Ze zvukového nosiče projektu Wólbernosće
(wjesołe serbske a słowjanske pěsničky)
(Załožba za serbski lud, Budyšin 1998) přeložil Radek Čermák a notový záznam zapsala Zuzana Sklenářová.
Evropské menšiny
dnes (1)
Lemkové – zapomenutý národ?
Petr Sikora
V běžně dostupné české populárně naučné či cestopisné literatuře jsou Lemkové (rusínská populace v Polsku) zpravidla ztotožňováni
s Ukrajinci a informace o nich jsou poněkud kusé. Lemkové obývají oblast Nízkých Beskyd (Beskid Niski) a přilehlého území na
Slovensku (přibližně od řeky Poprad po řeku San). Vznik tohoto etnika má patrně souvislost s tzv. valašskou kolonizací ve 14. až 16. století,
která obsáhla území karpatského oblouku od dnešního Rumunska až po
Moravskoslezské Beskydy. Celá tato oblast byla románskými pastevci velmi výrazně ovlivněna – způsobem hospodaření, kulturou,
specifickým pojmenováním přírodních útvarů. Spolu s Valachy karpatskou oblast kolonizovaly také jiné národy
(často jsou pojmem
Valaši označováni pastevci, bez ohledu na etnický původ), románské obyvatelstvo postupně asimilovalo. Je nutné podotknout, že současný jihovýchod Polska byl územím, které bylo před nástupem
valašské kolonizace jen sporadicky osídleno (Poláci začali osídlovat hory
daleko později) a zároveň bylo jakýmsi pomezím mezi Západními
a Východními Slovany. Právě východoslovanské obyvatelstvo se patrně připojilo k Valachům, osídlilo území Nízkých Beskyd a dalo základ pro vznik Lemků. Vzhledem ke skutečnosti, že se
Lemkové (a spolu s nimi i ostatní Rusíni) neetablovali jako samostatný
národ v době jara národů, tak bývají zpravidla ztotožňováni se sousedními Ukrajinci.[1]
Zájemce o dějiny Lemků bych odkázal na polskou odbornou literaturu[2], zmínil bych však ty nejdůležitější mezníky, které se osudově dotkly života tohoto etnika.
Vznik řeckokatolické církve
Území obývané Rusíny včetně Lemků bylo původně pod vlivem
východní pravoslavné církve. Roku 1646 však 63 pravoslavní kněží přijali na nádvoří užhorodského
zámku unii s katolickou církví – tzv. Užhorodskou unii (nebo jen Unii), na
základě které vznikla řeckokatolická
církev (je součástí katolické církve, ale používá východní obřad), území obývané
Lemky však bylo ovládnuto novou církví až roku 1691, kdy k ní přistoupil biskup
z Przemyślu[3]. Vznik této církve měl dalekosáhlý dopad na život všech Rusínů, ale i Ukrajinců žijících v okolí Łwówa. Kromě náboženského a politického připoutání k Západu Unie umožnila, aby kněží získávali vzdělání na západních
univerzitách a stali se často jedinými nositeli místní kultury a vzdělanosti.
Na pozdější Podkarpatské Rusi se řeckokatolická církev stala prakticky místní národní církví, u Lemků to bylo poněkud složitější. Dnes není
jisté, jakým způsobem Lemkové novou církev v době jejího vzniku přijímali, pravdou však je, že ji později přijali za svou. Problémy nastaly v 19. století, kdy se probouzelo
národní vědomí ukrajinského obyvatelstva ve východních /řeckokatolických/
oblastech Polska. Mnozí kněží mající silné vazby na Łwów začali na Lemky působit v duchu ukrajinské národní propagandy. Vzhledem
k národnostní nevyhraněnosti značné části lemkovského obyvatelstva, které prostě hovoří “po našem” a
pochází “odsud” (s podobnými postoji se můžeme setkávat i na P. Rusi a v jiných “hraničních” oblastech, u
nás například na Těšínsku), nebylo působení
proukrajinsky orientovaných kněží přijímáno místním obyvatelstvem kladně. Začala vzrůstat nechuť k řeckokatolické církvi a v prvních desetiletích minulého
století došlo k několika hromadným přestupům k pravoslavné církvi.
Tento vývoj nesl nelibě jak polský stát (obava z ukrajinského nacionalismu), tak
pochopitelně katolická církev. Na základě dekretu Svaté
kongregace pro východní církev ze dne 10. 2. 1934 papež Pius XI založil Apoštolskou administraci pro
lemkovské území, která podléhala přímo Apoštolskému stolci (tedy nikoliv “ukrajinské” diecézi jako dříve).[4]
Je zajímavé, že nyní příslušnost
k církvi nic neříká o národností orientaci, mezi řeckými katolíky (nyní opět legální církev) jsou zastánci národní svébytnosti a rovněž příznivci
ukrajinského směru, tak i národnostně nevyhranění. Totéž platí i o příslušnících pravoslavné církve.
“Národní obrození”
Proces národního uvědomění není u Lemků dosud ukončen. Už v 19.století
existují tři hlavní proudy uvnitř lemkovského obyvatelstva (podobně jako u ostatních Rusínů). První proud odmítá jednoznačně ztotožnění Lemků a Ukrajinců a hlásá příbuznost s ruským národem (patří k němu mnozí kněží kteří přestoupili k pravoslavné církvi), další proud hlásá teorii, že
Lemkové jsou jen větví ukrajinského národa a konečně většinu Lemků lze označit za národnostně nevyhraněnou, avšak zpravidla odmítající ukrajinizaci.
Akce W
Ztotožnění Lemků (ale i Bojků a dalších Rusínů) s Ukrajinci, na které přistoupil i komunistický režim v Polsku, mělo po 2. světové válce pro
další osudy Lemků katastrofální důsledky. Nový režim chtěl v nových hranicích (s menším územím) vytvořit národní stát.
Princip kolektivní viny se uplatnil nejen proti německému obyvatelstvu, ale také proti Ukrajincům, kteří bývali označováni za
nacionalisty a banderovce (a to bez ohledu na konkrétní postoje jednotlivců). Nový polský
režim provedl výměnu obyvatelstva se sovětskou Ukrajinou, Poláci ze Łwówa byli vyměněni za ukrajinské obyvatelstvo v Polsku. Vzhledem k výše
uvedenému postihla tato výměna také Lemky. Obyvatelstvo, které nebylo “odsunuto” do Sovětského svazu, bylo podrobeno dalším perzekucím. Především je nutné
zmínit hanebný odsun ukrajinského a lemkovského obyvatelstva z východních
území na nově získaná území především v Dolním Slezsku. Tento vynucený odsun byl proveden v
rámci tak zvané akce W neboli Wisła, kterou se polské orgány měly vypořádat
s ukrajinským nacionalismem. Zbývající lemkovská populace, která nebyla
vysídlena na východ, tak byla rozdělena na ty, kterým se podařilo zůstat na původním území (byť i za cenu určitých taktických ústupků - změny vyznání, národní příslušnosti, vhodné politické orientace ….), a na ty, kteří si museli hledat
novou existenci ve zcela jiném (pro ně neznámém) prostředí. Nutno podotknout, že je jejich polští sousedé (původem
z východních území postoupených Sovětskému svazu) považovali za banderovce a přijímali je velmi
nevraživě. Trvalo dlouho, než si Lemkové zvykli na zcela nové prostředí, než se naučili hospodařit ve zcela
odlišným klimatických podmínkách a než se urovnaly vztahy s novými
sousedy. Náprava křivd způsobených akcí W se stala jedním se základních témat lemkovských činitelů po roce 1989
(vedle otázky majetkového vypořádání mezi pravoslavnou a řeckokatolickou církví a problému národní orientace Lemků).
V poválečném období měli Lemkové problémy i v oblasti duchovní a kulturní. Nesměly vycházet
tiskoviny v jejich nářečí (až později měli svou stránku v časopise ukrajinské menšiny), byla zakázána řeckokatolická
církev. Na zákaz vlastní církve reagovali Lemkové trojím způsobem. Ti, kteří znali katolickou
doktrínu a kladli na ni důraz, se stali římskými katolíky, aby zůstali v lůně katolické církve. Naopak ti, pro které byl důležitější východní obřad, přestoupili
k pravoslavné církvi. Konečně zbývající novou situaci řešili neúčastí na náboženském životě. Zbývá dodat, že podstatnou roli hrála také dostupnost cerkve nebo
katolického kostela.
Demokratické změny v roce 1989[5]
Pád totalitních režimů na Východě znamenal i pro
Lemky mnoho. Především jim nehrozí žádné vysídlování a perzekuce a současné demokratické
Polsko jim poskytuje dříve nevídané možnosti. Mnozí (kterým se to nepodařilo v liberálnějších obdobích
minulého režimu) se vrátili do svých domovů, nemálo ale zůstalo v Dolním Slezsku. Lemkové založili nové organizace a
periodika. Roku 1990 bylo založeno Sjednocení Lemků, které sdružuje
Lemky s ukrajinskou orientací především ze západu Polska. Naproti tomu Lemkové, kteří se neztotožňují
s ukrajinským národem a zdůrazňují své místo v rusínském národě, založili organizaci Sdružení Lemků. Kromě těchto dvou organizací existuje politická strana Hospodar
/Rusínský demokratický kruh Lemků/, která sdružuje asi 20 tisíc
Lemků a Bojků.
Už v první polovině 90. let minulého
století bylo pokusně používáno lemkovské nářečí při výuce ve školách, mnozí spisovatelé v něm píší, Lemkové si
stále více uvědomují svou odlišnost. Záleží jen na nich, zda svou cestu od etnické
skupiny ke svébytnému národu dokončí nebo zda zůstanou národnostně nevyhraněnou skupinou či se stanou součástí velkého ukrajinského národa.
Probuzené oběti hovoří
Radek Čermák
{střižená reportáž}
Byl pozdní večer, první máj ... ta část výpravy do severočeské vísky Podsedice, která ráda putuje vlakem, tedy já, dorazila na
místo určení. Obec se táhne
od nádraží a vrůstá až do svahu nedalekého vrchu. Dorazil jsem o půldruhé hodiny dříve, bylo tudíž
dost času na prohlídku.
Chalupy, škola, hostinec, obchod socialistického střihu a dvoje boží
muka. Horní ves - Obřice, které odděluje od Podsedic silnice k Mostu, už ruch urbanizace neovládá vůbec, zůstala i návesní
zvonička. Kopec-kamenolom
poskytuje široký výhled do roviny, která se na jih rozprostírá. Na severu začíná České středohoří, vyvřelé v třetihorách temným a
na omlat poněkud křehkým kamenem. Odhodlán k relaxaci, věnoval jsem se chvíli poslechu rozhlasu, ale naladil jsem jen podivný pořad na vlnách ČRo 2, kde se
chlubili péčí pražského magistrátu o cyklistické stezky.
