Česko-lužický věstník

Ročník XII

Číslo 4 / duben 2002

Jaroslav Vrchlický

Jarní romance

Byl jednou jeden kouzelník, Však běda! Jaká proměna!

ten v ledném bydlel hradu, I slunce před ním zchladlo,

kol pás měl z jíní setkaný a když vzal kvítí do rukou,

a sněhobílou bradu. hned jeho dechem zvadlo.

Na hlavě věnec ze smrčin Na řekách led, na zemi sníh,

a z vybledlého kvítí, kam těkavý zrak hledne,

a na závoji mlhavém kol jenom poušť, kol jenom smrt

se křišťály mu třpytí. a nikde víly jedné!

Tomu se jednou zastesklo Kam vkročil, zas ten starý led,

v podzemní ledné sluji, zas kroupy, sněhy, mrazy,

i chtěl se jíti podívat, i rozpláče se kouzelník

kam denně mraky plují. a sám si hlavu srazí.

On dávno slyšel o zemi, A teplý vánek po poli

kde v keři ptáče zpívá, zas pohrává si čile,

kde v každé řeky rákosí a z těla kmeta - jaký div!

se luzná víla skrývá. sněženky vzrostly bílé.

Kde slunko celý boží den Křepelka volá pod mezí

si nezahalí líce, a v háji sedmihlásek,

kde písní, vůně, hvězdiček a luh, jak by ho posázel,

a květů na tisíce. jest plný sedmikrásek.

Vzal do ruky svůj hromný kyj, A vrkoče si v rákosí

v plášť zahalil se úže, zas proplétají víly. -

a těšil se, jak přivine Již smutná zima zhynula,

ku zvadlým retům růže. ó, vítej, máji milý!

Nalětna bajka

Raz był jo jaden guslowaŕ: Wšak běda! - Samo słynjaško

Jo bydlił w lodnem grodu, jo před nim wozymnjeło

pas měł jo tkany z pomrozka a wšykno rědne kwiśenje

a kaž sněg běłu brodu. jo z jogo dychom sprěło.

Na głowje wěnašk škrjokowy, Na rěkach lod, na polach sněg

w njom sprěte kwětki boge, wšuźi, źož woko glěda,

a jogo mychańc z kurjawy a žedna wodna kněžnicka

jom pyšnje parle droge. se jomu wiźeś njeda.

Tomu raz wjelgin tužno bu Źož stupi, zas bu stary lod

we jogo zymnem kraju a mroz a sněg wšo skazy,

a kśěł jo hyś, źož kuždy źeń ga zapłakał jo guslowaŕ

mrokawy wotlětaju. a sam se głowu zrazy.

Won słyšał bě, až tešacki Ned śopły wětšyk zaduł jo

tam stawnje tyrlikaju pśez zemju dotud pšostu,

a wodne kněžny we sćinje a z koklarjoweg śěła - lej!

pśi rěkach pśebywaju. Sněgulki běłe rostu.

Až bože słyńcko ceły źeń Paśpulka woła we brozdźe,

tam zemsku stworbu grějo, a syłojk spiwa w błośe,

a pěsnjow głos a kwětkow woń a w młodej tšawce na łukach

ze swojim smjejkom sejo. se łokaśiny złośe.

Ga pśimje won kij drogarski A wodne kněžny we sćinje

se wjaselecy južo, zas włose rozpletaju:

kak ze zymnyma guboma Jo zymy końc a rědny maj

rožycki poškaś buźo. ma zasej kněstwo w kraju!

ilustrace pauzák

Báseň Jaroslava Vrchlického vyšla ve sbírce Epické básně roku 1870, překlad Václava Srba je přetištěn z knihy SP 47 Wěcsław Serb-Chejnicański, s. 42 – 44, ale pochází z roku 1930. Podle fotografie Měta Pernaka ilustroval Jiří Mudra.

Lužice známá i neznámá

Vladislav Veselý

Z Rumburku do Jiříkova to je místní lokálkou jen deset minut jízdy. Vystupuji sám, vláček se vrací a na mě padá tíseň z omšelého nádraží a poloopuštěných oprýskaných továrních budov kolem. Ani krámek obležený skupinou opilých Romů, kde dokupuji poslední zásoby do batohu, moc přívětivý nebyl. Dvě stě metrů po silnici a jsem na místě, které jsem si pracovně označil jako A, tedy výchozí bod pro výpravu do Lužice. Na mapě vypadá všechno jinak a já se nevěřícně rozhlížím po rezavějícím plůtku a o nic vzhlednější brance, která tvoří hraniční přechod pro pěší do Německa, tedy i do Evropské unie. Německá pohraniční policistka mávne jen znuděně rukou, když se jí pokouším vnutit pas, a tak vstupuji do městečka Ebersbachu. Člověka hned při prvním pohledu na ulici ovládne kombinace údivu i vzteku zároveň, proč nejde i u nás mít chodníky rovné a čisté, parčíky upravené, fasády, když ne nové, tak alespoň nepočmárané. Směřuji podle mapy k nádraží, kde mě však čeká první překvapení. Budova je opuštěná, bez výpravčího i dalšího personálu, zůstala pouze zastávka s automatem na jízdenky a to jen na hlavní trati, protože místní železniční síť byla pro osobní dopravu buď zrušena úplně, nebo alespoň silně omezena. Jak jsem si později ověřil, podobná redukce proběhla v celém východním Německu. Druhé překvapení bylo naopak milé, neboť železnici dokonale nahradily autobusy provozované v celé rozsáhlé oblasti regionálním dopravním podnikem a jednou (!) soukromou firmou. Koordinace jejich jízdních řádů je německy dokonalá, a proto cesta do několik kilometrů vzdáleného Beiersdorfu nebyla žádným problémem.

