděl o Lužici a Lužických Srbech poprvé z článku Ludvíka Kuby, otištěného v časopisu pro děti Dětský máj. Přesvědčený, že jeho jméno je lužickosrbské, a tedy on sám že je lužickosrbského původu, ponořil se do studia lužickosrbského jazyka a dějin a přijal lužickosrbské jméno Wěcsław Serb-Chejnicański. A bádání v historických spisech mu dala za pravdu, dosvědčujíce, že jeho předkové z otcovy strany přišli po třicetileté válce do Čech z Lužice.
Zprávy českých a lužickosrbských časopisů v poválečných letech o lužickosrbském národním hnutí a lužickosrbské otázce v souvislosti s mírovou konferencí v Paříži v něm vzbudily nový zájem o Lužici a novou naději v budoucnost Lužických Srbů.
Vstoupil do Společnosti přátel Lužice, lužickosrbského tělocvičného spolku Sokol a navázal styky s lužickosrbskými studenty v Praze (dr. Jan Cyž, Jurij Wićaz, Měrćin Nowak-Njechorński aj.) a s českými vedoucími srbofily (Adolf Černý, Vladimír Zmeškal, Josef Páta atd.).
Ve 20. letech také sílí jeho styky s Lužicí, zejména s Dolní. Na mnoha zájezdech vlakem a na kole se seznamoval s tamějšími Srby a s etnickou a národní situací Dolních Lužických Srbů. Nejmilejší oblastí mu byla Błota, na něž pohlížel jako na svou druhou domovinu. Ze získaných zkušeností a poznatků potom vznikl jeho slavný a dost kritický článek Národní poměry v Dolní Lužici, který v roce 1933 otiskl dokonce dvakrát za sebou - v Česko-lužickém věstníku a jako zvláštní brožurku. Zájezdy do Lužice mu mimoto posloužily k zdokonalení se v lužické srbštině. Tu nakonec ovládl tak dobře, že prof. dr. Josef Páta, docent sorabistiky na pražské univerzitě, mu svěřoval korektury svých lužickosrbských prací, tak jako to činil už dřív se svými texty anglickými a francouzskými. A naopak dostával V. Srb od prof. Páty rozhodující podněty ke svému literárnímu vzdělávání a tvoření.
Serbova znělka Minje Witkojc (Ty prědna sy mě něga nagranjała, ČMS 1927) vyvolala domněnku, jako by ho Mina Witkojc podnítila k lužickosrbskému básnění. To však neodpovídá skutečnosti, protože se oba poznali až v roce 1926 na sokolském sletu v Praze. Jeho první verše (Serbskej rěcy, Zwěrnosć k serbojstwu) se objevily už v roce 1925 (Serbski casnik č. 52). Je však pravda, že mu byla rádkyní a po celý život důvěrnicí a přítelkyní. Proto je pochopitelné, že se ve svém psaní básní po mnoha stránkách řídil podle ní. Ale svým národním patosem a jazykovým stylem je spíše žákem Jakuba Barta-Ćišinského. Jistý vliv na jeho tvorbu měl kromě toho také český spisovatel a farář J. Š. Baar (1869-1925).
V Serbu-Chejnicańském vyrostl Dolním Lužickým Srbům nový básník, básník s vysokými národními ideály a s nevšedním bojovným duchem. Básně z jeho pera se vyznačují hloubkou myšlenek a citů stejně jako čistotou rýmů a dokonalostí rytmu. Najdeme je rozptýlené po lužickosrbských periodikách (Serbski casnik, Pratyja, Łužica, Časopis Maćicy Serbskeje) a v Česko-lužickém věstníku.
Literární činnost Václava Serba však má ještě další složku. Vedle svého skládání básní se zabýval i přebásněním děl jiných autorů; přeložil řadu básní velkých českých tvůrců K. H. Máchy, K. J. Erbena, J. Vrchlického a P. Bezruče do vynikající dolní lužické srbštiny. Otázkou však zůstane, proč básnil jen v dolnosrbském jazyku a v žádném jiném, ani v české mateřštině se nepokusil. Proto není divu, že jeho působení jako básníka zůstalo jeho rodákům - kromě přátel Lužických Srbů - utajené.
Básní na počest prof. Páty při jeho 50. narozeninách v roce 1936 však znenadání skončilo toto plodné básnické období. Příčinu toho je třeba hledat především ve vynuceném odloučení od milované Lužice. Uvedené pojednání z roku 1933 o národních poměrech v Dolní Lužici se dostalo také do rukou nacistů a vyvolalo vztek a nenávist nových vladařů. Dále jezdit do Lužice Serbu-Chejnicańskému zakázali. A situace se ještě přiostřila prvním zákazem lužickosrbské knížky (1936) Slezských písní Petra Bezruče, na jejichž překladu do lužické srbštiny se podílel.
Odloučení od Lužice a živých Lužických Srbů způsobilo zmlknutí básníka, ale neuhasilo v něm lásku k lužickosrbské zemi a jejím obyvatelům. Zůstaly vazby na lužickosrbské přátele, jež větším dílem přetrvaly hitlerovskou diktaturu, německou okupaci Českých zemí, válečné hrůzy a převratný neklid poválečných let, takže mohl Mině Witkojc v roce 1966 sdělit, že ještě píšu do Lužice hodně dopisů a také jich dost odtamtud dostává (list z 22. května 1966).
Ale ani pod vládou komunistů se jako „kulak“ a věřící křesťan neměl dobře. Třikrát byl zatčen a jednou si dokonce dva měsíce odseděl ve vazbě. A roku 1951 - tedy padesátiletý - musil, ačkoliv nikdy vojákem nebyl, jít k odvodu. Rozhodný odpůrce kolektivizace zemědělství se nakonec musil podvolit a sám jít „robotovat“. V letech 1961 - 1965 pak pracoval na státním statku a od r. 1965 - 1974 jako noční hlídač na velké stavbě v Praze. Útěchu a pomoc v té těžké době našel ve své rodině, ve víře a v duchovním světě. Dál se zabýval jazyky, obzvlášť dolnolužickým, jeho skladbou a slovesem. A mezitím ještě psal básně, ale po roce 1962 už nic neuveřejnil. V r. 1966 se ještě jednou vzchopil a vydal se více než po 30 letech se starším synem Antonínem na motocyklu do Lužice. Měl radost, že aspoň jedno z jeho dětí Lužici a Lužické Srby pozná (list z 22. 5. 1966 Mině Witkojc). A v r. 1972 ho tam vedla cesta ještě jednou - tentokrát s mladším synem Václavem. To bylo jeho poslední putování na Lužici, protože už po čtyřech letech 24. července 1976, nemocný a rezignovaný, navždy zavřel oči.
A dnes se - 25 let po smrti Wěcsława Serba-Chejnicańského ptáme: Co po něm zůstalo - v Česku a v Lužici? Zůstala milá vzpomínka všech příbuzných a všech ostatních, kteří si ho vážili a milovali ho. Lužickým Srbům a srbofilům zůstalo literární dědictví tohoto nevšedního spisovatele: jeho poezie - původní i přeložená - v dolní lužické srbštině a jeho práce o básnictví a postavení Dolních Lužických Srbů. K literárnímu dědictví však patří rovněž jeho rozsáhlá, ale málo známá nebo sotva ještě přístupná korespondence. -
Přihlížeje k
žádoucímu rozboru a k zhodnocení Serbova tvoření a myšlení, už před 25 lety
Frido Mětšk ukázal v nekrologu potřebu vydat sborník všech jeho lužickosrbských děl (Rozhlad 1976, s. 440).