Když nadešel čas, odebral jsem se za starostou a do místního hostince, kde jsem vyčkal začátku akce. Nutno
podotknout, že čekání mi vydatně zpříjemnilo pivo z lounského pivovaru. Postupně přijížděli další hosté jako
Josef Ladra, za Serbske nowiny Benedikt Dyrlich, Božena Pawlikec a její muž
Felix Andriantsoavina, jednatel Domowiny Bjarnat Cyž a její předseda Jan Nuk. Ze
spolkových zástupců Richard Bígl, Radek Mikula, Josef Lebeda a novopečený novinářský spřízněnec Štěpán Kotrba.
Shromáždění ještě nějaký čas čekalo na premiéra Zemana, který se zdržel po cestě. Celé setkání,
které připomínalo něco mezi pietou a
mítinkem, se točí okolo dvou obyvatel obce Josefa Nezbedy a Františka Seiferta, které
zavraždili 10. května (roku 1945) sudetští Němci. Začalo se průvodem od místní školy, cíl byl u pomníku obou obětí na návsi před hostincem. Po
položení věnců se vedle desky seřadili hlavní hosté Miloš Zeman, zástupce hejtmana Jaroslav Foldyna,
Marie Součková, Josef Hojdar, Miroslav Grégr, Bjarnat Cyž, Jan Nuk. Když dozněly hymny Česka a Lužice
v podání místní dechové hudby, ujal se slova pořadatel starosta a
poslanec Robert Kopecký, jehož dědeček byl Lužický Srb. Tady na neoficiálním setkání účastníci slyšeli přímá slova bez
autocenzury a mlhy sdělovacích prostředků. V ostrém projevu, připomínajícím skutky místních sudetských Němců, kteří v obci tvořili jen 24 procent obyvatel mimo jiné připomněl násilné vyhánění Čechů, odpírání lékařské pomoci Čechům a 9 dalších občanů, kteří byli zabiti nebo prošli koncentračním táborem. Zmínil i známé německé “třetinové pravidlo”. “Nechci vyvolávat nacionalistické vášně, ale nepřipustím falšování dějin, tváří v tvář občanům této malé
vesnice, která byla tak těžce zkoušená, tváří v tvář tomuto národu i národu Lužických Srbů. Chtěl bych říci, že nejsem pro
nějaké
pomsty nebo revanše, jak jsem řekl, ale pokud bude zaznívat z druhé strany nenávistný projev pana
Haidera a dalších, mimochodem člověka, který schvaloval vymazávání slovinských nápisů na hrobech Slovinců v Korutanech,
tak se budeme ozývat, budeme se bránit a já jsem vděčný Miloši Zemanovi,
že jako první pozvedl hlas. A Možná, že to říká tvrdě, ale říká to pravdivě,” znělo z jeho úst.
Jan Nuk v českém překladu:
“Vážený ministerský předsedo pane Zemane,
milí poslanci českého parlamentu, milí čeští přátelé!
S dnešním dnem vzpomínky obětí fašizmu jsme my
Lužičtí Srbové s Čechy úzce spojeni, protože náš malý slovanský národ musel taktéž snášet
těžkou
bolest a ztratil zanícené národní pracovníky. V této hodině myslím zvláště na zločiny, které německý fašizmus
spáchal na našem lužickosrbském národě tím, že zakázal užívat na veřejnosti náš mateřský jazyk, vyhnal z Lužice naše kněží a učitele, aby nekázali
boží slovo, neučili naše děti a nepovzbuzovali tak naše národní vědomí. Fašizmus nás
chtěl nakonec zcela zadusit, proto zakázal působení naší národní
organizace Domowina. Poslal také zanícené Srby do věznic a koncentračních táborů, myslím především kněze Alojze
Andrického a učitelku Marju Grólmusec, kteří oba zahynuli v koncentračním táboře. Zločiny z doby nacionálního socializmu zanechaly hluboké rány, které
se dodnes nezahojily. Musíme minulostí žít i umět s ní
zacházet. Dnes v nových demokratických poměrech se nám musí
podařit, abychom si vybudovali společný evropský dům, ve kterém má každá země, každý národ, každá národní menšina své oprávněné místo. I
východní slovanské národy patří do sjednocené Evropy a mají právo na zachování své slovanské
identity, kultury a jazyka. Přátelství s českým národem nás v dějinách stále znova povzbuzovalo ve snažení o zachování lužickosrbské
národní identity. I toto dnešní setkání, byť spojené
s minulostí, přispívá k tomu, že styky mezi našimi národy i do budoucnosti dále
trvají a jsou den ode dne úspěšnější. Srdečně vám děkuji, milí přátelé, za pozvání sem, na vaše setkání.”
Vůdce severočeské kandidátky Josef Hojdar využil sešlosti k předvolební agitaci
a vyzval předsedu Zemana, aby o úspěších vlády promluvil podrobněji.
Miloš Zeman:
“Vážení spoluobčané!
Děkuji Josefu Hojdarovi a děkuji i vám, že jste přišli v tak velkém počtu na toto shromáždění. Víte, v každé válce jsou obětí, ale my tady uctíváme dva mladé lidi, kteří zahynuli
v době, kdy už ta válka skončila. A všichni věděli, že ta válka skončila, věděli to i jejich vrazi. A je dobré klást si otázku, proč právě tito dva lidé
museli zemřít. A nejenom oni. Dostaly se mi do rukou poměrně nedávno vzpomínky českých vězňů, kteří absolvovali
pochody smrti z německých koncentračních táborů. Když procházeli německým územím, tak tam viděli známky rozkladu, vyplývající právě z konce
války. Když se dostali na sudetoněmecké území, tak ti, kterým se podařilo
z transportu uprchnout, byli bez milosrdenství sudetoněmeckými civilisty,
nikoli vojáky, ale civilisty, v lepším případě přivedeni zpět. A dovedete si představit ten horší
případ.
Velký německý filozof Karl Jaspers krátce po válce napsal útlou knihu, která se
jmenuje Otázka viny, Die Schuldfrage. A zdá se mi, že alespoň část, velká část slušných
demokratických Němců, kteří bezpochyby také existují, tuto vinu cítila. Někteří z nás se
domnívali, že, ač na minulost nelze zapomenout, lze ji odpustit, lze se usmířit a není nutné se
k minulosti vracet. A z tohoto omylu nás vyvádí především druhá
generace představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu. Generace lidí, která už na vlastní kůži nezažila válku a
nacistické krutosti, ale která vždy znovu a znovu zdvíhá otázku restituce
majetku a dokonce i restituce hranic. A tady se musíme sami sebe zeptat jeden
každý z nás: Jsme opravdu suverénní národ? Suverénní národ, bez ohledu na
svoji vládu, je ten, kdo dokáže hájit svoje skutečné národní zájmy a
skutečným národním zájmem nikdy není hlásání nenávisti k jinému národu.
Skutečným národním zájmem je přesvědčení, že zlo musí být potrestáno a že nemůžeme souhlasit
s jeho návratem. Bohužel v celé Evropě, a také u nás, se
v poslední době zdvíhá hnědá nebo černohnědá vlna. Vzpomeňte si, že Česká republika byla jediným kandidátským státem Evropské unie, který se
připojil
k sankcím Evropské unie v době, kdy se Haiderova neofašistická nebo přesněji neonacistická
strana dostala v Rakousku do vlády. Byli jsme jediní, protože právě na základě svých dějin jsme si lépe
než kdokoli druhý uvědomovali, že nebezpečí se má čelit v zárodku a nikoli teprve tehdy, až se naplno rozvine. Dnes
z Bavorska zaznívají hlasy černé klerikální internacionály, hlasy, které bohužel nacházejí podporu
i v části českého tisku, zejména toho tisku, který je vlastnickými vztahy
s touto mateřskou zemí těchto hlasů spojen. A myslím si, že podobně jako v případě reakcí na výroky zdánlivě neškodného Jörga Haidera musíme mít my všichni včetně naší vlády odvahu
se těmto hlasům postavit. Někdy nám říkají: Proč to vlastně děláte? Vždyť jsou to úplně bezvýznamní lidé. Ale je bezvýznamným člověkem faktický vůdce vládní strany
v Rakousku? Je bezvýznamným člověkem kandidát na německého spolkového kancléře? Je bezvýznamným člověkem fašista Le Pen, který se nedávno probil do druhého kola
francouzských prezidentských voleb? Nechci, i když mě k tomu Josef
Hojdar vyzval, mluvit o výsledcích této vlády v hospodářské nebo sociální
oblasti, koneckonců, všichni se s nimi máte možnost seznámit, ale chci mluvit, a také
mluvím, o výsledcích této vlády ve skutečném hájení národních zájmů, což není žádné fangličkářství, žádný nacionalizmus, něco, na co si vzpomeneme několik měsíců před volbami a po volbách to zase uložíme do šatní skříně a v tomto oděvu už dále
nechodíme. Skutečné národní zájmy, to není svalnaté bušení se do prsou tam, kde o nic
nejde a kde vás nic neohrožuje. Skutečné hájení národních zájmů znamená i riskovat dočasné nepochopení a odvahu, která není všem dána. A v této
souvislosti bych vám chtěl říci jedno nepopulární téma. Jsem přesvědčen, že malý demokratický stát na středním východě, který se jmenuje
Izrael čelí teroristickým útokům podobným způsobem jako Československo čelilo teroristickým útokům Freikorpsu a dalších jednotek před mnichovskou dohodou v září 1938. Jsem přesvědčen, že pokud žádáme solidaritu druhých, musíme mít odvahu tuto
solidaritu sami druhým projevovat. Všem, byť malým
demokratickým státům proti všem, byť jakkoli silným teroristickým organizacím. A domnívám se, že i
k tomu nás zavazuje památka těchto dvou lidí, která má smysl právě v tom, že si
dokážeme uvědomit, že toto nebezpečí černohnědého moru nikdy nekončí a vždy se v různých generacích a v různých zemích obnovuje a narazí-li na zbabělce, má šanci
vyhrát. Chtěl bych věřit, že nikdo z nás nebude zbabělec. Děkuji vám za
pozornost.”
Po pohoštění jsme se odebrali k diskusím. Nedalo mi to, abych u poslance
Laštůvky neloboval za
korutanské Slovince. Odpověděl mi mimo jiné, že znají pomyslné majetkové přiznání Jörga
Haidera. Že rodina důstojníka SS “arizovala” majetek Slovinců. Se Slovinci v základních bodech spolupracují, i když se českým politikům nelíbí slovinský
vstřícný postoj vůči restitucím.
(Všichni, kteří museli v roce 1945 odejít, bylo vráceno občanství atd., pokud
ovšem nebyli členy nacistické strany. Za jejich restituci nyní Haider bojuje.)
S Lužickými Srby, bez Jana Nuka, který
měl oficiální
povinnosti, jsme potom rozebírali aktuální otázky a odpovědi. Především díky Štěpánu Kotrbovi
získala diskuse nové směry, které není nutné zmiňovat z prostorových důvodů. Ale všichni jsme odjížděli spokojeni.
