Česko-lužický věstník

Báseň vyšla kulturním měsíčníku Rozhlad v březnu 2001, snímek »okna do hřbitova« pořídila autorka, přeložil Radek Čermák.

Zmeškalova sorabistická Masarykiana

JUDr. Josef Lebeda

Sorabistické dílo Vladimíra Zmeškala (1902 – 1966) je kompendiem vědomostí přísně vědeckých i populárněvědných o Lužických Srbech s didakticko-pozitivistickým podtextem. Vladimíru Zmeškalovi nestačilo být vydavatelem krásné lužickosrbské literatury, editorem několika řad odborné literatury sorabistické, redaktorem sorabistického populárně vědeckého tisku, důsledným a všestranným organizátorem a pěstitelem česko-lužickosrbských vztahů. Nestačilo mu ani být u všeho, co se v Československu i v Lužici týkalo Lužických Srbů. Bylo mu dáno nadání, aby se jako autor zaobíral v širokém záběru vědou o Lužických Srbech – sorabistikou. Jeho dílo sorabistické se zabývá lužickosrbskou krásnou literaturou i lužickosrbským výtvarným uměním, českým literárním zájmem o Lužici a Lužické Srby, lužickosrbským národopisem, zachycuje statistiku Lužických Srbů, Lužičtí Srbové jsou předmětem jeho sociologické studie, je bibliografem sorabik a lusatik, nevyhýbá se se zdarem psát průvodce po slovanské Horní a Dolní Lužici, politika na téma Lužičtí Srbové je jeho stálým námětem, stejně tak jako česko-lužickosrbské vztahy.

Která sorabistická témata ze Zmeškalova díla, díla odborného spisovatele, zvláště stojí za zpracování. Pro jejich velký počet se může uvést řada těch nedotčených a nezpracovaných. Například lze se pokusit alespoň náčrtem obsáhnout Zmeškalem v dokonalé faktografičnosti zachycené zájmy Tomáše Garriqua Masaryka a to soustavné o Lužické Srby ve dvou studiích , v první české T. G. Masaryk a Lužice (1930) a ve druhé lužickosrbské T. G. Masaryk a Łužiscy Serbja (1931). Česká i lužickosrbská studie obsahově téměř vyčerpávajícím způsobem vyčerpávají takřka všechno, co bylo o daném tématu třeba obtížně dostupné. Lužickosrbská studie Zmeškalova byla proti české doplněna o články lužickosrbských autorů k Masarykovým osmdesátinám, např. i Miny Witkojc z Dolní Lužice, a jinak je obdobou české studie. V těchto dvou studiích se předkládá čtenáři dokument o systematickém zaujetí T. G. Masaryka pro lužickosrbský národ v Horní a Dolní Lužici, o názorech tohoto velkého, významem evropského politika, na podmínky přežití malého národa, o tom, že tento malý národ, chce-li mít budoucnost, musí být na výši kulturně a mravně, musí mít vyspělé zemědělství a průmysl, musí mnoho udělat, proto, aby se zachoval. Musí chtít přežít do budoucnosti. Tady Zmeškal představuje Masaryka, zaujatého sociologa. Masaryk, jak ukazuje Zmeškal, se domníval, že demokracie, tedy i německá, je zárukou pro svobodný vývoj malého uvědomělého národa. Tento názor, Masarykem vyslovený též při setkání s lužickosrbskými zpěváky na Pražském hradě, pocházel z období počátku roku 1922. Tehdy byl ve Výmarské německé republice nejprve ministrem zahraničních věcí a později kancléřem Walther Rathenau, umírněný politik, demokrat, snášenlivý vůči slovanským sousedům. Však ještě téhož roku byl v Berlíně zastřelen cestou do práce německými ultranacionalisty, předchůdci nacistů. Správně uvádí Zmeškal Masarykův názor, že nejcennější pro Lužické Srby obojí větve je jejich řeč. Německá demokracie však nesplnila očekávání Lužických Srbů. Nedala jim tolik žádanou a touženou jazykovou a národnostní rovnoprávnost s Němci.

Důležitým zdrojem pro Zmeškalovy masarykovské studie byly rovněž Čapkovy Hovory s T. G. M. Vyjímá z nich celou pasáž o Masarykově pobytu v Lipsku v letech 1876/1877 a o jeho přátelství zvláště s tamními Lužickými Srby. Opakuje z této pasáže, že Masaryk později zajížděl do Budyšína kvůli studiu a pozorování poměrů mezi Lužickými Srby v Lužici. Jak ve své české verzi studie o T. G. M. píše Zmeškal o prvé Masarykově cestě do Lužice 10. 9. 1884, tak ve francouzském resumé k této studii doplňuje, že se jedná o prvou Masarykovu cestu do Budyšína. Ve stejném smyslu se zmiňuje v lužickosrbské verzi. Masarykovy další cesty do Budyšína jsou nepopsaným listem české sorabistiky. Zřejmě se konaly za účelem návštěv a besed u Michała Hórnika. Není zřejmé a jasné, zda přetrvaly po Hórnikově smrti. Již z toho důvodu, že Masaryk měl důležitého informátora na poli sorabistiky v Adolfu Černém.

Jak bylo řečeno, Zmeškalovy studie o Masarykovi zahrnují prakticky všechna známá fakta. Jenom na dvou místech vyžadují zpřesnění, případně doplnění. V souvislosti s Masarykovou zahraniční osvobozovací akcí za I. světové války se Zmeškal zmiňuje o Masarykovu článku Budoucí Čechy (1917), kde je též poznámka o zahrnutí Lužice do programu budoucího společného státu. Poprvé však Masaryk uplatnil tuto myšlenku již v roce 1915 v memorandu britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi Samostatné Čechy a zároveň přikreslil mapku tohoto státu spolu s Lužicí. Tato informace však plyne z dokumentů uveřejněných až po vydání Zmeškalových studíí Edvardem Benešem.

Za první československé republiky existovala důležitá korespondence diplomatická s výmarským Německem. Ta zahrnuje i různé lužickosrbské problémy řešené z čsl. strany intervencí. Jedním z největších případů této tajné politiky bylo věznění hornolužickosrbského poslance Arnošta Barta v Gollnově u Štětína pro velezradu. Bart se totiž zúčastnil Versailleské mírové konference na československé straně a žádal v její prospěch o osvobození slovanské Lužice zpod nadvlády Německa. Diplomatická pošta iniciovaná Masarykem umožnila Bartovo propuštění po čtyřměsíčním věznění. Je však možné, že v roce 1930 nebyl zájem v době vydání české Zmeškalovy studie upozorňovat na Bartův případ a proto bylo o něm pomlčeno. Tehdy pracoval Bart jako funkcionář Domowiny a věnoval se spíše hospodářské problematice.

Ještě lze jako zajímavost připomenout krátký životopis Masaryka z časopisu Łužica (1910) k jeho šedesátinám autorem Wład. Kejžorem (snad pseudonym Oty Wićaze), přetištěný do obou Zmeškalových Masarykian. V něm je chybně uvedeno místo narození oslavence, a sice ne Hodonín, ale Slovensko obecně, a dále jeho vstup na pražskou českou univerzitu ne v postavení mimořádného profesora, ale jako profesora.

Z výše uvedeného lze závěrem říci, že již ani ne třicetiletý Vladimír Zmeškal byl hotovým poučeným sorabistou, srovnatelným se starším vysokoškolským odborníkem, a zároveň byl vybaven bohatým všeobecným politickým rozhledem, sloužícím lužickosrbské a demokratické věci, příkladu pro česko-lužickosrbské vztahy.

Literatura a prameny:

Vladimír Zmeškal, T. G. Masaryk a Lužice, Praha 1930, 40 s.

