Česko-lužický věstník

Ročník XII

Číslo 6 / červen 2002

K šedesátému výročí smrti bratří Josefa a Františka Pátů

foto a autogram

Josef Páta *27. 8. 1886 v Litomyšli +24. 6. 1942 v Praze

Knězu prof. dr. Jozepoju Páśe

Wěcsław Serb, 1935

Z wutšoby nam buźi postrowjony,

wjeliki syn bratšojskego luda!

Źins dej teke z błóśańskeje strony

k chwalbje tebje zazněś štucka chuda.

Wšuźi, źož zni słowjanšćina měka,

twojo mě źins chwale a jo cesće,

nejwěcej pak we wutšobje źěka

za tebje lud serbski grějo wěsće.

Ty ga pśi wšom wědomnostnem źěle

stawnje na nas glědał sy nejwěcej,

žednej proce njej śi było wjele,

z lubosću sy k nam se chylał pśecej.

Źož sy mogał byś nam na pomocy,

žednje njejsy składnosć zakomuźił,

skjaržecy na kwaklu, ak nas tłocy,

pśijaśelow sy nam w swěśe buźił.

Twojich pismow mań jo pśewjelika

- k com how nastawki a knigły licyś? -

te žgan składaju se do pomnika,

kakegož zub casa njam’žo znicyś.

Togodla tež – měnim – trěbne njejo,

wjele města dawaś słowam słodkim.

Wšo, což Serbam w dušy źins se chwjejo,

wugroniś jo možno z gronkom krotkim:

Daśi tebje z Božej gnady gluka

ze strowosću hyšći dłujko kwiśo,

daśi z mudrej głowy pilna ruka

twoja hyšći dłujko za nas pišo!

(Báseň vyšla ve sbírce Serbska poezija 47, Wěcsław Serb Chejnicański, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšyn, 2001; fotografie v knize Josef Páta, Lužické stati nákladem jeho žáků, Praha, 1937.)

S otcem

Jarmila Pátová, 1947

Tvoje židle u psacího stolu

zůstala odsunuta –

jako bys právě vstal.

Knihy, kalamář, silná násadka,

tvoje pečlivě ořezané tužky,

dopisy, které čekají na odpověď

a kousek pryže,

kterous nikdy nepotřeboval.

A mezi tím vším

prochází se ticho

a rozsévá prach –

snad aby skrylo

poslední otisky prstů.

Klíče v zásuvce stolu

dávno se v zámku dohoupaly –

a nůž, který rozřezával

nově narozené knihy,

tupne opuštěním.

Odešels a nepřijdeš.

Mám dvě ruce a hlavu.

Jinak – než prací – život neproměním.

foto a podpis

František Páta *26. 3. 1885 v Němčicích u Litomyšle +2. 7. 1942 v Praze

(Báseň vyšla ve sbírce Svému otci, České Budějovice, 1947; fotografie v knize Dr. František Páta 1885-1942, Němčice, 1975.)

Vedle v srbštině báseň Václava Srba Jozepoju Páśe. Na kříž fotografie a autogram. Zabere celou první stránku!!!

Večer bratří Pátů v Národním muzeu

Členský večer Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 24. 4. 2002 byl věnován PhDr. Františku Pátovi (26. 3. 1885 - 2. 7. 1942), sorabistovi, spoluzakladateli Česko-lužického spolku Adolf Černý a řediteli Knihovny Národního muzea. František a Josef Pátové byli před 60 lety zavražděni německými okupanty. Večer zahájil předseda ing. J. Ladra. Přečetl část tajného projevu R. Heydricha k nacistickým funkcionářům 2. 10. 1941, když se stal zastupujícím protektorem v Čechách a na Moravě. V projevu se projednává úplné vyhlazení českého národa, až Němci dovedou válku k vítěznému konci^*. O působení Fr. Páty v Knihovně Národního muzea promluvila její nynější ředitelka PhDr. Helga Turková. Zdůraznila také Pátovu činnost ve spolcích, zejména ve Společnosti přátel Lužice. - S plány Heydrichovými, plnými nenávisti k Slovanům, ostře kontrastovaly vzpomínky Pátovy dcery prof. PhDr. Jarmily Vrchotové-Pátové, CSc. Přečetla některé stránky ze svého tehdejšího dívčího deníku. Vzpomínala na přepadení Československé republiky Německem 15. 3. 1939, na rok 1942, kdy se připravovala na přijímací zkoušku na Pražskou konzervatoř, vzpomínala na německý teror, který se vystupňoval po atentátu na Heydricha. Teprve z novin 25. 6. 1942 se dozvěděla, že den předtím byl Němci zavražděn její strýc Josef Páta. V sobotu 27. 6. Němci zatkli v bytě jejího otce a 2. 7. ho zastřelili. Přednášející vzpomněla i druhých příbuzných a přátel, kteří byli Němci zatčeni. V druhé části projevu se obrátila k veselejším stránkám svého mládí a přečetla několik stránek ze své knížky Nálady, dojmy a upomínky z mého života (viz ČLV 2002, s. 5), v níž vzpomíná na různé milé příhody, které se svým otcem v dětství prožila. - Přednášky byly třikrát vystřídány meditacemi, které složil a na klavíru zahrál vnuk Fr. Páty Ladislav Vrchota. Pořad byl zakončen ukázkami zpěvu prof. Vrchotové-Pátové s klavírním doprovodem jejího zemřelého muže docenta dr. Ladislava Vrchoty, nahranými na magnetofonový pásek v srbské Lužici, kam spolu často zajížděli.

^*Poznámka: Protože Heydrichův projev zaujímá v souhrnu česko-německých (slovansko-německých, tedy i lužickosrbsko-německých) styků důležité místo a je široké veřejnosti poměrně málo znám, níže ho otiskujeme celý.

Jiří Mudra

Konference bratří Pátů na Filozofické fakultě UK

Konference u příležitosti 60. výročí smrti Josefa a Františka Páty (zavražděni Němci v době heydrichiády) se konala 16. 5. 2002 v knihovně Slovanského semináře Filozofické fakulty UK. O životě PhDr. Františka Páty promluvila jeho dcera prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc. Přínos prof. FF UK Josefa Páty pro českou bulharistiku zhodnotil PhDr. Vladimír Kříž. Poukázal na to, že se J. Pátovi podařilo překonat Jagićovo komplexní pojetí slovanství a spojit zájem badatelů o starší dobu se zájmem o současné kulturní dění. - JUDr. Josef Lebeda pak přednesl faktograficky neobyčejně bohatý referát o životě J. Páty a o jeho díle, zejména v oboru sorabistiky. Konferenci uspořádal Ústav slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty UK a Spolek česko-lužický. Jiří Mudra

Otiskujeme psanou podobu přednášek, které jednotliví řečníci pronesli.

Život, sorabistické dílo a metoda práce Josefa Páty

JUDr. Josef Lebeda

Historický úvod

Česká věda a tedy i její významný úsek, kterým je slavistika, se začíná oficiálně institucionalizovat na počátku 80. let 19. století. Důsledkem životaschopnosti tvůrčích národních sil jako výsledku velkorysé koncepce národního obrození je možno od soukromě pěstované vědy, jejíž představitelé od Josefa Dobrovského po Františka Palackého vytvořili proslulé zázemí pro studium a bádání, přikročit přes dříve zamítavé stanovisko vídeňských vládních kruhů k vybudování české části bývalé Karlo-Ferdinandovy univerzity. Přispěla k tomu rovněž liberální politika rakouské Taafeho vlády, která byla smířlivě nakloněna Slovanům. Nebylo však jednoduché zřizovat katedry, obsazovat jednotlivé obory, získat ihned dostatek studentů a především dát oficiální české vědě po zřízení české univerzity v Praze roku 1882 dobré jméno.

V této době zakládá nadšený slavista, přítel slovanských národů Edvard Jelínek svůj odborně slavisticky zaměřený časopis Slovanský sborník. Objevují se v něm příspěvky od autorů všech slovanských národů. Časopis je tvořen dílem příspěvky vědců, dílem literátů, a je ještě rozběhlý v oněch širokých březích romantiky, které se však s průběhem doby proměňují, protože existuje souběžně po určitý čas do roku 1887 spolu s přísně kritickým Athenaeem. Přestože se časopis zpočátku orientuje na citovou složku čtenářů, lze v něm číst o lužickosrbské problematice od Adolfa Černého tato slova: Srbští vlastenci přičiňují se ze všech sil, aby Matici svou k stále větší výši přiváděli, přičiňují se nezištně, obětují této práci veškeren život svůj. Ale při všem svém namáhání bude jim velmi obtížno při nepatrném počtu Srbů vytčených cílů dojíti, nedostane-li se jim od ostatních Slovanů vydatnější pomoci, nežli až doposud. Nemohu lépe článek svůj uzavříti, než přáním aby konečně ve Slovanství ke skutečnému vydatnému podporování »Maćicy Serbskeje«, této nejdůležitější instituce došlo... (Slovanský sborník 4, 1885, č. 5, 253) Tak se vyslovuje již přesvědčený stoupenec realizmu ovlivněný později slavným pražským Realistickým klubem. A na jeho myšlenkové pojetí má velký vliv vydávání časopisu Athenaeum, které znamenalo převrat v české vědě.

Představitelé vědeckého života na české pražské univerzitě se totiž rozhodli plnit svůj program, podle něhož o naléhavé potřebě kritického listu vědeckého, kdo poměry naší literatury zná, zajisté jest přesvědčen. Schází nám list, jímž bychom seznávali vědeckou práci domácí a cizí a jímž bychom soudně obzírali se ve velikém oboru vědění lidského. Listu takového potřebu tím více pociťujeme, čím mohutněji vzmáhá se naše literatura a čím vyšších stupňů domáhá se naše národní školství. (Athenaeum 1, 1883 č. 1, 1) A skutečně, jak časopis postupně s důrazem podával informace o pramenech studia humanitních a technických oborů, o významných vědeckých publikacích, odborných časopisech vydávaných v jednotlivých částech světa podle odborného třídění, tak rostla i srovnatelnost české vědy s vývojem vědy ve světě, a to bylo i cílem zakladatelů Athenaea. Jejich heslem bylo: Chceme kriticky stopovati veškerou činnost vědeckou. (Athenaeum 1, 1883, č. 2, 62) Lze pozorovat, jak pokusy o rozbory, recenze a úvahy se mění za deset let existence časopisu v zanícené projevy zápasu o pravdu. Česká věda začala působit i politicky a strhávat z veřejného života mýty. Vyvrcholením tohoto vývoje byl boj o pravost Rukopisů zelenohorského a královedvorského s předložením důkazů o jejich podvržení. Velkou zásluhu o pozdvižení české vědy v tomto boji měli univerzitní učitelé J. Gebauer, T. G. Masaryk a J. Goll. Jejich „realistické“ působení významně ovlivňovalo tehdy i A. Černého, nejvýznamnějšího sorabistu po smrti E. Jelínka. A. Černý přispěl podnětným a kritickým článkem do Athenaea s příznačným názvem O germanizaci a nynějším stavu Srbů dolnolužických. (Athenaeum 4, 1886, č. 2, 49-62; Athenaeum 4, 1886, č. 3, 77-85; Athenaeum 5, 1887, č. 5, 141-157)

Po zániku Slovanského sborníku v roce 1887 uvědomuje si A. Černý, že v české publicistické slavistice existuje mezera, kterou by bylo třeba vyplnit. A odvážně se rozhoduje k vydávání nového časopisu z této oblasti, pojatého kriticky a moderně pod názvem Slovanský přehled (sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského). Spolupracovníky tohoto časopisu založeného roku 1898 se stávají nejvýznamnější slavisté slovanského světa a přispívají do něj příležitostně i západoevropští slavisté. Časopis se stává vědeckou a politickou tribunou utlačených slovanských národů. Proto se zasvěcené studie o literární historii, slovanských jazycích, recenze knih a historické slavistické studie střídají s dobovými glosami, statistikami a pozorností věnovanou podpoře těch slovanských národů, které v té době neměly státní a národní svobodu. S ohledem na tyto skutečnosti, cíle a záměry v úvodu k prvnímu číslu Slovanského přehledu A. Černý zdůrazňuje: Jedenáct let po zaniknutí Jelínkova Slovanského sborníku, jehož každý želel a na nějž zejména slovanští horovatelé a pracovníci na nás stále vzpomínají, vydává se na pouť Slovanský přehled, veden podobnými úmysly a podobnou láskou redakce i nakladatelstva, s jakými byl kdysi založen Slovanský sborník. Účelem jeho bude seznamovati čtenářstvo se životem ostatních kmenů slovanských. Od Slovanského sborníku tím se bude lišiti, že hlavní zřetel bude obraceti k současnému vření života slovanského, všímaje si všech otázek slovanské přítomnosti. Redakce jest si vědoma obtíží tohoto úkolu a dobře ví o úskalích, mezi nimiž jí bude plouti. (Slovanský přehled 1, 1899, č. 1, 1) Třeba dodat, že své cíle splnil Slovanský přehled do písmene a stal se vzorem všem obdobným periodickým publikacím.