Tento požadavek bohužel ještě splněn nebyl. Byly sestaveny dosud jen dvě malé
sbírky básní Serba-Chejnicańského. Tak Arnošt Muka do svého Wěnaška
dolnoserbskich basni (ČMS 1927) zařadil pět jeho originálních skladeb a
Chrestomatija dolnoserbskego pismowstwa, kterou Frido Mětšk vydal 30 let potom,
obsahuje 7 básní z jeho pera. Teprve koncem minulého roku - k 100. výročí
narození a 25. výročí smrti vyšla knížka, věnovaná jenom jeho poezii. Brožurka
nakladatelství Domowina v řadě Serbska poezija obsahuje 20 z 24 původních
básní, nám známých, a 12 z 13 přebásněných děl z češtiny, dosud roztroušených v
různých periodikách. Lze doufat, že v budoucnu budou nalezeny ještě další plody
jeho básnického pera, a že tak bude celé jeho literární dědictví soustavně
prozkoumáno.
přel. J-a
Několik myšlenek k výročí Wěcsława
Serba-Chejnicańského
Jiří Mudra
Když se Václav Srb 20. 12. 1901 narodil, dostal od sudiček do vínku dva vzácné dary, jež pak přinesly literatuře Dolních Lužických Srbů obohacení: mimořádné jazykové nadání1 a morální čistotu, z níž pak vyplýval zájem o málo rozšířené, a tedy ohrožené jazyky (národy). Ve 20. letech 20. stol. bylo Dolních Lužických Srbů asi 40 000 vesničanů a hrstka vzdělanců, z nichž však jen někteří byli národně uvědomělí. V. Srb, stejně jako o půl století starší Arnošt Muka, přilnul k Dolní Lužici, národně silně ohrožené. Jejich jazyk ovládl dokonale, psal básně původní a překládal z češtiny (1925-1936). Krutý osud tohoto národa prožíval jako rozený Lužický Srb (viz poslední strofu znělky Prědne poznaśe). Politickými poměry v Německu a pak válkou byly jeho styky s Lužickými Srby nadlouho přerušeny. - Jako bohatý sedlák vytrpěl v 50. letech ústrky a ponížení a rezignoval2. Lužickosrbský historik, demograf, spisovatel Frido Mětšk ho však přece pohnul k dopisování a k návštěvě v r. 1966. Charakterizuje ho jako muže všestranně vzdělaného a duchovně bohatého. Tehdy básník zapsal do Mětškovy knihy hostí: 18. 8. 1966 w Budyšynje. Ze spomnjeśim na rědne goźiny pśežywjone we bliskosći zwěrnego syna mojogo lubowanego dolnoserbskego luda dra. Frida Mětška a jogo swojźby se zapisujo Wěcsław Serb-Chejnicański (R 1976, s. 439-440).
W. Serb-Chejnicański, jak jsme uvedli, vedle původní tvorby
také překládal z češtiny. A tu se
nabízí otázka, jak si při tom vedl. Ukažme si to na několika verších 4.
zpěvu Máchova Máje: (Poznámka k
terminlologii: Mužský rým [na poslední rýmující se slabiku připadá těžká doba]
označuji malým písmenem, ženský rým [těžká doba je na předposlední slabice
rýmujícího se slova] označuji písmenem velkým. - Přízvučné slabiky označuji
vodorovnou čárkou ¾, nepřízvučné obloučkem È.
Svislou čarou ½ odděluji navzájem poloverše. Jamb je stopa s přízvukem
na sudé slabice È ¾. Jambický verš je metrum
vzestupné. V jazycích s přízvukem na první slabice, jako je čeština nebo
lužická srbština, je proto užití metra jambického, tj. vzestupného, nesnadné.
Pro pocit vzestupného metra je rozhodující i větný přízvuk. Je-li na konci
verše, vzbuzuje pocit verše vzestupného, tedy metra jambického. Teoretici
českého verše [např. J. Hrabák, Úvod do teorie verše. - Praha 1956; J.
Mukařovský, Obecné zásady a vývoj novočeského verše. - Československá
vlastivěda III, Praha 1934, s. 376-429] dokazují, že základy novočeskému
stopovému jambu dal K. H. Mácha, který vzestupnou
tendenci podpíral tím, že kladl na konec rytmických celků (tj. veršů a
poloveršů) hodně slov jednoslabičných.)
Dalekoť
jeho sen, umrlý jako stín, Daloko jogo soń, pšec kaž seń
wjacora,
¾ ÈÈ ¾È ¾
ê¾ÈÈ¾È ¾ ¾ ÈÈ
¾È ¾ ê¾ È È ¾ ÈÈ a
Obraz
co bílých měst u vody stopen klín,
kaž wobraz běłych měst we dłymi jazora,
¾ È
È ¾ È ¾
½¾ÈÈ ¾ È ¾ È ¾ È ¾ È
¾ ½¾ È È ¾ÈÈ a
Takť
jako zemřelých myšlenka poslední,
tak kaž tych wumarłych žywjenja slědny dych,
¾ È È ¾
È È ½¾ È È ¾
È È ¾ È È ¾ È È ½ ¾
È È ¾ È ¾ b
Tak
jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
tak kaž jich mjenja zuk, něgajšnych bitwow kšej,
¾ È È ¾ È ¾
½¾ È È ¾ È ¾
¾ È È ¾ È ¾ ½¾ È È ¾ È ¾ c
Dávná
severní zář, vyhaslé světlo s ní, kaž wotbłyšć zgasnjony tych zorjow północnych,
¾ È
¾ È È ¾ ½¾ÈÈ
¾ È ¾ È ¾ È ¾ È È ½ È
¾ È ¾ È È b
Zbortěné
harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zbiteje harfy ton, zuk tšuny sterganej,
¾ È
È ¾ È ¾ ½¾ÈÈ ¾ È ¾ ¾ È È ¾ È
¾ ½È ¾
È ¾ È ¾ c
Zašlého
věku děj, umřelé hvězdy svit,
minjoneg casa statk, wumarłej gwězdy prošk,
¾ È È ¾ È ¾½¾ ÈÈ
¾ È ¾ ¾ È È ¾ È ¾ ½¾ È
È ¾ È ¾ d
Zašlé
bludice pouť, mrtvé milenky cit, zajźoneg błuda puś, njabogej lubki pošk,
¾ È ¾ È È ¾ ½ ¾ È ¾ È È ¾ ¾ È È
¾ È ¾ ½ ¾ÈÈ ¾ È ¾
d
Zapomenutý
hrob, věčnosti skleslý byt,
dawno zabyty row, nimjerstwa dłymšy rožk,
¾ È È ¾ È ¾ ½ ¾ ÈÈ ¾ È ¾ ¾ È ¾ÈÈ
¾ ½ ¾ È
È ¾ È ¾ d
Vyhasla
ohně kouř, slitého zvonu hlas,
zeškrěteg zwona głos, zgasnjoneg wognja dym,
¾ È È ¾ È ¾
½¾ È È ¾ È ¾ ¾ È È ¾ È ¾ ½¾ È È ¾ È ¾
Mrtvé
labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, njabogeg kołpja spiw, zgubjony luźi raj
¾ È
¾ÈÈ ¾ ½ ¾ È
È ¾ È ¾ ¾ È È ¾ È ¾ ½¾ È
È ¾ È ¾
Schéma rýmů je v překladu totožné s originálem, ve verších 7, 8, 9 dokonce před rýmujícím se slovem zachovává touž samohlásku v obou jazycích (i). První poloverš v originále končí jednoslabičným slovem desetkrát, v překladu devětkrát, druhý poloverš v originálu desetkrát, v překladu osmkrát. Jambickému schématu se vymyká verš 3 (daktyl) v obou zněních. Předposlední slovo verše je dvojslabičné s přízvukem na 1. slabice v češtině devětkrát, v lužické srbštině sedmkrát. Ve 3. verši dokonce překlad vyhovuje danému schématu lépe než originál (myšlenka poslední ¾ È È ¾ È È - žywjenja slědny dych ¾ È È ¾ È ¾). W. Serb tedy dodržel Máchovu formu. Přitom si počínal tvůrčím způsobem, nepřekládal otrocky. Ve verši Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas změnil pořadí 1.a 2. poloverše zeškrěteg´ zwóna głos, zgasnjoneg´ hognja dym. Změnu je nutno uvítat, nic nemění na myšlenkách ani obrazech příslušného verše. Z uvedených příkladů je patrné, jak pečlivě, zodpovědně a tvůrčím způsobem jubilant překládal. - Wěcsław Serb-Chejnicański / Václav Srb zanechal v dolnolužické literatuře nesmazatelnou stopu, jeho jméno se uvádí ve všech literárních příručkách a čítankách.