Vladimír Zmeškal, T. G. Masaryk a Łužiscy Serbja, Budyšin 1931, 48 s.

T. G. Masaryk, Světová revoluce, Praha 1925, 649 s.

K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1937, s. 36

Edvard Beneš, Světová válka a naše revoluce, Praha 1935, I-IV.

Josef Lebeda, Institut prezidenta republiky v ČSR v letech 1918-1948, Praha 1969, 136 s.

Josef Lebeda, Vztah Tomáše Garriqua Masaryka k Lužickým Srbům v české sorabistice, Slavia, 65, 1996, 3, 369-371

Česko-lužický věstník, 1920-1929, I-X.

Noviny

Z domova

Lužickosrbský zájezd do Čech

11 zaměstnanců akciové společnosti SORABIA (bývalého prodrustva [=JZD] Ralbicy) z Róžanta a okolí navštívilo 8. 3. 2002 Prahu. Přijeli ráno mikrobusem z Poděbrad, kde strávili, jako každý rok, několik dní dovolené. Z Letenské pláně odjeli s českými společníky tunelem přes Hlávkův most po magistrále na Vyšehrad, rozhlédli se po Praze, na hřbitově se zastavili u hrobů J. E. Purkyně a V. Hanky, na jehož náhrobku hosty upoutal zejména nápis NÁRODY NEHASNOU, DOKUD JAZYK ŽIJE. Dále pokračovali po nábřeží přes Jiráskův most a strahovským tunelem do Břevnova, okolo kláštera s Jakulovými sochami do Dejvic a k Matěji. Tam poobědvali. Mikrobus je odvezl do Jelení ulice. Pěšky pokračovali okolo Jízdárny na Hrad, zašli do Svatovítského kostela, Vikářskou ulicí do Zlaté uličky a k Daliborce. Vrátili se na 1. nádvoří, z rampy se podívali na Prahu, Nerudovou ulicí sešli na Malostranské náměstí, okolo Poslanecké sněmovny se vrátili do Letenské ulice a u Tomáše se zastavili na pivo. V Lužickém semináři je očekával J. Mach, v bývalém refektáři si připomněli, že v této budově bydlili skoro 200 let lužickosrbští gymnazisté a bohoslovci, studující v Praze. Pokračovali přes Karlův most, zastavili se u Brandlova sousoší sv. Luitgardy a zejména u tří sousoší od M. V. Jakuly. Karlovou ulicí došli na Staroměstské náměstí, kde nad orlojem právě pochodovali apoštolové. Odtud vedla cesta Celetnou ulicí na náměstí Republiky, kde na ně čekal mikrobus, aby je odvezl zpět do Poděbrad na nocleh. Projížďku a procházku promyslil a vedl ing. J. Ladra. J-a

Velikonoční pořad SdPL

Na večeru SdPL 27. 3. v Národním muzeu zazpíval 35členný dětský sbor Sedmihlásek z Prahy 6 řadu národních písní s tematikou velikonoční a jarní. O nynějších poměrech v Lužici mluvil zasvěceně a emotivně dr. Josef Lebeda (o televizi, rozhlasu, školství) a zhodnotil i knihu Tima Meškanka (Kultur besteht - Reich vergeht: Tschechen und Sorben [Wenden] 1914- 1945). - Hlavním tématem večera byly velikonoční zvyky v srbské Lužici. Dr. J. Lebeda vyšel z knihy Ludvíka Kuby Čtení o Lužici a podrobně mluvil o malování vajíček a o křižácích. Přednášku doprovodil světelnými obrazy, při záběrech křižáků doprovázenými magnetofonovým záznamem duchovních písní a dusotu kopyt z jízd v Pančicích a Ralbicích. Po tomto pořadu vzpomněla vřelými slovy Olga Schmidtová svého příbuzného Kristiána Pavla Lanštjáka, dlouholetého obětavého pracovníka ve stycích česko-lužickosrbských a bývalého předsedu Sboru (pak Sekce) pro studium lužickosrbské kultury u příležitosti jeho 110. narozenin. J-a

Český zájezd do srbské Lužice

Zájezd do srbské Lužice na velikonoční neděli 31. 3. 2002 uspořádal Spolek česko-lužický a Sružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea. Zvláštním autobusem odjeli z Prahy přes Varnsdorf, Lubij, Budyšín do Pančic-Kukova. Tam už na ně čekal Jurij Łušćanski a odvedl je na nádvoří kláštera, kde přihlíželi zahájení křižáckého průvodu. Potom odjeli přes Zejicy do Chrósćic, tam viděli rozloučení pančických křižáků a jejich odjezd. Zastavili se u školy, dnes už i v cizině proslulé sebevědomým odporem proti ministerskému nařízení o zrušení lužickosrbské třídy. Před školou se vyfotografovali. Z Chrósćic se přesunuli do Ralbic a byli přítomni odjezdu kulowských jezdců. Po prohlídce jedinečného hřbitova se vrátili přes Njeswačidło do Budyšína. Zastihli ještě končící jízdu tamějších křižáků, prošli se okolo petrského chrámu, na Mikławšku se zastavili u hrobu Františka Příhonského, biskupa Jurije Łusčanského, Michała Hórnika, Marje Młynkové aj. a pokochali se pohledem na Židow, Sprévu a Hrodźiško. Cestou z Budyšína do Lubije pozorovali hory Čornobóh a Běłobóh a v Bukecích si připomněli krvavou bitvu vojsk Marie Terezie a pruského krále. Opět přes Varnsdorf se vrátili v pozdních večerních hodinách do Prahy. J-a

(pozn. rč Zdatným průvodcem zájezdu byl Jiří Mudra. Pro účely zájezdu si připravil i literární ukázky například překlad z životopisného románu o Jakubu Bartu-Ćišinském, který napsala Bohumila Šretrová.)

Poslanec za KSČM Jaromír Kohlíček interpeloval ministra školství Eduarda Zemana ve věci možnosti studia Lužických Srbů v Čechách za podmínek obdobných podmínkám pro české studenty. zs

Z Horní Lužice

Před 150 lety 11. 12. 1851 otevřel J. A. Smoler v budyšínské Bohaté ulici své lužickosrbské knihkupectví. K tomuto výročí uspořádali žáci 12. ročníku Lužickosrbského gymnázia ve Smolerjec kniharnji v Pchalekově ulici výstavku. Vtipným proslovem ji 7. 12. 2001 zahájil básník Kito Lorenc. (R 2002/57-58) J-a

Serbski són ... sich sorbisch trauen (špatně přeložitelné), dvojjazyčný dokumentární film, měl premiéru v sále chrósćické fary. Hlavním tématem díla je příprava katolické svatby, celkovým pak „srbská duše”. Film režiséra Edmunda Ballhause doprovodil hudbou Měrćin Weclich. (SN 25. 2. 2002) rč

Mládežnický spolek PAWK uspořádal v sobotu 23. února přenášku Serbšćina, ale němske wurěkowanje. Přednášela sorabistka Jadwiga Markec a řečová terapeutka Wanda Bizoldec. Poukazovaly na chyby při vyslovování srbštiny a němčiny. Největším problémem je německé vyslovování lužickosrbských hlásek, především měkkých souhlásek. Na veřejností se naopak mluvčí snaží vyslovovat hyperkorektně. Podle přednášejících by měla nějaká lužickosrbská instituce pečovat i o lužickosrbskou fonetiku. Jinak všichni podvědomě definitivně převezmou německou fonetiku. (SN 25. 2. 2002) rč

Budyšínská okresní rada rozhodla o vytvoření Lužickosrbského školského střediska (Serbski šulski centrum). Na zřízení nové instituce v budově Lužickosrbského gymnázia přispěje okres 10 milióny eury. O definitivní podobě sítě škol druhého stupně (srjedźna šula) se bude ještě dále jednat. Postupně ale ukončí existenci 14 škol druhého stupně, existence školy v Radworu je zajištěna. (SN 26. 2. 2002) rč

Swěca abo měca?!

