O Lužici v Londýnì

Podle diplomové práce Miroslavy Lorencové »Václav Hanka a Lužičtí Srbové« přeložila Z. Sklenářová. Báseň bude recitována na Večeru SdPL věnovaném Václavu Hankovi.

Lužický seminář ve vodě

Jiří Mudra

Tato památná budova (vybudovaná na náklady lužickosrbských kněží bratří M. N. a J. J. Šimonů dokončená r.1728 podle projektu K. I. Dienzenhofera, byla majetkem budyšínského děkanství), která sloužila po 200 let lužickosrbským studentům, nezůstala ušetřena zaplavení při letošní povodni. V přízemí budovy byla umístěna v bývalém refektáři a přilehlé velké místnostii Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze. Povodeň přišla tak rychle, že už nebylo možné knihy přestěhovat do vyšších pater. Situace je tím složitější, že budova Lužického semináře nyní podle rozhodnutí soudu patří Ministerstvu školství, tělesné výchovy a mládeže ČR a užívá jí Centrum pro studium vysokého školství (ale i nadace Tempus a Sokrates). To, ve snaze uchránit budovu (nedávno na velké náklady opravenou a technicky zmodernizovanou) před zloději, dovoluje přístup jen několika málo pověřeným lidem, a to jen v době pracovní, pak se zapíná poplachové zařízení. Kromě toho se v přítomné době provádí výměna elektrického vedení v celé budově, počínaje horními poschodími (tam pracují zedníci a jiní řemeslníci, osazují se nové dveře atd.), a úředníci Centra se přestěhovali dočasně do obou místností v přízemí, takže knihovna byla zcela nepřístupná.

V úterý 13. 8. odpoledne už byla policií uzavřena ulice Mostecká, Letenská, Josefská a ovšem i Míšeňská a U Lužického semináře. Teprve v pondělí 19. 8. bylo konečně možné dostat se do Lužického semináře a započít se záchranou. Toho dne přijela i pomoc ze Serbského institutu v Budyšíně (vedoucí Lužickosrbské ústřední knihovny a Lužickosrbského kulturního archivu dr.Franc Šěn, knihovnice Anet Brězanec, Hana Róža Šafratowa a Pětš Jahn). Přivezli zvláštní umělohmotné sáčky na knihy aj. pomůcky. Záchranné práce tuze spěchaly, protože už druhý den po opadnutí vody se na knihách (zejména starých, vázaných v kůži) objevovala plíseň, vysoká až 2cm. Přitom bylo nutno knihy nasáklé vodou z polic doslova páčit. Staré knihy (např. bible z r. 1728 aj.) budyšínské knihovnice s naší pomocí balily do sáčků a ukládaly do pytlů, pak je odváželi svým autem (a svými auty také inž. Ladra, inž. Härtel a G. Maiello) do mrazíren do Mochova, kde počkají, až je bude možné restaurovat. Novější knihy a noviny takto poničené jsme musili vyhodit, nebylo dost kapacit na jejich záchranu. Takto byly do pátku 23. 8. vystěhovány všechny tiskoviny, rukopisy, fotografie, obrazy. Velkou bronzovou bystu Adolfa Černého od Fr. Bílka naštěstí nedlouho předtím přijalo do úschovy Národní muzeum.

Pro knihy z vyšších přihrádek, na něž voda nedosáhla, a které zůstaly suché, nám poskytla dočasný útulek knihovna Katolické teologické fakulty KU. Při stěhování nahonem se knihy přeházely a bude stát obrovské úsilí je znovu seřadit.

Od pondělka 26. 8. byl pak vystěhováván cennější nábytek (zejména zasedací i psací stůl a skříně, které snad bude možné opravit) do bývalého cirkusového zimoviště v Horních Počernicích, kde je nyní depozitář Národního muzea. Čalouněné židle už předtím Centrum vystěhovalo do svého archivu a tam byly povodní úplně zničeny. Některé skříně na knihy byly vodou natolik poškozeny, že nebylo možné je zachránit. Prolužické spolky a přátele Lužických Srbů čeká v blízké budoucnosti tvrdá, namáhavá mravenčí práce a starosti, co bude dál. A peníze nejsou. V této bídě však potěšila všestranná ochota jakkoli pomoci. Řada členů (i mladých, kteří se teprve nedávno začali seznamovat s lužickosrbskou problematikou), ale i jiných přátel Lužických Srbů přišla pomáhat, z vlastní iniciativy, aniž je kdo volal. Pomáhali stěhovat, svými styky a znalostmi opatřili útočiště pro knihy i nábytek, někteří obětovali část dovolené, dali k dispozici auto. Za všechny nechť jsou jmenováni aspoň tito: PhDr. Josef Bartoň, Radek Čermák, ing. arch. Hanuš Härtl, Mgr. Karel Jirásek, ing. Josef Ladra, Bc. Petr Ledvina, Jozef Mach, Dr. Giuseppe Maillelo, Štěpán Mairovský, Radek Mikula, Mgr. Zuzana Sklenářová, Mgr. Petr Svoboda, doc. PhDr. Leoš Šatava, CSc., a další. (Promiňte, prosím, že si na všechna jména nevzpomenu.)

Malá odbočka do minulosti

Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze vznikla jednak z knihovny, kterou si postupem doby vytvářel spolek lužickosrbských chovanců Lužického semináře (to byl internát pro studenty bohosloví a gymnazisty, kteří studovali v Praze) Serbowka, založený v r. 1846, jednak ze sorabik knihovny Lužického semináře. Tuto (tj. pozdější Hórnikovu) knihovnu spravoval od r. 1890 některý lužickosrbský student, byla umístěna odděleně od knihovny Lužického semináře a měla svůj katalog. Knihovnu takto uspořádal Michał Šewčik (1870-1903), měla na 800 svazků. Za 1. války a po zrušení Lužického semináře 1922 byla zanedbána. Knihovny se r. 1926 ujal Česko-lužický spolek „Adolf Černý“ (později přejmenovaný na Společnost přátel Lužice, SPL). Trvalo delší dobu, než pro ni našel vhodnou místnost. Knihy byly roztříděny, české, slovanské a německé knihy všeobecného obsahu byly poslány do Budyšína Matici lužickosrbské pro její knihovnu. Knihy lužickosrbské a sorabistické byly ponechány v Praze a katalogizovány. Knihovna byla dále doplňována, brožované knihy svázány, pro knihovnu přijato označení Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze. Československo-lužický spolek „Adolf Černý“ odevzdal všechny své knihy Hórnikově knihovně a knihovnu neustále doplňoval. Nadšení a obětavost členů vyjádřil Vladimír Zmeškal těmito slovy: Knihovna patří do budovy Lužického semináře, kde by vedle knihovny byla čítárna a studovna, konferenční sál pro schůzky a hodiny lužických studentů a jejich přátel, lužické muzeum atd., aby budova Lužického semináře stala se nadále střediskem lužického života v Praze a všech akcí ve prospěch Lužice. K uskutečnění tohoto programu je ovšem největší vůle, ale třeba ještě mnoho práce i peněz, aby mohl se státi skutkem. Za součinnosti naší s lužickými činiteli jistě toto nutné dílo se podaří, aby pro příští generace zachráněn byl odkaz bratří Šimonů. [Podrobněji viz Vladimír Zmeškal, Hórnikova lužická knihovna v Praze. S úvodem a popisem knih. - Praha 1931, 193 s.]

Pohromou pro knihovnu byla okupace. Němci odvezli knihy i rukopisy do Budyšína. Po válce se sice většina z nich vrátila do Prahy, ale leccos chybí. Knihovna se dále rozrůstala o nové knihy, darované budyšínským nakladatelstvím Domowina, a také o dary knih novějších i starších od členů (J. Mach), z pozůstalostí zemřelých členů (např. A. Černého, Fryce Latka z Nowé Wsi pla Picnja, A. Frinty, J. Petra, B. Šretrové aj.). Tyto poválečné přírůstky byly umístěny v druhé místnosti, nebyly ještě zkatalogizovány. Dlouholetý předseda Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea PhDr. Zdeněk Boháč, CSc., počítal s tím, ža až bude v důchodu, knihy sepíše, sestaví seznam a katalog vydá tiskem. Smrt mu však zabránila tuto práci započít.