Česká univerzita, časopis Athenaeum a Česká královská společnost nauk a umění vytvořily již takový institucionální a publicistický základ, na kterém se mohl český duch se smyslem pro tvůrčí bádání prudce rozvíjet dopředu a na přelomu 19. a 20. stol. zajistit české vědě evropské jméno a proslulost. Na počátku 20. stol. (roku 1904) do tohoto pražského myšlenkově tak podnětného prostředí přichází do Prahy nadaný student Josef Páta a brzy se seznamuje s A. Černým. Látka na toto téma je však již předmětem následující kapitoly mého článku.

Život a sorabistická práce

Josef Páta se narodil 27. srpna 1886 v Litomyšli, tradičním východočeském středisku českého národního obrození, které mělo na jeho další vývoj významný vliv. Literárněhistorický zájem v něm vzbudil na litomyšlském gymnáziu, kde studoval spolu se svým bratrem Františkem Pátou, Jan Voborník.

Jako logickým pokračováním studia je Pátův vstup na filozofickou fakultu české univerzity v Praze v roce 1904, kde se stává žákem Pastrnkovým, Polívkovým, Máchalovým, Jakubcovým, Vlčkovým, Krausovým, ale i Gebauerovým a Masarykovým. V tehdejším velmi rušném společenském životě se brzy jako člen Hlávkovy koleje seznamuje s lužickosrbským studentem Janem Brylem, aby z jeho iniciativy poslouchal od r. 1905/6 kurs lužické srbštiny lektorované tehdejším nejvýznamnějším českým sorabistou, externistou univerzity, A. Černým. Kroužek sedmi posluchačů vytváří i společenskou zájmovou skupinu. Poté, kdy v létě 1907 navštěvuje J. Páta s bratrem Františkem Lužici, zakládá s dalšími dvěma českými a třemi lužickosrbskými studenty, kterými byli Jan Bryl, Cyril Wjenka a Jurij Hantuš, Łužiskoserbske towarstwo Adolf Černý w Prazy, aby tak uctili svého učitele. Již na této své první lužické cestě se setkává J. Páta s řadou významných lužickosrbských kulturních pracovníků, mezi které náleží především Jakub Bart Ćišinski. J. Páta i F. Páta byli chudí studenti, a proto k cestě do Lužice se jim dostalo dvojí finanční pomoci. J. Páta obdržel Hlávkovo cestovní stipendium, protože nezapomenutelný architekt vytvořil i fond, aby studenti mohli rozšiřovat svůj rozhled cestami do zahraničí. F. Pátovi vypomohl spisovatel Ignát Hermann, který mu velkoryse zaplatil za korektury části sebraných spisů Jana Nerudy.

Studentský spolek vedl čilý společenský život, dokonce se pokoušel vydávat i lužickosrbské bibliofilie, vedl korespondenci s Lužicí a usiloval o propagaci a poznání Lužických Srbů v českých zemích, ale zůstával do konce I. světové války počtem omezený převážně na své zakladatele. Mezitím J. Páta skončil svá studia roku 1908 a po doktorátu v roce 1909 hospitoval na některých zahraničních univerzitách, jak bylo v té době u velmi schopných studentů zvykem. Jako hospitant navštívil univerzity v Lipsku, Bělehradu a později v Záhřebu, Lublani a Sofii.

Po návratu z Lipska vstupuje J. Páta na Českoslovanskou obchodní akademii v Praze jako středoškolský profesor, kde vyučuje český jazyk a německý jazyk, pro které získal aprobaci v r. 1909. Zároveň intenzivně seznamuje své posluchače ale i širší veřejnost přednáškami, články a v debatách s lužickosrbskou problematikou.

J. Páta navštívil Lužici před vypuknutím I. světové války ještě dvakrát, a sice v roce 1909 a v roce 1912, kdy tam vykonal svoji svatební cestu s manželkou Annou. Zvláště tato třetí cesta je poznamenána řadou rozvinutých společenských styků, ke kterým patří zvláště přátelství s významným hornolužickým filologem Arnoštem Mukou. J. Páta radil Lužickým Srbům v Budyšíně v řadě politických, kulturních a sportovních otázkách (o Sokolu), při jejichž řešení by se jejich společenský život mohl nadějně rozvíjet vpřed.

V průběhu I. světové války byl J. Páta povolán do rakousko-uherské armády, kde pro svoji rozsáhlou jazykovou erudici působil jako překladatel na východní frontě tři měsíce. Později byl pro nemoc zraku vrácen do civilního života a mohl tak obnovit práci na svém rozsáhlém slovanském programu. Stal se členem redakce časopisu Národ, kde uskutečňoval své vlastenecké záměry odbojového pracovníka za samostatný stát Čechů a Slováků. V r. 1917 byl jmenován lektorem bulharského jazyka na české technice v Praze. Ani za této pohnuté doby nepřestal odborně pracovat.

Po dosažení československé samostatnosti vstoupil J. Páta nejprve jako úředník na ministerstvo zahraničních věcí, ve kterém zastupoval zájmy Lužických Srbů místo A. Černého, který se v této době zúčastnil Versailleské mírové konference v Paříži, aby byl poradcem československé delegace pro lužickosrbskou otázku. J. Páta, který věnoval svoji jazykovědnou, literární i politickou pozornost především malým slovanským národům Lužickým Srbům, Bulharům a Slovincům, se necítil vhodným pro úřednickou práci. Považoval se být povolán pracovat jako vědec, ale ne čistě katedrový, nýbrž takový, jaký je oddán svému oboru. Po odevzdání disertační práce Čěske listowanje Jana Arnošta Smolerja (Časopis Maćicy Serbskeje, 81, 1918, 49-100, 82, 1919, 3-112, 85, 1922, 71-80) a přednesení habilitační přednášky na téma České obrození a Lužičtí Srbové je v r. 1922 jmenován docentem pro lužickosrbské literární dějiny a lužickosrbský jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od školního roku 1920/21 působil na téže fakultě jako lektor bulharistiky.

Teprve tato doba umožnila, aby se v oboru sorabistiky plně uplatnily Pátovy schopnosti. Organizačně je jedním z nejdůležitějších článků Česko-lužického spolku Adolf Černý, později Společnosti přátel Lužice. Toto společenské působení bylo velmi závažné pro uplatňování zájmů Lužických Srbů, v tomto spolku se scházeli významní vědci, spisovatelé, politici, novináři, umělci a zástupci různých zájmových skupin spolu se zanícenými prolužickými pracovníky. Cílem spolku bylo poskytovat všestrannou informaci o životě Lužických Srbů i jejich kultuře a zároveň podporu lužickosrbskému národnímu hnutí. Významnou akcí je Pátova záchrana Lužického semináře v Praze před německým zájmem a meziválečná stipendia lužickosrbským studentům.

Rovněž na filozofické fakultě vykonává J. Páta důležitou propagátorskou práci ve Slovanském semináři mezi učiteli a studenty této fakulty. Stále připomíná lužickosrbské souvislosti v rámci slavistiky, získává si svým postojem posluchače, a cestuje s nimi i na Lužici, kterou sám mezi válkami pravidelně navštěvuje. Úspěchy v oblasti pedagogiky a vědy jsou sice pro J. Pátu pomalé, ale zato průkopnické. V r. 1933 se stává mimořádným profesorem Karlovy univerzity v Praze, kde se zároveň s jeho jmenováním zřizuje katedra lužickosrbského jazyka a literatury, první pedagogické a vědecké pracoviště tohoto druhu v Evropě. Jde o velký úspěch nadměrné píle, vědecké průbojnosti, propagátorského nadšení a organizačního talentu, ale i příznivých politických podmínek. Řádným profesorem byl J. Páta jmenován in memoriam roku 1947.

J. Páta byl proto od nástupu nacizmu v Německu k moci středem pozornosti pangermánských vědeckých i politických kruhů. Nacisté zřídili v Budyšíně pobočku gestapa pod názvem Wendenabteilung, která se zabývala germanizací Lužických Srbů a bojem s jejich národním hnutím. Na Pátovy přednášky byl vyslán agent gestapa, který zapisoval každé profesorovo slovo vyslovené na katedře a pokud možno i mimo ni. V této době vyvrcholily Pátovy syntetické práce v oblasti literárních a politických dějin Lužických Srbů.

Obsazení Československa nacisty znamenalo nejen přerušení plodné Pátovy práce na pražské univerzitě, ale i přímé ohrožení jeho života. Nacisté mu jako jednomu z prvních univerzitních profesorů zakázali pracovat na univerzitě, zakázali mu psát a přednášet o Lužických Srbech a Lužici, agenti gestapa mu zabavili cennou sorabistickou knihovnu a předvolávali jej pravidelně k výslechům.

Z protokolů dochovaných Janem Cyžem v Budyšíně o výsleších J. Páty i z jeho další činnosti vyplývá, že přepracovaný profesor se nenechal nacisty zastrašit. Tváří v tvář agentům gestapa hrdě prohlásil: „Jsem Slovan, demokrat a humanista, a z tohoto stanoviska podporovalo moje dílo Lužické Srby.“ (Jan Cyž, Swěrny nam hač do smjerće, Rozhlad 26, 1976 č. 9, 358)

Nad slovanskou vzájemností se zamýšlel J. Páta ve veřejném projevu 6. května 1939 u Máchovy rakve v Panteonu a dále neohroženě publikoval v ústředním i východočeském tisku o české kulturní tradici. Setkával se s odbojovými pracovníky a byl prokázán Pátův styk se členy Výboru revoluční inteligence, jehož předsedou byl Vladislav Vančura. Ani jeho předválečnou činnost ani jeho postoj za okupace mu však nacisté neprominuli. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha byl dne 9. června 1942 uvězněn v Terezíně, kde přes den zametal betonové chodby a večer vzpomínal na rodnou Litomyšl a zabýval se starostmi, které v něm vzbuzoval osud Lužických Srbů. Nepomohla snaha italského slavisty Geogia Nurigiana o intervenci Bulharů a nepodařilo se zachránit život J. Páty, který byl popraven 24. června 1942 (Jiří Podařil, Josef Páta a Litomyšl, Litomyšl 1976, 11-12) za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora. O několik dní později byl pro slovanskou odbojovou činnost popraven jeho bratr František Páta, knihovník Národního muzea.

Sorabistické dílo

Prvými sorabistickými statěmi J. Páty jsou časopisecky publikované články o básníku J. B. Ćišinském v roce 1908 a vzpomínka otištěná při příležitosti jeho úmrtí v roce 1909. (Hornolužický básník Jakub Bart Ćišinski, Den, Praha 22. a 29. III., 12. IV. 1908, Nad rovem lužickosrbského básníka J. Ćišinského, Den, 29. X. 1909; citace převzaty z práce Jiří Měrćink, Literární dílo prof. Jos. Páty (1906-1936) ... 3)

Větší prací je Pátova úvaha Z dějin Lužických Srbů v Lipsku (Praha, 1910, 16. s.), k nimž shromáždil materiál za svých lipských studií. Práce prokazuje vědeckou způsobilost mladého autora, a pokud ji srovnáme s rozšířenou verzí v Lužických statích (Josef Páta, Lužické stati, Praha-Politika 1937, 23-38), dospíváme k závěru, že nedochází k podstatné obsahové kvalitativní změně.

Popularizátorsky působí série článků pod názvem O Lužických Srbech, tištěná na pokračování v roce 1911. (Vlčkova Osvěta 41, 1911, 33-39, 125-132, 183-192, 255-261, 353-359, 431-435; citace převzata z práce Jiří Měrćink ...4) Do popředí vystupuje informátorské Pátovo úsilí, aby každý průměrný český čtenář měl příležitost seznámit se s problematikou Lužických Srbů.

Vědecky a průkopnicky závažné jsou již studie, které se objevily od něj v českých periodikách v r. 1914. J. Páta usiluje bibliografickým a dokumentárním způsobem seznámit českou veřejnost s lužickosrbským divadelnictvím a postupně v průběhu své vědecké dráhy k tomu sbírá materiály. Prvou touto snahou je článek Divadlo a dramatická literatura u Lužických Srbů. (Lumír 42, 1914, 428-430; citace převzata z práce Jiří Měrćink ... 5) Ve svých lužickosrbských portrétech pokračuje hodnocením díla Arnošta Muky, kterému věnoval článek Významné lužickosrbské literární a národní jubileum (Nár. věst. čs. IX, 1914, 19-22; citace převzata z práce Jiří Měrćink ... 5), na který navazuje prvým soupisem literárního díla A. Černého. (Ad. Černý padesátníkem (Nár. věst. čs. IX, 1914, 138-144; citace převzata z práce Jiří Měrćink ... 5). Tak se pokládají základy k sorabistice později velkoryse budované na pražské univerzitě.

Na sklonku I. světové války v r. 1918 otiskl J. Páta informativní stať Lužice (Revue Národ II, 117 ze dne 7. III. 1918; citace převzata z práce Jiří Měrćink ... 6), aby tuto problematiku opět připomněl české veřejnosti.

Krátce po skončení I. světové války vydává J. Páta několik závažných publikací, které významně obohatily sorabistiku a připravily podmínky k jejímu intenzivnímu rozvoji mezi dvěma světovými válkami v české vědě. Patří sem větší propagační brožura Lužice (Praha 1919, 88s.), dále otištění komentované korespondence Jana Arnošta Smolera s českými vlastenci pod názvem Z čěskeho listowanja Jana Arnošta Smolerja. (citace viz výše)

Jedná se o první velkou Pátovu sorabistickou práci, která dokazuje důležitost vztahu lužickosrbského národního obrození k českému národnímu obrození i rady a pomoc, které byly z Čech slovanské Lužici poskytovány. Jde o práci, která vychází z původních archivních materiálů a je tedy originální vědeckou prací. Přínosem lužickosrbské jazykovědě je Pátova Krátká příručka hornolužické srbštiny (Praha 1920, 120 s.), Kapesní slovník lužicko-česko-jihoslovanský a česko-lužický (Praha 1921, 320 s.) a přínosem lužickosrbské literatuře Serbska čitanka (Praha 1920, 428 s.). Tím se umožňuje jak bližší jazykové poznání lužické srbštiny v českých zemích, tak i hlubší metodické zpracování lužickosrbského jazykozpytu a literatury.