Jeden a půl roku pracovali členové spolku Societas slavica budissinensis na nové deskové hře v lužickosrbském jazyce Světlo nebo čepice (Swěca abo měca). O výlučnosti hry svědčí už příslušenství: přesýpací hodiny, kostky a 1360 karet s otázkami a hesly. Splnění úkolů nevyžaduje mnohdy jen odpověď na otázku, ale je třeba kreslit nebo pantomimou předvést. Součástí koncepce je cvičení jazyka, proto je hra rozdělena do dvou obtížností Sehnat ji můžete ve Smolerově knihkupectví, Lužickosrbské kulturní informaci nebo Lužickosrbském gymnáziu. Plánuje se i překlad do dolní lužické srbštiny. (SN 4. 3. 2002) rč

Dr. Ruth Thiemannowa, ředitelka Smolerjec kniharnje odchází 1. 3. 2002 do důchodu. Na její místo nastoupila její spolupracovnice v tomto knihkupectví Annett Šołćic. Dr. R. Thiemannowa vykonala v knihkupectví velmi dobrou práci pro propagaci lužickosrbských a sorabistických knih nejen prodejními zájezdy do vesnic, nabídkou knih při lužickosrbských shromážděních a schůzích, ale i pořádáním čtvrtečních literárních večerů, besed se spisovateli ap. V prodejně vytvořila i lužickosrbský antikvariát. Čtenáři lužickosrbského večerníku ji znají také jako autorku zajímavých zpráv k různým kulturním výročím a zpráv o činnosti Smolerova knihkupectví, otiskovaných každý pátek. Jako lektorka nakladatelsví Domowiny připravila do tisku řadu publikací. Dr. Thiemannové přejeme pevné zdraví do dalších let a stejnou aktivitu v lužickosrbské kultuře jako dosud. Její nástupkyni ve vedení knihkupectví Anett Šołćic pak přejeme stejné úspěchy, jakých dosáhla dosavadní vedoucí. (SN 1. 3.) J-a

Siegfried Albert, lužickosrbský superintendent a farář budyšínské michalské náboženské obce, odchází 1. 4. 2002 do důchodu. Další naleznete v komentáři Miroslava Hlouška. (PB 2002, měrc)J-a

O poštovních známkách aj.

K letošnímu 1000. výročí založení města Budyšína vyšla poštovní známka s obrázkem tohoto města, v němž jsou soustředěny lužickosrbské instituce. Ale na jazyk původních obyvatel - Lužických Srbů se jaksi „zapomnělo“. Za zmínku též stojí, že dnešní pojmenování Bautzen bylo oficiálně zavedeno teprve v r. 1868. Do té doby se užívalo i označení Budys(s)in. - Uvedená známka je jen jedním z projevů vývoje od osvobození 1945. Vývoj znamená pozvolnou ztrátu výdobytků po válce, zejména pak od převratu 1989 (na př. zrušení lužickosrbské školy v Chrósćicích, pozvolné mizení dvojjazyčných německo-lužickosrbských nápisů na obchodech, pozvolný útlum státní peněžní podpory na kulturní potřeby Lužických Srbů, postupující asimilace [dříve se tomu říkalo germanizace], zrušení jazykové školy v Minakału, zrušení pedagogického ústavu aj.). (PB 2002, měrc) J-a

známku s razítkem!

-----------------------------------------------------------------řečniště-

Ale vraťme se ještě k známce. Je nepochopitelné, že v době evropského společenství je známka s obrázkem střediska Lužických Srbů bez lužickosrbského pojmenování města Budyšína. Přitom bankovky EU mají označení hodnoty v jazycích (a ovšem i v příslušném písmu) všech členských států, tedy: EURO / ΕΥΡΩ Jiří Mudra

------------------------------------------------------------------------

Malíř Ota Garten, člen Svazu lužickosrbských umělců, který zemřel v r. 2000, odkázal své umělecké dědictví (1800 položek) Lužickosrbskému muzeu. Smlouvu o odevzdání dědictví podepsala 14. 2. 2002 vdova na budyšínském okresním úřadu. Dědictví Gartenovo je nejobsáhlejší sbírka děl lužickosrbského malíře v Lužickosrbském muzeu. (SN 15. 2.) J-a

Isa Bryccyna, 39letá grafička z Kubšic, je od 1. 3. vedoucí výtvarnicí (knižna wuhotowarka) v nakladatelství Ludowe nakładnistwo Domowina. (Př 15. 2.) J-a

Maćica/Maśica Serbska v Budyšíně

6. dubna 2002 se v budyšínském Serbském domě konala valná hromada Maćice Serbské. Po dopoledním zasedání jednotlivých sekcí bylo pro dvouleté funkční období jednohlasně zvoleno vedení v čele se staronovým předsedou Měrćinem Völkelem, jenž se rozhodl naposledy kandidovat. V pozdější rozpravě byl nejžhavějším tématem osud Smolerova knihkupectví. Následovala přestávka a přednáška Doris Teichmannové Wjerbańske spiwarske – znaki dolnoserbskeje rěcy a duchneje kultury a Trudly Malinkové Serbske pomniki – zanjechane bohatstwo. Zájemci se mohli zúčastnit Wječorku ludoweje hudźby a na druhý den vernisáže výstavy lužickosrbského renesančního básníka Jana Boka. rč

Nizozemská agentura Víceslav Welnis, jejímž majitelem je pan Václav Šimek, uspořádala ve spolupráci s centrem WITAJ varietní vystoupení při oslavách 50. výročí založení časopisu Płomjo v Chrósćanské jednotě v Chrósćicích 18. dubna 2002. zs

Z Dolní Lužice

Hans-Christoph Schütt, nový dolnolužickosrbský farář, byl 27. 1. 2002 uveden v úřad v kostele v Žylowě blízko Chotěbuze na zvláštních bohoslužbách. Dosavadní lužickosrbský kazatel a duchovní Juro Frahnow z Picně se na nich rozloučil a jeho povinnosti na sebe vzal mladý farář Schütt z Dešna. Bohoslužeb se zúčastnilo přes 170 lidí. Na konci zprávy vyjadřuje dopisovatel naději, že se mladému faráři podaří naučit se lužickosrbskému jazyku vesničanů a získat si srdce účastníků bohoslužeb. (PB 2002, měrc) J-a

Z ciziny

Dni Łużyckie se konaly už potřetí (předtím 1999 a 2000) 14.-15. 11. 2001 v polském Opolí. Pořádala je opolská odbočka Polsko-lužickosrbské společnosti (má 18 členů). Většina jich působí na tamější univerzitě. Dny byly zahájeny mezinárodní konferencí, na níž byla přednesena řada referátů. Pro nás je obzvlášť zajímavé, že Petr Kaleta (z ostravské univerzity) přednášel o stycích Adolfa Černého a Františka Řehoře. (R2002/67-68) J-a

Lužickosrbský den se konal 26. února v polských Katowicích. Jméno Lužických Srbů tam reprezentoval místopředseda Domowiny Pětr Brězan, jednatelka nakladatelství Domowiny Ludmila Budarjowa, písničkář Bernd Pittkunings, ředitel Lužickosrbského ústavu Dietrich Šołta konal přednášku o lužickosrbské literatuře. Delegace se poté setkala s místními politiky. Akci věnovala pozornost polská média. (SN 26., 27. 2. 2002) rč

Knihy

Wšědne hesła Ochranowskeje bratrowskeje wosady za lěto 2002, LND Budyšin 2001, 112 s.