A přišla pohroma další - povodeň ...

fotky Štěpán Kotrba

noviny

Z domova

Střed Evropy okolo roku 1000

Pod tímto názvem probíhala od letošního března do června výstava ve Starém královském paláci na Pražském hradě. Projekt Rady Evropy spojil nejvýznamnější české, maďarské, německé, polské a slovenské muzejní instituce, které zde představily své exponáty k danému období. Autoři na několika panelech připomněli i dějiny Polabských a Pobaltských Slovanů, jména jednotlivých kmenů, na mapě územní rozsah osídlení a podali základní informaci o jejich původním předkřesťanském náboženství.Exponátům vévodila kopie známé náhrobní desky knížete Tezlava se Svantovítovým rohem v rukou z Rujany. Výstava byla hojně navštívena i školní mládeží. Vladislav Veselý

Z Horní Lužice

Prázdninový kurz v Budyšíně

Letos od 15. července do 1. srpna se opět jako každé dva roky konal již třináctý ferialny kurs za serbsku rěč a kulturu pod vedením Dr. France Šěna. Zúčastnilo se ho 47 kurzistů z 19 zemí světa, z toho 10 “recidivistů”. Jmenovitě: z Německa, Velké Británie, Francie, Švýcarska, Itálie, Rakouska, Česka, Slovenska, Slovinska, Jugoslávie, Makedonie, Bulharska, Ukrajiny, Ruska, Finska, Číny, Taiwanu, USA a Kanady. Byli to studenti, laičtí příznivci Lužice i vysokoškolští pedagogové. Opět přijel mj. sorabista Doc. Sergej S. Skorvid z Moskvy, Dr. Markus Giger z FF UK, Milan Žitný z univerzity v Kolíně nad Rýnem a laureát ceny za překlady z češtiny do mateřské finštiny přítel Srbů Eero Balk. Valná část z nich si osvojovala základy lužické srbštiny. Denní program účastníka kurzu byl vskutku obsažný. Po snídani následovala ranní přednáška o hláskosloví, tvarosloví a skladbě. Od devíti hodin probíhala lektorská cvičení, naše skupina byla pod vedením dr. Sonji Wölkové. V poledne jsme vyslechli některou z přednášek a po obědě běžel odpolední a večerní program.

V přednáškovém sledu dominovala řada přednášek o vývoji lužickosrbského školství a školské politiky jako nástroje germanizace i národního uvědomění. Z dalších přednášek kupř. M. Elikowské-Winklerové o Šule za dolnoserbsku rěc a kulturu a dr. M. Wałdy o demografickém vývoji v katolické Lužici. Pod karabáčem statistiky zde leckterému nadšenci zatrnulo. Počet nově narozených dětí v lužickosrbských rodinách rapidně klesá a snižuje se i možnost užívání srbštiny na veřejnosti. Odpadla příležitost k rozhovoru na autobusové zastávce a většinou i v obchodě.

V neděli 21. července jsme na budyšínské střelnici zhlédli a vyslechli velkolepou show Měrćina Weclicha věnovanou Krabatovi se sedmi desítkami účinkujících. Jeho skladby interpretovali mimo jeho samého Monika Klesec, skupina MY, pěvkyně Tanja Donatec se Stefanem Nowakem ad. Na pódiu se střídaly taneční i hudební soubory. Téhož dne jsem navštívil premiérové představení nové lužickosrbské hry v Němsko-serbském ludowém dźiwadle, o kterém budeme ještě obšírně informovat.

Ve čtvrtek 25. července jsme se účastnili literárního večera ve Smolerjec kniharnji. Ze svých (nej)novějších děl přečetla ukázku současná nejprogresivnější spisovatelka Měrka Mětowa, dále šéfredaktorka Rozhladu Jěwa-Marja Čornakec a nejvýznačnější(vynikající) básník Kito Lorenc, pořad uváděl Franc Šěn. V publiku poslouchali další literární osobnosti: Róža Domašcyna, Dorothea Šołćina, Ludmila Budarjowa a také Katka Andersec.

V sobotu 27. července jsme se rozdělili na dvě skupiny. Vázán příslibem stal jsem se součástí skupiny, která navštívila ateliér malířky a knižní grafičky Iris Brankačkové. Ukázal nám svůj poslední cyklus úchvatných abstraktních krajinomaleb. Vedle Róži Domašcyny je další současnou umělkyní, která vytváří elitní tvorbu. Druhá skupina byla nadšena z návštěvy u Jurije Brězana v Horním Hajnku a poté u manželů Budarových, kde jim Beno Budar přečetl ukázky ze své tvorby.

Na konci kurzu ještě Jurij Łušćanski z Domowiny zorganizoval výlet do muzea Měrćina Nowaka-Njechorńského v jeho rodném domku Njechorni. Dozvěděli jsme se o dobrých i špatných stránkách Nowakova působení i o nešťastných poměrech v jeho rodině. Výletu se účastnila také varšavská sorabistka Kinga Kijo, která se Nowakem dlouhodobě zabývá a napsala o něm i diplomovou práci.

Předposlední večer jsme navštívili v Radworu předsedu Domowiny Jana Nuka. Zazpíval nám sbor Meja. Odpoledne téhož dne byli vybraní kurzisté pozváni do Serbských nowin. Seznámili jsme se s prací redakce. Na rozdíl od většiny ostatních deníků Serbske nowiny nepřetiskují agenturní zpravodajství. Rozhovor s návštěvníky měl vyjít v tomto deníku.

Absolvovali jsme tři výlety. V Slepjanské oblasti jsme navštívili zrušenou jazykovou školu na zámku v Minakale, znalec lužickosrbské přírody Měrćin Šenk nám udělal krátkou přednášku, předtím jsme se však zúčastnili katolické mše Pawoła Kmjeće ve farním kostele Zdźěr. Odpoledne jsme se v domě Hanze Njepily setkali se souborem Kantorki a básnířka Róža Šenkarjowa připravila o písmáku Njepilovi pořad.

V katolické Lužici jsme navštívili klášter Pančicy-Kukow s lužickosrbskou průvodkyní, hradiště ve Wotrowě a obecní hospodu v Njebjelčicích. Tam jsme měli příležitost ochutnat lužickosrbské svatební jídlo křen s hovězím masem. Po večeři jsme zhlédli představení Dawk nježenjencow ochotnické skupiny Bratrowstwo. Někteří kurzisté již text hry znali, poněvadž byla předmětem podvečerních literárních čtení. V pozdní večer pro nás ještě organizátoři připravili lužickosrbskou diskotéku s lužickosrbským DJem, kde jsme praktikovali naučené tance.

Velmi zajímavý byl výlet do Dolní Lužice. Dokonce i američtí účastníci byli šokováni znovupostavením hradiště v Raduši. Celé hradiště s fasádou, která má napodobovat původní dřevěné kůly spárované hlínou obklopuje simulace vodního příkopu napájená volně pohozenou hadicí. Hradiště je menší, má železobetonovou kontrukci, uvnitř částečně odkrytou a prosklenou v místech, kde je restaurace. Uvnitř zdi má vzniknout archeologické muzeum, tedy nejen expozice tohoto slovanského hradiště. Na horní zeď vede ocelová konstrukce schodiště, pokračuje ocelovým zábradlím, které je na vnějším obvodě zakryto dřevěnými rohožemi. V areálu se pořádají koncerty, my jsme měli příležitost vidět část vystoupení německého technopopového zpěváka s parními efekty. Výlet Blaty na loďkách. Návštěva chotěbuzské těžební jámy. Večerní vystoupení skupiny Judahej s ukázkou dolnolužických zvyků.

O průběhu kurzu denně informovaly Serbske nowiny.

Na konci kurzu nebylo nespokojeného účastníka. Nezbývá než poděkovat Dr. Franci Šěnovi za téměř čtyřiadvacetihodinové nasazení, díky kterému nebylo chvíle, kdy bychom se nudili, a všem lektorům a přednášejícím za obohacení znalostí, v neposlední řadě i za stipendium, poskytnuté studentům ze zemí na východ od Lužice, bez kterého bych nemohl obohatit svoji knihovnu o nejnovější lužickosrbské přírůstky a následně překlady z lužické srbštiny Česko-lužický věstník.

Ze všech návštěv lidí a míst jsem získal silný dojem, že nedochází ke změně v lužickosrbské esenci, nýbrž v substanci. To původní srbské tedy v Lužici stále zůstává přítomno. Třebaže nositelů jazyka a kultury ubývá, nevyprazdňuje se její význam a stále se objevují noví lidé ochotní na řetěz navazovat dalším článkem (například literáti), což je důležité, jinak by kultura zanikla.