V průběhu dalších let může J. Páta navázat na práce, které vytvořil v oboru jako základní. Každým rokem se nadějně rozrůstá jeho bibliografie.

V r. 1922 se pokouší o stálou rubriku lužického jazykového koutku v Česko-lužickém věstníku (později Lužickosrbský věstník). Tento specializovaný a obecně informující časopis o Lužických Srbech založil J. Páta v r. 1920, když navázal na poučení ze slavistické periodické publicistiky zvláště ze Slovanského přehledu, redigovaného A. Černým. V č. 1 Česko-lužického věstníku se proto z pera J. Páty praví: Česko-lužický věstník je prvním časopisem, jenž chce pěstovati stálé styky českolužické na poli kulturním a literárním. Chce sblížiti oba bratrské národy, proto bude přinášeti články a zprávy z obou stran a v obou jazycích, se zvláštním zřetelem k věcem lužickým. Lužický text bude podáván v nářečí hornolužickém, jen příležitostně v nářečí dolnolužickém; v obojím případě jde nejen o to, aby náš Věstník byl čten v Lužici, ale také o šíření známosti lužické srbštiny u nás. (Česko-lužický věstník 1, 1920, č. 1, 1) Záměr o poznání lužické srbštiny, kterým bylo i přechodné zavedení jazykového koutku v tomto měsíčníku, se nepodařil dodržet, přestože časopis vycházel úspěšně až do doby, než byl zastaven protektorátními úřady 15. 3. 1939.

V r. 1922 vydává J. Páta další literární portrét tentokráte věnovaný Handriji Zejlerovi. A příštího roku vychází větší Pátova brožura, ve které se autor jako první synteticky zabývá životem a dílem spisovatele, malíře, hudebníka a etnografa Ludvíka Kuby, který byl jeho osobním přítelem a toto osobní přátelství lze stopovat v celé brožuře. Další články v tomtéž roce věnuje vztahu Handrije Zejlera k Čechům a Slovákům (Handrij Zejler a jeho styky s Čechy a Slováky (zvláštní otisk) Praha 1923, 16 s.) a objevené korespondenci Handrije Lubjenského s českými vlastenci. (Čas. mod. fil., Praha 1923, 30-40, 116-124; citace převzata z práce Jiří Měrćink ... 9) Dalším zhodnocením literárního díla A. Černého je článek otištěný v Česko-lužickém věstníku v r. 1924. (Josef Páta, Literární dílo Adolfa Černého, Česko-lužický věstník 5, 1924, č. 7, 44-45)

Položením kritických základů starším lužickosrbským literárním dějinám je Pátův Úvod do studia lužickosrbského písemnictví (Praha, Sbírka pojednání a rozprav Filosofické fakulty Karlovy university sv. 7, 1925, 148 s.) otištěné Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, Touto prací je doložena starobylost lužickosrbské literatury starými prameny, archivními materiály a bibliografickými daty, která k ní náleží. Doposud se nevyskytlo žádné souhrnné dílo před J. Pátou, které by si vytklo do takové hloubky předmět, dokazující kulturní dějiny lužickosrbského národa.

V r. 1927 vychází soubor myšlenek o vztahu kosmopolitního básníka Jaroslava Vrchlického k Lužickým Srbům, zachovaná korespondence s lužickosrbskými spisovateli a básně J. Vrchlického věnované Lužici. (Jaroslav Vrchlický a Lužice, Praha, Literární rozhledy 1927, 12 s.)

Dějinami lužickosrbského jazyka, ke kterým též přispěl, se zabývá v článku publikovaném v roce 1928 pod názvem K. G. Anton wo hornjołužiskich dialektach l. 1797. (Časopis Maćicy serbskeje, 81, 1928, 97-104)

Rok 1929 znamená další vyvrcholení Pátovy sorabistické vědecké a popularizační dráhy. Nejdříve vychází jeho nejzávažnější literárněhistorické dílo Zawod do studija serbskeho pismowstwa (Budyšin, 1929, 288 s.) Je to vůbec první dílo o souhrnných literárních dějinách Lužických Srbů, psáno kriticky s výhradním soustředěním na fakta ve srovnání s dalšími Pátovými menšími pracemi zabývajícími se tímto oborem. Toto dílo došlo velkého uznání na Lužici i v zahraničí, u nás však nezaslouženě upadlo v zapomenutí. Na mnoha místech se v něm uvádějí skutečnosti, které objevně působí i pro zpracování česko-lužickosrbských literárních vztahů. Pasáže o starší lužickosrbské literatuře jsou převzaty z Úvodu do studia lužickosrbského písemnictví. Na některých místech vyvrací žák bojovníků s Rukopisy mýty, které pronikly do sorabistiky, např. zničení lužickosrbské mluvnice údajně psané Dobrovským. když o této otázce píše: Ale Dobrovský traš tuto dźěło njedokónči. Měješe najskeršo jenož drobne zapiski, jednotliwe lekcije, dokłady a zwučowanja, ke kotrychž synthezy njedóndźe. A dokelž w jeho zawostajeństwje njenamaka so připrawjena serbska rěčnica, nasta drje legenda wo jeje zničenju, kiž zapisa spisaćel Dobrovskeho žiwjenjopisa W. Brandl l. 1883 a kotruž po nim wšitcy dalši ćerjo dźela wospjetowachu. (Zawod ... 97-98)

Tento kritický postoj však J. Páta nezachovával v dalších publikacích, které měly populárnější charakter. Proto ve studii Josef Dobrovský a Lužice (Praha, Česko-lužická knihovnička, 1929, 28) dává více prostoru pro volné úvahy a zastává v podstatě opačný názor: ... z korespondence Kopitarovi je zřejmo, že Dobrovský byl v podstatě s nákresem své mluvnice hotov ... A dále: Jsem přesvědčen, že Dobrovský měl chystanou hornolužickou mluvnici v nákresu hotovou, ale že ji v záchvatu choroby zničil. Stejné stanovisko zaujímá v rozsáhlé publikaci Lužice (Praha, Společnost přátel Lužice, 1946, 96) psané později, kde uvádí: A [Dobrovský] dokázal nejen jako zvídavý žák pro poznání lužické srbštiny, kterou potom správně hodnotil jako dva samostatné jazyky – hornolužický a dolnolužický, nýbrž i jako učitel a rádce. Sedal s lužickými studenty a poučoval je o staré církevní slovanštině a poučoval je také o jejich mateřštině. Chystal pro ně dokonce mluvnici hornolužické srbštiny, kterou v záchvatu choroby zničil, navštívil r. 1825 lužickou zemi a své lužické přátele.

V přísně vědeckém Zawodu uvádí J. Páta jen známá, dokázaná fakta, protože si uvědomuje závažnost této své práce pro další vývoj sorabistiky, tam však, kde může si dovolit vyslovit úvahu, kterou nemusí dokládat přesnými skutečnostmi, předkládá vlastní hypotézy v návaznosti na dosavadní bádání. Ale právě proto je třeba Zawod z vědeckého stanoviska hodnotit nejvýše.

Další významnou Pátovou prací publikovanou v roce 1929 je popularizátorská knížka o rozvoji všech kulturních oblastí lužickosrbského národa, nazvaná Z kulturního života Lužických Srbů po světové válce. (Praha 1929, 32 s.) A. Černý poznamenává o ní správně ve Slovanském přehledu: Pěkný přehled poválečných kulturních snah lužickosrbských s podrobným výčtem jednotlivostí, takže čtenář nabývá jasného obzoru o současném kulturním životě slovanského ostrova v cizím státě; o krásné literatuře veršem i prózou, původní i přeložené, o pokusech dramatických, o snahách vědeckých, o hudbě a malířství. (Slovanský přehled, 21, 1929, č. 8, 630) Tato práce vychází nejprve česky a později i německy, lužickosrbsky a francouzsky vždy upravená s ohledem na okruh čtenářů, kterým byla určena. V r. 1929 otiskuje J. Páta ještě literární portréty Arnošta Muky a Mata Kósyka. (Arnošt Muka, Luž. věst. X, 1929, 20-21, Arnošt Muka redaktor, Duch novin, Praha 25. III. 1929, Mato Kósyk, Ruch slowiański II, Lvov 1929, str. 49-56; citace převzaty z práce Jiří Měrćink ... 14)

V r. 1930 vydává J. Páta další příspěvek tentokráte z oblasti výtvarného uměním, kdy předmětem jeho zájmu je lužickosrbský malíř Měrćin Nowak-Njechorński. (Josef Páta, Lužický malíř Martin Nowak, Praha, Česko-lužická knihovnička 1930, 67 s.)

Ve dvacátých a třicátých letech přispívá J. Páta lužickými hesly do nejrůznějších českých slovníků.

V r. 1931 vychází od něj studie Fonografické znaky lužickosrbské (Čas pro moderní filologii XVII (Sborník Jos. Chlumského), Praha 1931, str. 112-134; citace převzata z práce Jiří Měrćink ... 16), ve které podává informaci, jak připravil nahrávky četby a zpěvu v hornolužickém a dolnolužickém jazyku na gramofonové desky, které byly zhotoveny v Praze.

O rok později rozšiřuje svoje studie o lužickosrbském divadle další drobnější prací. (Josef Páta, Lužickosrbské divadlo, Praha 1932, 12 s.)

V r. 1933 se opět zabývá v souvislosti s úmrtím svého přítele A. Muky nekrology o něm a vydává soupis jeho literárních prací. (Prof. dr. A. Muka. (Nekrolog.) Slavia XII, 1933-1934, 291-299. Rovněž v Revue des études Slaves XIII, Paříž 1933, 190-192; citace převzaty z práce Jiří Měrćink ... 18)

Příští rok vychází jeho drobná ale vědecky velmi závažná stať o vztahu Jana Nerudy ke slovanskému světu. (Jan Neruda a slovanský svět, Praha 1934, 28 s.) Neopomíjí ani Nerudův poměr k Lužickým Srbům, který velmi zajímavě hodnotí takto: Se zvláštním důrazem se ujímal všech ujařmených Slovanů, Čechů a Slováků především. A hned po nás nejvíce upozorňoval na slabé a bojácné Lužičany; ujal se jich proti útokům dopisovatele Tagesbote v satirické stati v Hlase 15/IX 1863, upozorňoval na význam záchrany Lužice v náš prospěch a prospěch slovanský ... (Jan Neruda a slovanský svět ... 13)

Téhož roku vychází i jeho studie o slovensko-lužickosrbských literárních vztazích pod názvem Slovák Ján Emanuel Dobrucký v Lužici. (Bratislava, Dérerův sborník 1934, 21 s.)

V r. 1935 vychází i jeho úvod k Bezručovým Slezským písním v lužické srbštině, první lužickosrbské knize, která byla nacisty zakázána. (Pětr Bezruč, Šlezske pěsnje, Praha 1933-1935, 7-14) Z řady dalších prolužických článků je vědecky závažná stať Srb, lužický Srb nebo Lužičan? – srbský, lužickosrbský nebo lužický! (Naše řeč XIX, 1935, str. 98-100 (Smetánkův sborník); citace převzaty z práce Jiří Měrćink ... 21)

V době bezprostředního ohrožení Československa hitlerovským nacizmem se zamýšlí J. Páta v článku V čem je smysl naší práce nad činností vykonanou v česko-lužických vztazích a dospívá k demokratickému a antifašistickému stanovisku v Lužickosrbském věstníku těmito slovy: A přece má naše činnost hluboký a trvalý smysl. Nemáme přitom na mysli onen pocit ušlechtilého idealismu, že bojujeme za práva a volný život utiskovaného národa slovanského čistě z důvodů kmenových a lidských, nýbrž ono všestranné a vzácné poučení, jakého nabýváme při sledování lužického díla: mimoděk si stále musíme připomínati bývalou vlastní porobu, vlastní zápasy, povinnost, abychom byli stále na stráži své těžce obnovené svobody... Seznamujeme se přitom s podivuhodně starou slovanskou kulturou, ještě dnes jasně pronikající pod německým nátěrem. Posilováním Lužice posilujeme sami sebe, jak to kdysi výstižně řekl básník Jan Neruda: Lužici musíme hájiti, poněvadž tím posilujeme své severní hranice! (Lužickosrbský věstník 17, 1936, č. 1-2, 7)

V r. 1937 se rozhodli Pátovi žáci uctít svého učitele vydání souboru jeho článků v objemném svazku pod názvem Lužické stati. (Praha, Politika, 1937, 381 s.) Objevují se v nich rozšířené studie např. o Lužických Srbech v Lipsku, úvahy zabývající se obdobím reformace, baroka, osvícenství a obrození na Lužici, literární portréty lužickosrbských spisovatelů a českých prolužických pracovníků, úvaha o jmenném označení Lužických Srbů a úvaha o lužickosrbském divadelnictví. Jako vše ostatní, co J. Páta o Lužici psal, je soubor těchto statí zaměřen k podpoře informovanosti a poznání lužickosrbské kultury a česko-lužické vzájemnosti. Jde o příklad bohatého výsledku drobné denní práce, která se zhodnocuje ve vědecký přínos svým členěním a společnou metodikou.