Již podruhé vycházejí ochranovská hesla v lužické srbštině. Na každý den je určeno jedno heslo (verš vylosovaný ze Starého zákona a k němu přidán myšlenkově příhodný verš z Nového zákona). Jsou určena k (především rannímu) zamyšlení nad příslušným místem Písma a mají podnítit k jeho hlubšímu studiu. Oproti předcházejícímu roku (viz ČLV 2000/109) je navíc přidáno jedno heslo na celý rok a u každého měsíce úvodní heslo na celý měsíc. J-a

Katka Andersec, Lubosć je pola mje zaklinkała/Zazvonila u mne láska. Přeložil Radek Čermák za jazykové spolupráce Mgr. Zuzany Sklenářové. - Vychází jako 3. publikace Spolku česko-lužického v samostatně prodejné příloze Česko-lužického věstníku v Praze 2002, 30 s.

Láska mívá různé podoby a básníci je různým způsobem ztvárňovali mnohokrát. A přece K. Andersec dovede vyjádřit lásku nově, neotřele: lásku v nesmělých počátcích, na vrcholu, ale i s obavami z konce (što budźeš / hdyž so zawěšk jónu zawrěje), je tu i náznak ironie (Serbski kwas). Knížka je vyzdobena pěti obrázky - reprodukcemi fotografií Viktora Horálka. Básničky jsou napsány ve volném verši, překlad (otištěný paralelně s původním zněním) dobře vystihuje originál. - Jazykové chyby (v závorce uvádím správné tvary): s. 2 lekarstwa (lěkarstwa), s. 8 na powjerchom (nad powjerchom), s. 10 podla mnje (pódla mnje), s. 20 aplawsa pak njedała (aplawsa pak njedawa), s. 30 Přebasnił je (Přebasnił), s. 32 kristaly (kristale), s. algy (algi). Další ne zcela běžné tvary: s. 6 zamjelčić (zamjelčeć), s. 26 wostanu (wostaja), s. 27 konečně se směli vyřádit (konečně se směly vyběhat); názvy doporučuji nepřekládat, tedy: w přiłoze Česko-lužickeho věstníka, Zuzany Sklenářoveje. - Brožurka je vkusně vypravena, potěší jistě milovníky (zejména mladé) poezie a přátele Lužických Srbů. Naznačuje také jednu z cest, kterými bychom se měli ubírat, aby naše vztahy neulpívaly na povrchu, aby se neomezovaly jen na prohlášení a hromadění podpisů, ale aby šly do hloubky a aby tak vědomí příbuznosti pronikalo do srdcí širokých vrstev obyvatelstva. Jiří Mudra

Smědźach za swój serbski narod tež ćerpjeć. Ze žiwjenja serbskeho fararja a narodneho prócowarja Jana Cyža-Hajničanskeho 1883 - 1948. - Maćica Serbska (dr. Měrćin Völkel) a Towarstwo Cyrila a Metoda (Šćěpan Delan), Budyšin 2002, 31 s., cena 3 eura.

Brožura seznamuje čtenáře se životem a činností národního pracovníka lužickosrbského faráře Jana Cyže-Hajničanského (19. 12. 1883 Wotrow - 8. 8. 1948 Zhorjelc), známého v povědomí čtenářů především jako vězně koncentračního tábora v Dachau a předsedy Lužickosrbské národní rady od r. 1945. Ale jeho působení ve prospěch Lužických Srbů prolíná celý jeho život. Dozvídáme se o Cyžově dětství a mládí ve Wotrowě, o jeho studiích v Praze, o jeho spolkové činnosti, o působení jako kaplana v Chrósćicích a faráře v Hajnicích, o jeho zatčení a věznění v koncentračním táboře, kde s B. Šołtou 9. 5. 1945 založil Lužickosrbský národní výbor. Dovídáme se tu i o Cyžově úsilí o připojení Lužice k ČSR jako území s politickou a kulturní autonomií a o ztroskotání těchto snah a o rozporech v lužickosrbském vedení (období po osvobození 1945 by mělo být vyloženo podrobněji) i o úctě, jíž se těšil nejen u stoupenců, ale i u názorových odpůrců. Autorem tohoto pojednání je M. Völkel.

Brožura obsahuje 5 fotografií, dvě básně J. Cyže-Hejničanského a 11 dokumentů (některé jsou zkráceny). Není to sice práce vědecká, ale je užitečná, mnozí čtenáři v ní najdou údaje jim dosud neznámé. Domnívám se však, že J. Cyž by si zasloužil vědecké zpracování i s otištěním celých dopisů a jiných dokumentů. Jiří Mudra

Odjinud

Gerald Stone, Geoffreya Chaucerowy ptači parlament a serbski ptači kwas

Rozhlad 2002/44-46

Autor, profesor v Oxfordu, upozorňuje, že je možná nějaká souvislost mezi dílem G. Chaucera o ptačím parlamentě (The Parlement of Foulys) a lužickosrbskou ptačí svatbou. K této domněnce dospívá na základě podobnosti sloves wobradźić (dźěćom knihu) = darovat (dětem knihu) a radźić = radit. J-a

Jan Nuk, K práci pro národ je zapotřebí každé ruky

Úvodník předsedy Domowiny v SN 28. 12. 2001

Jeden z vynikajících roků lužickosrbských dějin - co se týče úsilí o udržení naší identity - se chýlí ke konci. Chrósćická vzpoura způsobila, že nás po celém Německu, ba po celé Evropě vzali na vědomí. Veřejnost poznala, že nejsme jenom nárůdek, malující vajíčka a křepčící v národních krojích, ale národ sebevědomý, který je nutno brát v politické práci vážně.

Zároveň nám chrósćická vzpoura ukázala, že nejsme jednotni, ale rozdrobeni v místních stranickopolitických, konfesních, spolkových a osobních nadějích a požadavcích. Jednotná národní myšlenka nás ještě nestmelila v celek. Ať to jsou obce nebo školy, ať jsou to spolky nebo instituce - všechny bojují o svou autonomii. Každý chce zachovat a podle možnosti vést všechno dál tak, jak tomu bylo vždycky. Takovým jednáním jsme ztratili chrósćickou základní školu. V přestrukturování institucí přešlapujeme na místě a stejně tak v zárukách autonomie pro výchovu a kulturu.

Mezi kladné výdobytky tohoto roku patří kromě chrósćické vzpoury i lužickosrbské Wuhladko televize MDR, otevření dalších skupin WITAJ v mateřských školách a zavedení lužickosrbských tříd ve Slepém, Wojerecích a Žylowě. Po celém lužickosrbském sídelním prostoru jsme uspořádali vynikající kulturní podniky a na politické úrovni jsme upevnili styky s českou vládou.

Pohlédneme-li do příštího roku, čeká nás na všech stranách nesmírné množství práce. Máme před sebou valnou hromadu Domowiny v Šunowě, velké jubilejní oslavy tisíciletého trvání města Budyšína, 50. výročí založení SLA a devadesátiletého trvání Domowiny. Nebudu připomínat všechno to, co máme na politickém, kulturním a výchovném poli vykonat. Bude však pro národní práci zapotřebí každé ruky.