Radek Čermák

Atmosféru kurzu pěkně shrnuje písnička, jejíž slova složila pro rozlučovací večírek Dr. Sonja Wölkowa na nápěv písně Jutře budźe sobota:

Jutře budźe po kursu,

wšitcy domoj pojědu.

Serbsce smy jow wuknyli,

wjele nowoh´ zhonili.

Wjeski tež smy zeznali,

z busom po nich jězdźili.

Dźiwadło nam hrajachu

rjanu bursku kekliju.

Hdyž pak piwo skazać chcychmy,

pinčnicu z tym nastróžichmy.

Serbsce ničo njemóže,

wšak Serb tež němsce nawuknje.

Fotky Radek s sebou!!!!!!!!!!!!!(skupinová fotografie)

Místopředseda vlády Grégr v srbské Lužici

12. a 13. července navštívil vicepremiér vlády ČR Miroslav Grégr Lužické Srby. Poté, co v restauraci Wjelbik poobědval s předsedou Domowiny Janem Nukem. Ten premiéru Grégrovi mj. vysvětlil význam pražského Lužického semináře pro Lužické Srby. Grégr přislíbil pokus o řešení situace. Grégr navštívil také pomník Cyrila a Metoděje, Chrósćicy, Pančicy, účastnil se 11. mezinárodní obecní slavnosti v Njebjelčicích. Tam se setkal i s předsedou saského zemského sněmu Erichem Iltgenem ad. V sobotu se setkal ještě s budyšínským starostou Peterem Hessem. Starosta upozornil Grégra na nízký podíl Saska na obchodu s Českem. Grégr pozval budyšínské zástupce na návštěvu českého parlamentu. I když to byly jeho poslední dva dny ve funkci, vyzve i novou vládu k podpoře Srbů. (SN 12. 7., 15. 7., NC 20. 7.) rč

Kamjencký okresní rada Andrea Fischerová přechází od 22. září na místo saského státního sekretáře ministerstva hospodářství a práce. Ponechává si funkci okresní předsedkyně CDU. O její nástupkyni rozhodnou volby. (SN 26. 6. 2002) rč

Dźiwadło Hornja łužica-Delnja Šleska bude od počátku příštího roku nástupcem divadel v Budyšíně, Zhořelci a Žitavě a Nové lužické filharmonie. Nová instituce údajně bude nabízet šest lužickosrbských inscenací ročně, z toho jednu až dvě dolnosrbsky. (SN 24. 6.) rč

Zástupci Domowiny v Praze

Předseda Domowiny Jan Nuk a další zástupci Lužických Srbů se setkali s náměstkem českého ministra zahraničí Rudolfem Jindrákem, který v té době zastupoval ministra Kavana. Schůzka trvala půldruhé hodiny. Jednalo se o podpoře lužickosrbských žáků a studentů, budoucnosti Lužického semináře, odhalení pomníku nebo pamětní desky Jakubu Bartovi Ćišinskému a dalších námětech. Delegace se setkala i s vedoucím Ústavu slavistických a východoevropských studií Tomášem Glancem a senátorem za KDU-ČSL Josefem Kaňou. (SN 27. 6.) rč

Další ves bude odbagrována

Za 15 let bude odbagrována část obce Trjebin zvaná Za Goru. Obyvatelé souhlasí, proto ani Domowina nebude vyvíjet žádnou protiaktivitu. (SN 17. 7.) rč

Z Dolní Lužice

Braniborský předseda vlády Manfred Stolpe (SPD) odstoupil. Jako důvod uvedl nutnou generační výměnu. Jeho odchodu lituje Fryco Kšamaŕ z chotěbuzského Serbského domu odchodu lituje. Upozornil, že Stolpe jednou ročně navštívil Serbski dom a diskutoval se Srby o jejich problémech. Při otevření Serbského muzeje v Chotěbuzi dokonce Stolpe prohlásil, že každý Branibor má i lužickosrbské předky. Také Bjarnat Renč, který má na chotěbuzském městském úřadě na starost lužickosrbské záležitosti upozorňuje kupř. na Stolpeho přínos ke vzniku Lužickosrbského zákona v Braniborsku. Nástupcem Stolpeho se stal postupimský primátor Matthias Platzek (SPD). (SN 24. 6. 2002) rč

V Łakomé proběhla od 28. do 30. června 12. obecní slavnost. Zúčastnili se jí především mladí lidé, kteří se do vsi, dnes součásti Chotěbuze, přistěhovali, aby podpořili místních obyvatele proti odbagrování vsi a chráněné přírody kolem. Na slavnost přišli i Jurij Koch z dolnosrbského vysílání ORB a poslanec spolkového sněmu Christian Ströbele. Součástí happeningu byla představení, diskuse, představení masivních dřevěných skulptur, které vytvořili łakomští a polští umělci. Postavili také nový dřevěný dům. Obec má být postupně likvidována v letech 2003-5, aby se na jejím místě mohlo v roce 2009 dobývat uhlí. Chotěbuzská těžební jáma se stále přibližuje. (NC 20. 7.) rč

fotky! (sochy, jak jdou, vlevo nahoře shromáždění)

Mladý teolog Steffen Tuschling, t.č. doktorand v Lužickosrbském ústavu, přednášel 26.června (o dějinách dolnosrbských mší v Berlíně. Přednáška se konala v prostorách farnosti Českých bratrů v tzv. české vesnici Rixdorf ve čtvrti Neukölln. (PB č.7) mrak

Budoucnost budovy základní školy (srjedźna šula) v Chrósćicích

Chrósćický starosta Maćij Brycka je přesvědčen, že tamější školu udržet nelze. Pro využití budovy, která nadále zůstane majetkem obce, by mohl být projekt, vypracovaný Jazykovým střediskem (Rěčny centrum) WITAJ: v budově zřídit školu v přírodě. Podnět k tomu dala Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud). Kromě toho by se tam konaly také intenzivní kurzy lužické srbštiny pro dospělé, jakož i účelové nebo zájmové kurzy např. pro rodiče, kteří posílají děti do skupin WITAJ, pro další vzdělávání odborných učitelů nebo zaměstnanců ve veřejné službě. (SN 9. 8. 2002) J-a

Z ciziny

Januš Dobruška, poslanec polské selské strany interpeloval polského premiéra Leszka Millera ve věci Lužických Srbů. Vznesl dotaz, jak vidí polská vláda současnou situaci Srbů a jak jim může pomoci. Poukazoval přitom na českou pomoc při boji o lužickosrbské školství. Další dotazy se týkali nečinnosti při odbagrování Rogowa a studia Srbů na polských univerzitách. (NC 20. 7.) rč

Knihy

O Lužici v Londýně

Dlouho jsem se domníval, že mám dost dobře zásobenou knihovnu publikací s lužickosrbskou tematikou. Nedávno mě však překvapil p. Chudoba, který se chystá k trvalému pobytu v domově důchodců, a proto ve svém bytě provádí “generální úklid”. Je si vědom, že si může vzít pouze omezené množství věcí. Zřejmě se v mladším věku zajímal o nejmenší slovanský národ, dozvěděl se o mém zájmu o Lužické Srby a přinesl mi brožuru vydanou v roce 1944 v Londýně. Jmenuje se prostě LUŽIČTÍ SRBOVÉ a jde vlastně o přednášku někdejšího poslance Josefa (Jožky) Davida.

Tuto publikaci, na jejíž titulní stránce je mapka Horní a Dolní Lužice, vydal Československý výbor pro slovanskou vzájemnost, což byla instituce podporovaná naší exilovou vládou. Autorem úvodu je Josef Hejret, kniha začíná básní Jakuba Ćišinského Chraň srbský lid. Do textu přednášky jsou zařazeny úryvky z poezie Handrije Zejlera a na posledních stránkách jsou otištěny v českém překladu verše Mata Kósyka a Józefa Nowaka.

Publikace obsahuje značné množství základních faktů z lužickosrbské historie. Není jistě překvapující, že text je silně ovlivněn pochopitelnou euforií, způsobenou blížící se porážkou fašizmu. Autor upřímně věří, že konečně nastane doba pro svobodný rozvoj Srbů.

Tímto optimistickým duchem jsou rovněž ovlivněny i první české poválečné publikace (Maštálko, Kapitán, Zmeškal a další).. František Vydra

pozn .red. Kdo má o knihu zájem, může získat od redakce druhé vydání z roku 1946 za cenu poštovného. Dále máme k dispozici Lužickou otázku Adolfa Černého, Boži woheń Mikławše Andrického a mapy Lužice z roku 1945. Několik výtisků jsme objevili při evakuaci Hórnikovy knihovny.