Těsně před vypuknutím II. světové války je J. Páta vyzván pražskými vlasteneckými kruhy, aby vypracoval souborné dílo, ve kterém by shrnul své znalosti sorabistiky. J. Páta vyhověl této žádosti a napsal 300stránkovou historicko-filozofickou práci Lužice (citace viz výše) se silným politickým podtextem, ve které z lužickosrbského hlediska hodnotí vývoj dějin Lužických Srbů ve střední Evropě od úsvitu dějin až po chmurnou současnost, ve které však není místa pro pesimizmus. Dílo formou populární prokazuje všestranné rozsáhlé kompletní znalosti lužickosrbské problematiky. Práce byla po dobu II. světové války zakopána v zemi dobrými Čechy Václavem Trmalem z Litomyšle a Oldřichem Karáskem z Vysokého Mýta, protože nacisté o ní věděli a hledali ji. Kniha vychází po II. světové válce s předmluvou Alberta Pražáka a doslovem Vladimíra Zmeškala. (Josef Páta, Lužice, Společnost přátel Lužice, Praha Litomyšl 1946, 293 s.) Závěr této knihy je symbolický, když v něm J. Páta cituje lužickosrbského buditele Michała Hórnika: Z wótčinskej myslu a narodnej dostojnosću dale wobstejimy ... (Lužice ... 268)

Tímto citátem se uzavírá přehled sorabistického díla J. Páty, který byl uveden jen těmi nejpodstatnějšími pracemi, monografiemi, studiemi a články, protože o řadě dalších pro jejich velký počet nebylo možno se zmínit, což dokazuje též nezměrnou pracovitost a soustavnost tohoto velkého českého sorabisty.

Bibliografický soupis literárních prací J. Páty sestavili v návaznosti Jiří Měrćink, Pátův lužickosrbský student, pod názvem Literární dílo prof. Jos. Páty (1906-1936) pro uvedené období a dále Pátův nástupce Antonín Frinta v stati Literární dílo Josefa Páty (Vlastivědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, 102-103) zahrnující léta 1936-1942. Je zajímavé porovnat s těmito bibliografickými soupisy Pátových prací Pátovo heslo v biograficko-bibliografickém slovníku od Milana Kudělky, Zdeňka Šimečka a kol. (Česko-slovenské práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760, Praha SPN 1972, 304-306), ve kterém je obsažen pouze výběr Pátových prací. Chybí v něm též některé závažnější Pátovy práce z oblasti sorabistiky nebo v souvislosti s ním, a to především:

1) Mato Kósyk, Ruch slowiański II, Lvov 1929, str. 49-56;

2) Pětr Bezruč, Úvodem k vydání lužických překladů Šlezske pěsnje, Budyšin-Praha 1933-1934, 7-14;

3) Srb, lužický Srb nebo Lužičan? – srbský, lužickosrbský nebo lužický, Naše řeč XIX, 1935, 98-100 (Smetánkův sborník);

4) Mácha a Slované, Slovanský přehled XXIX;

5) za textem biograficko-bibliografického slovníku ... Lužice. Odkaz národu ... je chybně uvedeno, že se jedná o reedici statí, kterou je ve skutečnosti Pátův soubor článků pod názvem Lužické stati (srovnej výše), kdežto o Pátově práci Lužice rovněž je pojednáno v mém článku shora.

Metoda vědecké sorabistické práce

Pátova vědecká sorabistická práce vznikala již od studentských let z popularizační slavistické činnosti, jako byly krátké novinářské zprávy, vzpomínky, zaujetí v reportážích po procestovaných slovanských zemích a počáteční drobnější vědecké studie, které prokazovaly jeho demokratickou a slovanskou politickou orientaci. Stržen časovými proudy své doby a dobovým děním, zvláště se vznikem samostatného Československa, vychází J. Páta z hlubších nadčasových kořenů práva malých národů na existenci, a živě reaguje na skutečnosti obklopen novinovými výstřižky a zažívá vždy poslední události, které se poměrně snadno stopují v jeho díle. Dostává tak své čtenáře a to nejen slavistické odborníky, ale i laiky do polohy, kdy je získává pro věc, pro kterou chce jako autor získávat. Z Pátova díla proniká víc než zájem o obor, jako řečník, vědec a spisovatel dokáže strhnout zájem značné části veřejnosti na stranu Lužických Srbů, pro obnovení jejich práv, jeho sorabistika je vědou pro futuro trvalého konstituování malého národa s politickými důsledky. K lužickosrbskému problému, ne tedy jen k vědě o lužickosrbské kultuře, ale ke všem otázkám spojeným s bytím lužickosrbského národa má univerzální přístup. Navazuje přitom na metody práce kulturního obrození českého národa, se kterými se rovněž seznamuje v rodné Litomyšli, jejíž kulturní klima zpracovává jako literární historik. Tento obdobný široce pojatý pohled pak aplikuje na lužickosrbské kulturní podmínky. Klasické a osvědčené metody práce doplňuje a prohlubuje soudobými poznatky nabytými na pražské univerzitě, moderními metodami informace o odborném poznání, zprostředkuje Lužici vztah k ostatnímu kulturnímu světu. Usiluje o kulturní autonomii Lužických Srbů jako první stupeň funkce národního organizmu.

Rozsáhlá propagační a publicistická činnost je základem a východiskem Pátových vědeckých výbojů, za kterými stojí jeden zájem, jedno memento, sociální, kulturní a politická svoboda Lužických Srbů začleněných do vzájemnosti kultur ostatních slovanských národů, pro jejichž porozumění a vzájemné poznání soustavně pracoval. Jak prokazuje rozebrané dílo, byl J. Páta opravdovým tvůrčím duchem mnoha nápadů, které nebylo možno zvládnout ani jeho nesmírnou pílí, vyžadovali si totiž součinnosti skupin vědců a odborných kolektivů. Při své organizační práci v Česko-lužickém spolku Adolf Černý aktivně působil na své české žáky a na řadu z nich přenáší svůj životní zájem, takže věc propagace lužickosrbské kultury i rozvoj sorabistiky berou jako životní otázku. (Vladimír Zmeškal, J. Mikš Chanovský, J. V. Šmejkal) Na pražské univerzitě ovlivňuje formování takových osobností, jako byli Karel Krejčí, Julius Dolanský, Oldřich Králík, Štefan Peciar, lužickosrbští studenti Mikławš Krječmar, Hermann Šleca, Jan Cyž, Jurij Měrćink, Jurij Chěžka, i studenty dalších národů. Má svůj podíl na mezinárodní propagaci Lužických Srbů ve Velké Británii a Spojených státech amerických Otakarem Vočadlo. Spolupracuje s polskými sorabisty (Witold Taszycky) a sorabisty dalších slovanských národů (např. Vladimir A. Francev). Sdružováním vědců kolem otázek sorabistické problematiky tak vytváří podmínky, aby na základy, které v sorabistice všestranně položil, mohli navázat desítky vědců, aby se zhodnotil vědecký a společenský přínos tomuto oboru.

V J. Pátovi probíhá svár pojímat sorabistiku jako objektivní vědu se zaujetím sloužit lužickosrbské otázce, a v jejím rámci kulturní pomoci malému národu, která nevylučuje kritičnost a náročnost s pohledem prolužického stanoviska. Propagační složka Pátovy sorabistické práce však nikdy nezastírá skutečnosti, pravdivé a často záporné okolnosti, za kterých se vyvíjí lužickosrbská kultura a lužickosrbské národní hnutí, poznatky o Lužici však mají napomáhat k lepšímu poznání a změně poměrů, za kterých Lužičtí Srbové žili. Aby k nim opravdu došlo, povzbuzuje J. Páta téměř ve všech svých sorabistických pracech lužickosrbské kulturní pracovníky.

K docenění moderních vědeckých základů sorabistiky, které J. Páta všestranně budoval na pražské univerzitě, je třeba se ohlédnout zpět a zhodnotit dosavadní stav sorabistiky v české slavistice v II. pol. 19. stol. a na počátku 20. stol. V české kultuře předchází J. Pátovi František Doucha, překladatel, literární kritik a historik, Edvard Jelínek, polonista a propagátor slovanské vzájemnosti a Adolf Černý, překladatel z lužické srbštiny do češtiny a naopak, literární historik, etnograf, redaktor a první lektor lužické srbštiny na pražské univerzitě. V umělecké a etnografické česko-lužické vzájemnosti působí Ludvík Kuba. J. Páta jde však v sorabistice vždy dále, rozvíjí bádání o lužickosrbském jazyce, zabývá se historií lužickosrbského jazyka, soustavně zpracovává česko-lužické literární vztahy a poprvé Lužickým Srbům soustavně zpracovává literární dějiny. J. Páta se zabývá i lužickosrbským malířstvím, lužickosrbským divadelnictvím, folkloristikou a etnografií a zakládá výhradně prolužický český tisk, který má především politický význam, aby byl zachován lužickosrbský jazyk jako dokument, nechává jej nahrávat na gramofonové desky. Radí Lužickým Srbům v řadě jejich závažných kulturních, politických, sportovních (o Sokole) a dalších problémech. Vytváří faktografické základy ve většině oblastí bádání o kultuře Lužických Srbů.

Jeho sorabistické práce většinou nepostrádají historický úvod, poznámku o současnosti i statistické údaje k zápasu Lužických Srbů o existenci a jeho závěry míří vždy k dovršení sebeuvědomovacího procesu společenského života Lužických Srbů, přestože vlastní jádro jeho prací je zpravidla plné bibliografických dat a věcných rozborů.

J. Páta nechává šířit poznatky svých prací i v dalších jazycích, zvláště v lužické srbštině, dále též v němčině a francouzštině. Proto často touto cestou jeho zásluhou je Lužice předmětem zájmu evropské veřejnosti. Řadu menších prací J. Páta rozšiřuje a upravuje vždy s přihlédnutím, zda podat analýzu, informaci nebo propagovat, uvádět známé i neznámé skutečnosti o Lužici na pravou míru nebo vzbudit zájem o osud národnostně a sociálně utlačeného lidu.

Jak z prací jednotlivců a skupin v Lužici tak i jejich kulturních přátel vyplývá v Pátově době, že kultura Lužických Srbů není kulturou celistvou, že není dostatek umělecky hodnotné krásné literatury, zvláště pro děti, veřejný jazyk je německý, odborná terminologie pro jednotlivé technické obory je užívána rovněž v němčině. Proto lužickosrbská kultura, která nemohla působit oficiálně ve škole, vyznívá torzovitě přes všechny Pátovy snahy, aby dostala čestné místo na veřejnosti, ve vědě a umění. Snaha o její úplnost se dotýká jen menší uvědomělé části Lužických Srbů. Nedostatečně se kupují knihy vydávané v lužické srbštině a jejími hlavními odběrateli jsou česká a polská inteligence. Většina lužickosrbského národa zůstává mezi oběma světovými válkami přes slovanskou vzájemnost okruhu přátel Lužice, ve kterém J. Páta patřil k nejvýznamnějším bez skutečného uvědomění anebo je příliš zastrašena drastickými metodami germanizace. Lužická srbština zůstává tak jazykem domova a řečí rolníků. Přestože dochází k některým velmi závažným překladům do lužické srbštiny, např. Homérovy Odyssey a Iliady od Mateje Urbana a jde o významné kulturní činy, zůstává lužickosrbská kniha jen velmi neúplnou částí kulturního života Lužických Srbů, a to částí zpravidla menší. Pátovo životní dílo usiluje o odstranění torzovitosti jako hlavního znaku lužickosrbské kultury a o její doplnění v opravdu funkční úplný celistvý organizmus.

Z Pátova díla vyplývá nedostatečná kontinuita lužickosrbského společenského života, který tvoří spíše jednotlivé osobnosti než stálý proud kulturních směrů navazujících z generace na generaci. Věda a umění Lužických Srbů v Pátově době mají prvky dokonce 18., většinou 19. a méně 20. stol. bez skutečného souvislého začlenění do své doby a možnosti srovnatelnosti s kulturami ostatních národů, mají převážně didaktický ráz. Proto jen výjimečně může J. Páta ukázat, že v lužickosrbské kultuře se jedná o opravdové vrcholy tvůrčí práce (Handrij Zejler, Michał Hórnik, Jan Arnošt Smoler, Mato Kósyk, Jakub Bart Ćišinski, Arnošt Muka). Za Pátova života chybí Lužickým Srbům především návaznost na avantgardní umělecké směry, protože Češi a Slováci propagují na Lužici své klasické umění 19. stol. a opomíjejí nejmodernější proudy, jejichž jednotliví představitelé buď ještě nedosáhli úplného uznání nebo se prolužickým pracovníkům nezdály nejvhodnější pro posilování národní lužickosrbské myšlenky. Též proto řada nadaných příslušníků lužickosrbského národa se nechávala germanizovat, aby mohla být účastna soudobého společenského tříbení a zrání ve vědách a umění, která jim tehdejší lužickosrbská kultura nemohla poskytnout.