Noviny
Skupina Myški
w Chrastavě
V sobotu 18. 5. vystoupila se svým
programem na 7. ročníku CHRASTAVSKÝCH SLAVNOSTÍ pěvecká skupina MYŠKI pod vedením
Měrćina Weclicha. Na krytém pódiu uprostřed náměstí předvedla
půlhodinový program. Počasí bylo nádherné a ohlas u
publika byl velice příznivý.
(Stojí za zmínku, že před třemi lety vystoupil v chrastavském kostele sv. Vavřince
hornolužický soubor Lilija.)
Koncem dubna vystoupily Myški v budově českého parlamentu za přítomnosti
premiéra Zemana.
Je známo, že Myški se doma těší značné
popularitě. Účinkují již osm let. Skupina se přejmenovala
na MY. Sympatický M. Weclich pracuje kromě své
funkce vedoucího této skupiny také jako novinář v Serbských nowinách. Je
výborný zpěvák, doprovází zpěv na akordeon a při
vystoupeních v Lužici má i doprovodný orchestr. Z rozhovoru s ním vyšlo najevo,
že jeho současná kulturní činnost má jasně vyhraněné zaměření.
Odmítá, aby se Lužičtí Srbové představovali pouze prostřednictvím folkloru. Domnívá se,
že důkazem životaschopnosti současné lužickosrbské kultury bude
moderní písňová tvorba s důrazem na mateřský
jazyk. Folklor je nesporně velké
kulturní bohatství, ale Srbové by se neměli stát jakýmsi muzeálním
skanzenem. Věří, že se část mladé generace vydá tímto směrem.
Vždyť i současná mladá poezie nestaví na folkloru, ale posouvá kulturu
tohoto malého národa dál. Za velmi kladný počin považuje realizaci projektu
WITAJ, který jistě přinese v budoucnu kladné výsledky v podobě většího
zájmu o slovanskou mateřštinu v bilingvním prostředí.
František
Vydra
Pravidelný večer
Sdružení přátel
Lužice při Společnosti
Národního muzea 21. 5. 2002 byl věnován památce PhDr.Zdeňka Boháče, CSc.,
dlouholetého předsedy Sdružení (dříve Sboru, pak Sekce). Po informacích
dr. Lebedy o novinkách ze srbské Lužice hodnotila Boháčovo vědecké
dílo jeho spolupracovnice z Ústavu hospodářských dějin ČAV dr. Semotánová.
Nastínila neobyčejnou šíři jeho zájmů (historický zěměpis, onomastika, medievalistika,
církevní dějiny, sorabistika; s polskými vědci připravoval
čtyřsvazkový Atlas církevních dějin střední
Evropy, jehož díl připravený Boháčem už vyšel). Přednášející
se zmínila i o sborníku České země a Lužice, obsahující Boháčova sorabistická vědecká
pojednání, i o tom, že další jeho pojednání budou otištěna ve
sborníku dalším. Dr. Semotánová se zmínila i o Boháčově
lidském, přátelském poměru ke spolupracovníkům. Další
vzpomínku pronesl Jozef Mach, který s Boháčem spolupracoval v Sekci 45 let.
Připomněl předsedovy organizační schopnosti, nesčíslné
zájezdy do Lužice jím vedené, jeho sorabistické přednášky
a spolkovou spolupráci s ním. Ing. J. Ladra pak vzpomněl, že se
díky Boháčovým přednáškám a zájezdům začal sám
zajímat o srbskou Lužici. Upozornil pak posluchače, promítaje světelné
obrazy, na místa v Lužici turisticky zajímavá a vhodná pro putování o
dovolených. J-a
Držela slovo ...
Při říjnové návštěvě místopředsedkyně
Spolkového sněmu SRN dr.Vollmerové se na ni obrátili členové
Sdružení přátel Lužice s protestem proti jednání saské vlády proti
lužickosrbské menšině. Upozornili ji na fakt, že protesty podepsalo v Praze a v
severních Čechách desetitisíce občanů ČR. Potom jí byl odevzdán dopis v
němčině se žádostí o předání příslušnému
ministerstvu spolkové vlády. Již tehdy padlo jméno ministra Schillyho. V německých časopisech o něm čítáme jako o matadorovi s ofinkou i o jeho soukromí -
ale nejskvělejší přístup zaujal tento ministr nečekaně:
problém lužickosrbské menšiny byl diskutován hned ve dvou komisích a ministr
rozhodl nekrátit Lužici dotace. Vláda tedy nejen zachová dotaci pro Nadaci
lužickosrbského národa, ale bude ji z poloviny hradit. Panu ministrovi děkuji a opakovaně zdůrazňuji, že
Lužičtí Srbové jsou zbytkem vyvražděného
národa, který byl likvidován i za nacizmu, a nynější
postoj vlády je věc její etiky. Tamara Wagnerová
Připomínka redakce. Serbske nowiny
4. 6. 2002 na 4. str. otiskují rozmluvu Benedikta Dyrlicha s ministrem O. Schillym.
Pražský filharmonický sbor zazpíval dílo Bjarnata Krawce (1861-1948) Missa solemnis a-cappella z r. 1932 (která byla poprvé provedena v
celé své šíři až na 1. festivalu lužickosrbské kultury 25. 6. 1966 v petrském
chrámu v Budyšíně několika spojenými
lužickosrbskými sbory pod taktovkou Jana Bulanka). Nynější
nastudování se konalo u příležitosti oslav 1000. výročí města
Budyšína v rámci koncertu Lužickosrbského hudebního
roku, pořádaného třemi státy. Skladbu zazpíval Pražský filharmonický sbor za
dirigování budyšínského děkanského ředitele kůru Friedmanna Böhmy. Byla to repríza premiéry konané týden předtím v
Polsku v Jelení Góře. Druhý ze tří plánovaných koncertů tohoto
díla měl proběhnout v sobotu (15. 6. 2002) v Jablonci nad Nisou. Ale z
organizačně technických důvodů se
nekonal. (Př 21. 6.
2002)J-a
Brněnská připomínka bratří Pátů
Společnost přátel jižních Slovanů a Moravská zemská knihovna uspořádaly v pátek 31. května 2002 v Brně vědecké zasedání věnované 60. výročí tragické smrti Prof. Dr. Josefa Páty. Téma zasedání bylo Josef
Páta a Slované.
Program zasedání měl několik řečníků, kteří hodnotili Pátovu činnost vědeckou,
zakladatelskou pro slovanské jazyky a kulturu na pražské Filozofické fakultě UK (Ivan Dorovský,
Helena Filipová) a jeho vztahy k rodné Litomyšli (Jiří Podařil).
Vzpomínka Prof. Dr. Jarmily Vrcholové-Pátové
byla zároveň i vzpomínkou na jejího otce PhDr. Františka Pátu – Josefova bratra,
který byl v roce 1942 (2. července) rovněž fašisty popraven. Jako slavista se věnoval rovněž Lužickým Srbům (se svým bratrem Josefem byl spoluzakladatelem Łužiskoserbského
towarstwa Adolf Černý v roce 1907), překládal z polštiny, ukrajinštiny atd.
Celá akce probíhala v rámci výstavy
Kulturní styky českého lidu s jižními Slovany. Vzpomínkové zasedání bylo důstojnou akcí v
rámci vzpomínek na tragické události válečných let. red
Vzpomínka na kobyliské střelnici
Pietní akt Společnosti přátel Lužice
k šedesátému výročí zastřelení bratří Josefa a Františka Páty proběhl 24. června 2002 v Památníku protifašistického odboje
v Praze-Kobylisích. Setkání se účastnila dvacítka vzpomínajících – příbuzní obou padlých, zástupci Společnosti přátel Lužice, zástupci Domowiny a Sokolové. Po krátkém úvodu, položení věnce a květin připomněl Dr. Josef Lebeda
věc, za kterou oba
bratři bojovali a
nezpochybnitelný přínos jejich angažování v lužickosrbských záležitostech i přínos dalších obětí heydrichiády včetně kontextu dnešního
boje o dekrety prezidenta Beneše. Bratři Pátové založili Česko-lužický spolek v roce 1907, bratři Pátové společně pracovali pro
Lužici, bratři Pátové společně pro Lužici zemřeli. Prosím, věnujte jim tichou vzpomínku, nezapomeňte nejenom na
jejich dílo, ale i na dílo té celé české inteligence, která byla Heydrichovými slovy vůdčí generací těch, které bylo třeba popravit, které
bylo třeba vyhladit, aby k tomu nedošlo, musí se tomu celé pokrokové
lidstvo postavit znovu, protože tato práce, tato činnost, tato
nebezpečná neonacistická činnost, která se obrací nyní v celé Evropě vůči nám a celé Evropě, opět Evropu ohrožuje.
Musíme si dávat pozor na to, aby se zde neobjevovaly za padesát let další
takovéto tabule, uzavřel Dr. Lebeda před deskou se jmény
všech obětí. Poté přednesl krátkou přednášku Jurij Łušćanski z Domowiny:
Na wopominanje
Josefa a Františka Páty
Dnja 9. junija bu prof. Josef Páta zajaty a
dźensa na dźeń, 24. junija před 60 lětami tule w Praze
zatřěleny. Něšto dnjow pozdźišo, dnja 2.
julija, bu tež jeho bratr František w jastwje Pankrác wotprawjeny.
Hižo lěta 1939 so čěscy wědomostnicy wot němskich okupantow z universitow wuhnachu a po atentaće na protektora
Heydricha zajachu. Njeje dwěla, zo su tež přećelske styki do Łužicy a dźěło za nas Serbow k zasudźenju a na kóncu k nječłowjeskemu wotprawjenju dopomhali.
Tohodla je nam wosebita česć, zo dźensa tule na městnje wotprawjenja
tež Domowina – Zwjazk Łužiskich Serbow na njeju spominamy a so za jeju wobšěrne a swědomite dźěło za naš narod dźakujemy.
Prof. dr. Josef Páta so hižo jako student
z młodymi Serbami, kotřiž tule w Praze studowachu, zezna. Studowany slawist so wosebje za
Serbow angažowaše a bu z iniciatorom a załožerjom zhromadnje ze swojim
bratrom Františkom a serbskimi studentami dnja 20. měrca 1907, -
potajkim před 95 lětami – Łužisko-serbskeho towarstwa Adolf Černý. Wón běše angažowany w Čěsko-serbskim towarstwje a w Sokole.
Lěta 1933 powoła so Josef Páta na wurjadneho universitneho profesora a
sta so z prěnim nawodu katedry serbskeje filologije na Karlowej uniwersiće a z tym běše wón zdobom prěni profesor
sorabistiki na swěće scyła. Lěta 1947 sta so z porjadnym profesorom za serbsku rěč a literaturu in
memoriam.
W bibliografiskim zapisku Josefa Páty je
1943 hesłow jeho dźěłow, knihow, nastawkow a wobjednawanjow k rěči, literaturje, ke
kulturje a stawiznam – bołharskemu a južnosłowjanskim narodam, wjetšina pak ze
zapiskow je wěnowana nam Serbam.
Z protokolow gestapa wójnskeho časa wučitamy, zo běštaj wobaj bratraj
zmužitaj humanistaj a čłowjekaj połnaj idealizma. Wonaj zakitowaštaj a podpěrowaštaj
demokratiske ideje dowójnskeje Masarykoweje Českosłowakskeje.