Odjinud

Svatopluk Pastyřík, Onomastický pohled na lužickosrbské pranostiky

Slavia 71, 2002, s. 173-177

Spisovatel si všímá literárního druhu, kterému se dosud věnovalo poměrně málo pozornosti. Srovnává pranostiky lužickosrbské a české (popřípadě v jiných jazycích) a naznačuje, že na tomto poli zbývá ještě mnoho prozkoumat. Jeho pojednání by mohlo inspirovat leckterého posluchače sorabistiky nebo slavistiky k výběru tématu pro magisterskou práci. J-a

K pojednání JUDr. J. Lebedy, Život, sorabistické dílo a metoda práce Josefa Páty

ČLV 2002, s. 44-51

Klady: Po úvodu, čtenářům výstižně přibližujícím poměry v české kultuře a společnosti v době Pátova mládí se uvádí jeho podrobný životopis. V kapitole Metoda vědecké sorabistické práce je dobré hodnocení a nový pohled na problematiku.

Nedostatky: V kapitole Sorabistické dílo se autor důkladněji zmiňuje o rozsáhlejších a závažnějších Pátových pracích, některé bibliografické údaje přejímá z bibliografie J. Měrćinka z r. 1937 (proč právě odtud?), odkazy k nim však nejsou dost zřetelné. Dále autor uvádí Frintovu bibliografii z r. 1959 a srovnává s příslušným heslem u M. Kudělky a Zd. Šimečka (Česko-slovenské práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů. z r. 1972). Autor však nezná nejnovější a nejdůkladnější Pátovu bibliografii Jan Petr - Milena Tylová, Josef Páta. - Univerzita Karlova, Praha 1990, 255 s. s 1943 položkami a s výborným hodnocením J. Páty z pera Jana Petra (s. 3-24). - V pojednání je i řada autorových překlepů (v závorkách uvádím správný tvar) , např.:

s. 49, ř. 14 zdola (nápady)..., vyžadovali si součinnosti (vyžadovaly)

ř. 2 zdola Otakarem Vočadlo (Vočadlem)

ř. 1 Taszycky (Taszycki)

ř. 4 aby na základy ... mohli navázat desítky vědců (mohly)

ř. 17 ve všech sorabistických pracech (pracích)

Jiří Mudra

Lužici zvoní hrana

Týden č. 26

*Časopis Týden (č. 26) otiskl článek Petra Podaného Lužici zvoní hrana. Na dvou stranách, ilustrovaný fotografiemi (mj. z naší přílohy!) a mapkou Lužice, hovoří především o současné situaci v Lužici, vrací se k Chrósćické vzpouře a nechává promlouvat lužickosrbské pracovníky o ohrožení jejich mateřského jazyka a celého národa. Upozorňuje také na kritickou nevědomost Němců o jejich slovanských spoluobčanech. Čtenáři v článku našli pro orientaci také to nejdůležitější z lužickosrbských dějin. Je třeba ocenit, že autor se nesoustředil na obecně známé “turistické zajímavosti”, ale snažil se seriózně zachytit těžiště existenčních problémů lužickosrbského etnika; chvályhodné je i to, že (na rozdíl od řady jiných českých novin a časopisů) uvádí jména míst a osob až na výjimky v jejich správné lužickosrbské podobě. – Vážnou výhradu vyslovuje náš čtenář František Truxa z Jablonce nad Nisou v dopise, jímž nás na tento článek upozornil: pozastavuje se nad celkovým vyzněním textu, které považuje za velmi negativně laděný. Zdůrazňování kritické situace (podtitul článku zní Němečtí Slované jsou na vymření) podle jeho názoru zachování národa nepomůže. zs

Časopis Nový Prostor č. 95

(13. 5. 2002) věnoval v rubrice Retroprostor celou jednu stránku Lužici: ze Světozoru z r. 1923 přetiskl pět žánrových fotografií z dolnolužických Blat (“Babička jedoucí na trh s vejci”, Doprava ledu ze Sprévy” aj.) i s průvodním textem, který upozorňoval na tehdy plánovanou regulaci Sprévy i na národnostní útisk v Lužici. zs

Młodźina 14. 6. 2002

Pod názvem 1000 let Budyšína – 1500 let Srbů otiskuje červnové vydání přílohy SN Młodźina výsledky průzkumu, který vypracovali Stefan Cuška, Marek Tmelka, Daniel Bětmar a Jurij Šiman. Na otázku Co se vám vybaví, když se řekne Budyšín? odpovídají respondenti ze 40 % staré město, z 28 % věže, z 20 % domov a z 12 % něco negativního. Druhou otázku Co víte o Srbech? zodpovídá 21 % dotazovaných všechno, 35 % hlavní fakta, 10 % vím, že existují a 34 % nic. rč

Sokołske listy 2002 č. 4

vzpomínají na pražský všesokolský slet 1932, na vystoupení lužickosrbských sokolů. M. Krawc pojednává o dějinách sokolské jednoty ve Wulkém Ćisku a o zápisech wendenabteilunga o něm. J-a

Lužickosrbská hudba na vlnách ještě „předpovodňové“ Vltavy

12. 8. 2002 ČRo 3 Vltava

12. 8. 2002 zazněla na stanici Český rozhlas 3 - Vltava tato díla: Bože, buď mi milostiv od K. A. Kocora, Otčenáš od Bjarnata Krawce a Kohout od jeho vnuka Jana Rawpa, jehož žena Lubina Holanec, vynikající varhanice, zesnula bohužel v mladém věku. Na nahrávce CD účinkovali: Ludmila Vernerová - soprán, Lydie Henychová, provdaná za Lužičana Hanuše Härtela, která též vede sbor Naši pěvci a je harfenistkou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, varhaník Lukáš Vendl a Státní filharmonie Brno s dirigentem Janem Chlebníčkem (který působil mnoho let v Budyšíně). Pořad provázela zasvěceně slovem Lydie Härtelová za režijní spolupráce Rafaela Broma. Jana Nováková

Svědectví

Dopis předsedy Domowiny českým přátelům Lužice

DOMOWINA

Zwězk Łužyskich Serbow – Zwjazk Łužiskich Serbow z. t.

Bund Lausitzer Sorben e. V.

Sdružení přátel Lužice

předsyda ing. Josef Ladra

ladra@fsv.cvut.cz

Spolek česko-lužický

předsyda Radek Čermák

cermak.radek@centrum.cz

Budyšin, dnja 4. septembra 2002

Česćenaj knjezaj Ladra a Čermako, lubi přećeljo,

njewjedro a wulka woda je bohužel tež wulki dźěl Čěskeje Republiki potrjechiło a zrudźeni smy powodźenje Prahi a wosebje Maleje strony wobkedźbować dyrbjeli. Powodźeny běše tež Serbski seminar a we nim zaměstnjena Hórnikowa biblioteka.

Historisce wuznamna Hórnikowa biblioteka je najwobšěrniša a tak najhódniša kniharnja sorabistiki zwonka Łužicy.

Wutrobnje so wšitkim, kotřiž su při wuchowanju knihow a kniharnje na wšelakore wašnje pomhali, dźakuju.

Michał Hórnik a wjele druhich Serbow, je přez generacije w stolicy Čěskeje republiki studowało a sej słowjanske wědomje přiswojiło.

Chcemy so dale našeho herbstwa hódni wopokazać a wšo činić, zo by serbska biblioteka na historiskim městnje w Serbskim seminarje w Praze zawostała.

Prošu Was, zo byšće nas w našim prócowanju podpěrowali.

W tutym zwisku dźakuju so wutrobnje nawodnistwu a zamołwitym w Ministerstwje šulstwa ČR a Narodneho muzeja w Praze, zo su nam tole hač dotal zmóžnili.

W mjenje Zwjazkoweho předsydstwa Domowiny

podp. Jan Nuk

předsyda

PS: W blišim času so jednaćel Domowiny pola Was přizjewi, zo by so termin rozmołwy dla dalšeho postupowanja postajił.

Připojujeme se k poděkování všem dobrovolníkům, kteří při záchranných pracích v Hórnikově knihovně pomáhali. Jmenovitě Serbskému institutu za pomoc při přepravě a třídění knih, mochovským mrazírnám za poskytnuté místo v mrazících boxech a Katolické teologické fakultě za prostor, kde mohou být dočasně uskladněny suché knihy.