Zajímavá je proto návaznost a ucelenost veškeré prolužické Pátovy práce. J. Páta nevydal sice kromě Zawoda do serbskeho pismowstwa do začátku II. světové války rozsáhlou vědeckou práci, která by se týkala kultury Lužických Srbů. Přesto však, když jeho žáci jej chtěli uctít, vydali soubor jeho větších článků pod názvem Lužické stati. (srovnej výše) Vychází tak práce členitá, ve které však chronologicky všechny části do sebe zapadají a tvoří zcela jinak uspořádaný pohled na dějiny Lužických Srbů, jejich literatury i kultury vůbec a vzájemnostmi s českou kulturou, než jak je podávají jiné větší Pátovy práce.

Přitom je třeba přihlédnout k tomu, že J. Páta, který obtížně razil sorabistice cestu vpřed, když v samotném Německu nebylo přiměřeného vědeckého pracoviště odpovídajícího pražské katedře lužickosrbského jazyka a literatury, viděl vždy za důstojným postavením každého prolužického pracovníka a tedy i svým postupem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ten význam, že jde o lužické zájmy, pro jejichž prosazování je nutno vytvářet podmínky. Za většinou akcí, které v Evropě byly pro Lužici mezi dvěma světovými válkami podniknuty, je nezbytné vidět Pátův organizační talent, který využíval mnoha nadaných českých kulturních pracovníků ze všech vědních oborů, aby svým podílem přispěli prolužickým snahám.

J. Páta měl velké společenské a politické schopnosti udržovat v jednotě všechny proudy českého společenského života, psal své práce tak, aby zbytečně nedocházelo ke sporům jak na Lužici uměle často německými kruhy vyvolávanými tak i mezi Čechy. Zřejmě z tohoto důvodu se vyhýbal v některých případech provádět analýzy s tvrdými kritickými závěry vůči osobám, skupinám a směrům, které mohly nějakým způsobem být prospěšny lužickosrbskému národnímu úsilí.

Jako propagátor dává J. Páta vždy v textu svých prací přednost lužickosrbským autorům, kterým poskytuje podstatně více místa než ostatním prolužickým pracovníkům nelužickosrbského původu, třebaže to byli vědci a umělci vyšší úrovně než samotní Lužičtí Srbové. Má snahu doložit co nejvíce poznatků o činnosti Lužických Srbů, myšlenka vzájemnosti spojuje proto sorabistické Pátovy práce s ostatními slavistickými obory v kontextu, pokud nepíše o velkých sorabistech například Josefu Dobrovskému, Adolfu Černém, Ludvíku Kubovi nebo některých dalších, kterým věnuje pro jejich závažnost v prolužické práci větší pozornost.

J. Páta píše své práce otevřeným způsobem, dává podklady, otvírá myšlenky, mnohé ponechává k dopracování dalším, pohybuje se svým sorabistickým dílem na velké ploše, konkrétní detailní zpracování mnoha úseků zůstává rovněž k zpracování další generaci vědců, kteří by podle jeho představ měli bádat v poměrně širokém oboru sorabistice. Také je vhodné připomenout obtíže s archivními materiály, původní literaturou, bibliografickými podklady, veškerým badatelským materiálem o lužickosrbských pracovnících, které bylo jen velmi nesnadné shromažďovat. Vyhledávání těchto prvotních materiálů, katalogizování, zpracování a informace o nich jsou jedním ze základních přístupů J. Páty k svému oboru. Proto jeho práce nebývají vždy obsáhlé, zato jsou vodítkem, bez kterého by nemohly generace dalších sorabistů navázat na systematické základy, které J. Páta sorabista vytvořil. Třeba si položit otázku, čím by sorabistika zůstala bez J. Páty?

J. Páta usiluje o všeobsáhlost lužickosrbské literatury, její výstavbu v takové šíři, aby byla důstojnou kulturou národa se všemi oblastmi, které mají národy se svébytnou a významnou kulturou, aby se Lužickým Srbům posiloval pocit sebeuvědomění nabytý v romantickém období národního obrození. J. Páta chápe lužickosrbskou kulturu jako součást kultur slovanských národů, se kterými je spojena jazykem a v návaznosti na ně vytvářet s ohledem na historické a místní podmínky lužickosrbskou tradici, která umožní celistvé národní vědomí Lužických Srbů. V tomto pojetí by se dalo jít ještě dále a rozšířit je po promítání všech základních evropských kulturních pohybů v lužickosrbské kultuře a vnitřní reakce na ně. Lužickosrbské kultuře se však mezi dvěma světovými válkami nedostává řady souvislostí, na které nezbýval malému okruhu lužickosrbských pracovníků a jejich přátelům v zahraničí zvláště v Čechách čas, a které byly zmrazeny jak germanizačními tlaky tak i nedostatky lužickosrbské kulturní práce.

Závěr

Zdroje Pátova kulturního slovanství sahají spíše než k osvícenství Dobrovského k romantizmu Jungmanna a Šafaříka, střednímu a pozdějšímu období českého národního obrození, ideologizaci vědy a slovanské spolupráce slavofilů. Tato tendence však prochází u J. Páty realistickým kriticizmem konce 19. stol., kdy vystupují do popředí vítězné boje proti Rukopisům ze strany jeho učitelů J. Gebauera a T. G. Masaryka. Realistická koncepce drobné práce je vtištěna do veškerého Pátova úsilí a naplňuje jeho dílo, které se neobejde bez myšlenky humanitní, zároveň se prolíná s pozitivizmem, který představuje důraz na pravdu. Souvisí s dalšími dobovými směry, kterými byly psychologizmus a sociologické metody. J. Páta si uvědomuje význam osobností pro sorabistiku i slavistiku obecně, v jejímž kontextu sorabistiku sleduje a proto tvoří svoje galerie lužickosrbských, bulharských, dalších slovanských a regionálních litomyšlských literárních portrétů, ve kterých seznamuje s mezníky, které tyto osobnosti představují v určitém kulturním rámci.

Takto vystupuje vědec J. Páta jako syntetik, který hledá skutečné prameny neznámé lužickosrbské kultury, objevuje je v pravé původnosti, organizačně konstituuje instituce pro šíření vědy o této kultuře – sorabistice a dává jim i nenahraditelný publicistický a propagační rámec, aby se stal nejvýznamnějším a nejvšestrannějším českým sorabistou mezi dvěma světovými válkami, který svému oboru probojoval důstojné místo v evropské vědě a za svůj průkopnický čin zaplatil v době nacistického barbarství životem.

Pozn. Za zpřístupnění rodinného archivu a cenné rady o životě a díle Josefa Páty děkuje autor ještě alespoň touto cestou jeho dceři, paní †Zorce Koníčkové-Pátové.

Připravil Radek Čermák.

Josef Páta a česká meziválečná bulharistika a slavistika

PhDr. Vladimír Kříž

V těchto dnech vzpomínáme památky univ. profesora Josefa Páty, od jehož zatčení a posléze hrdinné smrti před popravčí četou uplyne právě 60 roků. Josef Páta opouštěl český národ v dobách, které byly v uplynulém 20. století údobím pro jeho bytí bezesporu nejtragičtější. Koncepce jeho moderní existence, která zrála od sklonku obrození a která jej přivedla k relativně krátkému údobí státní samostatnosti, byla v troskách a Češi, zvyklí vytrvale bojovat za svou existenci duchovní, byli náhle postaveni před nutnost hájit svou národní existenci fyzickou. Nerovný zápas vyžadoval nejvyšší oběti a přinášely je právě osobnosti těch kvalit, které by národ v následujících letech nejvíce potřeboval – osobnosti, které byly schopny navázat na přerušené tradice našeho moderního národního života a schopny domyslet povahu našich skutečných potřeb i závazků v poválečné Evropě se stejnou důsledností, s jakou nasazovali vlastní život v době okupace. Troufám si říci, že tento úkol by vyžadoval v následujících letech, jak nám nová historie bohužel ukázala, stejnou morální pevnost, odříkání i rizika, přičemž z rizik bylo to nejmenší být odsouzen, až do lepších časů, k zapomnění, být vymazán jako škodlivý článek z kulturní paměti.

Takovýto osud se vědeckému odkazu prof. Páty vyhnul, i když jen částečně, jeho stopa v české slavistice byla příliš výrazná, než aby byla oficiálně opomenuta. Následovníci v oboru i historiografové slavistiky se k Pátově osobnosti dost často vraceli – v medailonech, jubilejních vzpomínkových článcích i v hlubších analýzách jeho díla. Nikdo však v té době nemohl, a některý ani nechtěl, leda povrchně a s příslušně záporným ideologickým znaménkem, uvést do souvislosti Pátovo pojetí slavistických zkoumání, a v oblasti organizační a popularizační práce zejména, s myšlenkou slovanské vzájemnosti, jak ji chápal náš první prezident T. G. Masaryk a která měla být, ve své ideální podobě, tmelem, držícím pohromadě státní útvar Československa a současně i jednou z důležitých humanistických idejí, modelujících jeho vnější vztahy vůči – stejně ideálně pojaté – rodině velkých i malých evropských národů.

Ve svém krátkém příspěvku jsem se měl zastavit u bulharistické části Pátova vědeckého odkazu. V tom směru mě čekal trochu nevděčný úkol, protože toto dílo bylo již několikrát, po stránce svého vědeckého přínosu, metodologických přístupů i kulturně-informativního významu popsáno, a to jak v sorabistickém, tak bulharistickém kontextu. Kromě poválečných nekrologů, např. z pera A. Pražáka, nebo cenných vzpomínkových črt jeho bulharských přátel (Stefana Popvasileva) je třeba připomenout hlavně stati Jana Petra, který publikoval podrobnou Pátovu biografii osobní i odbornou a který byl rovněž spoluautorem bibliografického soupisu Pátových prací i přehledu jeho vědecké, organizační i pedagogické činnosti. Literárněhistorický profil Páty–bulharisty osvětlovaly velmi přínosně práce Dany Hronkové (Dana Hronková: Josef Páta o bulharské literatuře a česko-bulharských vztazích, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 2 – 1985, Slavica Pragensia XXVIII, Praha 1988, s. 97-104; tamtéž i Jan Petr: Nad bulharistickým dílem Josefa Páty, s. 91-96). V rámci sympozia, konaného shodou okolností o stém výročí Pátova narození, Hronková mj. přesvědčivě zrekonstruovala na základě publikovaných vědeckých studií, přehledů, encyklopedických hesel a drobnějších textů hlavní linie jeho pohledu na bulharistickou literárněhistorickou problematiku. Tu ostatně sám Páta v posledních měsících před svým zatčením hodlal komplexněji zpracovat v podobě kritické studijní příručky Úvod do studia bulharského písemnictví. Po stránce věcné se tyto poslední pátovské stati, zejména Hronkové, vyznačují kritickou objektivitou a důkladností; bez prohloubeného studia k nim lze stěží co dodat a můj příspěvek se o ně také mnohdy opírá. Zákonitě v nich ale postrádáme zřetelný obraz Páty jako spolutvůrce meziválečného českého myšlení o slovanských kulturách a mezislovanských vztazích, jež se oprostilo od mesianistických koncepcí a sebechvalných mýtů 19. stol. Druhá polovina 20. století je totiž potřebovala nahradit mýty novými, o to nebezpečnějšími, že se pokoušely pomocí interpretace kulturních tradic legalizovat totalitní, antihumánní, uvnitř represivní a navenek výbojnou politiku sovětského bloku.

Na tomto místě by bylo zbytečné připomínat Pátovu průkopnickou a spoluzakladatelskou roli v oblasti české sorabistiky i jejích světových priorit na univerzitním poli; její podoba i váha ale byla snad do jisté míry předurčena činností Pátova předchůdce a učitele Adolfa Černého i meziválečnou koncepcí – politicko-kulturní i odborně slavistickou – mladého československého státu. V oblasti české bulharistiky ale myslím není doceněn jeden zásadní Pátův přínos, a to ten, který vidím v náběhu na odborně fundované propojení bulharské literatury doby staré a jejího novodobého vývoje.

Naše slavistika se od klasických dob Šafaříkových po celé XIX. stol. koncentrovala na středověké písemnictví Bulharska, respektive na jeho lidovou slovesnost; literární projevy soudobé byly reflektovány spíš jen jako popularizující ilustrace kultury slovanského národa (porobeného, bojujícího, posléze svobodného) z exotického Balkánu. Informace přinášeli převážně nadšení bulharofilové na základě osobních kontaktů se zemí nebo s bulharskými přáteli. Výjimkou na tomto poli byl samozřejmě Konstantin Jireček, který také byl považován za možný (a probereme-li českou dobovou situaci, pak jediný možný) zdroj impulsu zájmu mladého, profilujícího se slovanského filologa Josefa Páty o kulturněhistorickou problematiku Bulharska. Osou Jirečkova bulharistického díla však byla historie, a úkol formulovat zásadní otázky nové bulharské kultury z hlediska filologického tedy zůstával stále otevřený.

Polívkova a Máchalova žáka Pátu na jeho prvních studijních cestách do slovanských zemí zaujala problematika středobulharských literárních památek; to zúročil mezi lety 1913-1921 v řadě objevných prací, opírajících se dosavadní metodologické přístupy. Souběžně s tím se však zabýval otázkou jazykového zařazení díla Paisije Chilendarského, které je pro periodizaci bulharské literatury přelomové. Jeho hledisko dokázalo propojit rovinu historického vývoje jazyka a rovinu historického vývoje idejí a přispět tak do diskuse, kterou dosud byli schopni vést jen odborníci domácí. Hlubší průnik do myšlenkového světa bulharského obrození se Pátovi stal klíčem nejen k hodnotovým specifikům nové bulharské literatury, ale zřejmě i k hodnotám kultur „malých“ slovanských národů vůbec, včetně lužické.