Što byštaj – wonaj woporaj gestapowcow –
k dźensnišej diskusiji
politikarjow w Němskej wo tak mjenowanych Benešowych dekretach prajiłoj – to móžemy sej
tule zhromadźeni myslić.
W zawodnym nastawku Čěsko-serbskeho wěstnika, dnja 15. února, februara 1923 Josef Páta pod napismom Hišće Serbstwo
njezhubjene... piše:
Pracovati jeden za všechny, všichni za
jednoho. Nechati osobních rozepří a vzíti jeden každý úsilí o blaho národního celku za své. Pracovat
pilně, vytrvale. Nesobecky a obětavě ve prospěch celku. Samostatně, kriticky a solidně ve prospěch nynějších i budoucích. Pracovat a získávat nové pracovníky po celé Lužici.
»Práce tichá a společná získá vlasti oslavu«, tak říkávali čeští buditelé a zvítězili dnes v našem vítězství. A byl jich hlouček, že do malé místnosti se vešli a zřícením budovy národ mohl býti celý s nimi zahuben.
Lužičané musí také obhlédnout pole své působnosti.
Buďme na stráži všichni! Vy v Lužici i my zde doma! Společná usilovná a obětavá práce budiž naším heslem
a stálou vůdčí myšlenkou.
Práce taková musí přinésti bohaté ovoce, které bude nám všem nejlepší odměnou.
Práce tichá a společná získá vlasti
oslavu. Ćichemu dźěłu za naš narod je
so wón čas žiwjenja wěnował, sławy pak so
njeje dočakał. Do
njezapomnitych zakładnych knihow słušeja Zawod do studija serbskeho
pismowstwa a Lužické stati kaž tež wobšěrna informačna brožura wo
Łužicy, kotraž je wjacore nakłady dožiwiła.
Z dźěłom a skutkom na dobro serbskeho naroda staj sej bratraj Josef a
František Pátec wěčne wopomnjeće w našim ludźe zasłužiłoj. Wostanjetaj na přeco ze symbolom njesebičnych čěsko-serbskich kulturnych prócowanjow. Za jeju dźěło smy
z wutroby dźakowni, jeju duch wostanje žiwy.
Účastníci pokračovali v bujném rozhovoru, někteří až do pozdních večerních hodin v nedalekém hostinci. Jak jsme se dozvěděli od ing. Zdeňka Koníčka, výstavkou si obě oběti připomněli i v rodné
Litomyšli. Bohužel se vzpomínkového shromáždění nezúčastnil nikdo z Národního muzea ani z Filozofické fakulty, ačkoliv byly obě instituce pozvány. Radek Čermák
SPL nemá spolupracovat s Národním
muzeem
13. června se konala schůze výboru Společnosti Národního muzea, na kterou přišli obhajovat zachování kolektivního členství ve Společnosti Národního muzea zástupci Společnosti přátel Lužice Jozef Mach, Josef Ladra a Radek Čermák. Zvítězila minimalistická
varianta, ve které je Společnost úzce propojena s pracovišti Národního muzea a není v ní
místo pro zájemce, jejichž zájem se zájmem Národního muzea nesouvisí, tudíž ani
pro kolektivní členy. Slučování Sdružení přátel Lužice a Společnosti přátel Lužice bude tedy muset probíhat na individuálním základě. Letitá předsedkyně SNM Dr. Johnová ze
zdravotních důvodů odstoupila ze své funkce. Chce také dát prostor obměně na předsednickém postu. rč
Z Horní Lužice
Se začátkem školního roku
V první školní den prvního srpna se konala
v chrósćickém kostele jako
i jinde mše za místní školáky. Farář Clemens Hrjehor nejprve farníkům všech generací kázal podle několika citátů z bible, například příběhu Davida a Goliáše, poté školáci přednesli své prosby. Celou mši doprovázela mládežnická rocková kapela. Děti ze zrušené (nyní)
šesté třídy (která byla
ovšem povolena v Ralbicích) se účastnili mše v Ralbicích. Ze známých osobností na bohoslužbu přišel mj. poslanec
saského sněmu Heiko Kozel a novinářka Božena Pawlikowa.
Ve Svobodném státě Sasko vznikla
iniciativa, jež připravila návrh nového školského zákona a usiluje prostřednictvím
podpisového referenda o projednávání na půdě saského sněmu. Je třeba 40 tisíc podpisů (Stejný institut má také Rakousko. V loňském roce ho
využili odpůrci jaderné elektrárny Temelín, aby se touto otázkou musel zabývat
rakouský parlament. - pozn. rč). Návrh obsahuje snížení nutného počtu žáků v ročníku ze 40 (2 třídy různého zaměření po 20 žácích) na průměrně 15 (jedna třída s jedním směrem, v ročníku může být i méně než 15 žáků, pokud bude v jiném více). Školu by spravovala přímo každá obec. V případě schválení zákona
by odpadla byrokratizace redukce školské sítě. (s použitím
ústní zprávy) rč
Z Dolní Lužice
V Grodkovské radnici nyní vše dvojjazyčně
Všechny nápisy a tabule v grodkovské
radnici jsou už také v lužické srbštině. Město Grodk se totiž v roce 2000 rozhodlo připojit
k lužickosrbskému sídelnímu prostoru a zastupitelstvo rozhodlo o umístění dvojjazyčných nápisů. Po Okresním úřadu v Baršći/Forst je tak
druhým úřadem naplno splňujícím požadavky
alespoň formální dvojjazyčnosti úřadů. jv (NC 21)
Současné lužickosrbské vysílání v ORB musí být minimem
15. zasedání braniborské Rady pro
lužickosrbské záležitosti v Postupimi se zaobíralo 2 body programu
zasedání, které se týkaly lužickosrbských záležitostí. V první bodě šlo o to, že i přes chystané sloučení rozhlasových
stanic – braniborské ORB a berlínské SFB -, musí zůstat lužickosrbské
vysílání v minimálně stejném rozsahu jako doposud a že je třeba zachovat srbský rozhlasový archiv v Chotěbuzi. Druhý bod se
týkal jednoho lužickosrbského chlapce, který uměl lužickosrbsky z domova, ale nebyl přijat na
Dolnolužickosrbské gymnázium v Chotěbuzi. Vše nakonec bylo vyřešeno, chlapec byl mimořádně přijat jako 29. žák.
jv (NC 21)
Základní škola v Brjazyně/Briesen nebude
Rozhodl o tom Školský svaz Borkowy/Błota.
Jak se zdá, situace v dolnosrbském Brjazyně kopíruje situaci z Chrósćic (viz Věstníky z roku 2001). Také zde, podobně jako v Chrósćicích, bude škola
zavřena pro nedostatek
žáků. Zatím zůstane tzv. zakładna
šula (obdoba našich bývalých národek) pro první čtyři ročníky, vyšší třídy už nebyly
v minulých letech otvírány. Braniborský zákon stanoví, že je potřeba aspoň dvou tříd po 40 žácích pro
otevření ročníku. To však není možné
dlouhodobě splnit. Situace je horší o to, že na této škole funguje výuka
v lužické srbštině. Starší žáci budou muset navštěvovat školu v Borkowach/Burg.
jv (NC 24)
Večer
o Wěcsławu Serbu-Chejnicańském, českém sedláku a dolnolužickém básníku, se konal 6. 6. 2002 v
Chotěbuzi. O umělci promluvil předseda Dolnolužickosrbské Matice
Měto Pernak, Ingrid Nagelowa
zazpívala několik jeho básní. (SN 7. 6.) J-a
Knihy
Gerald Stone, Hornjoserbsko-jendźelski słownik -Upper
Sorbian-English Dictionary
- Ludowe nakładnistwo Domowina Budyšin 2002, 355 s.
Sestavovatel slovníku prof. dr. G. Stone je vynikající slavista, autor řady vědeckých
sorabistických prací. (Za všechny jmenujme The Smallest Slavonic Nation The
Sorbs of Lusatia, London 1972, 201 s.).
Slovník obsahuje asi 20 000 slovníkových statí. Je určen školám i širšímu
okruhu zájemců. Zachycuje slovní zásobu, které se běžně užívá v přítomné době. Proto autor čerpal nejen z dosavadních slovníků (jejich seznam uvádí), ale i z nynějších novin, časopisů a z umělecké literatury. Záměrně neuvádí slova ojedinělá (hapax legomemnon), neologizmy, které jazyk nepřijal, a jiné ojedinělé výrazy (např. předpředwčerawšim). Ve
skrovné míře uvádi i idiomy a frazeologii. Těch však přece jen mohlo být víc (postrádám např. spojení běrny bělić, samobělene běrny aj.). Do slovníku jsou zařazeny ve výběru i jména vlastní (Bosćij, Bjedrich, Bjarnat, Michał, Herta, Jurij, Měrćin, Hańža,...), ne však důsledně (chybějí např. Handrij, Korla,
Mikławš, Božidar, Józef, Wjacław aj.).
.
G. Stone nehnízduje, ani složená slova nezařazuje do jedné
stati v případech, kde se to samo nabízí. Např. jednobarbny, jednohłósny, jednomyslnosć, jdenomyslny jsou 4 stati. Sdružením těchto složenin do jedné stati by se ušetřilo místo: jedno- ; -barbny 21
adj. monochrome; -hłósny 21 adj. unanimous;
-myslnosć 13 f.
unanimity; -myslny 21
adj. harmonious, unanimous.
Před abecedním
seznamem slov předchází přehled tvarosloví (Grammar, s. 12-57) přejatý z nejnovějších slovníků (Ludmila Budarjowa a kol., Wörterbuch Obersorbisch-deutsch Słownik
Hornjoserbsko-němski, Budyšin 1990, 319 s.) V něm je každý ohýbací vzor označen číslem.
Každé slovníkové heslo (pokud je jím ohebné slovo) je označeno číslicí odkazující k
mluvnickému vzoru v přehledu tvarosloví (u substantiv také rodem, u sloves videm). To
uživateli umožňuje spolehlivě určit u každého heslového slova flexi. Myslím však, že u slov, jejichž
gramatická charakteristika je vyjádřena číslicí, není už zapotřebí uvádět jmenný rod a slovní druh. Tedy např. jatrowy 21 adj. by stačilo uvést jen 21.
Netradičním způsobem jsou zpracovány vidové dvojice. Věcný význam je uveden u slovesa dokonavého (v závorce uvedeno sloveso
nedokonavé) a jako zvláštní heslo je sloveso nedokonavé s odkazem k dokonavému,
např.:
skuleć cf. skulić
skulić 38 perf (imp. skuleć 40) to roll up
slec (so) 41 perf. (imp. slěkać (so) 39) to undress, remove
(clothing)
s. so košlu • to remove one´s shirt
slěkać (so) cf. slec (so)
Slovník poučuje i o stylu, k němuž se příslušné slovo zařazuje (např. u odborných slov, slov zastarávajících ap.). Snad lužickosrbské názvy
měsíců mohly být ve shodě s velkým německo-lužickosrbským
slovníkem označeny jako archaizmy. U anglických slov však oceňujeme (i když je
takových případů velmi málo), že označuje slova americké angličtiny a britské angličtiny.