Tato obec je východiskem turistických cest do jedné z půvabných oblastí Lužické vrchoviny. Mluvím-li o turistických cestách, pak pro Čechy zhýčkané naprosto dokonalým značením Klubu českých turistů, které protíná každý kousek naší země, je německé značení pěkným oříškem. Je nesouvislé, nejednotné, mnohdy naprosto nelogické a navíc skutečnost často neodpovídá informacím na mapě. Z Beiersdorfu však přesto není problém najít cestu k největší místní turistické atrakci, kterou je vrch Bieleboh. Pokud čtenáři připadá tento název poněkud neněmecký, má naprostou pravdu, neboť byl takto pokřtěn spolu s protějším vrchem Czornebohem až v 19.století, kdy měl romanticky připomenout staroslovanskou pohanskou mytologii, tedy barvami odlišené bohy dobra a zla. Na obou kopcích jsou rozhledny s nádherným výhledem: z Czornebohu na sever do nekonečných rovin a z Bielebohu na jih až na náš Ještěd a dokonce Milešovku. V kouzelném údolí mezi oběma vrchy leží lázeňské městečko Cunewalde s mnoha hrázděnými domy, na jehož okraji zvaném Klipphausen si roku 1681 vybudovalo svůj nový domov 15 evangelických exulantů z Čech a zároveň se stali zakladateli zdejší textilní výroby. Vývěsní štít firmy Vyhnanek promlouvá o pohnuté historii rodu jejího majitele víc než srozumitelně.

Hřebenová cesta z Czornebohu míří několik kilometrů lesem na západ. Už cestou míjíme skalní útvar Hromadnik a je tedy jasné, že se dostáváme na území obývané národem Lužických Srbů. Skutečně, první vesnička, která se za lesem objevila měla na silniční tabuli dvojjazyčný nápis Cosul/ Kózły. Je to doslova oáza klidu orámovaná Lužickou vrchovinou a bájnou horou Lubinem, která je pro Srby tím, co pro Čechy Blaník.

„A to jdete až z Beiersdorfu pěšky?“ dívá se s údivem majitel útulného penzionu vybudovaného z dřevěného hospodářského stavení. Podobnou otázku jsem musel vyslechnout v Lužici mnohokrát a ještě doprovázenou útrpným pohledem, jaký že to musím být chudák, když nemám auto a jezdím veřejnou dopravou.

V údolí řeky Sprévy, která je zde vlastně ještě potokem, leží obec Grosspostwitz/ Budestecy, kde na hlavní křižovatce ukazuje starobylý kamenný rozcestník, že do českého Rumburku to je 24 kilometrů. Na původní slovanské obyvatelstvo zde najdeme jen několik málo upomínek: srbský nápis na pomníku padlých z první světové války na místním hřbitově a v předsíni kostela náhrobek evangelického duchovního Michała Frencla ( + 1706 ), který přeložil bibli do lužické srbštiny a roku 1697 sepsal pozoruhodný pozdrav Lužicí projíždějícímu ruskému carovi Petru Velikému, v němž připomíná spřízněnost obou slovanských národů. Vyšlápneme-li si jeden kilometr do kopce nad Budestecy do osady Berge/ Zahor, najdeme mezi roubenými stavbami i pomník před rodným domem zakladatele lužickosrbské národní hudby Korla(y) Awgusta Kocora ( * 1833 ).

Do Budyšína, metropole Horní Lužice, to autobus zvládl za necelou půlhodinku. Jestliže jsem o Budyšínu slyšel vyprávět, že je to pěkné město, pak skutečnost předčila mé očekávání, a hledám-li jedno slovo, kterým bych ho charakterizoval, pak nejvýstižnější snad bude přívlastek „kouzelný“. Kouzelný množstvím historických památek, především pověstných věží a bašt, kouzelný atmosférou prolínání slovanského a germánského etnika, kouzelný tisícerými nitkami, které ho spojují, stejně jako celou Lužici, s dějinami českého státu. A ještě jedna charakteristika k Budyšínu patří – město tolerance. Už od 16.století je zdejší dóm sv.Petra svorně užíván pro bohoslužby jak katolíky, tak luterány, a nesnášenlivost se nepěstuje ani dnes, když vidíme ulice a pamětní desky věnované komunistickým politikům zavražděným nacisty. Ani třídu Karla Marxe nikdo nepřejmenoval, ani kašnu s reliéfy oslavujícími zakladatele NDR W. Piecka a Rudou armádu nikdo nezbořil.