To snad řeší otázku, zda lze uchopit správně a se všemi vnitřními souvislostmi Pátovy na první pohled tak odlehlé oblasti odborného zájmu – bulharistiku a sorabistiku. Představa, že existuje cosi jako univerzální slovanský element, který by bylo možno pochopit právě prostřednictvím dvou nejodlehlejších, v naprosto odlišných podmínkách se vyvíjejících (a třebas i kulturně nikoli nejsilnějších) slovanských etnik, je anachronická a naivní – slovanství by pak představovalo svorník pomyslné klenby, rozprostřené po kollárovsku od Sály po ústí Dunaje.

Z hlediska slovanské vzájemnosti tu však jistá pojítka existují. V prvních staletích své existence středověký bulharský stát slovanský charakter bezesporu postrádal; christianizační kulturní zlom bulharské říše nalezl silnou oporu v moravském cyrilometodějském dědictví, jehož původní ekumenický charakter, vědomě vyvažující vlivy východní i západní církve, pak Bulhaři přitáhli blíže k modelu byzantskému. A v tomto prostoru slovanskému etniku nezbylo než se po dlouhá dějinná údobí stále vzpírat dominantnímu a kulturně silnějšímu živlu řeckému, ze kterého současně muselo čerpat, protože okolí mu nic jiného nabídnout nemohlo. Rozhodlo teprve národní obrození, tedy hrstka učitelů, obchodníků a kněží; a mezi prvními důležitými katalyzátory jejich myšlení byla ruská, romantizujícím idealismem ovlivněná humanitní věda (Jurij Venelin, jehož úlohu Páta velmi dobře odhadl a kladl na ni důraz) a ruské církevní školy.

Typologické paralely s osudem Lužických Srbů, obtížně si vyvzdorovávajících vlastní inteligenci uprostřed „germánského moře“, jakož třeba i s působením Lužického semináře v Praze, jsou nasnadě. O společném těžkém historickém osudu obou národů sám Páta poutavě vyprávěl svým bulharským přátelům. Ovšem zmíněná Pátova zkoumání počátečních fází bulharského obrození znamenají také pokoru před dobovou hodnotou díla, které by před pozdějšími estetickými kritérii třebas neobstálo. Lze uvažovat o tom, že Páta, který byl na počátku vědecké dráhy systematičtěji a hlouběji připraven jako bulharista, dospěl právě na tomto základě k jisté organické představě vývoje, kterou uplatnil i na studium lužickosrbské literatury.

Spolu s novou mapou poválečné Evropy a významnými politickými změnami v oblasti kulturních styků vznikala před českými slavisty také řada nových praktických úkolů, – organizačních a popularizačních, které bylo třeba realizovat. I na tomto poli vykazuje Pátova činnost – v podpoře spolků i v pomoci jednotlivcům, na edičních projektech a zejména na široké a systematické práci informativní – obdobný a vzájemně inspirativní přístup k prezentaci bulharské a lužickosrbské kultury.

Po celou dobu své odborné činnosti se Josef Páta zabýval česko-jinoslovanskými, respektive česko-bulharskými styky (namátkou uveďme Několik kapitol z dějin styků česko-bulharských, 1917, České písemnictví v bulharské chrestomatii Vazova-Veličkova, 1927, České vzpomínky v pamětech Atanase Ilieva, 1928, Slovanstvo a Tyršova myšlenka, 1932, Jan Neruda a slovanský svět, 1934, Slovanské ohlasy naší národní hymny, 1934, Bezručova báseň Kdo na moje místo ve slovanských překladech, 1937). Duch slovanské vzájemnosti 19. stol. zkoumal z demokratických pozic a spatřoval za ním praktické stránky vývoje národní kultury, v níž, v duchu Masarykově, nebylo místo pro národní mýtus a idealistické konstrukce slavjanofilského typu. Zřetelně to vysvítá např. při srovnání s obdobnými pracemi z pera jeho staršího univerzitního kolegy Vladimira Andrejeviče Franceva, vznikajícími přibližně ve stejné době.

Uveďme zde ještě jednu paralelu, která má svůj vývoj a nemohla být dosud v souvislosti s Pátou reflektována. Jde o osobu Borise Jocova, (1894 – 1945), bulharského slavistu a bohemistu, žáka a později asistenta jednoho z nejlepších bulharských literárních historiků meziválečné doby, Bojana Peneva. Jocov obhajoval r. 1928 svou doktorskou práci na Karlově univerzitě, spřátelil se s Josefem Pátou a často s ním spolupracoval. Od druhé poloviny 20. let zhruba po více než desetiletí publikuje odborné stati a eseje o české literatuře (o Wolkrovi, Bezručovi, Březinovi), komparativní a vztahové práce na velmi dobré metodologické úrovni. Jeho činnost je opravdu jakýmsi bulharským protějškem činnosti Pátovy u nás, vykazuje dokonce řadu shodných témat (recepce bratří Miladinovových v Čechách, překlady hymny kde Domov můj a pod.) nebo okruhů otázek (uveďme např. Pátovy stati o bulharské filozofii – Filosofie u Bulharů z let 1933-34 a Jocovovu studii T. G. Masaryk a jeho ideál nové Evropy z r. 1930). V otázce lužické se podle sdělení D. Hronkové Jocov s Pátou v korespondenci z té doby výslovně shodoval. Po smrti svého učitele Peneva začal ale Jocov pracovat ve vládních institucích a postupně se nechal zaslepit natolik, že ve svých názorech dospěl až na pozice velkobulharskému šovinismu. Ve vládách Bogdana Filova (1940-43) mu to sice vyneslo křeslo ministra osvěty, avšak po porážce Bulharska soud; v únoru 1945 byl popraven. V kritických letech na počátku války Josef Páta podporu své osoby, ale zejména své činnosti z bulharských vládních míst dlouho marně očekával. Manifestační gesto, jímž byl r. 1939, těsně po zákazu svých lužickosrbských přednášek, poctěn čestným doktorátem Sofijské univerzity a bulharským řádem za zásluhy, se ale již neopakovalo. (Některé informace, získané D. Hronkovou, nasvědčují tomu, že iniciativa k Pátovu oficiálnímu ocenění ostatně nevzešla z vládních míst, ale od bulharského spisovatelského svazu, který pozorně sledoval činnost českého slavisty a věděl, čím mu je bulharská kultura zavázána.)

Bude třeba znovu otevřít bulharské archivy a Pátovu korespondenci jeho četným bulharským kolegům, aby vydala nezkreslený obraz jeho osobnosti, jež souzněla s meziválečným kontextem české slavistiky i českého vztahu ke slovanským národům intenzivnějším a výraznějším tónem, než se dosud soudilo či smělo soudit. To je však úkol pro další bulharistickou (i sorabistickou) generaci, kterým profesor Josef Páta svou činností před bezmála sto lety připravoval cestu.

Pocta PhDr. Františku Pátovi

Prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc.

PhDr. František Páta se narodil 26. března 1885 v Němčicích u Litomyšle, kde byl jeho otec zaměstnán ve statku č. p. 17 u Janů (Vytlačilů). Rok po narození prvního syna přestěhovali se rodiče do Litomyšle, kde se jim 26. srpna 1886 narodil druhý syn Josef. V Litomyšli studovali oba bratři současně na gymnáziu, kde patřili mezi nejoblíbenější žáky vynikajícího pedagoga prof. Jana Voborníka (1854-1946). Tento vzdělaný literární historik, spisovatel, kritik a kulturně-osvětový pracovník zde vychoval velkou řadu studentů, kteří se později výrazně uplatnili jako kulturní pracovníci širokého rozhledu. Přátelský a srdečný vztah bratří Pátů a prof. Voborníka trval po celý jejich život.

Po maturitě studoval František Páta moderní filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získal doktorát filozofie (1909). v letech 1911-1920 byl profesorem českého jazyka a literatury na vyšší dívčí škole a pak až do roku 1922 na Městské dívčí průmyslové škole v Praze. Na obou ústavech zavedl podle vzoru prof. Voborníka oblíbené a nezapomenutelné literární dýchánky, jejichž obsahem byla nejenom zajímavá literární problematika, ale které byly vždy doplněny recitací, zpěvem a hudbou. Od roku 1922 působil pak PhDr. František Páta po celý život jako profesor českého jazyka, literatury a kulturních dějin na Státní grafické škole v Praze, kde pro své široké odborné znalosti, pedagogický takt a vzácný charakter byl velice oblíben.

Dr. František Páta však nebyl jenom vynikajícím pedagogem. Byl bohatě činný jako literární historik, spisovatel, překladatel, vydavatel a redaktor. Řada jeho literárních prací je věnována rodnému kraji – Litomyšlsku – o kterém psal v několika monografiích (např. Litomyšl. Příspěvek k estetice maloměsta (1910), Stará Litomyšl (1911), Litomyšl. Průvodce památkami (1912), Litomyšlsko (Körbrova monografie) (1913); Julius Mařák (1913), Bibliografie Jiráskových děl (1921), Růžový palouček u Litomyšle (1921), Stručný průvodce po Litomyšli (1924)), spolupracoval na všech Körbrových průvodcích po památných místech, pro dílo Království České napsal obsáhlou stať Litomyšl a Vysoké Mýto.

Páta – překladatel z polštiny, ruštiny, srbochorvatštiny a němčiny vydal mj. román J. Dygasiňského V divočině (před r. 1930) a obsáhlý románový cyklus K. Herloše Jan Hus, Jan Žižka, Poslední táborita, Valdštejnova první láska, Dcera Piccolominiho, Valdštejnovi vrazi (1930). Páta – editor a zanícený bibliofil vydal pak básně B. Jelínka Na hrobích (1930) a Básně (1931), H. G. Schauera Fantazie (1931), autografy významných slovanských osobností z první poloviny 19. století Z Hankových památníků, M. J. Husa Knížky proti knězi Kuchmistrovi, kterýž pravil i zapřisáhl řka, že Hus horší než který ďábel (1935), a řadou dalších vzácných tisků dosvědčil svou nevšední lásku ke knize a k bibliofilii. Páta – redaktor připravil k vydání almanach litomyšlského studentstva Majales (1907), redigoval litomyšlskou knihovnu, ve které mj. vyšla i monografie Z. Nejedlého Alois Jirásek a jeho Litomyšl (1911), připravil k vydání řadu spisů Jaroslava Vrchlického, přispěl řadou článků do mnoha různých časopisů (Zlatá Praha, Světozor, Letem světem aj.), řadu let vydával Hokrovu Knihovničku pro mládež. Jednou z posledních redakčních prací dr. Františka Páty byla příprava souborného vydání díla Aloise Jiráska. Tuto velikou edici nemohl již bohužel dokončit, vydání se uskutečnilo až po osvobození.

Vedle vší této bohaté činnosti byl dr. Páta od roku 1920 až do své smrti bibliotekářem v české knihovně Národního muzea v Praze, kde mohl v plné šíři uplatnit své mimořádné znalosti bibliografické a dokonalou znalost většiny slovanských jazyků. Pro všechnu svou neúnavnou a obdivuhodně bohatou činnost, jíž se dr. Páta zařadil mezi přední kulturní osobnosti litomyšlského a pražského literárního světa, bylo jeho životního jubilea – padesátin – v roce 1935 vzpomenuto takřka ve všech pražských novinách a v mnohých časopisech a spolkových bulletinech.

Dr. František Páta byl také příkladně iniciativním funkcionářem několika spolků, mj. Českého čtenáře, Národní jednoty pošumavské, byl předsedou pražského Klubu přátel a rodáků litomyšlských, od založení Spolku českých bibliofilů v roce 1908 byl jeho členem. Za spoluúčasti předních literárních vědců, překladatelů a výtvarníků (mj. J. Friče, M. Gebauerové, O. Zielecké, J. Psotničkové, M. Švabinského a K. Svolinského) vydal v rámci vydavatelské činnosti tohoto spolku několik významných bibliofilských tisků, mj. Paměti babičky Kavalírové (1929) a Dopisy hraběnky Adlety Desfoursové Janu Ev. Purkyňovi (1937), velkou sérii bibliofilských tisků vydal se svým bratrem a dalšími spolupracovníky v edici kroužku přátel prof. Jana Voborníka. Zde vyšla i řada autorských prací Dr. Františka Páty, např. Vzpomínka na školu a jejího profesora (1933), Pod staroměstským rynkem (1934), Adolf Kašpar a Litomyšl (1935), Bohumil Vavroušek šedesátníkem (1936), K padesátce Jindřicha Veselého (1936), [Karel] Weis badatel (1939), Pan inspektor. K sedmdesátinám dr. J. Friče (1939), František Táborský (1941).

Dr. František Páta udržoval již od studentských let bohaté mezinárodní slavistické styky, zejména s Lužickými Srby. A to byl také jeden z důvodů, proč byl – právě tak jako jeho bratr PhDr. Josef Páta, profesor lužické srbštiny a bulharštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze – za heydrichiády 27. června 1942 nacisty zatčen a 2. července téhož roku popraven.