1 Podle jeho vlastních slov mu stačilo přečíst si mluvnici (a taková četba mu přinášela nemenší potěšení než mnoha jiným čtenářům četba detektivky) a ostatnímu se naučil četbou nebo pobytem mezi lidmi.
2 Přesto však dokázal v té zlé době zabezpečit se svou ženou třem dorůstajícím dětem krásné rodinné prostředí. Mladší syn Václav se o tom vyjádřil: „Já jsem měl šťastné dětství.“
Wěcsław Serb-Chejnicański
Serbska poezija 47, zestajał Měto Pernak, wudał Kito Lorenc, LND Budyšyn 2001, 61 s.
Na obálce je otištěno vyčerpávající pojednání o Srbově
životě a literární činnosti. Jeho autor Měto Pernak1 vynaložil velké
úsilí, aby shromáždil co možná všechny jsoucí údaje, počínaje rozmluvou s
básníkovou vdovou i oběma syny a bádáním v knihovnách a archivech konče. Tak se
mu podařilo shrnout vše, co bylo na toto téma napsáno, opravit některé
dosavadní tradované omyly a doplnit údaje dosud neznámé. - Sbírka obsahuje 20
básní původních a 12 přebásnění z češtiny (2 z K. H. Máchy, 1 z K. J. Erbena, 2
z J. Vrchlického a 7 z P. Bezruče). Pro
přesně stanovený ustálený počet stran edice SP nemohly být otištěny Srbovy
práce všechny. Ale i tak je tu podstatná část jeho poezie. - Nemile mě
překvapilo, že se neužívá nejnovější pravopisné kodifikace spisovné dolní
lužické srbštiny, jak je zachycena v Dolnoserbsko-nimském słowniku od M.
Starosty (Budyšín, 1999). - Brožura je prvním knižním vydáním Serbových básní.
Je pečlivě vypravena, s šesti dokumentárními fotografiemi (jen dva překlepy
jsem našel na s. 59: Zláty, Jarný místo Zlatý, Jarní) a je dalším dokladem o
plodných vzájemných vlivech obou kultur. Jiří Mudra
1 Jméno Měta Pernaka se v lužickosrbské literatuře neobjevuje poprvé. Kromě vědeckých a edičních prací překládal básně z francouzštiny a ruštiny (viz ČLV 2000/76-77.)
Noviny
Z Horní Lužice
Zástupci Lužických Srbů kritizovali rozhodnutí kameneckého okresní shromáždění o zrušení školy v Chrósćicích. Na první stránce SN se k němu sloupkem vyjádřil předseda Domowiny Jan Nuk: škola byla zrušena v rozporu se zájmy Lužických Srbů i se zájmy obce Chrósćic, které tak ztratí na významu. Je to bolestný proces a bolestné je zjištění, že naši Srbové v kameneckém okresním shromáždění byli u toho, když byl sud zabedněn, že se Stanislav Tilich a Marko Šiman podle všeho velmi starali o to, aby si ve věci chrósćické školy nespálili ústa ani prsty, píše Nuk. Na jiném místě jsou citovány výroky Bjarnata Cyže (Sliby ministra dr. Matthiase Rösslera (CDU) a dalších poslanců, že budou jednat podle vůle Srbů, byly prázdná slova.), Ludmily Budarjowé (lužickosrbských středních škol je potřebí více, nikoli méně) a dalších. Z rozhodnutí totiž vyplývá nejen zrušení školy v Chrósćicích, ale také ztráta samostatnosti škol v Ralbicích. SN otiskují reakce veřejnosti. Rozsáhlý komentář věnuje věci také Benedikt Dyrlich, který vyjádřil naději, že situaci může ještě napravit Saský zemský sněm. (SN 7. 12. 2001) zs
V Lidovém nakladatelství Domowina vyšla 7. 12. 2001
nová antologie
lužickosrbské prózy pod názvem Wobraz ze skibami. Povídky 11 autorů
ze všech věkových kategorií (od Jurije Brězana po Lubinu Hajduk-Veljković, roz.
Šěnec) představují zajímavý průřez současnou lužickosrbskou literární tvorbou. (SN 7. 12. 2001) zs
Nová naděje pro hospodářství v Lužici?
Odborníci z Braniborské technické univerzity v Chotěbuzi plánují zavést v Lužici pěstování rychle rostoucích dřevin na biomasu jako zdroj elektrické energie. Při pokusech se na místní písčité půdě zatím osvědčily vrby, topoly a nejvíce akáty. Pěstování stromků, které se každé tři roky pokácejí a nové se sázejí na stejné místo, může také pomoci rekultivaci krajiny zničené těžbou uhlí. Kořenový systém brání erozi a v pásech zeleně se znovu zabydlují ptáci a další drobní živočichové. Mohla by to také být perspektiva pro soukromé zemědělce? (SN 11. 12. 2001) zs
„Čujemy
so kaž doma.“
Politikarjo z Čěskeje na wopyće w
Serbach
Postavení lužickosrbského národa v Sasku a lužickosrbsko-české projekty byly středem rozhovoru mezi zástupci Lužických Srbů a Senátu Parlamentu ČR minulý pátek odpoledne v budyšínském Lužickosrbském domě. Přitom se partneři rozhovorů pod vedením předsedy Domowiny Jana Nuka a sociánědemokratického senátora Františka Mezihoráka domluvili o řadě dalších iniciativ, kterými mají být budoucí styky mezi Lužickými Srby a Čechy prohloubeny. Lužičtí Srbové české hosty podrobně informovali o załožbě, o mnohostranném usilování a složitých poměrech v zápasu o zachování lužickosrbských škol v kamjenském okresu. Představitelé Domowiny poslancům sousední země poděkovali za solidaritu českého obyvatelstva v zápasu o srbské školy. Senátor Mezihorák na konci dvouhodinové a velmi srdečné rozmluvy zdůraznil, že se v srbské Lužici cítíme jako doma. Zároveň potvrdil, že máme velký zájem o vaše věci.