S jednou památkou na NDR se ale rozloučili budyšínští nemilosrdně. Věžák postavený v samém historickém středu sloužil jako obchodní dům a pro svou obludnost a pýchu, kterou chtěl zakrýt všechno, co bylo postaveno před ním, byl všemi, kdo své město milovali, hluboce nenáviděn. Zůstal po něm jen travnatý parčík. Ocelí, sklem a neosobním chladem ovšem na nás dýchne i podobně nevkusné nedaleké zcela nové obchodní centrum. Jediným jeho kladem je, že neruší panorama města.

Jednou z úzkých uliček a věží, vlastně jen pár kroků od dómu, projdeme k brance ve zdi, která nám otevírá vstup do místa, které návštěvníka ovane posvátnou až mystickou atmosférou. Jsme na katolickém hřbitově sv. Mikuláše, kde v krásně upravených skromných hrobech odpočívají největší osobnosti srbského národa. Leží zde biskup Franc Lock, spolužák Josefa Dobrovského i Nerudův přítel Michał Hórnik, jeden z nejvýznamnějších srbských buditelů. Silný dojem z tohoto srbského Vyšehradu, jak mu sami Srbové říkají, umocňuje zřícenina gotického kostela, která se vypíná nad hlubokým údolím Sprévy. Tam, na protějším břehu, jsou pozůstatky slovanského hradiště se hřbitovem evangelickým, kde se můžeme poklonit památce dalšího z buditelů Jana A. Smolera.

Nádherná vyhlídka z Bohaté věže, srbská restaurace Wjelbik, hospoda U Karáska, oblíbeného to zde zbojníka a rodáka z Prahy, hrad Ortenburg, Serbski dom a knihkupectví s informacemi o životě Lužických Srbů, to všechno je také Budyšín, který letos navíc slaví tisící výročí první zmínky v kronice a je k této slávě patřičně vyšňořen.

Nastupuji do autobusu jako druhý a poslední cestující. „Nach Crostwitz, bitte,“objednávám si lístek u podmračeného řidiče. „Chrósćicy, jedyn bilet prošu,“dodávám naučenou frází v srbštině. Na řidičově tváři se objevil úsměv.

„Do Crostwitz se za jízdenku platí, do Chrósćic pojedete zadarmo,“ odměnil mou jazykovou snahu viditelně potěšený tím, že srbštinou někdo promluvil ve veřejném dopravním prostředku, což je dnes už výjimka, a ještě si dal práci a poopravil mou nepřesnou výslovnost.

Obec Chrósćicy leží na polovině cesty mezi Budyšínem a Kamencem v mírně zvlněné krajině uprostřed lánů a lesíků, kde jižní obzor rámuje Lužická vrchovina

a na severu začíná nížina táhnoucí se až k Baltu. Od 19.století až do současnosti se právě zde soustřeďuje lužickosrbský národní život, i když na první pohled tak tato přívětivá vesnice nevypadá. Stojím na návsi u jízdního řádu a ve stále menších kruzích mě objíždějí dva asi třináctiletí kluci na kolech. Obec leží mimo hlavní turistické oblasti, a tak každý návštěvník budí pozornost. Mladíci neskrývali radost, když jsem se na ně obrátil s dotazem. Česky, srbsky aktivně umím jen pár frází, a německy? Jsem přece v nejsrbštější části Lužice! Domluvili jsme se skvěle, kluci slyšeli češtinu poprvé a byli velmi mile překvapeni, že jim ke konverzaci s cizincem stačí jejich mateřský jazyk.

Procházím obcí a dalších důkazů, že zde lužickosrbský jazyk žije nacházíme hned několik. Na nové fasádě obecního úřadu ( gmejnski zarjad ) se hrdě vyjímá erb a nápis Łužica, na ulicích potkáváme auta s několika druhy samolepek, hlásajících národní příslušnost majitele, na fotbalovém hřišti ohrazeném srbskými reklamami místních podnikatelů na sebe slovansky pokřikují hrající mladíci, stejně jako trenér na dvě dívky cvičící za vesnicí na koních parkúr.

Nejznámějším symbolem je ovšem zdejší škola, Serbska šula Jurij Chěžka, o jejíž zachování vedou Lužičtí Srbové už řadu měsíců se saskou školskou administrativou tvrdý boj. I zde klesají vinou nižší porodnosti počty žáků ve třídách a zemská vláda v Drážďanech není ochotna připustit, že musí brát ohled ve svých úsporných opatřeních na specifika národnostní menšiny. Transparenty na budově školy není jistě nutné překládat: Chrósćicy bjez šule njejsu Chrósćicy. Njedamy sebi! Našu serbsku šulu zdźeržeć!