Na prahu nového roku děkuji ve jménu Svazového předsednictva Domowiny za práci vykonanou pro zachování našeho národa. Přeji Vám všem v roce 2002 zdraví a hodně nápadů při pěstování našeho národního dědictví. J-a

Pomhaj Bóh

je evangelický pozdrav (odpověď zní Wjerš pomazy) a také název měsíčníku (vydavatelé: Serbski wosadny zwjazk a Serbske ewangelske towarstwo). Březnové číslo tohoto časopisu otiskuje 8 básní lužickosrbských básníků (bez ohledu na náboženskou příslušnost) na toto téma. Jsou to tito spisovatelé: Kito Lorenc, Měto Worak, Hana Wićazowa, Marja Krawcec, Měrana Cušcyna, Róža Domašcyna, Beno Budar, Jurij Łušćanski. J-a

Tageszeitung,

berlínský deník, vyšel 8. února se zvláštní přílohou Die Horno-Allianz informiert. Úvodní článek pro přílohu sepsal anglický spisovatel Michael Gromm, který v Rogowě žije. Právník z Frankfurktu nad Mohanem Dirk Tessmer pojednává o právní stránce ochrany obce a konstatuje, že soudy nevycházely z ducha, nýbrž z pouhé litery zákona. Přílohu doplňují stanoviska švédských poslanců Evy Larssonové a Stury Arnessona a článek, který vyšel ve švédském deníku Dagens Nybeter. (SN 15. 2. 2002) rč

Młodźina 1. 3. 2002

Březnové číslo přílohy Serbských nowin přináší několik zajímavých zpráv. Úvodem informuje o úspěchu dvacetileté herečky Andreji Rjedźic v roli Maryši ve stejnojmenné divadelní hře a Istvána Kobjely nově obsazeného do hry Nová utrpení mladého W. (Die neuen Leiden des jungen W.), v hlavní roli mladého Edgara W. exceluje Marian Bulank. Lužickosrbská počítačová hra Krabat se dobře prodává, zatím ji zakoupilo již 300 chtivých hráčů. Skupina žáků Lužickosrbského gymnázia připravuje na červen zvláštní mládežnickou přílohu SN k tisícímu výročí Budyšína. Měrćin Weclich koncertoval v kulturním domě Corso v Ústí nad Labem. Dojem českých posluchačů z lužickosrbského popu označuje Młodźina za nevšední. Česko-německý fond budoucnosti vypsal stipendia pro lužickosrbské studenty na českých školách. Termín pro uzávěrku žádostí je 31. března. 7. března se poprvé představilo dolnosrbské bysílání pro mládež Bubak na vlně ORB. Vznikl nový spolek TranskulTV, jedním z deseti zakladatelů je Kito Hendrich, jež v rozhovoru pro Młodźinu mluvil o plánech spolku. Chce pěstovat spolupráci s vysíláním ostatních evropských menšin, natočit film o Janu Skałovi a pokračovat s vysíláním Serbskeho wokna na kabelovém kanálu. V lednu natočili první hudební klip Sweet skupiny Awful noise. rč

Očima Měrćina Kaspera

Zašłosć njeje mortwa (Minulost není mrtvá)

Spolkový kancléř Schröder náhle odřekl návštěvu Prahy, s níž se počítalo koncem března. Politický redaktor Sächsische Zeitung komentuje rozhodnutí takto: Odřeknutí spolkového kancléře si zavinila sousední země sama. Uplynul sotva týden, kdy čeští politici pohaněli neslýchaným způsobem sudetské Němce. Za takových podmínek nebyla už pro kancléře návštěva přijatelná. Z jiných novin se dozvídáme, že kancléř odůvodnil odřeknutí tím, že se nechce nechat zaplést do českých předvolebních sporů.

I v Německu budou brzy volby. Protikandidát kancléřův Edmund Stoiber rozhodnutí Schröderovo uvítal. Jeho mluvčí se pokoušejí zahnat kancléře dál do defenzivy. Předsedkyně Svazu vyhnanců, která se opírá zejména o podporu bavorské vlády, vytrubovala ostrým hlasem: „To je vážný signál. Ale u toho nesmí zůstat. Německá strana musí vykonávat masivní tlak.“ Docela otevřeně říká, že by se měl Česku znemožnit vstup do EU, jestliže se neskloní před německými požadavky. Objektivnímu čtenáři bude zatěžko nehodnotit to jako pokus o politické znásilňování. Na tomto pozadí zanechává couvnutí koncléřovo trapný dojem.

Minulost není mrtvá, není ani minulá, píše Christa Wolfová v první větě svého vlastního životopisu. Tato minulost bude zcela jistě tak dlouho zatěžovat přítomnost, dokud jisté kruhy v Německu zaměňují historické příčiny a následky v česko-německých vztazích a hledají cestičky, jak revidovat výsledky druhé světové války. Politika hrozby z pozice silnějšího nikdy není přijatelný prostředek ani při překonávání obtíží minulosti, ani při vytváření evropské jednoty.

Sjednocení Evropy vyžaduje dohodu mezi národy. My Lužičtí Srbové, pěstujíce kulturní vzájemnost a přátelství s českým národem, můžeme k tomu skromným způsobem přispívat. Přitom bychom se měli v této věci snažit víc než dosud o dorozumění se všemi demokratickými stranami a kruhy v Německu. Je zapotřebí vytrvalé práce, protože cesta je ještě plná překážek. Ty musí být společně překonány. (Přel. J-a)

Očima Miroslava Hlouška

Evangelíci v Lužici

Vždy bylo pro Lužické Srby velkým hendykepem, že měli svoji vlast rozdělenou mezi dva svářící se německé státy Prusko a Sasko, které neměly ty nejlepší kontakty. Proti sobě i válčily a srbská krev tekla na obou stranách pro cizí zájmy. Z toho důvodu i evangelíci v Lužici byli a dosud jsou administrativně rozděleni dokonce do tří zemských církevních center. Dolní Lužice je dnes spravována Berlínsko-Braniborskou zemskou církví (Landeskirche), když Prusko jako takové od skončení druhé světové války neexistuje. Zde byla germanizace nejsilnější. Střední Lužice a nevelké zbytkové území kdysi velkého Pruského Slezska mívalo svoji konsistoř až ve vzdálené Vratislavi (Breslau), založené kdysi českým králem. Protože od r. 1945 Slezsko na východ od řek Nisy a Odry patří nyní Polsku, byl tento církevní úřad i s biskupstvím přeložen do německého Zhořelce. Budyšínsko zase bylo a dosud je součástí Saska, konsistoř s biskupstvím je v hlavním městě této spolkové země v Drážďanech.

V minulosti srbské bohoslužby převládaly svým počtem nad německými, dnes je to obráceně. Všude jsou už jen německé sbory a při nich malé skupinky evangelických Srbů, kterým se občas slouží bohoslužby jejich mateřským jazykem, nejvíce jednou za měsíc, nebo ještě v delších intervalech. Zájem by byl, ale nedostává se dostatečné množství srbských farářů. Po první světové válce měli Srbové několik let svého „vyššího faráře“, který koordinoval práci a celkem vše dostatečně fungovalo. V čele mnohých sborů v Lužici byli srbští faráři, kteří mívali zpravidla dvoje bohoslužby, srbské a německé. Po nástupu nacismu bylo vše srbské zakázáno na všech úrovních. Až po druhé světové válce bylo Srbům dovoleno založit Srbskou evangelickou superintendenturu, se superintendentem v čele. Ten pečoval s klubem srbských farářů a za souhlasu Zhořelce o své členy i ve střední, především ale v Horní Lužici. V Dolní Lužici obnova srbských bohoslužeb nebyla dlouhá léta povolena, ač srbští faráři tam byli, stejně tak i zájem. Teprve nedávno, ve dnech sjednocení obou německých republik a pádu komunismu, povolily úřady občasné srbské bohoslužby. Tehdy se zdálo, že to nejvážnější je vyřešeno, když Srbové měli svoji církevní autonomii. Za několik let přišel problém nový, přímo kritický. Staří faráři odcházeli do důchodu a nebylo nástupců, kteří by byli schopni kázat dvojjazyčně. Srbské bohoslužby se musely omezovat, nezvládalo se to. Když do sboru i se silnější srbskou menšinou přišel nový německý farář, neměl ani zájem o dvoje bohoslužby. Tím by co do počtu účastníků oslaboval ty své německé. A tak jsme často od nich slýchali, že každý Srb umí dobře německy, nechť tedy chodí na tato shromáždění, která jsou bohatší i atraktivnější, než skromná srbská.