Ze strany hostí se rozhovoru zúčastnili další senátoři: Irena Ondrová (ODS), Antonín Petráš (KSČM) a Josef Kaňa (KDU-ČSL) jakož i generální konzul Milan Dufek. Na srbské straně byli dále přítomni: předsedkyně Rady pro lužickosrbské věci v Sasku Marja Michałkowa, náměstek předsedy Domowiny dr. Pětr Brězan, předseda Matice lužickosrbské dr. Měrćin Völkel, předseda Svazu lužickosrbských umělců Benedit Dyrlich a mluvčí (rěčnik) Domowiny Jurij Łušćanski. (SN 17. 12. 2001) J-a
Spolek pro regionální rozvoj ve dvojjazyčné Lužici Po stopách Krabata v Čorném Chołmci chce na krabatovské pověsti vybudovat základ pro regionální turistiku. Cyklostezka s informačními tabulemi, stavba Krabatova mlýna a film o Krabatovi v anglickém jazyce by měly přilákat pozornost domácích i zahraničních turistů a nabídnout jim setkání s půvabnou lužickou krajinou a místními tradicemi v souladu se současnými trendy v cestovním ruchu. (SN 11. a 19. 12. 2001) zs
Abatyše kláštera Mariiny Hvězdy v Pančicích-Kukowě Benedikta
Wawrikec obdržela Záslužný kříž na stužce Záslužného řádu Spolkové
republiky Německa. Vysoké státní vyznamenání jí bylo uděleno mj. za
zpřístupnění kulturních a duchovních hodnot kláštera široké veřejnosti. Lužická
Srbka, rodačka z Nowé Jaseńcy, má zásluhu o to, že klášter přežil bez
úhony dobu socialismu v NDR. Klášter patří cisterciáckému řádu; sestry se
starají o těžce mentálně postižené dívky. (SN
18. a 19. 12. 2001) zs
Etnolog doc. Dr. Leoš Šatava, učitel Univerzity Karlovy a pracovník Serbského Institutu, bilancoval v SN šest let svého působení v Lužici. Za čerstvých vzpomínek z bojů o chrósćickou školu hodnotí postoj Lužických Srbů k řešení jejich problémů a podporuje radikálnější přístup: mírné a klidné jednání, k němuž někteří opatrní vybízeli, k ničemu nevede, když druhá strana není ochotna naslouchat a brát partnera vážně. (SN 19. 12. 2001) zs
Z ciziny
IX. mezinárodní sorabistický seminář (IX міжнародний сорабістичний семінар Лужицька історія, мова та література у світовому контексті) se konal 29.-31. 10. 2001 ve Lvově. Pořadatelé: Institut slavistiky, katedra slovanské filologie lvovské univerzity, Serbski institut v Budyšíně. - Zasedání se zúčastnilo 5 Lužických Srbů z Budyšína, 4 Poláci z Varšavy a ze Štětína, 1 Bělorus, 1 Čech a 1 Ruska. Ostatní byli Ukrajinci ze Lvova, Charkova a Kyjeva. Bylo předneseno celkem 30 přednášek. Na plenárním zasedání 30. 10. přednášel Dietrich Scholze (50 let sorabistiky v Budyšíně), Franc Šěn (Význam lužickosrbských knihoven pro zachování národní svébytnosti), Ludmila Pavlovna Laptěvová (Zprávy o Lužických Srbech v SSSR v prvních poválečných letech [na paměť M. I. Semirjagy]) a T. Lučuk ze Lvova (Německá básnická tvorba Kita Lorence a Benedikta Dyrlicha). Dále se pracovalo ve dvou sekcích: 1) jazykověda, 2) dějiny, literatura, kultura. Referát přednesl H. Jenč, E. Siatkowska, E. Širokoradová (Charkov) aj. Z četných referátů ve II. sekci možno uvést např.: z Česka Zdeněk Valenta (Korespondence A. Černého s kulturními pracovníky Lužických Srbů); M. Meckovskaja z univerzity ve Štětíně (Některé politické problémy, souvisící se zájmy Polska o Lužici po druhé světové válce). Dva referáty byly věnovány slovansko-lužickosrbským stykům druhé poloviny 20. stol. Proslulý ukrajinský sorabista a organizátor celého podniku V. A. Motornyj objasnil velmi zajímavě, jak se odrážejí lužickosrbské motivy v ukrajinské literatuře - v poezii i v próze. Pracovnice Institutu etnologie Ukrajiny (Lvov) M. Piguljaková mluvila o významu kraslic v ukrajinském a lužickosrbském zvykosloví.
Na zasedání semináře byl také představen katalog Сербська Лужиця у Львові1. Ten zaznamenává literaturu o Lužických Srbech, která je uložena ve státních, a hlavně soukromých knihovnách lvovských vědců, spisovatelů, profesorů lvovské univerzity a jiných pracovníků v kultuře. V těchto knihovnách je celkem více než 1000 titulů knih a článků (separátů) s lužickosrbskou tematikou. Autory katalogu jsou M. Krivenková, bibliografka Lvovské ústřední knihovny, a prof. lvovské univerzity V. A. Motornyj.
Zajímavý byl kulturní program po skončení vědecké části semináře. Před účastníky vystoupil kvartet banduristek a zahrál ukrajinské lidové písně i umělé, složené současnými skladateli. Zahrály i dvě lužickosrbské písně, jednu z nich napsal lvovský skladatel Alexandr Albul na slova H. Zejlera.
Poslední den
semináře byl věnován výletu po historických místech lvovského okolí. Navštívili
jsme Umělecké muzeum, umístěné v oděském zámku, a také Podgorecký a Zločevský
zámek, ty se však teprve rekonstruují. Ludmila Pavlovna Laptěva (přel.
J-a)
1 Viz také ČLV 2001/52
Odjinud
Sokołske listy 8/6/2001
upozornily na článek o prof. J. Vrchotové-Pátové,
otištěný v NC 43/2001. Mikławš Krawc informuje o nové knize Sigmunda
Musiata Sorbische/Wendisch Vereine 1716 – 1937 (Domowina Budyšin 2001),
věnované dějinám 293 lužickosrbských spolků a spolků přátel Lužických Srbů mimo
Lužici, která se zabývá také dějinami srbského Sokola dalších tělocvičných
jednot. zs
Katolski posoł
Tento týdeník katolických Lužických Srbů, nejčtenější srbské periodikum, vycházející od r. 1863, se představuje prvním letošním osmistránkovým číslem v novém rouchu i s mládežnickou přílohou Knotwišćo. Barevných čísel (která se dosud objevovala jen příležitostně) vyjde během roku deset, ostatní čísla s výjimkou prázdninových měsíců budou šestistránková. Novým vydavatelem je Towarstwo Cyrila a Metoda, které přebírá všechny závazky, jež do r. 1989 neslo budyšínské Ludowe nakładnistwo Domowina. Letošní ročník mění také tiskárnu - časopis bude vyrábět výhodněji Lessingova tiskárna v Kamjenci. Redakce však i nadále sídlí v Budyšíně v Serbském domě. Tam se KP na počítačích připravuje a elektronickou cestou zasílá k tisku do Kamjence. - Lužickosrbské časopisy jsou zřejmě první ze slovanských, které se prodávají v nové jednotné evropské měně. Roční předplatné na KP činí 9,80 euro (poštou 19 euro) a je levné proto, že jeho vydávání podporuje Załožba za serbski lud a rovněž drážďansko-míšeňská diecéze. Josef Šindar
B + B + B aneb Na vánoční rozhlasové vlně Bratislava – Budyšín – Brno
ČRo 2 Praha 26. 12. 2001 16:03
Na Hod boží vánoční 2001 připravilo brněnské studio Českého
rozhlasu Praha pořad o vánočních zvycích na Slovensku, Moravě a v Horní Lužici.
Autoři se pokusili zachytit ještě dnes živé tradice spojené s oslavou
Kristova narození na Moravě, Slovensku a v katolické Horní Lužici. Prostřednictvím
mikrofonu Moniky Gerderové z budyšínského rozhlasu jsme se dostali do
hornolužické rodiny s pěti dětmi ve vesničce Sulšecy poblíž Kulowa. Vedle
novodobých koled jsme vyslechli i kěrluše a slyšeli o sv. Martinovi, sv.
Barboře, doprovázené dvěma příšernými postavami, jež děsí lužické děti podobně
jako u nás čert. Loutka Panny Marie, hledající přístřeší, putuje pak z rodiny
do rodiny od 15. do 24. prosince. Za povšimnutí stojí nepochybně informace, že
Lužičtí Srbové převzali oslavu Vánoc od svých německých sousedů velmi pozdě,
teprve na konci 19.století. Jana
Nováková, Vladislav Veselý (red. upraveno)
Se Svobodnou Evropou do Evropy
24. ledna 2002 14:30
Redaktorka Lída Rakušanová se při bilancování česko-německých vztahů pět let od Česko-německé deklarace věnovala i pomoci českých úřadů Lužickým Srbům mimo jiné v rozhovoru s Ottem Pickem z Česko.německého fondu budoucnosti. Pomoc je prý složitá, neboť spolková vláda nemůže nic nařizovat vládám jednotlivých zemí. Podle německých činitelů jsou Srbové rozmazlovaní současnou finanční podporou, řekl dále Pick. rč
Dopisy
Svou reakci na článek
o dvou Lužických Srbkách severovýchodně Praze zaslal Mikławš Krawc z Budyšína:
Vážený pane Čermáku, v listopadovém čísle ČLV píšete, že paní Hana Šulcová z Mečeříže sdělila, že po válce bylo v Rumburku 290 Lužických Srbů. Takový konkrétní údaj o Rumburku jsem dosud nikde nečetl. Ze sousedního Varnsdorfu někteří autoři uvedli počet 400 pracujících, žen v domácnosti ap. Podobné konkrétní počty máme z jiných měst i vesnic - např. z Prahy 70, ze Šluknova 150. Ve Varnsdorfu k tomu bylo okolo 200 žáků lužickosrbského gymnázia. Celkový počet Lužických Srbů v Čechách po r. 1945 uvedl v r. 1949 Jiří Kapitán okolo 1000 (napsal to v článku Únorové události v Československu a Lužičtí Srbové v časopisu Nová Lužice (č. 1/2, 28. 2. 1949, s. 6-8). Někteří autoři píšou, že je to údaj snad příliš nízký - tak doc. Leoš Šatava (např. v článku Serbja w sewjernej Čěskej wot lěta 1945 hač do přitomnosće (Nowa doba 19. 11. 1988) nebo prof. Měrćin Kasper (Rozhlad 1978, s. 48). Cituji z tohoto článku: Cyłkowna ličba Serbow, sydlacych w Čěskosłowakskej, njehodźi so dokładnje zwěsćić. W samej Praze měješe Domowina pozdźišo 70 čłonow, wjetšina z nich běchu młodźi ludźo pod 25 lětami. Jiří Kapitán pisa, zo ličeše kolonija Serbow tysac ludźi a zo běchu to přewažnje dźěłaćerjo a studentska młodźina, wjetšina bydleše w sewjernych Čechach. Podate ličby su skerje přeniske hač přewysoke. Podobně píše dr. Šatava v článku Serbja w sewjernej Čěskej ... takto: Wjetšina Serbow zasydli so tehdy w sewjernej Čěskej blisko hranicy k Łužicy, wosebje we Varnsdorfje, Rumburku, Jiříkovje a dalšich městach Šluknovskeho kraja, mjeńši dźěl w Praze. Cyłkowna ličba Serbow, sydlacych w tutym času w ČSR, hodźi so jenož sćežka zwěsćić. Podata přibližna ličba (1000/J. Kapitán) zda so skerje přeniska hač přehnata.