Kostel je dodnes středobodem dění v katolické části Lužice, tedy i zde v Chrósćicích. V těch lužických oblastech, kde zvítězila luterská reformace, germanizace postupovala velmi rychle a srbské národní uvědomění již z velké části odumřelo. Katolíci však měli tradiční vazbu na Čechy a pražské arcibiskupství pečovalo o katolickou menšinu v Lužici zvláště od roku 1635, kdy ji ztratil český panovník a připadla saskému protestantskému státu. Srbské duchovenstvo studovalo v Praze, kde mělo přiděleno Lužický seminář na Malé Straně, a inteligence si především od počátku 19.století odnášela do vlasti národní uvědomění a četné kontakty s českými buditeli. Náboženský život je zde i dnes velmi silný a i ve všední den najdeme při večerní bohoslužbě kostel zcela zaplněný a to i mnoha mladými lidmi.

V místním hostinci se lze levně ubytovat a velmi příjemně posedět v útulné hospůdce, kde nad výčepem nás srbsky vítá na modročervenobílé trikoloře nápis Witajće k nam!. Dobře si popovídáte s majitelkou a když budete mít štěstí jako já, přisedne si k vám skupina pohostinných místních štamgastů v čele s učitelem hovořícím plynně česky, a pak můžete slyšet od příslušníků malého národa o dvanáctileté svobodě, která přišla i sem, ale s ní šedesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí a primitivní materialismus, který ničí všechny tradiční hodnoty. „Jsme tady utopeni v německém moři a pomoci nám můžete jen vy, Češi. Máme k sobě nejblíže. Ale sami si dejte pozor, ať nedopadnete jako my, až vás Němci skoupí,“ končí výzvou a varováním debatu.

Do Pančic - Kukowa je to z Chrósćic necelá hodinka chůze po silničce klikatící se mezi poli a lemované řadou krásně upravených božích muk. Zdejší klášter Mariina Hvězda je skutečně nádherným místem a stojí za to vidět gotický kostel i celý barokní areál opět s mnoha upomínkami na staleté kontakty zdejších cisterciaček s řádovými sestrami v Čechách. Přímo z kláštera dojdeme příjemnou procházkou částečně parkově upraveným údolím říčky Klóšterska Woda do nevelké vsi Swinjarnja s půvabnými hrázděnými domy seskupenými do okrouhlice, typu původních slovanských sídel.

Západní výspa Lužice město Kamenec je sice jen devět kilometrů od Pančic – Kukowa, ale přes svůj slovanský název je již od počátku 20.století zcela poněmčené. Z jeho trochu ospalé nálady vybočuje nádherná vyhlídka z věže mariánského kostela a každoročně velkolepě připomínaná tradice dětského prosebného průvodu, který místní měšťané vyslali k obléhajícímu husitskému vojsku. Ve skutečnosti se ale Prokop Veliký obměkčit nenechal a město dobyl.

S Lužicí se loučím z vlaku směřujícího do Drážďan a zaříkávám se, že se musím určitě vrátit, protože tato neokázale půvabná země si zaslouží hlubší poznání. A což potom maličký národ Lužických Srbů, jehož samotná existence je na počátku 21.století vlastně zázrakem, i když ho svět, a bohužel i my Češi, sobecky přehlížíme.

Cestopis byl uveden ve zkrácené podobě v rozhlasovém pořadu Mgr. Mirka Kováříka Poetické nokturno.

Noviny

Z domova

Dvě setkání s Lužičany

Sdružení přátel Lužice Při Společnosti Národního muzea mělo na programu shromáždění 23. 1. 2002 dva body. Host z Lužice Jurij Łušćanski, referent pro práci s veřejností, přednášel o činnosti Domowiny v loňském roce. Ta byla zaměřena především na zachování a rozvíjení mateřštiny. I když se nepodařilo udržet lužickosrbský 5. ročník školy ve Chrósćicích, v úsilí o jeho zachování se pokračuje. Dále se posluchači dozvěděli, jak probíhá projekt Witaj. Je úspěšný, zájem je zejména v Dolní Lužici, uskutečňuje se na 5 mateřských školách. Přednášející se též zmínil o tom, že v sobotu 26. 1. odevzdá v Budyšíně český konzul Milan Dufek peněžní dar české vlády pro rozvoj lužickosrbských škol. Domowina vyjádřila solidaritu Slovincům v Korutanech v jejich úsilí o dvojjazyčné označování názvů obcí a ulic v národnostně smíšeném území a poslala tamějšímu zemskému hejtmanovi protest. J. Łušćanski také informoval o přípravách k oslavám tisíciletí města Budyšína a 90. výročí Domowiny. - Druhým bodem programu byly informace Ing. J. Ladry o průběhu slučování Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea se Spolkem česko-lužickým. Pokrok v této věci se dá očekávat po valné hromadě Společnosti Národního muzea, jejíž jednou sekcí je Sdružení. O této věci se dlouho a bouřlivě diskutovalo.