Společnost přátel Lužice

.pět volných řádků na poděkování Petra Svobody

Valná hromada Domowiny

Domowina konala 8. (31. 3. 2001) a 9. (23. 3. 2002) valnou hromadu. Na 8. valné hromadě byly přijaty nové stanovy, na 9. program pro práci v nejbližších letech. Otiskujeme zde nejdůležitější body nových stanov a mírně zkráceně program.

Wustawki Domowiny - Zwjazka Łužiskich Serbow z. t.

Jméno: Domowina - Zwjazk Łužiskich Serbow z. t. / Zwězk Łužyskich Serbow z. t.

Odznak: na červeném pozadí tři stříbrné lípové lístky, vyrůstající z kmene s osmi kořeny.

Vlajka: modro-červeno-bílá

Sídlo: Budyšin

Domowina je zapsána do seznamu spolků

Cíl a úkoly: Domowina je politicky nezávislý a samostatný svaz Lužických Srbů a vrcholný svaz lužickosrbských spolků Horní a Dolní Lužice. (Členy mohou být fyzické i právnické osoby, usazené v lužickosrbském sídelním prostoru, které uznávají stanovy Domowiny. Fyzickým členem Domowiny je každý příslušník spolku, který se přihlásil do Domowiny. Spolky Lužických Srbů mimo Lužici, popřípadě spolky přátel Lužických Srbů mohou do Domowiny vstoupit jako členové přidružení.) Činnost Domowiny řídí tyto orgány: valná hromada, svazové předsednictvo, prezidium, revizní komise, smírčí komise. Jednací jazyk je lužická srbština (odůvodněné výjimky jsou možné). - Domowina zastupuje zájmy lužickosrbského národa. Je právní dědičkou Domowiny - Svazu Lužických Srbů. Hlásí se k svobodnému demokratickému řádu..

Usiluje o zachování a rozvoj, podporu a rozšiřování jazyka, kultury a tradic lužickosrbského národa, národního uvědomění, pospolitosti Lužických Srb a jejich sepětí s vlastí. Sjednocuje a podporuje Lužické Srby a lužickosrbské spolky v jejich národním působení, zastupuje lužickosrbské zájmy na veřejnosti vůči parlamentům, institucím a úřadům na úrovni obcí, okresů, zemí, státu i na mezinárodním poli. Usiluje dále o právní uspořádání ochrany a podpory národních menšin v Německu a o dodržování příslušných zákonných ustanovení a mezinárodních úmluv. Podporuje toleranci a porozumění mezi lužickosrbským a německým národem a jejich rovnoprávnost. Udržuje přátelské styky se slovanskými národy, národními menšinami a mezinárodními sdruženími národních menšin.

Program Domowiny - Zwjazka Łužiskich Serbow z. t.

I. Předsłowo

Lužičtí Srbové mají 1400leté dějiny. Po staletí byli národně potlačováni. Minulým státním útvarům se však nepodařilo lužickosrbskému národu uloupit a udusit jeho životní vůli a přesvědčení o lepší budoucnosti. V době národního útlaku, neustále se zostřujícího na počátku 20. století, založili národně uvědomělí vlastenci v r. 1912 Domowinu jako Svaz lužickosrbských spolků. Tímto statečným krokem se podařilo sjednotit národní síly do společného obranného boje. Založení Domowiny se stalo v našich dlouhých dějinách vynikající událost.

1933 nastoupil vládu německý nacionální socializmus. Nedíval se na Lužické Srby jen jako na rasově méněcenné, ale jako na lid bez dějin a kultury a tak s nimi také jednal. Nakonec byla 1937 Domowina a všechny projevy lužickosrbského života zakázány. Historický den 8. května 1945 přinesl i Lužickým Srbům vysvobození ze jha německého fašizmu a záchranu z jisté národní smrti. Zejména nacionální socializmus zasadil lužickosrbské národní substanci hluboké rány. Tím bylo národní vědomí dále dušeno a pocit národní méněcennosti rostl.

Obnovení Domowiny 10. května 1945 a její rychlý růst svědčí o vůli Lužických Srbů k životu a o jejich touze po demokratických poměrech. To byla a je rozhodující podmínka pro další trvání a budoucnost Lužických Srbů. Už v prvních poválečných letech a po založení NDR byly vytvořeny právní a institucionální podmínky pro národní vývoj Lužických Srbů. Domowina se vyvinula ve všeobecně uznávanou mluvčí zájmů lužickosrbského národa. Při uskutečňování státní národnostní politiky za daných podmínek a možností usilovala, aby se přihlíželo k národní svébytnosti Lužických Srbů.

Po společenském převratě 1989/90 se celkové a tím i právní postavení Lužických Srbů změnilo ve stejné míře, jako tomu bylo u všech občanů nových spolkových zemí v Německu. Za podmínek tržního hospodářství a svobodného demokratického řádu jsou specifická národní práva Lužických Srbů v zemích Sasku a Braniborsku zabezpečena zákonem. Při jejich uskutečňováni potřebujeme podporu státu i obcí a opíráme se o pochopení, solidaritu a uznání německých spoluobyvatel.

Pro další budoucnost lužickosrbského národa má velký význam a je nutné zesílení vlastní odpovědnosti za národní vývoj a seberurčování, zejména na poli výchovy a kulturní politiky. Lužičtí Srbové se hlásí ke svým dějinám, ke svému jazyku, kultuře a tradicím.

II. Powšitkowne zasady

Domowina je politicky nezávislý a samostatný svaz Lužických Srbů a vrcholný svaz lužickosrbských spolků Horní, střední a Dolní Lužice. Svaz se cítí zodpovědný za další budoucnost lužickosrbského národa. Ve svém působení rozvíjí a podporuje veškeré úsilí, které se zaměřuje na zachování a obrození lužickosrbského národa. Věnuje pozornost šíření vědomostí o dějinách Lužických Srbů. Zachovává a rozvíjí osvědčené formy národní práce, stejně tak jako užívá pro svou činnost účinné nové možnosti, struktury a formy, které nejlépe slouží specifické jazykové situaci a celkovým národním zájmům. Lužickosrbské vědomí je rozhodující znak národní identity.

Domowina zastupuje národní zájmy a vůli lužickosrbského lidu v návaznosti právní dědičky Domowiny - Svazu Lužických Srbů. Hlásí se k svobodnému demokratickému základnímu řádu v SRN. Svým působením zvyšuje svou autoritu a své uznání mezi Lužickými Srby a ve veřejnosti.

Domowina je, nehledě na světový názor, vyznání víry, sociální stav nebo stáří, otevřena všem Lužickým Srbům. Jednota a společenství mezi Lužickými Srby Horní, střední Dolní Lužice se mají dále upeňovat. Přihlíží se k rovnoprávnému a rovnoměrnému vývoji všech složek národního života. Rovnoprávnost, rovnocennost, tolerance, pomoc a vzájemná podpora mezi Lužickými Srby jsou vůdčí principy ve svazové práci.

Domowina podporuje vzájemné porozumění, uznání a úctu mezi lužickosrbským a německým obyvatelstvem. Udržuje a rozšiřuje přátelské styky se slovanskými národy, s národními menšinami a mezinárodními spolky národních měnšin a zastupuje solidárně vzájemné zájmy.

Domowina působí k tomu, aby u věřících Lužických Srbů tvořilo náboženství a národnost pevný celek. Věřící obou křesťanských církví poctivým pěstováním náboženských obřadů přispívají tříbení a užívání lužickosrbského jazyka. Tím podporují zachování našich nábožensko-národních hodnot.

Domowina a v ní sjednocené spolky, sdružení, župy a skupiny považují za jeden ze svých základních úkolů získat pro národní práci lužickosrbskou mládež. Při tom je zapotřebí přihlížet k jejím zájmům a tvůrčím schopnostem při rozvíjení nynější pospolitosti a podporovat její iniciativu při vytváření vlastních forem lužickosrbské družnosti. Přijímáním mladých lidí do vedoucích zastupitelstev se podporuje jejich ochota přijmout spoluzodpovědnost.

Domowina usiluje o plné uskutečnění zákonných práv lužickosrbského národa a o další zabezpečení státní peněžní podpory, která zaručí potřeby pro zachování a rozvoj lužickosrbského jazyka, kultury, tradic a obyčejů Lužických Srbů. Budeme podporovat politické ustanovování Lužických Srbů na všech polích společenského života jako výraz jejich rovnoprávnosti.