Všechno to píšu proto, že byste snad mohli ve Věstníku diskutovat o tomto problému a snad dostat od čtenářů odpověď, kolik Lužičanů v Čechách opravdu bylo. Snad dostaneme další konkrétní počty, tak jak jste to z Rumburka psali. ...
Náš čtenář Jaromír Jermář nám zaslal ve vlastním
překladu z němčiny dopis, kterým odpovídá saský adresát na dopis
mladoboleslavských sociálních demokratů:
Váš dopis ze 16.10.2001
Vážený pane předsedo,
Váš výše uvedený dopis panu státnímu ministrovi Dr.Röslerovi byl předán k odpovědi příslušnému odbornému referátu.
Počet porodů v Sasku poklesl ve srovnání s lety do roku 1990 zhruba na polovinu a je od počátku devadesátých let tak nízký, jak naposledy snad v osmnáctém století. Tohoto dramatického zlomu nezůstalo ušetřeno ani území s německo-lužickosrbským osídlením.
Protože tento vývoj je předvídatelný již několik let, byli po diskusích od roku 1996 požádáni již počátkem roku 1998 starostové obcí (venkovského) okresu Kamenz s lužickosrbskými školami, jakož i zástupci lužickosrbských spolků a institucí o podporu při vytváření nové struktury. Nebyly však předneseny žádné relevantní návrhy; vše by mělo zůstat jako doposud.
Díky intenzivním úvahám a vyčerpání veškerého stávajícího prostoru pro rozhodování mohlo být dosud na všech lužickosrbských základních školách nabízeno vyučování v mateřském jazyce i v malých a nejmenších skupinách. V oblasti lužickosrbských základních škol se ani při počtu žáků, který činí polovinu nejmenšího počtu žáků – a v ojedinělých případech i méně – o uzavření škol, z důvodu zvláštního významu škol pro lužickosrbský jazyk, neuvažuje.
V oblasti „německých“ škol dochází v současné době k bolestnému procesu uzavírání škol. V posledních letech bylo zavřeno ca. 300 základních škol, další základní školy, střední školy a později i gymnázia budou následovat.
Střední škola je diferencovaný typ škol (srov. §6 školního zákona z 3. července 1991, Saská Sb.zák, díl 213; naposled novelizovaná zákonem ze 14. prosince 2000, Saská Sb.zák, díl 513). Pátý a šestý ročník mají orientační funkci. Od sedmého ročníku začíná vnější diferenciace v němčině, matematice, prvním cizím jazyce, fyzice a chemii orientovaná na závěrečné zkoušky a rozvoj výkonnosti. Tato diferenciace probíhá ve třídách nebo skupinách. Žáci získávají úspěšnou návštěvou deváté třídy absolutorium hlavní školy a mohou při zjištění zvláštního výkonu získat kvalifikované absolutorium hlavní školy. Úspěšnou návštěvou desáté třídy a složením závěrečné zkoušky se získá absolutorium reálné školy.
Aby bylo možno naplnit výše popsaný účel školy, musí být střední školy vedeny dvoutřídně (zřejmě po dvou třídách v ročníku – pozn. překl.). Jinak dochází k omezením v nabídce vzdělávání a s tím spojeným nevýhodám pro žáky na vzdělávacím a pracovním trhu. Veřejná potřeba pro zřízení ročníku na střední škole se posuzuje jako zřejmě daná, pokud se ho rozhodne navštěvovat alespoň 50 žáků, neboť pak může být dosažen účel školy zadaný ve školním zákonu a školním řádu pro střední školy. Dvoutřídnost střední školy je tedy převážně podmíněna pedagogickými aspekty.
Do lužickosrbské střední školy Crostwitz se ve školním roce 2001/2002 do páté třídy přihlásilo jen 17 žáků. Tím nebyl dosažen ani nejmenší počet žáků pro zřízení jediné třídy – 20 žáků. Přitom v předpokládané vzdálenosti (mezi 2 a 7 kilometry) mají žáci k dispozici srovnatelnou nabídku škol, tedy jednu střední školu, na které se lužickosrbsky mluví a vyučuje.
V příštích školních letech je třeba počítat s dalším poklesem počtu žáků. Lužickosrbská střední škola Crostwitz by ku příkladu mohla zapsat ve školním roce 2003/2004 pravděpodobně jen 8 žáků do pátého ročníku. Přitom nejsou ještě zohledněny odchody na Lužickosrbské gymnázium, které se nachází v Bautzenu.
Saská státní vláda se bude i nadále při vyčerpání veškerého existujícího prostoru pro jednání při organizačním uspořádání a uzpůsobení obsahových konceptů lužickosrbských škol starat v rámci plánování nutné sítě škol o zachování lužickosrbské identity a péči o ni cestou školního vzdělávání. Ke změněným demografickým strukturám však se musí přizpůsobit i struktura veřejných institucí, aby tyto nadále mohly plnit své úlohy.
S přátelskými pozdravy
Wolgang Ihrcke
Ministrský rada
Letopis
fotografie
Za PhDr. Nadou Đorđevićovou
25. 12. 2001 zemřela v Bělehradě ve věku 86 let slavistka
PhDr. Nada Đorđevićová, vzácná přítelkyně českého, slovenského a
lužickosrbského národa. Její slavistické, zejména literární zájmy byly velmi
široké. Ve své vlasti Jugoslávii neúnavně šířila znalost všech tří uvedených
národů přednáškami, články v odborných i popularizujících časopisech i překlady
z umělecké literatury do srbochavátštiny. Velmi dobře ovládala češtinu slovem i
písmem, dobře znala i lužickou srbštinu. - Hlavní data jejího života: Narodila
se v r. 1915, po maturitě r. 1938 studovala na filozofické fakultě ve Skopji
jugoslávské literatury, srbštinu, staroslověnštinu, ruštinu, češtinu, dějiny,
francouzštinu.1938/39 studovala na stipendium vlády ČSR slovanské literatury u
prof. Jiřího Horáka v Praze. Po německé agresi a uzavření vysokých škol se
vrátila do Jugoslávie a do r. 1943 byla bez zaměstnání, pak učila
srbocharvátštině na gymnáziu v Jagodině, po osvobození učila i ruštině. V r.