Nejnadějnější se to dnes zdá v Dolní Lužici, kde byl pro práci mezi Srby vyčleněn mladý absolvent bohoslovecké fakulty H. Gh. Schütt, který byl počátkem tohoto roku instalován v Žylowě u Chotěbuze. Ku pomoci má laický spolek nadšenců Serbska namša. Pomáhají mu i faráři důchodci. Společným úsilím připravili tito k vydání Evangelický zpěvník. Dochází zde k určitému národnímu i náboženskému obrození, když si zvláště mladí uvědomují svůj slovanský původ. To se děje v oblasti, kterou mnozí považovali za ztracenou a poněmčenou.

Jiné poměry jsou v Lužici Horní. Srbský superintendent Siegfried Albert, který míval kolem sebe kruh několika dobrých farářů, zůstal prakticky na vše sám, když mu kolegové postupně odešli na odpočinek nebo i zemřeli. Nových mladých srbských farářů zatím není. Hodně mu sice pomáhají členové Serbskeho ewangelskeho towarstwa, také J. Malink, farář při německém sboru v Budyšíně, ale i tak není možné posloužit všude tam, kde je zájem. Aby toho co nejvíce zvládl, skoro každý den v týdnu alespoň na pozdní odpoledne zajíždí do rozptýlených sborů v různých částech Lužice, aby se sešel se svými věrnými Srby. V neděli káže dopoledne i odpoledne, střídavě na různých místech. Protože koncem března překročil práh svých 65. narozenin, odchází od l. dubna na odpočinek. Všichni v Lužici se ptají, jak to bude dál, kdo bude dalším představitelem Srbské evangelické luterské superintendentury. Je zde farář Malink, který by vyhovoval všem kriteriím, ale v Drážďanech mají jiné plány. Nemíní zatím obsadit toto místo pro naprostý nedostatek srbských duchovních, které by měl superintendent řídit ve svém obvodu. Paradoxní přitom je, že konsistoř Albertovi před časem povolila pracovat pro Srby jen na 50% úvazek. Dalších 50% měl působit jako druhý farář německého sboru. Mocní páni v Drážďanech přicházejí s návrhem na zřízení nové funkce: Beauftragter, což je pověřenec církve pro práci mezi Srby. Jeho úvazek by byl také jen 50%. Přistoupit na tento návrh by znamenalo dobrovolné ukončení srbské evangelické autonomní církevní instituce,

Z tohoto důvodu svolal Srbský svaz osad (sborů), kde se ještě káže mateřským jazykem, zvláštní sejití zástupců do Budyšína, aby projednal tuto vážnou situaci. Bylo konstatováno, že církevní ústava funkci pověřence pro Srby nezná. Mluví jen o superintendentovi. Má-li být tato regule naplněna a respektována, pak není jiné cesty, než řádně jmenovat nového evangelického lužickosrbského představitele, jak tomu bývalo v minulosti po více než 50 let. Toto bylo písemnou formou posláno do Drážďan.

Nyní se čeká, co bude dál, jak ti mocní rozhodnou. Je možné, že to dopadne špatně, podobně jako je tomu se srbskými školami, a že budou muset laičtí kazatelé zastupovat chybějící faráře. Není to nic nebiblického nebo kacířského. Na celém světě se dnes zapojují do církevních služeb ve všech funkcích i laici, aby nevznikl dojem, že faráři jsou nadřazení. V Lužici by to byl navíc ještě stav nouze.

Velikonoční Rozmluvy s Katkou Andersec

Využiv velikonočního zájezdu do Chrósćic neodolal jsem, abych nevyhledal mladou lužickosrbskou básnickou autorku Katku Andersec, které náš Spolek dva dni předtím vydal dvojjazyčnou prvotinu – bibliofilii Lubosć je pola mje zaklinkała.

Pančicy leží v jádru katolické oblasti. Je tu i lužickosrbská desetiletka. Jak často se ve vaší obci ještě mluví lužickosrbsky? Učí se němečtí mluvčí ve vsi lužickosrbsky?

Asi šedesát procent obyvatel mluví lužickosrbsky, některé babičky stále ještě nosí národní kroje, myslím si, že lužickosrbský jazyk ve vsi je stále ještě přítomný. Všechno to závisí na lidech. Srbové mluví na veřejnosti srbsky, Němci německy, a i já mluvím srbsky s lidmi, o kterých vím, že srbsky umí. V německých třídách je lužická srbština jako vyučovaný předmět, jinak je vyučovacím jazykem němčina.

Atmosféra »Velké noci« svádí k dalšímu dotazu. Nedávno byl zveřejněn průzkum o významu velikonočních svátků pro Němce. Na východě byl málokdo schopen pojmenovat příčiny oslav a čtvrtina ani neví o jejich křesťanském pozadí. Tady se tradice drží stále velmi silně. Je tomu opravdu tak?

Tady u nás v Lužici je velmi rozšířený, přitažlivý a tradiční svátek velikonočních jízd. Vně této oblasti je to normální neděle, vyjma toho, že se hledají velikonoční vajíčka. Velikonoce se slaví i v německých končinách, mezi německými katolíky a evangelíky.

Duchovní význam se neztrácí. Třeba pro velikonoční jízdy je nadšeno stále více mladých lidí i mužů, kteří se pro tento zvyk angažují a pěstují ho(věnují se mu). Když jsem byla malá, hostili jsme tak deset až patnáct křižáků, a teď je jich dvacet až pětadvacet jenom v jedné domácnosti. V jiných domácnostech je to podobné. (pozn. Křižáci ze sousední vesnice jsou podle zvyku pohoštěni ve vsi, do které přijeli zpívat.)

Jakési tření mezi básnickým subjektem a mnohovrstevnatým světem je patrné i ve Tvých básních. Jak se díváš na změny, které všude okolo probíhají v lidech i vně?

Každý si může na změny v politickém systému utvořit názor s tím, že sám nějaké změny provede, nebo na nich může spolupracovat nebo být proti nim. Já nějaké změny sleduju, potom si utvořím svůj vlastní názor, jestli jsem pro nebo proti tomu, aby se například ve veřejných věcech, v politice a ve společnosti něco změnilo. A sama pak mám možnosti prostřednictvím demokracie jistým změnám zabránit nebo ne tím, že volím jednu stranu, která potom tu společnost utváří.

Nezveřejněné básně, které jsi mi poslala, přecházejí více k melancholii. Posunuje se Tvůj náhled na svět?

Ano, jistě se posunuje. Čím více stárnu, čím více zkušeností získávám, čím více lidí poznávám, čím více toho o světě vím, tím více potom uvažuju s ohledem na další činitele. Pro malé děti je všechno buď dobré nebo zlé, a čím jsou starší, tím více rozvrstvují svoje vnímání, já to asi taky tak dělám, ale ne vědomě.

Jsou i okamžiky, například když v Americe bombardovali ty dva mrakodrapy, to mě v té chvíli bolí nebo vyvstává v mysli, a to mi nepomůže nic, abych v té chvíli nežila ve smutku. Myslím si, že bych na sebe a svoje okolí měla klást nárok mít rád svět takový, jaký je, radovat se z každého dne. A když mi něco vadí, musím na tom dlouhodobě pracovat.