Domowinu řídí svazové předsednictvo, které pracuje jako pevný a jednotný celek podle demokratických zásad. Ve vyjádřeních k orázkám národní práce je zaručena pluralita.

III. Těžiště činnosti

Obsah stanov a programu Domowiny jsou v souladu

1. Lužickosrbský jazyk

Lužickosrbský jazyk - hornolužický a dolnolužický - je ve své rozmanitosti nejdražší statek Lužických Srbů. Je důležitým znakem lužickosrbské identity. Je zapotřebí bojovat o plné uznání lužickosrbského jazyka ve veřejném životě. Zvládnutí, užívání a podpora lužickosrbského jazyka je v celém národním působení prioritní. S jeho užíváním v rodinách, v lužickosrbském společenství a ve veřejném životě roste jeho význam a vážnost. Na druhé straně se tím podporuje jeho zvládnutí, užívání a předávání budoucím pokolením. Nynější koncepce s opatřeními, podporujícími jazyk, se bude průběžně aktualizovat.

Od 1. ledna 2001 pracuje Jazykové středisko WITAJ v režii svazu. Základním jeho úkolem je udržení, učení a podporování lužickosrbského jazyka od jeslí a mateřské školky přes školu až k dospělým, jakož i rozvíjení hornolužické a dolnolužické srbštiny. Uskutečnění úkolů Jazykového střediska WITAJ vyžaduje podporu všech spolků, sdružení, žup a jednotlivců, sdružených v Domowině, jakož i Załožby za serbski lud (Nadace pro lužickosrbský národ) a institucí od ní podporovaných s přihlédnutím k jejich specifickým úkolům a možnostem. - Domowina podporuje vyškolení a další vzdělávání lužickosrbských učitelů, vychovatelů a učitelek mateřských škol.

Na nové koncepci dvojjazyčného vzdělávání na lužickosrbsko-německých školách, jehož cílem je aktivní dvojjazyčnost, se Domowina podílí, jeho uskutečňování kriticky sleduje a aktivně podporuje.

Výchova v rodině, příklad rodičů při uvědomělém užívání lužickosrbského jazyka a pěstování lužickosrbských tradic mají velký vliv na rozvoj národní identity dorůstajícího pokolení. Zvláštní pomoc při tom potřebují národnostně a jazykově smíšené a další zainteresované rodiny. Domowina usiluje společně s rodiči, s učitelkami mateřských škol, s vychovatelkami a vychovateli i s učitelkami a učiteli, jakož i s provozovateli vzdělávacích zařízení o zakotvení lužickosrbského jazyka ve všech lužickosrbských a dvojjazyčných učilištích. - Vzdělání mladé generace v mateřském jazyce má stěžejní význam. Lužickosrbské školy mají spoluzodpovědnost za rozvoj a upevňování národního vědomí školní mládeže.

2. Lužickosrbská kultura a umění

Kultura a umění jsou znakem živého národa a jeho tvůrčích schopností. Platí to plně i o lužickosrbské kultuře. Ta je součástí kultury evropské a světové. Kulturou a uměním je třeba podporovat vyjádření národní identity.

Podporu je zapotřebí věnovat i vytváření nových děl lužickosrbského umění všech žánrů a forem. Obzvláštní pozornost je nutno věnovat objevování, zachování a zpřístupnění zděděných kulturních hodnot. Cílevědoměji budeme podporovat lužickosrbské lidové umění, jakož i rozvoj kulturních a uměleckých talentů, zejména mládeže. Podporovat budeme i spolupráci mezi umělci z povolání a umělci lidovými.

Domowina bude věnovat větší pozornost zpřístupnění lužickosrbských kulturních hodnot všemu obyvatelstvu, zejména v lužickosrbském sídelním prostoru. K tomu se budou využívat i kulturní podniky a slavnosti ve vsích a v městských obytných čtvrtích. Lužickosrbské velké podniky, jako je mezinárodní lužickosrbský folklorní fetival v Chrósćicích, by se měly ještě více vyvinout na lidové slavnosti. Měly by přispívat k upevnění pospolitosti mezi Lužickými Srby a Němci celé Lužice.

Provozování, struktury a peněžní příprava lužickosrbských kulturních a vědeckých institucí musí odpovídat národním potřebám. Je třeba, aby všechny lužickosrbské instituce bez výjimky svými specifickými možnostmi inspirovaly národní práci. Je nutno vybudovat školu lužickosrbského jazyka a kultury.

Další rozvoj lužickosrbského jazyka, kultury a národního vědomí je nutno podporovat vědeckým bádáním na poli lužickosrbských dějin, jazyka, kultury i umění a využíváním příslušných badatelských výsledků a poznatků.

Lužickosrbské noviny, časopisy, literatura, lužickosrbské rozhlasové a televizní vysílání jsou důležitým nositelem, prostředníkem a umocňovatelem lužickosrbského jazyka a kultury. Mají informovat, vychovávat a bavit. I s jejich pomocí si Lužičtí Srbové vytvářejí a uvědomují svůj názor na národní a společenský život. Mají být obsahem pluralitní a náročné, formou přitažlivé a jazykově příkladné.

3. Hospodářství

V rámci regionálního a nadregionálního plánování rozvoje infrastruktury a hospodářství je nutno přihlížet k zájmům lužickosrbského národa. Sociální jistota a bezpečná životní perspektiva pro každého obyvatele Lužice je základní podminka pro zachování a rozvíjení luižickosrbského jazyka a kultury. - Domowina vědomě usiluje o zastoupení Lužických Srbů v příslušných rozhodujících zastupitelských sborech. Aktivní podporou a spoluprací na všech rovinách a projektech, které tomuto záměru slouží, vyjádříme nejlépe svou spoluodpovědnost.

Domowina usiluje o zachování lužickosrbského sídelního prostoru a podporuje boj obyvatelstva postiženého devastací. - Domowina se snaží o využívání všech podpůrných a kooperačních možností pro vytvoření vyškolovacích míst v lužickosrbských institucích, u řemeslníků a podnikatelů, jakož i v úřadech veřejné správy v Lužici.

Domowina podporuje rozvoj kulturní turistiky po celé Lužici. Uplatňuje přitom svůj vliv, aby součástí tohoto rozvoje byl všude lužickosrbský jazyk a kultura.

4. Společná práce s komunálními a státními představiteli

Zákonné uspořádání práv Lužických Srbů a fungující mechanizmy pro jejich prosazení a uskutečňování - zejména na okresní a obecní úrovni - to je existenční otázka lužickosrbského národa. Domowina žádá, aby byl do základního zákona SRN zapsán článek o menšinách, který v Německu zaručuje ochranu a podporu autochtonních menšin. V této věci postupuje jednotně s ostatními zástupci těchto menšin v Německu.

Domowina podporuje úsilí obou lužickosrbských radů u zemských sněmů Braniborska a Saska o ještě efektivnější spolupráci mezi zástupci parlamentů a vlád. Udržuje těsné pracovní spojení s lužickosrbskými poslanci v obou zemských, v okresních a obecních parlamentech a podporuje jejich úsilí uspořádat specifické lužickosrbské věci ve prospěch Lužických Srbů. Aby se bral ohled na lužickosrbské národní zájmy, Domowina navazuje a udržuje těsná spojení se všemi okresními zastupitelstvy a zemskými rady, s městskými radami v Chotěbuzi a Wojerecích, se starosty vesnic a měst a s obecními zastupitelstvy v lužickosrbském sídelním prostoru.

Předsednictva spolků, sdružení, žup a skupin, sjednocených v Domowině, se snaží při volbách do parlamentů všech úrovní získávat způsobilé Lužické Srby jako kandidáty na volební listiny stran a koaličních uskupení.

Domowina se uchází o status veřejnoprávní korporace.

5. Koordinace a integrace národního působení

Pro domowinské župy, její skupiny a jiné místní spolky je vesnice, obec, městský obvod nebo okres místem jejich činnosti. Tam mají hlavní pole působnosti. Organizují a podporují na svém území lužickosrbský společenský život a snaží se zahrnout do něho všechny Lužické Srby. Lužickosrbská kulturní střediska by se měla rozvíjet v župách. Nadregionální spolky a sdružení obohacují svým způsobem národní život a jsou spoluzodpovědné za národní práci.

Koordinace a integrace celonárodního působení jsou úkolem Svazového předsednictva Domowiny a jeho úřadu.