1950 pracovala v Ústavu pro slovanské jazyky Srbské akademie věd na
česko-srbském slovníku. 1965-66 byla lektorkou srbocharvátského jazyka na
Filozofické fakultě UK. Přitom vypracovala a obhájila v r. 1966 doktorskou
disertaci na téma Češi a naše lidová
literatura. Dále pracovala v Ústavu srbocharvátského jazyka. Třikrát se
zúčastnila sorabistického prázdninového kurzu v Budyšíně. 1978 odešla do
důchodu, ale přitom do poslední chvíle ve svém oboru publikovala, překládala z
češtiny, slovenštiny a lužické srbštiny. Její bibliografie je úctyhodně
rozsáhlá. - O životních příbězích N. Đorđevićové se můžeme dost podrobně
dozvědět, protože je beletristicky zpracoval Křesćan Krawc v knize Jónu je kónc
sćerpliwosće (Budyšín 1997). Předlohou pro přećelku
łužiskoserbskeje literatury, slawistku,, promowanou doktorku,, bohemistku,
wobkedźbowarku a přełožowarku literatury
v kapitole Ze Zemuna do Zemuna mu totiž posloužila zesnulá (viz literární
příloha).
Jiří Mudra
----------------------------------------------literární
příloha--
Ze Zemuna do Zemuna
Křesćan Krawc
Nebyla jsem šťastné dítě. Matka se mnou zacházela jako s černou ovcí. Bydlili jsme tady v Zemunu, tenkrát městečku s nízkými domky, dneska je to velké nové město s betonovými bloky. Když po zavraždění Františka Ferdinanda vypukla válka mezi Srbskem a Rakouskem a srbské vojsko ustupovalo přes albánské hory, odešel otec z domova, do války za srbským vojskem - a doma se narodilo páté děcko. To jsem byla já. Teta navrhla své sestře, aby mě dala k ní. Neměla děti, a chtěla mne. A tak jsem vyrostla u ní. Tím jsem velmi trpěla. Doma mě nechtěli, a mně samotné se u tety stýskalo. Ale matka mi říkávala: „Jen jdi k tetě, ona se o tebe postará. S přibývajícími lety jsem si říkala: naučíš se povolání, půjdeš studovat. Vydělat si peníze a postavit se na vlastní nohy - to byl můj sen.
Ale jak se dostat do Bělehradu na studia, když nemáš nikoho, kdo by ti studium zaplatil? Chtěla jsem pracovat v některé bělehradské redakci jako novinářka. Zemun mezitím připadl k jugoslávskému státu a otec dostal zaměstnání u železnice. Ta ho přeložila do Skopje a celá rodina se přestěhovala, já, mezitím mladé děvče, s nimi. Ve Skopji na vysoké škole bylo možné obsadit jen některé obory, mezi jinými taky polský jazyk. Ale ta paní mě se svými prze-krze-sykavkami tak odradila, že jsem zase utekla a téhož dne se přihlásila na češtinu. Tamější profesor se mě překvapeně zeptal: „Kde jste se naučila tak výborně česky vyslovovat? To vás pošleme studovat do Čech!“
„Ale jak, když se ani do Bělehradu nedostanu?“
„Slečno,“ uklidnil mě, „to není takový problém. Československo vám poskytne stipendium!“
Ani jsem tomu nechtěla věřit. Když jsem ve Skopji už začala studovat, dostala jsem dopis se schválením stipendia od československého státu. Mohla jsem studovat na Filozofické fakultě Karlovy univezity v Praze obor slovanské literatury.
Odjela jsem, poprvé v životě svobodně dýchajíc, do zlaté Prahy, jako dvaadvacetileté děvče, nevědouc, oč se ve světě hraje. Byla jsem šťastna. Od prvního dne jsem hltala slovanské literatury, zakrátko už jsem uměla česky a zajímala jsem se především o literaturu ruskou: Puškin, Lermontov, Čechov, Gorkij. Četla jsem a četla ... Popsala jsem spoustu sešitů, jen aby se mi z paměti nic nevykouřilo. Jednou dopoledne - jako obvykle jsem seděla zahrabaná v knihách - uslyšela jsem zvenku podivný rachot. Podívala jsem se oknem. Spatřila jsem kolony aut a motocyklů. Ulice byla plná kouře a v motorovém dýmu jsem viděla vojenské přílby. Němci! Hitlerovské vojsko obsadilo Prahu.
Ve studentské koleji na Budči - ta je za Vinohrady - jsme stály my holky ve světnicích internátu a brečely jsme. Nevěděly jsme, co s námi bude. Musila jsem si sbalit věci a odjet domů do Jugoslávie. Po dvou semestrech studia.
Ve Skopji jsem práci nedostala. Byla to smutná doba. Slyšeli jsme zprávy o válce v Evropě, a než jsme se nadáli, stáli němečtí vojáci i ve Skopji. To byl rok 1941, Bulharům byla odevzdána Makedonie s hlavním městem Skopjí jako dík za službu, kterou prokázali Němcům při rozbití Jugoslávie. Vzala jsem si kufr a v otevřeném nákladním vagonu jsem jela do Bělehradu. Šla jsem zase do Zemunu a prosila tetu o nocleh. Netrvalo to však dlouho a Charváti pod vedením Pavelićovým obsadili Slavonii až do Zemunu - dar Němců Charvátům za věrné spojenectví. Charváti stáli na hranicích, které kdysi oddělovaly Rakousko-Uhersko od Srbska. Dobře jsem je znala: na protějším břehu před našima očima Srbsko a Bělehrad, já v Zemunu v Charvátsku.
Zas jsem utekla. Šla jsem do Bělehradu, do města ovládaného už německou vojenskou správou a naším Nedićem. Bělehrad - nehájené a otevřené město - byl rozbořený německými bombami a strašně rozbitý. Na ulici mezi rozvalinami jsem potkala známého z dob gymnázia, který se mezitím stal zaměstnancem ministerstva školství Nedićovy vlády. „Cože, ty nemáš zaměstnání - já ti ho obstarám!“ A tak jsem se stala učitelkou jugoslávské literatury v Jagodině.
To je město daleko na jih od Bělehradu. Zabývala jsem se dál literaturou a o politiku jsem se nezajímala. Všechno, co se psalo v oficiálních novinách, jsem považovala za lež. Všechny rozhlasové přijímače jsme musili odevzdat Němcům. Oporou v životě pro mne byl obsah knih. Knihy vůbec se staly mým životem. Jak jinak bych byla mohla tu dobu přečkat! Věděla jsem jenom to, o čem bylo mnoho lidí přesvědčeno: Že jsou Němci nadutí jako bublina a že to tak, jak je, věčně nezůstane. Bublina jednou praskne.
V dubnu 1941 jugoslávská královská vojska po pouhém sedmidenním boji kapitulovala. První, co nezávislé, Hitlerem založené a s Hitlerem spjaté Charvátsko učinilo, bylo, že systematicky vybíjelo Srby. Charvátské ustašovské jednotky vedly vyhlazovací válku proti srbskému obyvatelstvu v Bosně. Ať to bylo dítě nebo matka nebo stařec - žádný Srb nesměl zůstat naživu. Mohla jsem se přesvědčit, že svět bere na vědomí aspoň toto: V západních i východních slovnících se uvádí počet zavražděných 1,7 milionu.
Brzy po obsazení se proti okupačním silám rozvinulo hnutí odporu, které se skládalo ze zbytků královské jugoslávské armády a z četniků plukovníka Mihailoviće. A z této války vznikli i Titovi partyzáni, potom když Němci přepadli Sovětský svaz. Titovi partyzáni byli komunisté. V roce 1921 je sice jako stranu zakázali a hodně jich zničili, ale v této strašné době, když člověk každý den opětovně hleděl smrti v tvář, komunistická agitace využívala situaci a přetáhla obyvatelstvo, zejména v chudé Bosně, na svou stranu. Co do počtu a působnosti byli partyzáni nejsilnější. Do podzimka 1941 v bosenských horách a na Černé Hoře v některých městech vyrvali moc z rukou vermachtu a vytvořili svou partyzánskou republiku. Odtamtud útočili na oblasti kontrolované Němci nebo Italy.
Nejdřív postupovali komunisté a četnici, věrní králi, proti Němcům společně, ale potom, od listopadu se rozpory mezi nimi přiostřily a oni stříleli jeden do druhého. Partyzáni chtěli socializmus, tamti byli pro krále.