Život neúnavného a horlivého literárního historika, spisovatele, překladatele, vydavatele a redaktora PhDr. Františka Páty, vzácného a ušlechtilého, dobrého, pokrokového člověka, byl násilně přerván. Jeho rodina byla v dalším průběhu válečných let perzekuována. Jeho dílo však přežilo a pořád hovoří. Jeho dobrota, laskavost, ušlechtilost, neúnavná pracovitost a příkladný vztah k lidem, nežijí však jen ve vzpomínkách. Dovedl je zasít do vínku mnoha svým žákům a těm, mezi nimiž žil a kteří dovedli jeho bohatou osobnost vnímat.

Úryvky z deníku

15. března 1939

Je ráno a strašné počasí. Stojíme v tátově knihovně u okna a díváme se na benešovskou silnici, kudy přijíždějí do Prahy Němci. Na okno se připleskuje sníh, ale stejně je vidět, jak ty kobylky sem proudí. Maminka mě drží před sebou kolem ramen a na ruku mně kapou její slzy.

Ale nehýbám se. Snad poprvé jsem poznala, co to je strašná, bezmocní nenávist. To přece není konec?! Tatínek říká: Tohle nedopadne dobře...

27. května 1942

Atentát na Heydricha! Stanné právo. Večer se nesmí na ulici.

9. června 1942

Dnes zatklo gestapo strýce Pepíka, tatínkova bratra.

25. června 1942

Přišla jsem ráno do školy a třídní učitelka Pospíšilová říká: Jarmilko, nechceš jít domů? – Myslela jsem, že zase bílá barva mé pleti je důvodem k domněnce, že mně je špatně. Ale učitelka mně ukázala noviny. Na prvním místě mezi popravenými pro »schvalování atentátu na Heydricha« byl tatínkův bratr univ. prof. dr. Josef Páta. Běžela jsem domů. Maminka byla uplakaná a pomáhala tátovi uklízet psací stůl. Hodně papírů – plakáty tatínkových přednášek a další dokumenty pálili v prádelně pod kotlem.

27. června 1942

Byla krásná slunná sobota. Vracím se ze setkání s novými přáteli – konzervatoristy. Je za pět minut půl desáté večer. Otec zametá chodníček na zahradě před domem. Má na sobě staré šaty, staré boty. V očích mám dosud obraz známého zeleného auta, které mne minulo na silnici. Ptám se docela nesmyslně: Ty jsi ještě tady? – Kde mám být? – U večeře. – Až to zde dometu, přijdu nahoru, dnes jsem ani neměl kdy se pořádně najíst. –

Neodpovídám, odcházím nahoru do bytu, když vtom zazní zvonek. Obracím se a v nedobré předtuše spěchám dolů k brance. Obvyklá sestava: tři muži v civilu a jako obvykle – zelené auto stojí o několik domů dále, než je obydlí vyhlédnuté oběti.

Bydlí zde Páta: - Malý okamžik, prosím – odpovídám a vybíhám za otcem. Tati, jsou zde tři pánové a chtějí s tebou mluvit...

Srdce mi buší, ruce se chvějí – a usmívám se (chci zahrát klid, vždyť otec je nevinný!). Otec přichází bledý, nahrbený, v ruce lopatku a smetáček (za poslední tři dny jeho prošedivělé vlasy zbělely docela). Vezměte si kabát, půjdete s námi! – Dva čekají dole na zahradě, jeden odchází za otcem nahoru. – Kdy se vrátí? – ptám se. – Proč to chcete vědět? – Proto, - odpovídám a s úsměvem udávám nějaký malicherný důvod. Smějí se oba: Vrátí se brzy, má jen někoho poznat.

Vtom přichází otec v kabátu a klobouku. Krátce se loučíme.

Přijď brzy, usmívám se na něho a mám pocit, že se snad zadusím. Tisknu mu ještě ruku – je sice horko, ale cítím, že mám ruce studené jak led. Jde teď po schodech dolů, zavírá branku, dívá se ještě nahoru do oken a říká: Na shledanou! a pokouší se také usmát. Pak jen v dálce zasyčí auto – a je tichá letní noc.

Červenec 1942

Chodím s kufříkem čistého prádla pro tátu jednak na Pankrác, jednak do Pečkárny, ale vždycky se nám za týden čisté zase vrátí zpátky. Kde táta je?

Kancelář číslo 19 v Pečkárně vyřizuje dotazy a informace o zatčených. Je tam strašná fronta, kterou si může zkrátit ten, kdo se chce informovat v německé řeči. Domluvila bych se, ale když vidím dědy a babičky, co sotva stojí, čekat tu dlouhou frontu, aby se zeptali na své děti či vnuky, ani by mne nenapadlo, abych tam předbíhala!

Dnes jsem čekala v Pečkárně 5 (slovy pět!) hodin. Maminku jsem pak našla na rampě u muzea skoro šílenou. Čekala tam celou dobu na mne a myslela, že si mne tam už nechali. Když jsem se ptala nosatého gestapáka, kde by mohl být otec, zda na Pankráci – nebo zda ho převezli do některého koncentračního tábora, vzal mne prstem pod bradu jako malou holčičku a s výrazem supa povídá: Třeba už je mrtvej. – Ta bestie čekala, že se rozpláču. A pak by si mne tam asi s chutí nechali. Tak to zase ne! – Otec nebyl nemocný, proč by umíral, - říkám docela klidně. To gestapáka otrávilo. Povídá stroze: Jeho kartu tady nemám. Další...

Dnes přinesl český úředník od gestapa zprávu: Franz Pata, geb. 26. III. 1885 in Nientschitz wurde von Standgericht in Prag zum Tode verurteilt und am 2. 7. 1942 um 19 Uhr erschossen.

Srpen 1942

Nejhorší jsou rána. Probuzení. A najednou si člověk uvědomí skutečnost, hrůzu a bezmocnost. Jak ještě dlouho to bude trvat? Dostala jsem od K. H. Franka podepsaný zákaz studia na všech veřejných školách jakožto »politicky nespolehlivá«. Sbohem, konzervatoři a na shledanou až po válce. Ale to je teď to nejmenší, protože žiju.

Říjen 1943

Navštívila nás koncertní pěvkyně Marta Harlasová-Schrödlová. Patří k lidem, kteří se nás po tátově zatčení nebojí. Moc ji miluju. Má krásnou tvář i hlas – a je lidsky krásný člověk. Přinesla mamince nějaké peníze a smála se, že jí to můžeme vrátit po válce. Vypila pak hrníček melty. Dovede tak vtipně vyprávět o čemkoliv. Jakoby nosila slunce. Moc nás její návštěva dojala. Jsou taky lidé, kteří se nám vyhýbají. Ale »nejradši« mám ty, co říkají: proboha, chudáci, z čeho teď žijete, když vám všechno zabavili a nemáte po panu doktorovi ani důchod! No, musíte být stateční!

Když slyším to doporučování statečnosti, je mi to už k smíchu. Někdy stačí stisk ruky nebo pohled a víme, že jsou lidé s námi. Kolik je nás takových. Nejsme přece sami. A žijeme.

10. února 1945

Když jsem přišla domů, vyprávěla mně maminka, že přišlo gestapo zatknout tátu podruhé. Prý kvůli Národní matici pošumavské. Strašně se divili, že už byl zastřelen. Maminka jim musela ukázat »tótšajn«, aby tomu věřili. Bestie prý tiše odtáhly.

Gestapo také navštívilo druhého strýce – třetího bratra Pátu – Jindřicha. Prodává v koloniále v Myslíkově ulici. Měl naštěstí chřipku, ležel v posteli a potil se. Teta, která umí perfektně německy, spustila děsné lamento, že u něj byl právě lékař a že jí svěřil, že její manžel má před sebou sotva pár dnů života, protože má zápal plic. Prosila gestapáky v předsíni, aby mu to nedávali najevo, že by ho to usmrtilo ještě dřív. Odtáhli beze zbytku: »mrtvoly« se už nezatýkají. Snad se pro kontrolu nevrátí? Ale teta je »bezva«!

Když se po válce vrátil pan Kuchler – spoluvězeň mého otce z Pankráce, okamžitě nás navštívil a vyprávěl o posledních hodinách života mého otce. Vkopli ho prý do cely (č. 20) až upadl a vzali mu brýle. Otec prý řekl, že »venku“ je velmi zle, ale že je přesvědčený o konečném vítězství Slovanů, kteří se určitě semknou. Doslova řekl: »Vím, že se odtud nevrátím, před 14 dny mi popravili bratra. Mám jen strach, co bude doma: mám ženu a dvě děti...« Pan Kuchler vzpomínal na mého tátu jako na světlo, které vešlo do cely. Těšil je a přesvědčoval, že ani jejich oběti nejsou marné...

V příspěvku byly použity ukázky z publikací Dr. František Páta 1885-1942 (MNV Němčice, Němčice 1975) a Z jedné lidské paměti (Praha 1995), další zážitky se svým otcem popisuje prof. Vrchotová-Pátová v knize Nálady, dojmy a upomínky z mého života... (Orego, Praha 2001). Připravil Radek Čermák.

Projev R. Heydricha 2. 10. 1941 v Černínském paláci

Před vstupem pana říšského protektora poukázal státní podtajemník SA, brigadeführer von Burgsdorff několika stručnými slovy na to, že všichni účastníci jsou povinni zachovat o závěrech pana říšského protektora nejpřísnější mlčení.

„Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha..

Těší mne, že již dnes po třech dnech mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru - samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD - také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli správy a - jak doufám - bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vědět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu - má ji hrát, jak mu přísluší - ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně - v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je - muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součásti SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy, je třeba vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říší velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové posláni SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abych mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: „Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.“ Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena, budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: „Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého“ a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol „nepřítel všech nepřátel“ obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, „ochránce všeho německého“, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.

Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie - kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo stalo určitě totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují - při naprosto tvrdém vedení této války až do konce - aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velkosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socializmu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, a stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a bržděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi. Musíme zde vlastně rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává. To jsou tedy prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském výboji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci. Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu budeme vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve. Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdaňsk - západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým velením mohla po letech opět chtít odpoutat. Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit. A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to že si nejprve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců - jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli - bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, „citadelou Evropy“. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám beze sporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V letech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše, ať to je třeba - ať už líčím kteroukoliv etapu němectví - ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševizmu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost a základ pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci. Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout tuto zemi ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území. Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví vítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Navíc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem. K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovená, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká - zaměřená na válku - druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol. První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, teda též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžeme si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevytvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech stále hledat zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven. O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno, že navenek, co se týká kultury, a to je zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral, tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě nebo v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na niž byl přizván státní tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se dá už mluvit. Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohlo také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit. A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit stále jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat - propagandou a opatřeními atd. - docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodu osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tady všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy.Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musejí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat to a shromaždovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národnostní záležitosti. K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení - pánové a příslušníci strany - je času dost pak. Nejprve musí být tento prostor zvládnut, což nedokážu, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kanceláře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kanceláře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.“

Z knihy Zdeňka Veselého Dějiny českého státu v dokumentech (Praha 1994, s. 367-373) připravil Jiří Mudra.

Noviny

Z domova

Společnost přátel Lužice probuzena !!!

25. 4. 2002 se konala valná hromada Společnosti přátel Lužice (SPL), která byla obnovena roku 1990 a v posledních letech sloužila jako značka pro akce Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea (SdPL při SNM). Dlouholetý předseda SdPL, zesnulý Dr. Zdeněk Boháč, před svou smrtí v březnu 2001 nabádal k vytvoření jednotné organizace. Členové vedení SdPL a SČL (Spolku česko-lužického) se nyní dohodli na sjednocení. SdPL je však pouhou sekcí SNM, tj. nemá právní subjektivitu. Nynější předseda SdPL ing. Josef Ladra (pedagog ČVUT), který se snaží zprostředkovat studium lužickosrbských studentů na českých univerzitách, připravuje program činnosti nové organizace. Předseda SČL Mgr. Richard Bígl (doktorand slavistiky na FF UK) je pověřen jednáním o vstupu do Domowiny a Radek Čermák jednáním se Společností Národního muzea, která je také vlastníkem rozsáhlé Hórnikovy knihovny. Členstvo SdPL se sjednocením souhlasí, členstvo SČL o sloučení rozhodne na své valné hromadě 8. 6. 2002. Proběhnou také jednání s Centrem pro studium vysokého školství, které je správcem Lužického semináře a omezuje užívání prostor v Lužickém semináři. SdPL se doposud soustřeďovalo na pořádání přednášek, SČL na vydávání Česko-lužického věstníku. Nová organizace bude moci rozšířit svou činnost například ve spolupráci s FF UK a Goethovým ústavem. Bude také moci lépe lobbovat mezi politiky a novináři za lužickosrbské zájmy. Další valná hromada se konala 23. května. Proběhla kontrola plnění úkolů a debata nad programem a nutností modernizace stanov. Jednání se účastnil pracovník Domowiny Jurij Łušćanski. Přislíbil pomoc např. s obnovou členské základny, Domowina zprostředkuje kontakty s odběrateli lužickosrbského tisku a dalšími jednotlivými zájemci. Radek Čermák

Sbírka pro Witaj

Obyvatelé okresu Litoměřice vybrali 25 000 Kč na podporu projektu WITAJ. Poslanec za ČSSD Robert Kopecký je předal zástupcům Domowiny na folklorním festivalu v Úštěku, kde zazpíval sbor Meja a představili se i další srbští umělci. (SN 2. 4. 2002) zs

Na oslavu 50. narozenin poslance Roberta Kopeckého (ČSSD) v Poslanecké sněmovně ČR přijeli i zástupci Lužických Srbů. Předseda Domowiny Jan Nuk poděkoval jubilantovi a dalším českým politikům za oživení politických styků mezi našimi národy. Jejich součástí je i politická a morální pomoc v úsilí o udržení lužickosrbských škol. Na tomto poli vykonal velkou práci právě poslanec Robert Kopecký. Předseda Domowiny pak pozval předsedu vlády Miloše Zemana na návštěvu srbské Lužice. K veselé a přátelské náladě na večírku přispělo i vystoupení skupiny MY s Měrćinem Weclichem a Monikou Klesec se zpěvem a tancem.