Stonův slovník je dobrý a užitečný. Kladem jeho je, že není zatížen slovy v přítomné době neužívanými.
Anglický autor se tak zasloužil o to, že lužickosrbští žáci, učící se anglicky, si
mohou vyhledávat příslušná slova pomocí své mateřštiny a nebudou musit užívat slovníků německo-anglických. Tím se zároveň zdokonalí v lužické srbštině. Jiří
Mudra
Universum nebo Diderot?
V devadesátých letech byla
postkomunistická mezera ve vědění zpočátku řešena jednotlivými slovníky, ale “neúprosný trh” si vyžádal nové
encyklopedické dílo. Vzhledem k velmi progresivnímu současnému trendu bylo
přistoupeno k překladu, a to hned
dvou encyklopedií najednou.
První z nich, Universum, se tváří seriózněji, pokud za
serióznost můžeme považovat českého spoluvydavatele Odeon alias Knižní klub, absenci vlezlé reklamy
a cenu za nejlepší dílo svého druhu. Překladatelé měli možnost hesla dle uvážení přepracovávat. Obě encyklopedie stejně nezapřou svůj původ množstvím a obsáhlostí svých národních hesel. Encyklopedie
Universum často zachovává německý místní název i tam, kde lze použít českého. Z lužickosrbských hesel nabízí oproti jedno- i třísvazkovému
encyklopedickému slovníku z 80. let překvapivě málo. Obecná jsou: Lužice, Horní Lužice, Dolní Lužice (špatně uveden ls. název),
Lužičané (jako označení pro západoslovanský kmen, sídlící na horní a střední Sprévě – kam zmizeli Milčané?), Lužičtí Srbové (údaj o 67 000 příslušnících) a geograficko-historická hesla, do očí bije absence
hesla o lužickosrbské literatuře, což je při její bohatosti skutek vskutku zavrženíhodný. O to dojemněji působí hesla, kterých
jsem se dopátral: Jakub Bart-Ćišinski je zastoupen pouze jménem, Měrćin Nowak-Njechorński s německým příjmením Neumann a špatně napsaným jménem má své tři řádky, stejně tak Mikławš Andricki, Josef Páta a Jurij Koch, u kterého není uveden český překlad Sestup
z hor snů, solidně informuje heslo Adolfa Černého a Ludvíka Kuby.
Informace, které tato encyklopedie nabízí,
jsou spíše na škodu, než aby opravdu splnily svůj účel. Na druhou stranu je pochopitelné, že se překladatel spoléhal
na německá hesla bez
toho, aby je rozšiřoval, neboť by šlo o nošení dříví do lesa. Je na jednom každém autorovi, který hesla připravuje, aby
zvážil objektivní hodnotu osobnosti, jež se mu nabízí. Je znám příklad, kdy se
v jedné americké encyklopedii objevila informace, že Velká Morava ležela
v dnešní Bosně, jen proto, že autor byl příznivcem této kontroverzní teorie. Doufejme, že v aktualizovaném
vydání vydavatel nedostatky napraví, stejně jako například chybu v roce úmrtí slavisty Matije Murka, nehledě na to, že autor
hesla pominul jeho hlavní dílo o jihoslovanské lidové písni. Avšak, jak se
v našich krajích říká, co je psáno, to je dáno, a encyklopedie, která se prodává za
10 000,- korun, je v mých očích znehodnocena, i když jsem byl zpočátku nadšen kolektivem autorů-překladatelů. Obávám se, že sorabista si při hodnocení nevystačí ani s heslem diletant, jež slovy encyklopedie znamená neodborný,
laický, amatérský nebo zájmový.
O to spokojenější je čtenář encyklopedie Diderot. Bezproblémovou základní sumu hesel dobře doplňují jednotlivá
jména: Arnošt Muka, Mato Kósyk, Jakub Bart-Ćišinski, Mikławš Krječmar, Jan Malink, Mikławš Andricki, Jakub Lorenc-Zalěski, Marja
Młynkowa, Měrćin Nowak-Njechorński, Jan Skała, Mina Witkojc. Diderot tedy na Lužické Srby nezanevřel, naopak pokračuje v tradici
velkých encyklopedií. Bohužel, společnost vydávající tuto řadu nedávno zkrachovala, tudíž není jasné, kam se bude její budoucnost
ubírat.
Ottova moderní encyklopedie, vydávaná Ottovým nakladatelstvím, je překladem Oxfordské ilustrované encyklopedie.
Tato je členěna nikoliv podle hesel, nýbrž tématicky. Příslušný svazek s největší pravděpodobností ještě nevyšel.
V devadesátých letech došlo k značnému poklesu zájmu
o literatury vně euroatlantického prostoru a slavistika byla odsunuta na periferii
zájmu veřejnosti. Podle toho
také vypadají zprávy i díla z oblastí, o kterých světové agentury často nehovoří (vyjma povrchních
informací ”kdo koho zabil” na Balkáně). Dokládá to i řada slovníků spisovatelů nakladatelství Libri, která navazuje na řadu, která u nás
byla vydávána v sedmdesátých letech. Rozporuplný Slovník balkánských
spisovatelů stěsnal do jednoho svazku svazky literatury bývalé Jugoslávie, Albánie a
Bulharska. Do polského svazku Slovníku lužickosrbské písemnictví zařazeno nebylo,
nezbývá tedy než doufat, že se dostane do svazku německého. Bude o čem psát.
Radek Čermák
Další literatura: Antonín Měšťan, Západní
encyklopedie o Lužických Srbech, Práce z dějin slavistiky a česko-jinoslovanských
vztahů XX, Univerzita Karlova, Praha 1998, str. 87-90
Andrea Ruthová, Lužičtí Srbové v německých
encyklopediích 19. století, Práce z dějin slavistiky a česko-jinoslovanských vztahů XX, Univerzita Karlova, Praha 1998, str. 91-97
Ewa Siatkowska • Timo Meškank, O języku Łużyczan prawie wszystko. - Warszawa 2001, Wydział Polonistyki UW, 144 s.
Kniha dává všestranné poučení o Lužických Srbech, jejich dějinách, literatuře i jazyku. Je určena posluchačům slavistiky, protože sorabistika jako samostatný obor na polských univerzitách zavedena není.
První část (autorka E.
Siatkowska, profesorka na varšavské univerzitě) Geneza i historia języków łużyckich na tle
spoleczno-politycznym i kulturalnym vykládá
dějiny politické a kulturní
i dějiny jazyka, je napsána
v jazyce polském. Druhá část
(autor T. Meškank, vědecký
pracovník na Institutu za sorabistiku na univerzitě v Lipsku) Język
łużycki - kurs wstępny dla slawistów / Serbšćina
- zawodny kurs za slawistow je
učebnicí spisovné současné horní lužické srbštiny, je napsána v
jazyce lužickosrbském.
E. Siatkowska vykládá o dějinách v době předpísemné
(6. - 15. stol.) a zdůrazňuje, že Lužičtí Srbové jsou jediní živí potomci Slovanů Polabských. Podrobně uvádí jejich pojmenování v minulosti,
politické dějiny,
náboženství, ukazuje, že stopy pohanství se zachovaly dosud (např. ptači kwas, pozůstatky
po hradištích), vykládá vývoj křesťanství. V kapitole o jazyku probírá jeho
dějiny (6. - 15. stol.),
vývoj hláskosloví od praslovanštiny k lužické srbštině, nářečí,
vznik spisovného jazyka hornolužického a dolnolužického, rozdíly mezi oběma spisovnými variantami. Všechno to se
vykládá v souvislosti se zachovanými psanými památkami lužickosrbskými a
sorabistickými a jejich autory. Třetí
kapitola je věnována
zdokonalování a rozvoji jazyka a literatury v 19. a 20. stol., až po současnost. Autorka naznačuje i problémy současné dolní lužické srbštiny, jak je
zjistil český student Mgr.
R. Bígl ve své magisterské práci o slovní zásobě lidové spisovatelky Margity Heinrichové.
Druhá část knihy - učebnice
spisovné horní lužické srbštiny je určena
slavistům a ostatním zájemcům jak samoukům, tak účastníkům
základního kurzu pod vedením učitele.
Timo Meškank rozdělil kurs
do 12 lekcí. Texty a cvičení
jsou sestaveny tak, aby umožnily zájemcům
osvojit si základy všech čtyř rovin jazyka: poslech, čtení, mluvení, psaní. Učebnice užívá i audiovizuálních pomůcek (dvě cédéčka Teksty za zrozumjace słuchanje - 9. lětnik; Teksty za zrozumjace słuchanje - 10.
lětnik; cvičení na správnou výslovnost z učebnice Jana Šołćina-Eduard
Wornar, Obersorbisch im Selbststudium - Hornjoserbšćina
za samostudij, Budyšin 2000; magnetofonový pásek s kázáním
superintendenta G. Wirtha z r. 1990;
rozhlasová hra J. Kocha Golo a
Logo, natočená v
Lužickosrbském rozhlasu v Budyšíně
r. 1990; video Matej a Šołćikec.
Trikowe filmy z čěskeje serije »Mach
a Šebestová«, Budyšin, Praha 1994). Uspořádání jednotlivých lekcí: úvodní text pro poslech a příslušný magnetofonový pásek; cvičení; mluvnický výklad; cvičení (často odkazuje na tabulky na konci učebnice: 1 časování nepravidelných sloves, 2 časování pravidelných sloves, 3 skloňování substantiv, 4 zvláštnosti skloňování substantiv, 5 skloňování adjektiv, 6 přehled zájmen); čtení (často na téma reálií), konverzace, čtení. V posledních lekcích je i poučení o rozdílech mezi horní a dolní
lužickou srbštinou a o zvláštnostech evangelické varianty spisovného jazyka. -
Texty jsou zajímavé, poutavé, cvičení
přiměřená, mluvnické výklady obsahují základní
gramatiku ve všech plánech (hláskosloví, výslovnost, morfololgie, skladba).
Kniha svědčí o
úsilí varšavské univerzity šířit
znalosti o Lužických Srbech a o Lužici vůbec
a o snaze umožnit zájemcům
zvládnout jazyk. (Připomeňme také, že se již poněkolikáté konal na jaře na varšavské univerzitě měsíční intenzivní sorabistický kurz, na němž přednášela prof. E. Siatkowska a lektorská cvičení vedl PhDr. T. Meškank.) Spoluprací polské slavistky a
lužickosrbského lingvisty vzniklo dílo v tomto ohledu ideální. Pražská
filozofická fakulta může
varšavským kolegům jen závidět. Jiří
Mudra
J. Melichar - Vl.
Styblík, Český jazyk.
Rozšířený přehled učiva
základní školy s cvičeníni
a klíčem
Kniha sice není
ani nová a ani se netýká lužické srbštiny a Lužických Srbů.