Co Tě nutí psát? Jak u Tebe vypadá “tvůrčí proces”? Někteří básníci například říkají, že v sobě báseň nějakou dobu nosí, dokud neuzraje...

Já píšu jenom z nějakého vnitřního pocitu, mám v hlavě nějaký pocit jindy zas jen jedinou metaforu nebo verš, pak to napíšu a tyhle myšlenky dále proplétám, nebo je nechám tak, jak jsou, a třeba se jich už nikdy nedotknu, taky se stane, že později vůbec nechápu, jak jsem to či ono myslela.

Mám ráda hrátky mezi řádky. Čtenář může přeskakovat z řádku na řádek, může číst konec jednoho a začátek druhého, konec druhého a začátek třetího verše, potom vyvstane jiný obraz. Ta báseň má dva významy, jeden, když čteš každý verš zvlášť, druhý, když čteš všechny verše pohromadě. To je můj tvůrčí nárok, takovýmhle způsobem tu báseň dát dohromady, to není jen tak.

Hraje nějakou roli soutěživost, která v lužickosrbské literatuře panuje?

Ve škole mě k tomu vedla naše učitelka srbštiny, později už jsem se přihlásila sama. Co považuju za důležité je, že se z těchhle soutěží něco učím, že vím, co jsou moje silné a slabé stránky, na čem bych ještě měla pracovat, to se mi ale dosud nepodařilo zcela. Při poslední soutěži jsem té ženě říkala, že bych chtěla nějaké hodnocení, to jsem také dostala, jenže to nebylo posouzení mých tvůrčích schopností, ale všeobecně pro moji věkovou skupinu, kde mi sdělili, že tyto aspekty jsou charakteristické.

Já nepíšu, abych vydělala peníze, nepíšu, aby bylo moje jméno známé, píšu, když mám náladu, dám si krajíc chleba, když mám náladu, jdu večer do postele, tak je to i s básněmi, nedělám to nijak pravidelně, jenom v tu pravou chvíli.

Proč sis pro charakteristiku vybrala právě divadelní symboliku?

Prostřednictvím divadla můžu něco velmi názorně představit, každý čtenář hned ví, co si myslím, protože divadlo je každému známé, každý ví, co je jeviště, co je hra, co je opona. Snad proto. Jsou to také obecně dobré symboly, abych něco znázornila, asi proto jsem zvolila právě divadlo. Ale nemůžu o tom mluvit dopodrobna. Je to spíš věc podvědomí.

Tvoje verše se vyznačují strohostí, a vůbec máš tendenci psát hovorovou řečí, nedbáš na jazykovou čistotu. Jaký máš k jazyku vztah?

Když jsem vyrůstala, neučila jsem se srbštinu z knih, ale tak, jak jí mluvili mí rodiče, a tak zabarvený je i můj jazyk. Že nepoužívám různé opisy, to je nejspíše mým charakterem, já nejsem člověk velkých slov. Když si něco myslím, je to tak nebo tak, potom to řeknu, a když mně na někom něco vadí, bez dlouhého rozmýšlení mu to řeknu, snad tím to je. Taky nemám ráda básně, které v deseti verších vyjádří jednu drobnost. Chci radši něco říct, než abych moc povídala.

Co se týče jazykové čistoty, to je něco, co si tak docela neuvědomuju, já jsem měla srbštinu jenom ve škole, nejsem žádný školený mluvčí, jazyk užívám tak, jak jím mluvím. Kdyby mi to někdo neřekl, nejspíš bych na to nepřišla. Teď už si to uvědomuji a budu si dávat pozor, aby se to nestávalo. Jsem neustále konfrontovaná s němčinou, protože při studiu, se kterým se zaobírám každý den, musím myslet německy a asi to potom nějak přijde, že to nedokážu jasně dělit, oba dva jazyky se ve mně mísí dohromady. (pozn. uváděli jsme si konkrétní příklady německých obratů v básních)

Už Tě nebudu trápit. Otázka na závěr. Máš nějakého básníka oblíbence, básnický vzor?

Velmi ráda čtu básně Bena Budara, taky Marju Krawcec a Kita Lorence,v němčině čtu Güntera Grasse. Zahraničních autorů moc neznám, protože nemůžu říct, že bych nějak žila literaturou, nebo že by to byl můj největší koníček, to všechno je spíš vedlejší, a proto taky v literatuře nemám žádný velký přehled. Nejsem vzdělaná v literární teorii, ani nemám čas se v tom nějak zvlášť zdokonalovat, protože moje povolání je úplně někde jinde. I když bych velmi ráda na některých básních intenzivně pracovala, ale potom budu potřebovat nějakého mentora, protože o těch věcech nemám povědomí. Mám jednu přítelkyni, i moje sestřenice občas něco píše, něco jim občas ukážu a ony mi taky něco řeknou.

Mám jakousi mentorku, je to Marja Krawcec ze Smječkec. Ona se o mě velmi zajímala a je stále otevřená tomu, aby si přečetla moje práce. Ale už jsem s ní dlouho nemluvila, už je to asi rok nebo déle, ale před měsícem jsem se s ní znova setkala a ona mi opět nabídla, abych jí něco poslala.

pozn. S ohledem na čtenáře rozhovor doznal redakčního přepracování a zkrácení. Velmi energická a výřečná dívka s jasným náhledem na svět nezodpovídala řetěz otázek tak, jak jsem si coby moderátor předběžně stanovil, volnější překlad rozhovoru bylo tudíž nutno znovu náležitě zřetězit.

Dopisy

Lužickosrbský básník a spisovatel Beno Budar vznesl na nás v dopisu tuto prosbu:

Shromažďuji vážná, černá, zajímavá, bolestná historická fakta pro budoucí „Černou knihu naší minulosti“. Nejdůležitější část zaberou bezpochyby tisíceré způsoby germanizace od r. 932 (padl Budyšín) až do našich dnů. Do toho patří ovšem také slabé okamžiky některých Lužických Srbů (zrada, sobectví, msta, hloupost od 10. stol. až do našich dnů!). Je v češtině nějaká tištěná kronika, v níž je něco zajímavého i o nás? Jestli něco takového uvidíte, napište mi prosím jméno autora, název knihy, rok a místo vydání, potřebuji ji jako důležitý pramen materiálu ...

Dokončil jsem (s kolegou) scénář pro film (1/2 hod.) o Lužických Srbech za fašizmu. Lze ho koupit v SKI (Lužickosrbská kulturní informace) v Serbském domě, Póstowe naměsto 2, 02625 Budyšin / Bautzen, SRN.

Prosíme čtenáře ČLV, aby sdělili bibliografické údaje o knihách, které by mohly B. Budara zajímat, redakci, nebo přímo básníkovi na Koło serbskich wuměłcow, Póštowe naměsto 2, 02625 Budyšin, SRN.