(SN 25. 4. 2002) J-a

Kostelní pěvecký sbor z Wotrowa pobyl 27.- 28. 4. v Praze. Odpoledne v sobotu se prošli se zástupci Sdružení od Královského letohrádku královskou zahradou na Prašný most, na 2. a 3.nádvoří, prošli zahradami Na Valech a Rajskou na hradní rampu, Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí. U Lužického semináře vzpomněli na vlastence, kteří se v něm připravovali na práci pro svůj národ. Nostalgicky si připomněli i doby nedávné, kdy si návštěvy z Lužice mohly prohlédnout v přízemí budovy i místnosti s Hórnikovou knihovnou. To je za nynějších poměrů v sobotu a v neděli nemožné a ve všední den obtížné a jen do 17 hod. Tempora mutantur... Dále zamířili přes Karlův most, podívali se na Jakulova sousoší na něm i na křižovnickém kostele a odebrali se na nocleh. J-a

Na veletrhu Svět knihy v Praze na Výstavišti 9. - 12. 5. 2002 vystavovalo ve stánku č. L 803 též budyšínské nakladatelství Domowina své publikace z posledních let. Potěšilo nás, že bylo možno si knížky hned na místě zakoupit jak za eura, tak za koruny. Návštěvníci si také pohovořili s přítomnými Lužickými Srby, např. s ředitelkou nakladatelství Ludmilou Budarjowou, básníkem Beno Budarem, lektorkou Ingrid Juršikowou aj. J-a

Z Horní Lužice

Velikonoce v Lužici

Letos vyjelo 1646 „křižáků“ – o tři více než loni – v devíti procesích: z Budyšína, Radwora, Baćoně, Chrósćic, Pančic, Wotrowa, Njebjelčic, Ralbic a Kulowa. Přihlížely jim tisíce lidí. V Chrósćicích vítal jezdce dokonce biskup drážďansko-míšeňský Joachim Reinelt. – Ve vsi Horách se již počtvrté uskutečnil lužickosrbský evangelický Zelený čtvrtek střední Lužice. Sešlo se přes 80 věřících. Dvojjazyčně kázal wojerecký farář Joachim Nagel, zpívaly kantorky ze Slepého. V Patokovic stodole, kde se pobožnost konala, uspořádala Birgit Patokowa výstavu 1000 kraslic z 20 zemí, lidových krojů, výšivek a lužické keramiky. – V dolnolužickém Dešně se již podruhé konalo velikonoční zpívání. Loni zvyk zaniklý v polovině 50. let obnovilo zdejší museum spolu s evangelickou farností. Ženský sbor Łužyca ve smutečních krojích zpíval dolnolužickosrbské duchovní písně. – „Křižáci“ jezdí již i v Dolní Lužici. Evangelický farář Michal Oelmann z Cerkwice/Zerkwitz (část Lubnjowa) dokládá, že jízdy na koních byly v Dolní Lužici velikonočním obřadem až do reformace, pak byly zakázány. R. 1998 proto zvyk obnovil. Farnost je však již poněmčena a při procesí se ani nezpívalo. (SN 2. a 3. 4. 2002) zs

Dosud samostatný Institut sorabistiky zamýšlí rektorát university v Lipsku začlenit jako součást do Institutu slavistiky; personální stav se snižovat nemá. Proti tomuto návrhu, zdůvodňovanému úsporami, se postavila i rada filosofické fakulty. (SN 10. 4. 2002) zs

Ve znamení Krabata proběhne od 12. do 14. 7. 2002 v Njebjelčicích 11. mezinárodní svátek obcí. Chystá se průvod se scénami z Krabatova života a skutků, fotbalový turnaj o Krabatův pohár, mezinárodní výstava mladých umělců s krabatovskou tematikou, koncerty a dokonce i představení nového kulowského piva. Dojde však i na vážnější věci, např. symposium o možnostech prosazení Lužice v tržní ekonomice. (SN 16. 4. 2002) zs

Rekonstrukce budyšínského hradu se blíží ke konci. Serbski muzej však otevře nejdříve v půlce července, musejníky ještě čeká mnoho práce. Výstavy k 1000 letům Budyšína jsou instalovány v šesti jiných museích. (SN 18. 4. 2002) zs

Podpora projektů ze strany Załožby se snižuje

Załožba za serbski lud (Nadace pro lužickosrbský národ) dostávala zprvu po založení 40 milionů DEM ročně, postupně se tyto částky snižovaly, letos už to jsou jen 32 milony. Na załožbu přispívá čtvrtinou SRN, polovinou Svobodný stát Sasko a polovinou Stát Braniborsko. Załožba přispívá na činnost lužickosrbských institucí (Serbski institut, Němsko-serbske ludowe dźiwadło, Serbski ludowy ansambl ...) a spolků (Domowina, Serbske šulske towarstwo, církevní spolky atd.) a vedle toho i na jednotlivé určité projekty.

Rozdíl mezi podporou lužickosrbským institucím a podporou projektům ze strany Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) se stále zvětšuje. Podpora projektů se rok od roku snižuje: roku 2000 činila 1035 000 hřiven (DEM), v roce 2001 jen 998 000 a letos už jen 891 500. (Ústní zpráva z Budyšína, SN 19. 4.) J-a

K možnosti vjezdu aut do historického jádra Budyšína proběhla ve městě žhavá diskuse. Tíživý je zejména nedostatek parkovacích míst. Místní obyvatelé byli většinou proti, pro naopak hlavně podnikatelé v pohostinství. Návrh nakonec neprošel v žádné variantě. Zástupce příslušného úřadu to zdůvodnil technickými problémy, osazení patníků do ústí bočních ulic by podle něj bylo finančně náročné a dopravní značení nepovažuje za dostačující, protože by ho prý řidiči stejně nerespektovali... (SN 22. a 25. 4. 2002) zs

Z Dolní Lužice

Bubak se jmenuje nový mládežnický program braniborského rádia ORB vysílaný v dolnolužické srbštině. Mělo by jít o obdobu hornolužického Radijo Satkula. Zda se podaří navázat na úspěch kolegů z Horní Lužice, ukáže čas. První ohlasy Bubaka chválí, měl by se ale ještě víc přiblížit tužbám mladého publika. jv (NC 15)

Witaj se připravuje na střední školu

Ze zprávy Odboru pro lužickosrbské záležitosti při zasedání dolnoslezsko-hornolužického okresního sněmu, který proběhl 25. března 2002 v Nízké/Niesky, vyplynulo pozitivní hodnocení činnosti Města Běła Woda/Weisswasser a Obce Wuskidź/Weisskeisel na poli péče o udržení a rozvoj lužickosrbské kultury a o zachování dvojjazyčnosti v oblasti. Bod 5 zprávy představuje výuku Witaj, která má zájemce z řad absolventů programu Witaj v mateřských školách dovést až k maturitě. V tuto chvíli se této formy výuky (tj. dvojjazyčného vyučování) účastní 13 dětí ve třídě 1 a 2 Střední školy ve Slěpém/Schleife a dalších 9 již bylo přihlášeno pro nadcházející školní rok. Celkem se letos na lužickosrbské výuce podílí 121 dívek a chlapců na Základních školách ve Slěpém a v Klětnu/Klitten a na Střední škole ve Slěpém. Už nyní je ale velmi důležité všechno náležitě připravit, zvláště pak učitele. jv (NC 15)

Łužyca – 10 let

19. dubna 1992 o velikonoční neděli zahájilo své pravidelné měsíční vysílání teleokénko Łužyca na ORB v dolnolužické srbštině. Tato půlhodinka měsíčně hrdě ukazovala, že dolní lužičtina je stále živým jazykem, představila mnoho zajímavých lidí a témat a vyvrátila tak obavy vedoucího vysílání Jurije Kocha, že nebude o čem točit. Celkem za těch 10 let bylo odvysíláno více než 3600 minut, a to, vzhledem k situaci v Dolní Lužici, není rozhodně málo. Blahopřejeme! jv (NC 16)

Letopis

Zemřela Hanka Fascyna (16. 11. 1935 - 15. 4. 2002)

Opožděně nás došla smutná zpráva, že zemřela ředitelka Serbského muzeje v. v. Hanka Fascyna, rozená Elic.

Narodila se v Komorowě u Rakec. Hned po válce odešla studovat na lužickosrbské gymnázium v České Lípě a pak ve Varnsdorfu. Maturitu vykonala 1953 v Budyšíně. Na univerzitě v Lipsku vystudovala národopis u prof. P. Neda a vzdělání si prohloubila studiem v Praze. Pět let působila jako vědecká pracovnice v Domě lužickosrbského lidového umění. Zaměřovala se tam především na tanec, shromažďovala v tomto oboru materiál a pečovala o několik lidových tanečních skupin. Pak přešla do budyšínského Institutu za serbski ludospyt. Psala vědecká pojednání i populárněvědecké texty o lidovém oděvu aj. V r. 1982 se stala ředitelkou Muzea pro lužickosrbské dějiny a kulturu, které tehdy bylo součástí budyšínského městského muzea. Dokázala toto muzeum přeměnit v samostatnou instituci s historickým pojmenováním Serbski muzej, starala se o navrácení sbírky zabavené v r. 1942, pátrala po ztracených exponátech, navazovala styky se zahraničními muzei, zejména s pražským Národopisným muzeem. Samostatnost muzea dokázala uhájit i po převratu 1989, dovedla též získat peníze pro jeho modernizaci.

Při vší oddanosti svému povolání měla vzornou rodinu a se svým mužem prof. dr. Helmutem Faskou vychovala dva syny srbsky (což není v Budyšíně tak samozřejmé). Jeden z nich je hlasatelem lužickosrbského vysílání.

Hanka Fascyna zanechala hlubokou stopu v lužickosrbské etnografii a muzejnictví.

Čest její památce. J-a

Zápisník

Valná hromada Spolku česko-lužického se odbude 8.-9. června 2002 v Neveklově, okres Benešov. Oficiální jednání začne v sobotu ve 14.15 h v zasedací síni základní školy. Večer na něj navážeme družnou zábavou v hostinci. V tu dobu již nelze užíti veřejné dopravy, proto přespíme v místní ubytovně hotelového typu (cena 250 Kč - objednávky do 5. VI. předsedovi) nebo ve vlastních stanech.

Spěšný vlak do Českých Budějovic odjíždí z hlavního pražského nádraží v 11.44 h, příjezd do Benešova ve 12.32 h, odjezd autobusu ve směru Maršovice ve 12.40 h, příjezd do zastávky Neveklov ve 13.08 h.

Sejdeme se bezmála po třech letech, proto jsou zváni co nejsrdečněji všichni členové i příznivci.

Výkonný výbor SČL

24. června proběhne v památníku obětí heydrichiády na kobyliské střelnici v Praze 8-Kobylisích pietní akt Společnosti přátel Lužice, která uctí památku svých zasloužilých pracovníků Josefa a Františka Páty. Vzpomínka začíná přesně v 18.30, tedy 60 let po zastřelení mladšího bratra Josefa. Sejdeme se v 18 hodin na konečné stanici tramvají 5 a 25 u Vozovny Kobylisy. Je možno přijet i autobusem 162, 175, 181 a 183.

Lužickosrbské knihy lze koupit v Praze

Po skončení činnosti knihkupectví dr. Manžela, které prodávalo i lužickosrbské knihy (Ludowého nakładnistwa Domowina Budyšín), přijalo tuto činnost Knihkupectví Academia, Václavské nám. 34, 110 00 Praha 1, tel. 2422 3511-2, fax 1422 3520. Prosíme zájemce, aby toto knihkupectví často navštěvovali a knihy si tam objednávali. Při malém zájmu zákazníků hrozí nebezpečí, že Nakladatelství Academia spolupráci s budyšínským nakladatelstvím Domowina zruší.

Koncerty, na nichž zazní

hudba lužickosrbských autorů

sobota 14. 9. - Zierenberg (SRN), Ev. Kirche

neděle 15. 9. - Hochstadt (SRN), Ev. Kirche

"Humor v hudbě"

Trio cantabile (Ludmila Vernerová - soprán, Václav Kunt - flétna, Lydie Härtelová - harfa)

(J. P. Nagel a dále Bach, Mozart, Benda, Reid, Eben aj.)

info: www.hartelova.cz

Reportáž z česko-lužickosrbského setkání k uctění obětí 2. světové války v Podsedicích přineseme z důvodů volební kampaně v příštím čísle.

Bylo by možné umístit zprávy na pouhé poslední dvě stránky (nejlépe na samostatný list) i za cenu přesunutí tiráže dovnitř čísla?