Ale zmiňuji se o ní proto, že mnozí naši přispěvatelé
si nejsou jisti v kodifikaci spisovné češtiny. V nejistotě
jim tato knížka bude spolehlivým rádcem. Vydalo ji SPN r. 1967, ale vychází
stále znovu, aktualizovaná, a lze ji koupit za poměrně
levný peníz ve většině knihkupectví. J-a
Odjinud
Mercator Media Newsletter č. 12
* 9. května vyšlo poslední číslo elektronických novin @rebista, vydávaných v aragonštině (http://go.to/arebista).
Příčinou je nedostatek
pracovníků.
* Na adrese behatokia@behatokia.org lze objednat
stejnojmenné digitální periodikum o jazykových právech obyvatel Baskicka,
vycházející v angličtině.
* Fríská televizní stanice Omrop Fryslan obdrží zvýšenou finanční podporu.
Parlament nizozemské provincie Fríska již vyslovil souhlas; snaha směřuje k tomu,
aby se stanice stala národní, nikoli regionální jako dosud – což by znamenalo
zvýšení dotací. Fríské internetové noviny lze najít na adrese www.omropfryslan.nl.
* Zástupci Mercator Centre z university v Aberystwythu ve
Walesu se sešli se členy Velšského národního shromáždění na pracovní schůzce k přípravě velšského deníku. Z evropských prostředků je na vydávání vyčleněno téměř 100 000 eur. Na
33% obyvatel mluvících velšsky se přihlásilo, že by tyto noviny četli, což představuje kolem 90 000 lidí. Náklad bude nicméně zpočátku 10 000 ks.
Hlavní zdroj příjmů bude z předplatného, noviny však nebude šířit pošta, nýbrž místní agenti novin. Připravila
Zuzana Sklenářová
Sokołske listy 2002, č. 2 (SN 5. 4.)
referují o 20. budyšínském turnaji v
odbíjené o pohár Domowiny. Dále je v nich vzpomínka na Jurije Šrama, horlivého
hráče kopané v poválečných letech. Dvěma obrázky je připomenuto založení
první pražské sokolské jednoty M. Tyršema J. Fügnerem v r. 1862. J-a
K osudu
Lužických Srbů
Národní osvobození 25. 4.
Tak zní
název článku Tamary Wagnerové, který otiskl 25. 4. čtrnáctideník
Svazu bojovníků za svobodu Národní
osvobození. Pisatelka v něm upozorňuje, že v době,
kdy desetitisíce Čechů podepisují protesty proti rušení
lužickosrbských škol a snižování vládního příspěvku
na podporu kulturním organizacím, se o odboj Lužických Srbů
začala
zajímat i elita našeho národa - účastníci domácího i zahraničního
západního i východního odboje. Článek komentuje perzekuci a věznění
Lužických Srbů za nacizmu a zmiňuje se i o osudech jednotlivců,
jako byl básník Jurij Chěžka a Marko Šleca z Budyšína, který se
v zajetí přihlásil do československé armády ve Velké Británii.
Informace, získané z vojenských archivů, podotýká T. Wagnerová, nejsou známy
ani v Lužici, a dodává, že na ně reagovali i odbojáři
- J. Vodička a generál Šanovec, známý z bojů o
Tobruk. J-a
SN 25. 4. 2002
otiskly medailon Josefa Bicana od M.
Krawce. zs
Sokołske
listy 2002, č. 3 (SN 7. 6.)
otiskují
pojednání M. Krawce o založení a dějinách Sokola (1862). 84letý Mikławš
Nawka vzpomíná na své působení v lužickosrbském Sokole. Mikławš
Krawc napsal nekrolog o Ceciliji Nawkec a Achim Kowar recenzuje Terminologiji
za předmjet
SPORT (autor Jan Hrjehor). J-a
1000 let Budyšína – historie a současnost Lužice
Britské listy 26. 4. 2002
Internetový list Britské listy přinesl článek Štěpána Kotrby 1000 let Budyšína –
historie a současnost Lužice. Článek stručně uvádí čtenáře do dějin Lužických Srbů, představuje lužickosrbský jazyk, některé lidové tradice, připomíná některé české a slovenské osobnosti, které se zajímaly o Lužické Srby, i některá slavná jména lužickosrbská,
autor neopomněl ani Lužický seminář. Obšírněji se věnuje dějinám Domowiny. Pod heslem Společnost přátel Lužice najdeme pestřejší informační salát (celá tato pasáž se patrně vyhnula závěrečné redakci textu...): velmi strohou zmínku o této organizaci, zato však
medailonky některých novodobých pracovníků v této sféře; nejvíce prostoru je věnováno F. Vydrovi, zato stejně dlouhý odstavec pod jménem Z. Boháče obsahuje ve skutečnosti až na dva první řádky exkurs o českých časopisech zaměřených na Lužici. Je důležitá i zmínka o lužickosrbském gymnasiu v severních Čechách. Dále tu
najdeme výčet některých současných spisovatelů, básníků a dalších umělců, informaci o Srbském museu, seznam lužickosrbských periodik, on-line
slovníky a učebnice, chytré odkazy na konci nás nasměrují na stránky Domowiny, Załožby, města Budyšína a Institutu sorabistiky v Lipsku. Článek doprovází řada pěkných
ilustrativních fotografií. Text sice obsahuje některé drobné nepřesnosti (Landratsamt asi nebude Městský úřad, lutkové – označení jako hlídači podzemních pokladů – jsou malý lid bydlící pod zemí a poklady pro ně nejsou nijak
typické), leccos by tu ještě mohlo být, ale jinak je potěšitelným a poutavým příspěvkem k propagaci Lužických Srbů i v mediálním prostředí, které většina z nás pravděpodobně tak často nesleduje.
Zuzana Sklenářová
pozn. redakce: Článek je doplněn dvěma fotogaleriemi s necelou stovkou fotografií, jejichž valná část pochází z květnové valné hromady
Maćici srbské. Celý článek lze vyhledat v archivu listu.
Objektiv
ČT 2 30. 6. 2002
10:00
Poslední červnové vydání magazínu zahraničních zajímavostí přineslo reportáž Petra Podaného, kde informuje o současné lužické situaci a hovoří s některými lužickosrbskými představiteli. rč
Na cestě
ČRo 6 RSE 1. 7. 2002
20:10
Jeden z pořadů v novém
schématu ČRo 6 Na cestě hostil tentokrát reportéra a zpravodaje ČT v Berlíně Petra Podaného. Tématem, o které se Podaný dlouhodobě zajímá, jsou právě Lužičtí Srbové. Obecný
rozhovor byl prokládán citacemi z knihy Františka Vydry a posléze
rozhovorem s autorem samým, který krátce představil česko-lužické styky. (Dovoluji si upozornit na chybu, kterou občas František Vydra
uvádí: Společnost přátel Lužice není totožná se Sdružením přátel Lužice, sekcí to Společnosti Národního muzea.) Petr Podaný zdvořile kritizoval postoj českých oficiálních míst k uzavření školy v Chrósćicích. Padla slova jako velmi vlažně, zdvořilý zájem a vyjádření pochopení (které koneckonců stále vyjadřuje i saský ministr
školství a kultury Matthias Rössler!). Minulé reportáže měl Podaný dle
vlastních slov problém vůbec dostat do vysílání ČT. Reportáž čekala na odvysílání tři až čtyři týdny. Při své návštěvě v Lužici se ministr Kavan lužickosrbské otázce vyhnul přes naléhání právě Podaného. Reportáž
ČT však nakonec
spustila vlnu zájmu dalších médií. Je škoda, že stanice, která se Lužickým Srbům v poslední
době relativně často věnuje, možná brzy
(nejdříve 30. 9.) ukončí své
vysílání. rč
Lužická hudba v Českém rozhlase
ČRo 3 Vltava červenec 2002
V červenci 2002 zazněla tato
hudba na stanici Vltava (VKV asi 104 m) čtyřikrát, a
to v pondělí v 9 hod. ráno v
pořadu Rondo, pro nějž z pozoruhodných nahrávek CD
vybírá Rafael Brom. Týdeník Rozhlas věnoval vysílání lužickosrbské
hudby zvláštní rubriku, v níž R. Brom informuje zasvěceně a dost
podrobně o příslušných skladatelích a jejich dílech. Mohla jsem
vyslechnout jen poslední z pořadů - část oratoria Srbská svatba a Jaro z osmidílného cyklu Roční doby
od K. A. Kocora (* 1822, tedy jen o 2 roky dříve než B. Smetana). Autorem
literární předlohy byl básník H.
Zejler. Slovem poutavě provázela harfistka Symfonického orchestru Českého
rozhlasu Lydie Henychová, provdaná za Lužického Srba Hanuše Härtela. Byl to osvěžující
zážitek v tomto tropickém vedru. Jana Nováková
ČRo 2 Praha
Mirek Kovářík reprízoval v pořadu Zelené peří na stanici Českého rozhlasu 2 Praha 18. 7. 2002 v 2133 hod. lužickosrbkou poezii v překladu
Radka Čermáka a Zuzany Sklenářové. Pořad byl
upraven jako „inspirativní“ letní verze. J-a
Svědectví
Ředitelka pražské pobočky Goethova institutu reagovala na zářijový dopis předsedy SČL Richarda Bígla a
na jejich prosincovou schůzku, jíž se zúčastnil též předseda SdPL Josef Ladra. Přetiskujeme elektronickou variantu jejího
dopisu.
V Praze dne 3. dubna
Věc: Otevřený dopis s prosbou o podporu lužickosrbského školství
Vážení pánové,
úvodem mého dopisu bych Vám chtěla co nejsrdečněji poděkovat za náš dlouhý
a důkladný rozhovor,
který se uskutečnil v prostorách Goethe-Institutu v Praze. Myslím si také, že
bylo velice dobré, že se tohoto rozhovoru mohla zúčastnit a obsahově k němu přispět má kolegyně, paní Elisabeth Macan, vedoucí oddělení knihovny v našem institutu, která dlouhá léta žila
v Budyšíně a zná tamější poměry z vlastní zkušenosti.
Ještě jednou bych chtěla zdůraznit, že plně chápeme Vaše obavy co se týče zachování lužickosrbských škol popř. tříd, v nichž se vyučuje lužická srbština, jazyk existující již celá století, a které přinášejí a poskytují
této významné menšině možnost jazykového a kulturního rozvoje. Z tohoto hlediska také
podporujeme iniciativu předanou Saskému spolkovému sněmu Radou pro lužickosrbské záležitosti, která se snaží dosáhnout pětileté výjimky pro
síť lužickosrbských
škol. Dovolte mi ale vzhledem k celkově složité situaci, kdy se v důsledku značného úbytku žáků, zejména na venkově, zavírají i ostatní školy a ti, jichž se to týká, se musí podřizovat z toho
vyplývajícím restrukturalizačním opatřením, připomenout, že se jedná o všeobecný problém, který však v případě lužickosrbské
menšiny musí být nesporně vyřešen co nejšetrněji a nejpečlivěji způsobem akceptovatelným pro všechny strany. My zde, v německém kulturním
institutu, bychom Vám tímto chtěli vyjádřit naše naprosté sympatie, neboť jedním z nejvznešenějších poslání naší každodenní práce, ať se jedná o kulturní či jazykovou práci nebo knihovnictví, je zasazovat se za práva menšin a
za lidská práva vůbec.