Jednou večer jsem slyšela šuškat, že partyzáni míří do Jagodiny. A skutečně v noci město obsadili. Uvolnění, objímání, konečně svoboda, myslili si mnozí lidé. Ale dopadlo to jinak: Partyzáni vyhnali lidi z domů, postavili se před shromážděné obyvatele a jejich mluvčí ohlásil, že každý, kdo pomáhal Němcům, má být odsouzen, že každý zrádce kolaborant si zaslouží trest smrti. Co se té noci v Jagodině událo, nedá se popsat. V Jagodině jsou velké dobytčí jatky. V nich se celou noc střílelo. Ve sklepeních, kde se jindy skladoval poražený dobytek, se po odchodu partyzánů kupila těla postřílených lidí. Z mého dvoru zastřelili tři muže. Stačilo jediné slovíčko: Tady - toho! A následoval výstřel, padající člověk a krev. Během noci postříleli tolik lidí, kolik mohli. Zahrabali je povrchně do země a k ránu zas odtáhli.
Partyzáni považovali četniky za kolaboranty a zrádce. Ale do jaké míry oni sami spolupracovali s Hitlerem, to se ukáže teprve teď, až se otevřou archivy. Na to čekáme. V Kragujevci Němci sehnali dohromady sedm tisíc lidí. Z gymnázia toho dne přišly o život celé třídy. Německá vermacht odvedla ze školní hodiny kluky i holky a ve střelnici je hromadně povraždila - to všechno kvůli nějakému přepadení německých vojáků. V minulých padesáti letech se nikdy nesmělo říci, kdo německé vojáky přepadl a zdali vůbec mělo smysl do nich střílet. Jen aby si lidé nepomyslili, že kragujevskou tragédii zavinili partyzáni.
Druhý příklad: Partyzáni vyhodili dynamitem do povětří železniční trať do Niše a utekli do hor. Za to Němci v okolí zničených kolejí srovnali se zemí dvory a vesnice a lidi postříleli. Partyzány to nezajímalo. Měli se dobře ve svých horských opěrných bodech, a když něco potřebovali, brali si to od lidí z vesnic.
Jim se ovšem nevedlo lépe, když je esesáci nebo četnici chytili. Potom je vyslýchali, a takový výslech zpravidla skončil smrtí. Jedno násilí stálo proti druhému, nebo jedno násilí se nemohlo ubránit bez násilí. Tak to bylo a tak je tomu i dnes v občanské válce. Platí jenom jeden zákon: Jestliže nezabiji já tebe, tak zabiješ ty mne.
Tehdy se začalo povídat, že Němci dostávají od Rusů na frak. Rusové ženou německá vojska přes Karpaty. Jednoho krásného dne budou u nás! Tímto přesvědčením jsme žili a čekali na osvobození.
Ale osvobození nepřineslo to, co jsme si představovali. A vlastně si člověk mohl vypočítat, že osvobození nebude jen radost. Člověk však doufá vždycky v to nejlepší, a taky já jsem si myslila, až Němci budou pryč, vzejde nám Srbům, bez ohledu na politické přesvědčení, slunce svobody.
Jagodinu osvobodili ruští vojáci. Chudáci, ale milí chlapci. Po večerech chodili k nám do obydlí. O mně věděli, že dovedu rusky. Všude mě přivolávali. Pěkně jsme si s nimi povídali. Matkám říkali mamička, otcům papa. Vyprávěli nám, jak nádherně doma žijí, a my jsme se jim smáli, protože jsme si dovedli dobře představit, jak vypadá ten jejich bohatý život. Zazpívali nám, a my jsme zpívali naše písně. Byli to hodní lidé.
Teprve týden po Rusech přicházely do Jagodiny první partyzánské jednotky a rázem se ovzduší změnilo. Učila jsem tehdy na gymnáziu. Měla jsem ve třídě patnáctileté šestnáctileté chlapce. Ti musili ihned do armády. Neměli ani ponětí o zbraních. Jakpak by se mohli bránit! Nedostali ani zbraně do rukou, ani nějaké oblečení. Šli ve své obuvi. V době okupace si nové střevíce koupit nemohl nikdo. Takhle je poslali do bitvy o Srem. Byly to děti. Povídali jim o svaté válce proti okupantům dobyvatelům, a že jde o svobodu Jugoslávie. Komisaři je vedli před sebou jako živé štíty. Tak umírali hromadně.
A ještě něco se s příchodem našich změnilo: Vtáhli do města a začalo se střílet. My Srbové jsme zvyklí vyvěsit černý praporek, jestliže v rodině někdo umřel. V Jagodině se po příchodu partyzánů během několika dní objevily černé praporky skoro na každém domě. Potlačovaný pláč a strach - to byl pro mne den osvobození našimi krajany.
Často mě napadá myšlenka, že tehdy šlo ... jako dnes ...o zničení Srbů. Partyzáni chtěli zničit Srby. Celý srbský národ měl zmizet. To byl cíl komunistů, jejich tajný plán. Srbům useknout hlavu, abychom žili bez rozumu a vůle. Srb se měl krčit, podřídit, mlčet a se vším souhlasit. Tito a jeho partyzáni poslali mládež na smrt, aby z nich nevyrostli královi přívrženci. Věděl, že srbští gymnazisté jsou proti komunistům, že stojí za králem. V Charvátsku se něco takového nestalo. Tam Charváti Charváty nezabíjeli. Ustašovci mohli utéci - přes Vatikán do Ameriky.
Často jsem si kladla otázku, jak je možné, že Srb zastřelí Srba. Kdyby byli komunisté dobrými Srby, jak to vždy o sobě tvrdili, kdyby takový člověk s puškou v ruce byl opravdovým Srbem, nemohl by střílet bratrovi do hlavy. Nemohu říkat něco jiného, než jak to bylo, a to jsme musili půl století považovat za naše osvobození komunizmus, naše slunce svobody. Jak se Srbové mohli k tomu připojit? A jak to, že stáli za Titem!
Někdy si stavím otázku, jestli byl možný nějaký jiný návrat do svobody. Byla jiná možnost zbavit se Němců a ve své zemi se zas cítit doma? Snad bez Rusů? Ne, kdyby nebyli přijeli Rusové, Němci by tu byli ještě dnes. Naši by je byli nevyhnali, spíš by se byli mezi sebou pobili. A bez partyzánů? Nevím, ale nevěřím, že četnici byli horší. Byli vzdělanější, a je škoda těch mnoha dobrých Srbů, zabitých při útěku na západ, postřílených v táborech od partyzánů. Mezi partyzány mnoho Srbů nebylo. Byli to většinou Bosňáci, Černohorci, chudáci, pastýři koz. Neuměli číst, neuměli psát. Věřili všemu, co jim kdo napovídal. A nenáviděli bohaté Srby ve městech. Černohorci se vydávali za pravé komunisty a vlastence. Po válce dostávali vedoucí místa. Zažila jsem je v Jagodině. Bohatými lidmi tam byli Srbové. Od nich si brali a říkali, že musí za osvobození také něco obětovat.
Po celá léta po válce jsem usilovala o byt tady v Zemunu. Přála jsem si kromě obytného pokoje ještě malou ložnici. Takový byt jsem nedostala, protože jsem nebyla ve straně. Ale Bosňáci a Černohorci, kteří vyrostli v kolibě, v chatrči s jedinou místností pro celou rodinu, s otevřeným ohništěm, kteří neznali nábytek, přistěhovali se do Zemunu a ihned dostali byt o šesti místnostech. Jak vzniká nespravedlnost, to jsem zakoušela po celý život.
Dnes často slýchám: Ale v době Titovy Jugoslávie jsme se měli dobře. Není se co divit, když si nabral půjčky ze západu. Žili jsme přece z půjček, a nejvíc si tím nacpal kapsy on. Panoval jako turecký sultán na svém ostrově a ve svých zámcích a sídlech a na své jachtě, to všechno byl státní majetek, bohatší, než měl kdy král. Teď tu sedíme, a všechny své úspory jsme ztratili. Na mizinu nás přivedl on. Srbové dávali své devizy do státní banky, a když vypukla tato válka, stát zmrazil veškerá konta. Potřeboval peníze na válku. Říkají, že se nám vklady jednou sumy vrátí. Ale kdo by tomu věřil?