Další večer Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 27. 2. 2002 byl věnován promítáni lužickosrbských filmů.Večer zahájil předseda Sdružení inž. J. Ladra a uvítal hosta z Lužice dr. Toni Bruka. O novinkách ze srbské Lužice potom promluvil dr. J. Lebeda: o nadaci pro lužickosrbský národ, která se stále ztenčuje, a o smrti skladatele a dirigenta Jana Bulanka. Jeho památku přítomní uctili minutou ticha. Dr. T. Bruk potom seznámil diváky s činností Sorabia film studia (SFS) a o dvou filmech, které přivezl. První z nich je jedna část třináctidílného cyklu o lužickosrbských dějinách. Je namluven lužickosrbsky a přibližuje dobu raného feudalizmu. Scény z dějin tohoto období pak předvádějí herci z povolání i ochotníci. Tak jsme se názorně dozvěděli o Hansi Nepilovi, o jeho rukopisech a tehdejší nouzi srbského lidu, dnes nepředstavitelné, o válce Marie Terezie s pruským králem, o prvním novináři J. B. Dejkovi. Film díky dobré režii působí citově, je napínavý a mezi diváky vzbudil značný zájem. Po diskusi T. Bruk promítl ještě jeden film, namluvený česky, který seznamuje s krásami lužickosrbské krajiny a s lidovým životem v době přítomné, např. v Slepém. Večer byl zakončen zprávami předsedovými o příštích podnicích. J-a

Lékárna Lužice

Znalosti o Lužických Srbech obětavě a úspěšně šíří PharmDr. Lubomír Jaroš, lékárník Lékárny Lužice v Novém Městě pod Smrkem. Přesto že jde o menší město (okolo 4000 obyvatel) založil z vlastních prostředků botanickou zahradu a rostliny tam vybavuje vedle názvů českých a latinských také lužickosrbskými. Již dříve pořídil poučnou desku v podhradí hradu Grabštejna (viz ČLV 2001/90). L. Jaroš je vedle svého náročného povolání i literárně činný. Nyní umělecky zpracovává události srbského pravěku okolo krále Miliducha. Přejeme úspěch. J-a

Z Horní Lužice

Obyvatelé Rogowa se nevzdávají

Rogowští vytrvávají ve svém pětadvacetiletém boji za zachování obce a pokračují v protestech. Bude pořádán cyklus koncertů souborů z celého Německa. Uhelná společnost plánuje přesídlit vesnici na konci roku 2002 na okraj města Baršć. Pokud se uhelný důl rozšíří, bude moci uhelná elektrárna v obci Janšojcy pracovat dalších 15 až 20 let.

Rogowská aliance zveřejnila prohlášení, v němž vyzývá Evropu uvolnivší trh s elektřinou, aby bojkotovala elektřinu švédského koncernu Vattenfall – majitele těžební společnosti Laubag. Ničení lužickosrbských vesnic švédským státem je krutou ranou pro ducha evropského sjednocování a kazí dobré jméno, které má Švédsko po celém světě vzhledem k své svojí osvícenské politice v oblasti životního prostředí a lidských práv, praví se v prohlášení s poznámkou, že další dolování je technicky možné i bez zničení Rogowa. Dokonce i v obchodní zprávě podniku pro rok 2000 se píše: Podporujeme přírodu a zasazujeme se především o dobro a zdraví lidí. V souladu s ústředními zásadami jsou naše úmysly charakterizovány respektem pro kultury, zvyky a hodnoty zemí, v nichž působíme. Díky uvolnění evropského energetického trhu má nyní každý občan možnost elektřinu Vattenfallu nezvolit. V Německu vlastní podnik energetické závody HEW v Hamburku a BEWAG v Berlíně.

Na pozvání poslankyně švédské Strany zelených pobývala do pondělí 11. února ve Stockholmu dolnosrbská delegace – folklorní skupina Drjewjanki, písničkář Bernd Pittkunings a předseda lužickosrbské rady Harald Koncak. Umělci připravili pod patronátem německého velvyslance pořad pro 150 zaujatých posluchačů, zaměřili se právě i na smutné okolnosti dobývání uhlí. Harald Koncak přednášel o Srbech a jejich za zachování Rogowa, informoval také právě dozorčí radu „státního“ podniku Vattenfall. Její předseda Dag Klackenberg přislíbil pomoc a v březnu i návštěvu rady v Lužici. (SN 21. 1., 25. 1., 29. 1., 12. 2., 13. 2. 2002) rč

Rafael Wowčer podal předsednictvu Domowiny informaci o rozvoji projektu Witaj. Prozatím pracuje šest dvojjazyčných mateřských škol se 143 dětmi a devět skupin Witaj v ostatních mateřinkách.

Nejnovější skupina Witaj se 7 dětmi byla založena ve školce radworské, tato není ve správě Lužických Srbů, ale je ve správě společnosti AWO, která se v budyšínském okrese stará o 12 mateřinek. Ve školkách AWO jw to již druhá skupina Witaj.