Závěrem bych chtěla ještě jednou zopakovat nabídku, kterou jsem Vám učinila ústně již při našem setkání:
náš Institut je připraven společně s Vámi připravit a uskutečnit projekty – především v literární a divadelní oblasti, ale i obecně. Rádi Vám tedy
budeme k dispozici jako partner Vašich projektů, např. Dnů lužickosrbské
kultury, které se v Praze již uskutečnily v roce 1994.
Tímto bych se s Vámi chtěla rozloučit a zároveň se velice
omlouvám, že odpovídám tak pozdě. Další zpoždění sebou patrně přinese překlad do češtiny, neboť jste mě požádali o takový text, který byste mohli publikovat ve Vašich
tiskovinách.
Srdečně Vás zdraví
Ute Gräfin Baudissin
Zápis z VI. valné hromady Spolku
česko-lužického
místo:
Neveklov, úmrtiště Jana Ćěsly, sborovna základní školy
čas: sobota osmého června
2002, 15 – 19 hodin
přítomni (s uvedením dosavadních funkcí): předseda Richard Bígl, členové
výboru Radek Čermák, Giuseppe Maiello, Radek Mikula, člen
revisní komise Štěpán Mairovský, členové Hanuš Härtel, Petr
Kaleta, Jiří Mudra.
hosti:
poslanec Parlamentu České republiky Jaromír
Kohlíček (KSČM), předseda SdPL při SNM Josef Ladra, příznivec
Spolku Miloš Malec, mimořádná studentka slavistiky Анна Недолужко (FF UK).
Shromáždění členové
sestavili a schválili program schůze, který byl v jejím průběhu ještě
upravován.
Valná hromada vyslechla předsedovu
zprávu o činnosti SČL za minulé volební období. R. Bígl vyzdvihl zejména uspořádání tří
protestních shromáždění – na obhajobu Rogowa a chrósćické
školy před německým velvyslanectvím v letech 2000 a 2001 a
neoficiálního, avšak nejvěhlasnějšího, při loňské
návštěvě německého kancléře v Liberci.
Pokladník Petr Sikora poslal valné hromadě zprávu
o peněžním hospodaření, kterou přečetl J.
Mudra. Nemaje času na její kontrolu byl Š. Mairovský pověřen
hromadou, aby svou revisní zprávu doručil
redakci Česko-lužického věstníku. Schválí ji příští
výborová schůze. Valná hromada žádá, aby peněžní
zpráva napříště obsahovala vyúčtování jednotlivých akcí, na příklad
autobusového zájezdu.
Za člena byl přijat
Vlastimil Sedlák z Litovle. Proti byl G. Maiello
s odůvodněním, že činnost Spolku je nutno co nejdříve ukončit.
R. Mikula rozdal účastníkům čtyřstránkový
„Testament”, v němž se vyjádřil k přítomným problémům česko-lužického hnutí.
V diskusi o slučování SČL
s SdPL při SNM a nedávno oživenou
Společností přátel Lužice (SPL) zdůraznil J. Ladra nutnost
integrace s tím, že si současně nemůžeme
dovolit přerušit spojení se Společností Národního musea. R. Čermák
navrhl, aby SČL zatím vstoupil do SPL jako kolektivní člen. H.
Härtel navrhl svolat ke konci roku valnou
hromadu, jež by Spolek řádně zlikvidovala. Debata byla vzrušená, mnozí se přihlásili
vícekrát o slovo a musili čekati, než na ně přijde řada.
Před volbou nového vedení Spolku
R. Bígl pravil, že před více než týdnem seznámil elektronickou poštou dosavadní výborníky, že pro příští volební období již na
žádnou funkci ve výboru SČL nebude kandidovati. I místopředseda Zdeněk
Valenta předem oznámil, že nekandiduje. V krátké rozpravě,
v níž převážil konstruktivní tón, byla postavena jednotná kandidátka. Ve snaze o jednotlivou volbu činovníků byli
dva členové přehlasováni. Pro kandidátku hlasovalo šest, dva se zdrželi. Zvolení činovníci: předseda –
R. Čermák; místopředseda – H. Härtel; pokladník –
P. Sikora; vedoucí redaktor spolkového měsíčníku – Zuzana Sklenářová; knihovník – R. Bígl; archivář – Z.
Sklenářová; revisní komisaři – P. Kaleta, J. Mudra;
výborníci (kromě předsedy, místopředsedy a pokladníka) – Š.
Mairovský, Z. Sklenářová, Petr Svoboda, Jaroslav Valenta.
Valná hromada žádá výbor, aby zajistil
konání valné hromady, která rozhodne o vplynutí SČL
do SPL k 31. XII. 2002. (pro hlasovalo
všech osm)
Poměrem 5 pro - 2 se zdrželi bylo
schváleno též usnesení: Redakce Česko-lužického věstníku
je na požádání povinna zveřejnit stanovisko Spolku. (návrh
R. Mikuly)
Propadl návrh téhož, aby redakční rada
rozhodovala o svém složení a obsazení funkce šéfredaktora, jehož by valná
hromada pouze potvrzovala (pro navrhovatel – 4 proti – 1 se zdržel).
R. Bígl navrhl, aby nad rámec stanov někdo soustavně
spravoval spolkové stránky na Internetu a
e-mailovou konferenci. Úkolu se ujal M. Malec, jenž pracuje jako správce sítě. Do
konce roku se budou webové strany rozvíjeti textově, po
sloučení s SPL také obrazově. Přístupová
práva předá R. Bígl novému správci po návratu z nemocnice.
Konferencí si Spolek připomene
27. listopadu sté výročí narození Vladimíra Zmeškala.
Vyhotovil: Richard Bígl Ověřil: Radek Čermák
Dopisy
Německá demokratická republika - první a poslední stát polabských Slovanů?
Lubomír Jaroš
Mnohý ze čtenářů mi jistě potvrdí, že mezi východními
a západními Němci jsou rozdíly.
Pokud budu mluvit za sebe, jako dítě jsem ponejprv tuto diferenci zachytával v rozmanitých výrocích dospělých na adresu obou
částí dnes spojeného
národa. Tehdy ze srovnání vycházeli
lépe západní - určitě pro jejich vyšší
životní standardy, ale nepochybně též proto, že byli za železnou oponou a tudíž zakázaným ovocem. Východní Němci naproti tomu byli vnímáni a
ostatně jsou vnímáni tak dodnes jako echtovně němečtí nejen pro svoji hlučnost a jakousi vojáckost ve vystupování, ale snad i proto, že tak
vnímáni být chtějí. Koneckonců si stačilo přečíst nápisy na jejich výrobcích:
Made in GDR /zhotoveno v Germánské demokratické republice/. Poznatky
tohoto druhu jsem dlouho přijímal jen jako fakt,
nezamýšlel jsem se nad nimi, tak jako se nepozastavujeme nad modrou oblohou či stromy v lese. Až
o mnoho let později jsem si vše začínal dávat dohromady, mj. i
díky studiu pramenů či knih s historickou tematikou. Na prvním místě bych tu rád
uvedl Reisebuch der DDR, knihu, v níž -překvapivě - bylo na několika místech kromě stručně uvedených slovanských dějin zmíněna též původní slovanská jména /např. i u nedaleké Žitavy, která přitom němcuje již dobrou polovinu tisíciletí/. Další literaturou mi byly Dějiny Německa, vydané počátkem devadesátých
let dvacátého století v české mutaci. Zde jsem pro změnu nenašel o polabských Slovanech, kteří se podle odhadů podíleli nejméně z jedné třetiny na genezi německého národa, ani zmínku. Připadlo mi, jako by se autor bál samotné myšlenky na slovanský původ dnešních Němců. Pak se mozaika začala sama od sebe
skládat jako ty ledové kry v Andersenově pohádce. Začínal jsem chápat, proč mají na webu u Zerbstu čili Serbiště nebo také Červiště uvedeno, že
Boleslav Chrabrý odvedl odtud všechny lidi pryč /a proto zde musí žít toliko potomci čistokrevných Germánů/, že germánské kmeny všechny
Slovany z dnešního východoněmeckého prostoru vytlačili /ale kam?/, že nacisté považovali Srby za slovansky mluvící Němce a že na první pohled slovanská jména odvozují z
germánštiny jako třeba v případě mého rodného Hrádku nad Nisou.
Informací přibývalo i z protipólu. Kupříkladu mne nemálo udivilo, že zmínění lužičtí Srbové dokázali obhájit dědictví po předcích o takovém počtu lidí. Také jsem se dozvěděl, že krátce po válce zavřeli Sověti jednu
dolnosrbskou aktivistku -prý šíření nacionalismu. Ale proč? Vždyť sovětská nadvláda se
mohla upevnit mnohem snadněji prostřednictvím rodem i jazykem blízkého národa, který tu navíc má od nepaměti domovské právo.
Že by v zájmu jakési třídní solidarity? A s poraženým národem? Rozpaky nad postupem
osvoboditelů od fašismu padly ve chvíli, kdy se mi do rukou dostaly mapy někdejší slovanské
kolonizace na východních území Německa. Překvapivé na nich bylo to, do jaké míry se slovanská expanze shodovala
svým rozsahem s pozdějším teritoriem NDR. Na severu
u moře Obodrité
/Bodrci/, pod nimi Lutici a nejjižněji, v širokém pásu až k řece Žulavě /Sále/, se táhli Srbové.
Co z toho vyvozuji? Především se
domnívám, že sovětská vláda v čele se Stalinem brala při svých úvahách o poválečném uspořádání Evropy v potaz i tyto historické okolnosti - nejdříve při stanovování demarkační linie a později při dělení Německa. Chtěla ve své zóně šířit nejen nové učení, ale též vrátit
potomkům polabských Slovanů formou NDR
vládu nad jejich vlastí. Zavřela srbskou
aktivistku, aby první křehké krůčky k uskutečnění tohoto vyššího cíle v rozvrácené a poražené zemi nebyly ohroženy.
Neodhadla však, do jaké míry poznamenala staletí „německé“ výchovy
mysli zdejších lidí. Zvláště pak v odporu a
pohrdání ke všemu slovanskému. Nepochopila,
že pravnuci Polabanů už dávno pohřbili své předky, a to podruhé a definitivně. Že se k němectví budou hlásit o to více, oč méně si budou jisti svým původem.
I když...
I když nedávno přišla do mojí lékárny rodina z
Lipska, která nejen že uměla česky, ale na otázku, zda vědí, že Lipsko je původně glomačské, vzrušeně odpověděla:
Ano!