Nemohu říci, že jsem v Titově době žila špatně. Po osvobození jsem musila pracovat jako učitelka ruštiny. Učila jsem osm let, dokud jsem nedostala od Srbské akademie věd úkol podílet se na vypracování česko-srbocharvátského slovníku. Přijala jsem.Tenkrát mě přemlouvali, abych vstoupila do strany. Nutili mě, abych přednášela na vesnicích, a do takových akcí. Všechno jsem však odmítala. Zato mi dávali pracovní úkoly navíc. Ale byla jsem spokojena. Hlavně že mě nechají na pokoji! Vrátila jsem se do rodného Zemunu. Po pracovní době tu dělaly mládežnické brigády. Nadšení bylo velké. Budovali nový Zemun. Do těchto bytů jsme se pak nastěhovali. Nyní jsem byla vědecká pracovnice akademie věd. Tentýž profesor ze Skopje, který mě tehdy poslal na studia do Prahy, si na mne vzpomněl a postaral se o to, abych se do Prahy zas dostala. Tam jsem byla na fakultě dva roky jako lektorka a dopsala jsem disertační práci o srbocharvátské lidové literatuře v Čechách. Zkoušky jsem vykonala v Bělehradě a potom jsem se zas vrátila do Prahy.
Čirou náhodou jsem v Praze navázala spojení s dalším slovanským okruhem. Češi mě, abych tak řekla, nasměrovali k Lužickým Srbům. Seznámila jsem se s knihovnicí, jejíž muž pocházel z Bosny. Ta mě zastavila a řekla: „Chtěla bych vás upozornit, že dnes přednáší v Národním muzeu Lužický Srb.“ To mě ovšem zajímalo. Šla jsem tam a poslouchala, co povídá, a divila jsem se, že všemu rozumím. Byl to dr. Nowotny ze srbské Lužice. Znělo to trochu tvrději, čeština je měkčí. Tento jazyk mě však nadchl. Že takový jazyk je, to jsem ovšem věděla, ale nemohla jsem se dost vynadivit, že ho teď mám před sebou. Po přednášce mě knihovnice vzala za rukáv a dovedla mě k němu. Nowotny mě pozdravil a řekl, jestliže jednou přijedu do Budyšína, abych k němu přišla do institutu.
Pak jsem byla na nějaké exkurzi v Berlíně. Ale, co mi je do Berlína - číhala jsem jen na to, abych se ztratila a zajela do Budyšína. Peníze jsem měla. Cestou jsem se naučila německé větě: „Wo ist die Ernst-Thälmann-Straße? Wo befindet sich das Institut für sorbische Volksforschung?“ Ty dvě věty jsem pak ani nepotřebovala. Když jsem v nádražní dvoraně v hemžícím se davu pohlédla do tváře prvnímu člověku, poznala jsem v něm pana Nowotného. Náhodou si tam kupoval noviny. Vzal mě s sebou, ukázal mi knihovnu a poslal mě i do nakladatelství. Tam mě přivítali dva mladí muži a nakupili přede mnou hromadu knih. Myslím, že to byl Měrćin Benada a Pawoł Völkel. Cítila jsem se nadmíru poctěna, ba hýčkána. Chtěli, abych si všechny knihy vzala s sebou jako dar. Byly to krásné knihy, „Kostrjanc a čerwjeny mak“ aj. Domluvili jsme se, že knihy odevzdám v Bělehradě akademii a že se pokusím podle svých sil něco přeložit.
Od prvního okamžiku mi bylo těch dvou mladých mužů líto, a řekla jsem jim, že pro ně učiním vše. „Dejte mi slovník - to je drahá věc! Vy Lužičtí Srbové, ubozí tady sami mezi Němci, nemáte to lehké ...“ Oba mladí muži udiveně na mne pohlíželi, co to povídám. Říkala jsem jim, že my jižní Slované musíme Srbům v Lužici pomáhat! Musím se přiznat, že se nemohu s žádným Němcem sblížit - jejich vraždění jižních Srbů a Slovanů všude nemohu zapomenout a překonat. Nedá se to z mého těla vymrskat, ani při nejlepší vůli se mi to dodnes nepodařilo. Tam v Berlíně jsem slyšela mluvit rozumného Němce, že člověk nikdy nesmí zapomenout a že se diví, když potkává Poláky a Čechy a nevím už, koho ještě jmenoval, a ti se chovají, jako by se bylo nic nestalo.
Doma jsem potom zásilku třídila a knihy a povídky překládala z lužické srbštiny do srbocharvátštiny. Nemohla jsem knihy jen prostě přijímat, ale chtěla jsem se odvděčit. V Praze jsem potkala redaktora Černohorce. Tomu jsem pomohla nakoupit upomínkové předměty.Byl mi vděčný a zeptal se mě, co by mohl pro mne udělat.
„Pro mne nic, ale mám tu rukopisy z lužické srbštiny.“
Odpověděl: „Dejte mi je - já je otisknu!“
A tak jsem po celá léta mohla své překlady uveřejňovat. Často těm Černohorcům nadávám, ale jsou mezi nimi též dobří jako v každém národu. Ale celkem je málo dobrých lidí na světě. Nevěřím, že se člověk narodí takový ošklivý. Jsem přesvědčena, že je člověk od narození dobrý. Ale co ho vede k nedobrému ... na to odpovědět se mi nepodařilo. Zůstává to nedořešeno. Papež, katolík, bez zábran jedná s mohamedány, s námi však se nedorozumí, a my Srbové jsme křesťané jako on. Snad to zavinili i komunisté. Všechno zlé na nás přivolali ... nebo co já vím. V politice ničemu nerozumím.
Ale čím jsem si jista: Že Němci v tomto století dostali dvakrát na frak, ale že jim to ještě nestačí. Teď na nás útočí potřetí. Obávám se však, že se my Srbové zničíme sami. V téhle válce se mezi sebou honíme k smrti. Toho se nejvíc bojím. Nebojím se o svůj život, byly už mi osmdesát dva roky, ale když člověk slyší mluvit naše lidi, myslí si, že už jsou ubitý, neživý, nemyslící národ. Máme opozici, také zahraniční opozici. Všichni se jen mezi sebou hádají, napovídá se tolik hloupostí, a nikdo neřekne, co by se mělo dělat. Nikdo neví, co s námi bude..
Jak jsme se v minulých letech vzájemně navštěvovali. Vzpomínám si na setkání padesát let po maturitě. Byla to radost, i když jsme už všechny byly jen staré babky. Muži mé generace jsou dávno mrtví, zahynuli za německo-bulharské okupace. Dnes tu jeden druhého už nezná, nezdraví, každý žije sám pro sebe a tady v Zemunu také každý sám pro sebe umírá. My Srbové jsme se rozdělili a už se nedáme dohromady. Vidím před sebou vlastně jenom smrt. Co jiného nás čeká.
Z knihy Jónu je kónc
sćerpliwosće (Budyšin 1997, s. 51 - 65) přeložil J-a.
Zápisník
Velikonoční zájezd
do Lužice!
se uskuteční na velikonoční
neděli 31. března. Účastníci shlédnou známé jízdy křižáků a navštíví i bojovnou
obec Chrósćicy.
Oprava
V ČLV 2001/7-9/s. 58-60 v překladu povídky J.-M. Čornakec byla původně slova děd, bába (např. na s. 58 v 2. sloupci, 4. řádek odzdola a na mnoha jiných místech), nikoliv dědeček, babička. Diletantským zásahem korektora byl překlad pokažen. Prosím laskavého čtenáře, aby si opravil na původní znění. J-a
pozn. korektora: Korektor,
který je odpovědný za jazykovou stránku čísla, jednal v dobré víře
v souladu se současným spisovným jazykem a zásadami (vyváženého) překladu díla mladé
lužickosrbské autorky.
tiráž
P. Sikora: tel. do práce: 069/680 32 14, zrušit var.symbol 2