6. Mezinárodní vztahy.

Lužickosrbské spolky, sdružení, župy, skupiny a jednotlivci, jakož i instituce prohlubují vztahy k slovanským národům a tamějším kulturním celkům, sportzovním jednotám, institucím, také v rovině kultury, turistiky a hospodářství. - Lužičtí Srbové by měli být přesvědčivým přkladem, jak je možné uskutečnit globalizaci a rozšíření EU dvojjazyčností a vícejazyčností ve vzájemném a tolerantním ovzduší.

Domowina zastupuje zájmy Lužických Srbů, jakož i společné zájmy národních menšin a lidových skupin v mezinárodních organizacích. Účastní se aktivně práce v zstupitelstvech, která usilují o uspořádání práv národních menšin a lidových skupin

Tento program obsahuje cíle a těžiště národní práce na příští léta. Vyjadřuje společnou vůli členů, spojených ve vrcholném svazu. Spolky, sdružení, župy, skupiny, instituce a jednotlivci, jakož i Załožba za serbski lud ho uskutečňují podle svých možností. Přel. J-a.

Letopis

30. srpna 2002 zemřela PhDr. Miloslava Lorencová

Dr. M. Lorencová byla jedna z mála našich vystudovaných sorabistů. Skoro celý život pracovala v Národní knihovně, ale hlavním zájmem jí zůstala sorabistika a styky s Lužickými Srby. Od r 1945 byla členkou Společnosti přátel Lužice (od r. 1953 členkou výboru) a po jejím zrušení v 50. letech v Společnosti (přátel) Národního muzea ve Sboru (Sekci) pro lužickosrbskou kulturu, přeměněnou pak po převratě na Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea. Řadu let tam spravovala Hórnikovu knihovnu.

Miloslava Lorencová se narodila 1. 6. 1922 v Praze, dětství však prožila v Čáslavi.. Po maturitě se vrátila do Prahy a studovala na Státní knihovnické škole. Krátce pracovala v Knihovně technických vysokých škol. Po opětném otevření českých vysokých škol se zapsala na Filozofickou fakultu KU na studium slovanských literatur se zaměřením na sorabistiku. Studium završila doktorátem u prof. Antonína Frinty (a Mikławše Krječmara). Téma disertační práce znělo Václav Hanka a Lužičtí Srbové. Doktorátem však vědecká práce dr. Lorencové nekončí, napsala ještě řadu pojednání z oboru československo-lužickosrbských styků, literárních dějin, knihovnictví, věnovala se však i překládání a vydavatelství. Její bibliografie obsahuje na 27 položek.

Lužické Srby podporovala i ve společenském životě. Přednášela na členských večerech SPL i v Lužici, v r.1957 zorganizovala v Praze koncert oratoria Wojna a měr od Bj. Krawce a M. Nawky s účastí Hlaholu aj. Občas zajížděla do srbské Lužice (také na prázdninový vysokoškolský sorabistický kurz), zúčastňovala se velikonočních zájezdů na křižáky (naposled letos), demonstrací proti rušení lužickosrbských škol, letos zajela i na evangelický církevní den v Budyšíně.

Po převratu 1989, když po období stagnace nastaly možnosti spolkovou činnost opět oživit, znovu se vrhla do práce. Aktualizovala s pomocí Jozefa Macha Zmeškalův katalog (z r. 1931) Hórnikovy lužickosrbské knihovny. Přes vážnou chorobu v posledních dnech pomáhala pořádat knihy, které po povodni zůstaly suché a byly narychlo převezeny na náhradní místo, přičemž se pomíchaly. Ještě v pondělí 26. 8. tam rovnala knihy. Přitom jsme mluvili o dalším uspořádání knihovny, o katalogizaci přírůstků, které ještě u Zmeškala nejsou inventovány. Doktorka Lorencová zastávala nesmlouvavě názor, že Lužický seminář byl postaven za lužickosrbské peníze bratří Jurije Józefa a Měrćina Norberta Šimonů, a že tudíž Lužičtí Srbové mají právo užívat ho ve prospěch své kultury a národnosti. Po opravě místností v přízemí musí se tam Hórnikova knihovna opět vrátit. Jiné řešení nepřichází v úvahu. Mluvila velmi zaníceně a v rozhorlení byla ochotna osobně žádat o užívání Lužického semináře pro Hórnikovu knihovnu, třebas na místech nejvyšších, třebas u prezidenta. To bylo moje poslední setkání s dr. M. Lorencovou. Tato její nesmlouvavost a rozhodnost budiž pro nás odkazem a mementem.

V dr. M. Lorencové odešel erudovaný v oboru, obětavý a nadšený přítel Lužických Srbů.

Čest její památce.

Jiří Mudra

Poznámka: Podrobnější údaje najde čtenář v Rozhladu 1992, s. 347-349 a ve Zpravodaji Spolku česko-lužické mládeže 2, 1992, s. 75-77.

Před 400 léty zemřel Kaspar Peucer

(6. 1. 1525 Budyšín - 25. 9. 1602 Desava)

Lužičtí Srbové měli i v době humanizmu nadané a vzdělané muže, kteří zasahovali do veřejného života. V té době však nebylo v Lužici zvykem myslit na rozvoj lužickosrbského národa. Tak si vysvětlíme, že Caspar Peucerus (Kaspar Peuker), přestože si byl vědom příbuznosti slovanských jazyků, přestože češtinu považoval za spisovný jazyk Lužických Srbů a přestože udržoval styky s jednotou bratrskou a jejím biskupem Janem Blahoslavem (1523-1571), nepsal srbsky, ale jen latinsky. Vystudoval filologii, matematiku, astronomii a lékařství ve Wittenbergu a ve Frankfurtu nad Odrou a působil pak 1548-1574 jako univerzitní profesor ve Wittenbergu. Byl tam i poradcem Melanchthonovým pro slovanské styky, oženil se s jeho dcerou a stal se stoupencem názorů svého tchána. Tím se dostal do ideových rozporů s luterskou ortodoxií, a byl po jedenáct let vězněn saským kurfiřtem Augustem v pevnosti v Lipsku. Zanechal řadu latinských prací. J-a

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------literární příloha----

V Praze byl po válce čilý lužickosrbský život

Mikławš Krawc

Paní Marja Dyrlichowa vzpomíná.

Referent Domowiny Jurij Łušćanski mi nedávno ukázal fotografii, na které je velká skupina lidí, mezi nimi 23 žen v lužickosrbském katolickém kroji. V pozadí jsem poznal pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Na zadní straně fotografie je připsáno datum: 25. července 1945. Hned mi svitlo, že jde o dokument související s velkou demonstrací v českém hlavním městě předešlého dne. 60 000 lidí vyšlo do ulic “za svobodu Lužice a spravedlivé hranice OVĚŘ” (pod uvedeným heslem se manifestace připravovala a konala). Jurij Łušćanski mi prozradil, že obrázek má od paní Marje Dyrlichowé z Worklec a že ona byla při tom. Protože jsem o onom 25. červenci 1945 už něco věděl (a napsal jsem o tom například také do Serbské protyky na rok 1995 v článku “60 000 ludźi demonstrowaše za prawa Serbow”), rozhodl jsem se hned, že paní Dyrlichowou poprosím o další podrobnosti a možná i o další zkušenosti z jejího pobytu v Čechách – zjistil jsem totiž, že v sousední zemi žila po více než dvacet poválečných let. Ohlásil jsem se telefonicky ve Worklecích a byl jsem potěšen: paní Dyrlichowa hned svolila k rozhovoru.

Navečer pěkného dubnového dne stojím přede dveřmi bytu v někdejším učitelském domě na Sydlišćowym puću ve Worklecích. Po zazvonění mi otevřela čilá šedovlasá žena menší postavy a přátelsky mě zvala dál: dnes 79letá Marja Dyrlichowa. V obývacím pokoji má na stole rozložené velké množství fotografií – to je pro mne znamení, abych se hned začal vyptávat na hostitelčinu životní pouť a hlavně na její život v Praze. A paní Dyrlichowa začíná vyprávět.