Další skupiny budou ustaveny v Kamenci, Budyšíně, Čorném Chołmci, Minakału, Bórkowech a jinde. Problémy jsou s nedostatkem vychovatelek-rodilých mluvčích a v jejich vzdělávání. (SN 21. 1., 1. 2. 2002) rč

Marja Michałkowa, Lužická Srbka, jednatelka Dałekubłanského skutku Sakska GmbH, okresní předsedkyně CDU Budyšín, byla v primárních volbách zvolena kandidátkou do Spolkového sněmu. Nominovaná vyzdvihla dvojnárodnost regionu a svoje dlouholeté zkušenosti. Michałkowa už byla poslankyní v letech 1990-94. Pokud bude zvolena, chce především bojovat proti nezaměstnanosti. (SN 21. 1. 2002) rč

foto!!!

Nejstarší lužickosrbská tabule v Lužici byla nalezena ve venkovní zdi budyšínské Michalské fary. Dvěstě let stará deska nese nápis ve Švabachu:

Přez Božu Miłosć

Přez Dobru Wošnosć

Přez Serbow Lubosć

1802

Tabule byla zazděna v roce 1945, když byla zničená fara opět budována. Obnovená deska bude znovu posvěcena 9. června 2002. (SN 24. 1. 2002) rč

foto!?

Jazykové centrum Witaj vydalo na CD-ROM dvojjazyčný multimediální slovník pro děti, které se na ZŠ nebo ve školce Witaj učí lužickosrbsky, stejně jako pro jejich rodiče. (SN 29. 1. 2002) rč

Přepracovaný plán školní sítě v budyšínském okrese byl zveřejněn. Plán počítá se zachováním 19 tzv. středních škol a dovoluje i jednotřídní ročníky, tedy zde neobstál argument saské vlády, podle kterého bez dvou specializovaných tříd v ročníku není zajištěna kvalitní výuka. Budyšínský okresní výbor poté rozhodl o vytvoření Lužickosrbského školního centra (Serbski šulski centrum), které by se mělo stát střediskem pro vznik lužickosrbské školské samosprávy. Rozhodnutí musí ještě potvrdit okresní sněm 25. února. (SN 5. 2., 12. 2. 2002) rč

Nezaměstnanost se i v lednu 2002 stále ukazovala jako největší současný problém Saska, a to především v jeho východní části. Zatímco v kameneckém okrese čítá „pouhých“ 18,3 % oproti zemským 19,1 %, v Budyšíně je to už 22,5 % a v Žitavě dokonce 25,4 %. Počty hovoří pouze o evidovaných na úřadech práce, ti, kteří procházejí dalším vzděláváním nebo rekvalifikací započteni nejsou, skutečná čísla se tak přibližují jedné třetině práceschopných obyvatel. (SN 6. 2. 2002) rč

Maryša, známá divadelní hra Aloise a Viléma Mrštíkových byla představena 24. února i v horní lužické srbštině. V loňském roce byla totiž uváděna jako putovní představení v dolnolužické variantě. Nyní se představila přímo na prknech Německo-srbského divadla v Budyšíně. Na snímku vidíme temperamentní Andreji Wałdźic v roli hlavní hrdinky, Křesćana Barta, který ztvárnil otce, a režiséra z brněnského divadla Zdeňka Černína při divadelní zkoušce. (SN 6. 2. 2002) rč

foto!!!

Serbske šulske towarstwo (SŠT) pořádá pro lužickosrbské děti a děti, které se učí lužické srbštině, tyto prázdninové tábory: Kytlice (ČR) 24. 6. - 5. 7., Varšava 3. 7. - 13. 7., Wodowe Hendrichecy 4. 7. - 14. 7., Borkowy (Błota) 8. 7. - 19. 7., Běła Woda Při Brusniku 8. 7. - 19. 7. Cena je 153,40 eur. (SN 8. 2.) J-a

Z Dolní Lužice

Nová mateřská škola Witaj působí od Nového roku 2002 v Chotěbuzi na Lessingově třídě blízko lužickosrbského gymnázia. Provozovatelem je Lužickosrbský školský spolek (SŠT). Je to už pátá mateřská škola v Dolní Lužici, v níž se děti mají naučit lužické srbštině, a první v Chotěbuzi. Další jsou v těchto obcích: Žylow, Hochoza, Janšojce, Wětošow. (PB2002feb) J-a

Očima Šárky Lebedové

Poslední číslo Lužickosrbského Věstníku redigované Vladimírem Zmeškalem

Úvodem je nutno podotknout, že (Českolužický věstník) Lužickosrbský věstník vycházel v letech 1920-1939 a poté až po válce v letech 1945-1948. Dne 5. 3. 1948 vyšlo číslo Lužickosrbského Věstníku ročník 23. Na první stránce tohoto časopisu se předseda Společnosti přátel Lužice Vladimír Zmeškal a jednatel Jindřich Černý obracejí na Slovanský výbor a potvrzují plnou podporu jeho činnosti. Stejně tak se i v tomto čísle nedá zapřít úzká spolupráce mezi Společností přátel Lužice a Lužickosrbskou národní organizací Domowina, jejíž důkazem jsou různé rubriky, které se zde objevují.