Letopis

Za Janem Bulankem

Jan Bulank (7. 9. 1931 Wotrow - 17. 1. 2002 Mješicy), dirigent SLA, skladatel a vydavatel zpěvníků, se zasloužil o rozvoj lužickosrbského sborového zpěvu. V mládí se věnoval zejména lidové hudbě ve Slepém, vedl sbor Lipa a Budyšin a byl tak důstojným pokračovatelem K. A. Kocora a Bj. Krawce. Nezapomenutelná jsou jeho nastudování Kocorových oratorií a Krawcovy Missy solemnis, které jsme slyšeli na festivalech lužickosrbské kultury v minulých desetiletích. J. Bulank byl členem národních institucí, spolků a uměleckých svazů lužickosrbských a nositelem nejvyšších vyznamenání. Zanechal nesmazatelnou stopu ve vývoji lužickosrbské hudby. Zemřel po dlouhé nemoci. K poslednímu odpočinku byl uložen vedle hrobu Michała Nawky a Jana Krawce na budyšínském Mikławšku. Čest jeho památce. J-a

100. výročí narození Jana Krawce

100. narozenin Jana Krawce (16. 1. 1902 - 10. 7. 1986), lužickosrbského herce a režiséra a 1. ředitele Serbského ludowého dźiwadła (SLDź) bylo vzpomenuto 16. 1. u jeho hrobu na Mikławšku a 19. 1. v Němsko-serbském ludowém dźiwadłe (NSLDź). J. Krawc se narodil v Chelně nedaleko Budyšína. Hned po 1. světové válce se účastnil lužickosrbského veřejného života. Na schadźowankách a jiných slavnostech přednášel básně, 1921 režíroval hru J. Nowaka Posledni kral, zahranou studenty. Vystudoval sice pedagogiku a bankovnictví, ale touha po divadle ho přivedla na jeviště. Protože v tomto umění nenalezl uplatnění doma (tehdy nebylo lužickosrbské profesionální divadlo), odešel v r. 1929 do Zhořelce. Navrátiv se hned po 2. světové válce do srbské Lužice, stal se předsedou divadelního odboru Domowiny. - V Lužici hned po válce a zejména 1946 sílil zájem o divadlo. Navázat bylo možno na ochotnické spolky z doby mezi válkami. J. Krawc si vzal na starost Divadelní skupinu Domowiny (brzy přejmenovanou na Centrální divadelní skupinu Domowiny). Na podzim 1945 zahráli Naš statok od Jurije Wjely a překlad ruské hry Mašenka od A. N. Afinogenova (další inscenace této hry byly 1949, 1953 a opět v poslední době), na niž pamětníci dosud s uznáním vzpomínají. V říjnu 1948 bylo založeno SLDź a J. Krawc se stal jeho ředitelem. Budování divadla věnoval veškeré své síly (byl uměleckým vedoucím, ředitelem, režisérem, učitelem ochotníků, učitelem jazyka, překladatelem divadelních her do lužické srbštiny). Velice dbal na jevištní výslovnost, na magnetofonových záznamech jeho recitací (např. Ćišinského básně Helgoland - Łužica) se ještě dnes můžeme učit divadelní mluvě. Podařilo se mu získat vesničany pro umění podávané lužickosrbsky. Obrovská životní síla, nesčetné odříkání, důsledné organizační úsilí - to všechno přispělo k tomu, že lužickosrbské divadlo proniklo i na nejprimitivnější jeviště vesniček, v nichž lužickosrbské národní vědomí a lužická srbština už vyhasínaly.

Do r. 1957 - v 8 Krawcových divadelních letech - nastudovali 35 inscenací a sehráli na 1000 představení. J. Krawc uměl brát ohled na divadelní návyky obecenstva, stav uměleckého vzdělání diváků a vyčerpat všechny technické a osobní možnosti své mladé instituce. Díky tomu dokázal získat obecenstvo a vychovat první pokolení lužickosrbských herců, které v dalších desetiletích se ctí obstálo doma i v cizině. Po divadelní sezóně 1957/58 už J. Krawce v SLDź nenajdeme. Kulturněpolitické útoky, pomluvy, utrhání na cti a sesazení z vedoucího postavení ho zlomily. Stal se jednou z obětí kulturní politiky v NDR, prosazované důrazně i v srbské Lužici. Přestěhoval se na západ a musil si tam znovu vybudovat existenci. Doma v Lužici se o něm mluvilo čím dál tím méně, začala doba ignorování a zamlčování i od historiků v srbštině i v němčině. Jeho jméno však zůstalo, díky jeho umělecké osobnosti, na srbském jevišti živé. Na jeho velkém činu, na vytvoření prvního profesionálního lužickosrbského divadla, se mohlo až do našich dnů dál vyvíjet lužickosrbské divadelnictví. (SN 18. 2. 2002, M. Völkel) J-a

Změna historického názvu našeho časopisu

Ročníkem 12, 1931, 1, 12 s. se mění název našeho původního časopisu Česko-lužický věstník (1920-1930, I - XI) na Lužickosrbský věstník. Změna názvu časopisu se odůvodňuje takto (ročník 12, 1931, 2, s.19): Nové záhlaví našeho Věstníku. Se změnou názvu spolku Česko-lužického« v »Československo-lužický« vyplynula nutně také změna názvu Věstníku jako Československo-lužického. Poněvadž náš Věstník je věnován Lužici, Prahou pak se určuje jeho československý rod a ráz sám sebou, přijali jsme z usnesení výborové schůze 20. ledna t. r. kratší název Lužickosrbský. Prosíme své čtenáře, aby nám i nadále zůstali věrni a v našem díle nás podpořili odbíráním a získáváním nových platících odběratelů. Redakce. Název Lužickosrbský věstník zůstává i po roce 1932, kdy se Československo-lužický spolek přejmenoval na Společnost přátel Lužice. Poslední číslo Lužickosrbského věstníku vychází v ročníku 23, 1948, 3-4, 21-36 s. za redakce Borise Michajlova, který pomáhal vyakčnit ze Společnosti přátel Lužice Vladimíra Zmeškala (1902-1966). Pokud dojde k obnovení Společnosti přátel Lužice nyní u nás, doporučoval bych návrat názvu našeho věstníku na Lužickosrbský. Josef Lebeda

Zápisník

V tomto čísle obdrželi zahraniční předplatitelé knížku básní Katky Andersec Lubosć je pola mje zaklinkała/Zazvonila u mne láska, která vyšla jako mimořádná příloha Česko-lužického věstníku. Předplatitelé domácí a lužičtí v čísle minulém. Jednak převodem textu, jednak absencí lektora se v publikaci objevilo několik chyb. Recenzi knihy uvádíme v rubrice knihy.

------------------------------------------------------------------------

Pořady k ukončení výstavy Bohumil Malotín, hudebník a sběratel:

10. 5. koncert v Základní umělecké škole v České Lípě,

11. 5. v 17 hod. v kostele sv. Petra a Pavla ve Volfarticích u České Lípy (kde měl B. Malotín druhý domov a kde na hřbitově odpočívá) hudební pásmo Alfréda Strejčka a Štěpána Raka „Bible kralická“.

------------------------------------------------------------------------

Ústav slavistických a východoevropských studií a Spolek česko-lužický zvou učitele a studenty FF UK a veřejnost

na slavnostní konferenci konanou k uctění

bratří Pátů

zastřelených za heydrichiády v červnu a červenci 1942

dne 16. V. 2002 od 14 do 16 hodin

ve slovanském semináři FF UK

(přízemí, č. 7, Náměstí Jana Palacha 2, Praha 1)

s programem:

1. Slavnostní zahájení, minuta ticha

2. Prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc.: Pocta PhDr. Františku Pátovi

3. PhDr. Vladimír Kříž, CSc.: Bulharista Prof. PhDr. Josef Páta

4. JUDr. Josef Lebeda: Prof. PhDr. Josef Páta jako sorabista

------------------------------------------------------------------------

V rámci oslav 1000. výročí založení města Budyšína bude neděle 19. 5. věnována lužickosrbské kultuře. Návštěvníci spatří 4 svatební průvody z různých oblastí srbské Lužice, vystoupí Serbski ludowy ansambl (SLA) aj.

------------------------------------------------------------------------

Na květnovém večeru Sdružení přátel Lužice v úterý 21. května v Národním muzeu bude vzpomenut zesnulý Dr. Boháč, poté bude následovat virtuální prohlídka lužických pamětihodností.

------------------------------------------------------------------------

Předseda SČL Richard Bígl dohodl s neveklovským starostou konání valné hromady Spolku česko-lužického na 8.-9. června tamtéž. Program valné hromady přinese červnový věstník.