Letopis
Prof. dr.
sc. Helmut Faska oslavil 70. narozeniny
Helmut Faska patří
k té poměrně početné skupině
Lužických Srbů, kteří po skončení
války v r.1945 přešli na školy do severních Čech a z nichž se
potom v mnoha případech staly vedoucí osobnosti lužickosrbského života ve vědě,
umění,
politice. Oslavenec se narodil 8. 4. 1932 ve Wuježku pod Čornobohom,
tehdy ještě z velké části lužickosrbském. Hned po válce v r.
1945 začal studovat na Staškově spolkovém lužickosrbském reálném
gymnáziu Ústřední matice školské (v České Lípě, od r. 1947 ve Varnsdorfu, nakonec v
Liberci). Gymnaziální studium ukončil s třídou prvních maturantů v
Budyšíně na Lužickosrbské rozšířené vyšší škole v r.
1951. Po dvouletém učitelském působení
na téže škole vystudoval sorabistiku a polonistiku na univerzitě v
Lipsku a vzdělání si prohloubil jednoročním studiem
slavistiky na Lomonosovově univerzitě v
Moskvě. Nastoupil pak vědeckou dráhu v Institutu za serbski
ludospyt, tam působil nepřetržitě (i po změně
tohoto pracoviště 1991 na Serbski institut) až do odchodu do důchodu v r. 1997.
Faskovo dílo je neobyčejně
významné, rozsáhlé a přínosné a bude zajisté podrobně
hodnoceno ve vědeckých časopisech. Na tomto místě
bych se však chtěl zmínit aspoň o třech jeho stěžejních
pracích. Od počátku svého působení v budyšínském Institutu
oslavenec pracoval (s Fridem Michałkem a později i Helmutem Jenčem
na Lužickosrbském jazykovém atlase (Serbski rěčny atlas) a dovedl ho
ke zdárnému konci v r. 1996. Atlas má 15 svazků (4516 stran).
Metodou jazykového zeměpisu
zachycuje současný stav lužickosrbských nářečí
v Horní i Dolní Lužici ve všech jazykových rovinách (hláskosloví historické i
současné, tvarosloví, skladbu, slovní zásobu). Největší
podíl ze tří autorů na něm měl
oslavenec. Tímto dílem se lužickosrbská jazykověda projevuje jako
rovnocenná mezi slavistickými pracemi ostatních slovanských národů.
(Pro zajímavost si připomeňme, že český
jazykový atlas vychází teprve v době přítomné.) Dílo je
významné i tím, že poslouží jako východisko při komparatistických studiích slavistických vůbec.-
Druhou velkou prací Faskovou je mluvnice horní lužické srbštiny přítomnosti
- tvarosloví z r.1981 (Gramatika hornjoserbskeje spisowneje rěče
přitomnosće
- Morfologija, 882 s.) Přihlíží i k nářečím,
ke skladbě a stylistice. Toto dílo se stalo každodenní příruční
knihou pracovníků, kteří se zabývají lužickou srbštinou aktivně.
- Třetí velkou prací je Serbšćina, vydaná v
Opolí 1998 (337 s.) jako jeden ze svazků
rozsáhlého díla o poválečném vývoji slovanských jazyků
(Najnowsze dzieje języków
słowiańskich). Redaktorem (a také autorem některých
pojednání) byl H. Faska. - V posledních letech před důchodem
zastával i odpovědné místo ředitele vědeckého
pracoviště, právě v době, kdy se měnil
Institut za serbski ludospyt na Serbski institut. - O propagaci lužickosrbského
jazyka a sorabistiky se zasloužil i jako ředitel a organizátor vysokoškolských
sorabistických prázdninových kurzů v Budyšině.
- Náš dík mu náleží i za ochotné konzultace i zahraničním
zájemcům o obor, kteří se na něj
obracejí s prosbou o radu.
H. Faska však není jen kabinetní vědec,
který se nezúčastní současného národního dění.
O tom svědčí nejen množství vědeckých
pojednání v odborných časopisech (Lětopis,
Slavia aj.), ale i články v časopisech populárně-vědeckých (Serbska šula, Rozhlad, Protyka aj.) i
autorská spoluúčast na některých učebnicích.
Ani ve veřejném životě však není jeho činnost
bezvýznamná (byl např. řadu let županem
Domowiny župy Budyšin).
Do dalších let přejeme
profesoru Faskovi pevné zdraví, aby
mohl z nepřeberné studnice svých znalostí poskytovat svému národu další
poučení o jeho mateřském jazyce.
Jiří
Mudra
Zemřela Margita Heinrichowa
11. května zemřela ve věku nedožitých 68 let po těžké nemoci význačná dolnolužická spisovatelka Margita Heinrichowa. Narodila se 18.5.1934
jako M. Krawcojc, vychodila školu a po válce pracovala na rodinném statku. Přes maminku, která
pečovala o vše srbské,
se dostala k M. Lažkému a tak k práci národní. Po přímluvě známých u jejích
rodičů mohla navštěvovat srbskou
lidovou univerzitu v Chrósćicích, pak pracovala v Domowině, pro Nowy Casnik a rozhlas. Podle vzoru Wylema Bjera se dala i na
psaní. Její prvotinou byla rozhlasová hra Maja
a Liza, této, a dalším hrám (nejen svým), propůjčovala i svůj hlas. Rozhlasu zůstala věrná až do smrti.
Jako spisovatelka vyšla ve známost povídkami v Pratyjích a zvláště pak sbírkou Ta wońkotata nazyma. Její povídky byly velmi oblíbeny pro čistý jazyk a lidové vyjadřování (na toto téma psal diplomovou práci i předseda SČL R. Bígl), jejím
velkým přínosem pro
dolnosrbštinu byly i spontánně vymýšlené neologizmy.
U její rakve pronesl předseda dolnosrbské
jazykové komise M. Starosta tato slova: „…Smjerś M. Heinrichoweje
zawostajijo běły flak w procowanju wo dobry a bogaty dolnoserbski słowoskład, kotaryž
njedajo se wěcej wupołniś. Z njeju smy zgubili profilowanu znajarku serbskeje rěcy. Jo to była jeja
mamina rěc. Wona jo ju derbnuła wot mamy a stareje mamy, jo sebje ju wotsłuchała
wot wejsanarjow…a sebje ju cystu a njewobliwowanu wobchowała až do końca…“ Svému manželovi, malíři Walteru Heinrichovi, byla životní oporou a dobrou ženou, často ho doprovázela
na procházkách v Tšawnicce a Goramśici a „…což
jo won z wuměłskim wockom wiźeł a ze sćotku a barwu na papjeru pśinjasł, jo won do nejrědnjejšych serbskich słowow składła a napisała…” Poslední odpočinek nalezla na hřbitově v Žylově. Čest její památce! jv (NC 21)
Před sto lety se
narodil Wylem Bjero
Mezi nepočetnými
dolnolužickosrbsými spisovateli po 2. světové válce náleží významné místo Wylemu
Bjerovi. Narodil se 4. 9. 1902 v Drjejcích u Picně.
V letech 1916-1922 vystudoval učitelský seminář v
Nové Cale a potom prošel různými zaměstnáními,
1928-1945 byl učitelem v
Bórkowech a jako voják na frontě. Po válce pracoval na obecním úřadě v
Bórkowech, k učitelskému povolání se pro nemoc (souchotiny) vrátit nemohl.
Stal se redaktorem Nowého casnika, do něhož už předtím přispíval.
Tehdy teprve se mohlo rozvinout jeho spisovatelské nadání. Psal kratší
prozaické útvary, prozrazující okouzlení dolnolužickou přírodou
a zájem o lidi. Zobrazoval i denní trampoty a nesnáze obyvatel, při čemž
bývá poplatný tehdejší době. Vyšly mu dvě
knížky Mjazka a Wjaska pod golu. Podílel se
(částečně i
jako autor) na vydání knížky dolnosrbského lidového humoru Surowa štrofa. Přeložil
řadu
děl,
zejména z horní lužické srbštiny (např. Měrćina
Nowaka-Njechorńského) a napsal na 200 rozhlasových krátkých her a pořadů.
Záslužná je zejména jeho práce redaktora Noweho casniku a Pratyje. W. Bjero byl
přívětivý
a ochotný pomoci návštěvníkům. Vzpomínám, jak
nám, skupince českých studentů cyklistů, zprostředkoval
dovolení tábořit ve stanech na soukromé louce. Zemřel
26. 8. 1988. J-a
Zápisník
Vážení čtenáři!
Společnost přátel Lužice
Československá společnost přátel Lužice –
–
Associatiom Tchécoslovaque des
Amis de la Lusace
v Praze
založena roku 1907, obnovena roku 1990,
připravuje
sympozium na počest Vladimíra
Zmeškala 27. listopadu 2002.
Společnost přátel Lužice ve spolupráci
s Domowinou a dalšími organizacemi připravuje výroční sorabistické sympozium ke stým narozeninám sorabisty a poválečného předsedy SPL
Vladimíra Zmeškala.
Konání: 27. listopadu 2002 v Praze na
Filozofické fakultě UK
Vítáme zájemce o referát, který bude pak otištěn ve Zmeškalově sborníku. Tématy jsou: především Vladimír Zmeškal a jeho dílo, případně biografické příspěvky jeho současníků, dále 95 let od založení Čěsko-łužiskoserbského towarstwa Adolf Černý, 70 let
od vzniku Společnosti přátel Lužice, 50 let od úmrtí Adolfa Černého, 60 let
od zastřelení bratří Pátů, 70 let od narození Zdeňka Boháče, případně 90 let od
založení Domowiny.
Rozsah příspěvku je omezen na 20 normostran.
Večerním programem pak bude vzpomínkový pořad a občerstvení.
…………………………………………………………………………………………………………
Předběžná
zpráva o hospodaření
Spolku česko-lužického
za rok 2001
Příjmy. V pokladně
bylo z minulého roku 5 249,80; na běžném
účtu
7 567; dary a dotace 57 674,06; ostatní
(úroky aj.) 1 579,67; předplatné
27 889; členské příspěvky
4 470. Příjmy celkem 91
612,73.
Výdaje (tisk aj.) 27 454;
režie 13 266,80; ostatní (bankovní poplatky, tištění
retrográdu 49 453,30. Výdaje celkem 90 174,10. Zůstatek
na rok 2002 1 438,63 Kč.
Podle
telefonického sdělení
pokladníka ing. Petra Sikory zapsal J. Mudra
…………………………………………………………………………………………………………
Podzimní sled akcí Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea
v úterý 17. září v 18 hodin v Národním muzeu
uslyšíme přednášku na téma
Václav Hanka a Lužičtí
Srbové
ve středu 23. října
v 18 hodin v Národním muzeu se uskuteční přednáška
k 50. výročí úmrtí
Adolfa Černého Adolf Černý (Jan Rokyta) ve světle dopisů od Arnošta Muky
ve středu 27. listopadu v 18 hodin v Národním muzeu se
uskuteční večer ke stému výročí narození Vladimíra Zmeškala, který bude
navazovat na výroční
sorabistické sympozium na FF UK
…………………………………………………………………………………………………………
Toto číslo bylo opožděno
v důsledku povodní a
následných záchranných prací, kterých se účastnila redakce i vedení Spolku.