V jedné z rubrik Zprávy z Lužice je uváděna řada informací o programu Domowiny vyhlášeném na jaře roku 1948. K dalším zajímavostem z Lužice patří rovněž vzpomínka na 75. výročí od uplynutí smrti spoluzakladatele lužickosrbské krásné literatury a poezie Handrije Zejlera v hornolužickém evangelickém Lazu. Příležitostně se této slavnosti také zúčastnil předseda Domowiny, Pavol Nedo. Na druhé straně působí Zprávy z Lužice dojmem poněkud strnulým, vyplývá to z atmosféry vytvořené politickým systémem sovětské okupační správy v Lužici. Jediným světlým bodem, který narušuje tuto strnulost, je srdečný tón ohlasu padesátin budyšínského rady Dr. Jana Cyže.

Zprávy tohoto časopisu o činnosti Společnosti přátel Lužice v poválečné bývalé ČSR poukazují na velký zájem Čech o Lužické Srby a Lužici i její poválečné uspořádání. Z řady českých článků, které vycházejí pro Lužici, je nutno vyzdvihnout důležitou informaci, týkající se světového festivalu mládeže v Praze. V průvodu městem nesli mladí Lužičtí Srbové standartu s heslem Serbowky: Lužice-slovanský hřbitov?

Dalším velkým tématem, o kterém Vladimír Zmeškal v tomto čísle Věstníku referuje, je 80. jubileum tehdy žijícího českého básníka Petra Bezruče. Na shromáždění Společnosti přátel Lužice v Praze věnoval přednášku nejen básníkově osobnosti, ale především i jeho zájmům o Lužické Srby.

Sborník Slovanského ústavu měl o(pův. v opr. Lebedou) období Protektorátu spíše informativní funkci a právě tehdy zaujme zmínka o záměru Ludvíka Kuby. Tento velký český malíř, spisovatel a národopisec měl v úmyslu dát 1 000 000 Kč na bádání o Polabských a Pobaltských Slovanech. Kuba svůj záměr skutečně realizoval a o tom, co se s těmito penězi stalo, mohou slavisté pátrat až do dnešních dnů.

Jednou ze zajímavostí je jistě zpráva, kterou Vladimír Zmeškal uvádí o Kostelci na Hané, kde vedoucí funkcionáři Domowiny spolu s vedením Společnosti přátel Lužice převzali od moravských zemědělců vagón cukru pro slovanskou Lužici.

Vladimír Zmeškal (1902-1966) byl po 2. světové válce jediným redaktorem Lužickosrbského Věstníku a každé číslo tohoto časopisu bylo jeho dílem. Začínalo psaním článků, sběrem informací o Lužických Srbech, pokračovalo korekturami a končilo dohledem nad správnou distribucí. Lužickosrbský věstník byl název časopisu pro česko-lužickosrbskou vzájemnost a Lužické Srby, proto redaktoři prof. Josef Páta a Vladimír Zmeškal v roce 1930 název časopisu Českolužický věstník změnili na Lužickosrbský věstník. Prof. Josef Páta byl nacisty za Heydrichiády roku 1942 popraven, a to nejen pro lužickou práci. Lužickosrbskému věstníku zůstal tedy pouze jeden redaktor.

Číslo 3 Lužickosrbského věstníku vydané roku 1948 byste v archivech jen těžko hledali, jelikož cenzor nechal takřka celý náklad výtisků zničit, zachovalo se pouze několik vzácných tisků, které zůstaly redaktorovi. A na závěr je třeba připomenout, že tato redakční činnost byla jednou z mnoha aktivit Vladimíra Zmeškala, jehož 100. výročí narození si připomeneme 5. listopadu.

autorka (*1981) v loňském roce dokončila studium gymnázia

Odjinud

Zelené peří, Poetické nokturno

Český rozhlas 2 Praha

V pořadu Zelené peří, který připravuje a uvádí Mirek Kovářík, 21. 1. 2002 byla věnována pozornost mladé lužickosrbské poezii v překladu Radka Čermáka, který také podal základní informace o Lužických Srbech, jejich dějinách a literatuře. Úvodem zazněla lužickosrbská píseň Na łubi v podání souboru Łužica se simultánním překladem R. Čermáka. Následovaly básně T. Meškanka, M. Cuškové (Cušcyna), P. Thiemanna, F. Kaulfürsta, L. Šěnec a K. Andersec. České přebásnění přednášel M. Kovářík, R. Bláha a Blanka Koucká, některé ukázky v originále R. Čermák. Mezi recitací zazněla i hudba Detlefa Kobjely. Na závěr posluchači uslyšeli i dvě básně slovinského básníka Daneho Zajce (Utopljenka, Vrata). Pořad byl poutavý a aspoň ve zkratce přinesl poučení o překvapivém rozvoji poezie u nejmladších tvůrců, zejména básnířek.

Po deseti dnech byl vysílán druhý pořad věnovaný lužickosrbské poezii v rámci půlroční relace Poetické nokturno. Pořad Lužickosrbská poezie očima mladých českých překladatelů trval celou hodinu, sestavil a vedl ho opět Mirek Kovářík. Vysílání bylo zakomponováno do cestovní reportáže našeho přítele Vladislava Veselého, který minulý rok v létě putoval po Lužici, aby tamější skutečnost poznal na vlastní oči. Cestoval přes Rumburk, Jiříkov, Ebersbach, Kumwałd, kde vzpomněl na české exulanty, dále přes mýtické hory Černobóh a Běłobóh. V Budestecích se zastavil u pomníku lužickosrbského mecenáše Jana Michała Budara a náhrobního kamene Michała Frencela, kodifikátora hornolužického spisovného jazyka. Upoutal ho starý Budyšín s ulicemi a budovami, jak je známe z krásné literatury, zastavil se u památných hrobů na Mikławšku a Hrodźisku. Díky petrskému dómu nazývá Budyšín městem tolerance. Silný dojem v něm zanechaly Chrósćicy jak svou srbskostí, tak vytrvalostí a odvahou, s jakou nedávno bojovaly o zachování lužickosrbské školy. Mezi částmi této reportáže se přednášely verše lužickosrbských básníků. Mirek Kovářík oživil pořad telefonickou rozmluvou s hlavní redaktorkou Česko-lužického věstníku mgr. Zuzanou Sklenářovou. Ta informovala o průběhu slavnosti, konané k 100. výročí narození Václava Srba / Wěcsława Serba-Chejnicańského v Chýnicích 29. 12. 2001. Její překlad Srbovy Lužickosrbské vánoční prosby M. Kovářík přednesl. A ještě jeden telefonát se uskutečnil, s českým Varnsdorfem, a to s básníkem a překladatelem lužickosrbské poezie do češtiny Milanem Hrabalem, s nímž je Kovářík dlouhá léta spřátelen. Tak se posluchači dozvěděli i o tom, jak se Hrabal začal o lužickosrbskou poezii a o Lužické Srby zajímat. Z Hrabalových překladů básníků H. Wićazowé, M. Dyrlicha, A. Wałdźic, B. Nastickec a výše uvedených se v průběhu vysílání některé přednášely. Vysílání bylo zajímavé. Doufáme, že rozšíří a prohloubí v Česku znalosti o Lužických Srbech. J-a

Serbske nowiny 30. 1. 2002

V tento den vyšla poprvé německá příloha Serbských nowin v padesátitisícovém nákladě pro informování německých mluvčích, jak ho předsevzal Jan Nuk na podzim loňského roku. Dvojlist představuje jakýsi výtah z lužickosrbského života na stránkách SN s dalšími informacemi. Pod titulním velkosnímkem Lužickosrbského národního souboru najdeme článek o zachování školního systému v Dolnoslezsko-hornolužickém okrese, úspěších programu Witaj, ptačí svatbě a kandidátce do spolkového sněmu Marji Michałkové. Na druhé straně následnuje „evergreen“ srbsko-německých témat – projekt Witaj, pochopitelně o výhodách a metodách Witaj je třeba referovat především německým mluvčím. Strana tři se věnuje otázce likvidace lužickosrbských škol spolu s názory poslanců SPD, CDU a PDS. Vnitřní dvojstranu doplňují profily čtyř osobností. Poslední strana je věnována kultuře a zajímavostem. Dominuje jí „nedožité“ jubileum železniční trati Weißenberg – Baruth. Tipem měsíce je počítačová hra Krabat...je so nawróćił! Na samém závěru je recenze německého vydání poezie Miny Witkojc.

Koncepce „německého listu“ plně vyhovuje měsíční periodicitě a přináší základní informace pro každého, kdo by se o Srby zajímal. rč

Sokolské listy 2002, č.1 (SN 8. 2.)

Mikławš Krawc upřesňuje data a okolnosti vystoupení katolických jednot z Lužickosrbského sokolského svazu počátkem 30. let minulého století. Koriguje tak nepřesnosti knihy dr. Sigmunda Musiata Sorbische Wendische Vereine 1716-1937. J-a

Letopis

Arcyměšnik monsignore Jurij Šołta zemřel 7. 1. 2002 v Rakecích ve věku 93 roky. Narodil se 1908 v Chrósćicích, působil jako kaplan v Ralbicích. Když byli lužickosrbští duchovní vyhnáni z lužickosrbského území, byl kaplanem a pak farářem v německých farnostech, 1962-1976 farářem v Ralbicích. Vděčně vzpomínám, jak ochotně mi umožňoval bádat na ralbické faře v matrikách. PB2002feb / J-a

Zápisník

Výstava k 70. nedožitým narozeninám Bohumila Malotína se koná 13. 4. - 11. 5. v městském muzeu v České Lípě. Zahájení 13. 4. ve 14 hod.