“Narodila jsem se roku 1922 v Nowé Wjesce. Tady ve Worklecích jsem chodila do školy. Smutné bylo, že na konci války – 26. dubna 1945, to vím ještě přesně – vyhořel náš dům. A smutné také bylo, že náš otec zemřel 6. května, dva dny před koncem bojů. Na konci července jsem pak byla také na té manifestaci.” Prohlížíme si fotografie z pobytu v Praze. “Tady vzadu, ta čtvrtá zleva ve smutečním kroji, to jsem já.” A pak paní Dyrlichowa zkouší jmenovat řadu lidí ze skupiny. “Skoro všichni jsme byli z okolí Kamence. Na obrázku jsou ale také někteří, kteří bydleli v Praze nastálo, například novinář Jurij Wićaz nebo profesor Mikławš Krječmar. Na snímku jsou také někteří čeští přátelé, třeba Vladimír Zmeškal, Jindřich Černý nebo Jiří Heine.” Velmi se divím dobré paměti té 79leté ženy, která uvádí jméno za jménem: “Monika Šimanec, Hanka Kubankec, Monika Dórnikec, Hańža Lešawic, Lejna Čunkec, Hańža Čornakec, Marja Wałdźic, Hanka Skalic, Hańža Meškankowa, kantor Lipič a jeho manželka, Joachim Krječmar, Beno Hanski, Jan Kulink, Jan Zarjeńk, Beno Kurfürst, Feliks Hajna.” Protože na obrázku je Hańža Meškankowa (stojí za pravým praporečníkem Jurijem Wićazem-Chrósćanskim), ptám se, jestli s nimi v Praze nebyl i učitel Jan Meškank. “Nepamatuji se, ale je klidně možné, že byl s námi. On organizoval mnoho zájezdů a slavností. Může být, že v delegaci byl i župan Franc Natuš”, dostávám odpověď. A ptám se na další podrobnosti, například na délku pobytu a na cestu tam a zpátky. “Jeli jsme do Prahy vlakem. To bylo ale pěkně složité a trvalo to dlouho. Ta manifestace byla večer 24. července. Zůstali jsme tam ale až do 26. července. V Praze jsme spali v domě jménem Revolučný třída (sic – pozn. překl.). Starali se o nás hlavně Vladimír Zmeškal ze SPL (“Společnost přátel Lužice”) a Jiří Kapitán. Na manifestaci promluvil také farář Jan Cyž. Že nás Srby velice srdečně vítali, to vám asi říkat nemusím. Krásné zážitky z července 1945 byly asi hlavní důvod, proč jsem se pak v říjnu vydala na dlouhá léta do Čech.”

V Praze mladá Marja Dyrlichec sloužila nejprve v domácnosti profesora, pak sedm let u zubního lékaře. Od roku 1955 už nesměly být v domácnostech služebné (neodpovídalo to socialistickému soužití), tak začala Marja pracovat v pekárně. “To bylo těžké, už třeba kvůli časnému vstávání, Proto jsem se brzy snažila najít něco jiného. Dvanáct let jsem v textilním závodě šila spodní prádlo. V Praze jsem zůstala až do roku 1966, pak jsem se vrátila domů, abych mohla pomáhat svojí nemocné matce. Po její smrti v roce 1968 jsem se roku 1992 přestěhovala sem do Worklec, se synem Pětrem bydlíme tady v jednom z učitelských domů, které postavili v šedesátých letech pro učitele zdejší školy. Můj soused je učitel Jan Zahon, teď také důchodce.” Odbočím a povídám, že znám hodně někdejších i současných workleckých žáků, stejně jako také bratra Jurije Dyrlicha, dlouholetého spolupracovníka Lužickosrbského učitelského ústavu a mého sportovního přítele z Rotacije Budyšín. Pak je hned zase řeč o letech v Praze: “Po válce bydleli v Praze mnozí Srbové. Dá se říci, že tu byl čilý srbský život. Stejně jako já sloužilo v domácnostech českých rodin více srbských děvčat. A na Karlově univerzitě byla také skupina srbských studentů. My dívky v národním kroji jsme samozřejmě byly na ulici nápadné. To byste se divil, jak se o nás zajímali, dokonce američtí vojáci a spolupracovníci organizace UNRRA, kteří zůstali v Čechách – když komunisté v roce 1948 převzali moc, museli zemi opustit.” Protože byla řeč o roce 1948, ptám se, jestli paní Dyrlichowa zažila také sokolský slet. “To se ví, vždyť jsem se na něm také podílela. Na velkém Strahovském stadioně jsem potkala mnoho přátel a známých z vlasti – vždyť Vy sám o vystoupení srbské mládeže tenkrát na všesokolském sletě víte.” Zeptám se, zda paní Dyrlichowa jezdila také občas na návštěvu domů. “To ano, dokonce víckrát, i když nebylo vždycky lehké dostat povolení (takzvanou propustku) a dojet domů.

Paní Dyrlichowa mi ukazuje další fotografie z oněch let. Na jednom snímku Václava Macáka (známého přítele Srbů z Plzně) je zvěčněn okamžik po úspěšné obhajobě disertace Marje Křižanec (dnes dr. Cyžowa z Rakec) a Achima Nawky (dnes žije v Radworu) v Karolinu dne 20. května 1950 – tak stojí na zadní straně. Vedle nich dvou s kyticemi hledáme s paní Dyrlichowou (stojí vpravo od Achima Nawky) další osoby, a nacházíme mezi jinými bratra Błažije Nawku, prof. Mikławše Krječmara, Lubinu Holanec a jejího pozdějšího manžela dr. Jana Rawpa, Jurije Kostorže, Ludmilu Holanec (pozdější Mětškowou), Hanaróžu Pětrikec (pozdější Völkelowou), Katu Miklec, Hilžu Barčec, Felikse Mróze. Kdyř paní Dyrlichowa říká, že vepředu vlevo je pater Rab a vedle něj jeho dlouholetá kuchařka Marja Kocorec z Kašec, přidávám, pater Rab byl po válce u nás ve Warnoćicích/Varnsdorfu – sloužil jsem tehdy u něj v kostele na náměstí jako ministrant. “Pater Rab přijížděl jednou měsíčně k nám do Prahy z Varnsdorfu. Sloužil pro nás v kostele svatého Tomáše na Malé Straně v pondělí srbskou mši.” Když paní Dyrlichowa dodala, že Marja Kocorec chodila vždy a všude v srbském kroji, zeptal jsem se, jak dlouho nosila kroj ona. “Chodila jsem v kroji až do roku 1952 nebo 1953, potom jsem kvůli práci v továrně chodila po městsku. Do kostela a k dalším příležitostem jsem si ale brala katolický kroj. Musím připomenout, že jsem nosila kroj, hned jak jsem vyšla ze školy, jak to bylo tehdy zvykem.”

Kromě fotografií vytáhla paní Dyrlichowa také stránku z časopisu Beseda z roku 1946. Četl jsem “Haná – Lužici” a viděl Srbku na vagóně české železnice ČSD, a měl jsem za to, že jde o dokumenty o poválečné pomoci Čechů Lužickým Srbům. “Ano, stejně jako na jiných místech i v kraji, který se jmenuje Haná, sbírali pro Lužici hlavně potraviny. Tady dole stojí, že darovali hned v prvních dnech deset tun zboží, hlavně cukru. Jednoho krásného dne nás Srbky pozvali, abychom před novináři přijímaly dary. Na horním obrázku dostává Rabovic Hańža z Kukowa balíček, na dolním děkujeme dárcům. Jak to ale pak s rozdělením cukru, sušeného mléka nebo konserv v Lužici bylo, to nevím”, říká paní Dyrlichowa.

Je čas se rozloučit. Velice vděčný za přátelskou rozmluvu i za mnoho nových informací dávám paní Dyrlichowé sbohem. Jakou má dobrou paměť, jak je duševně čilá! S díky za kompliment 79leá žena říká: “Tělesně si také nemohu stěžovat, i když mám samozřejmě nějaké starosti, například vysoký tlak. Snažím se ale dělat něco pro zdraví, tak jezdím hodně na kole. Nepište o mně moc do novin! Nechci se vyvyšovat, zůstávám radši vzadu. Ale můžete napsat, že léta v Praze byly krásný kus mého života.” – Paní Dyrlichowa, srdečný dík za příjemnou besedu u Vás ve Worklecích!

Přeložila Zuzana Sklenářová. Za poskytnutí lužickosrbského textu a původních fotografií děkujeme autorovi textu panu Mikławši Krawcovi.

velké obrázky!

Zápisník

Vážení čtenáři!

Společnost přátel Lužice

Československá společnost přátel Lužice –

– Associatiom Tchécoslovaque des Amis de la Lusace

v Praze založena roku 1907, obnovena roku 1990,

připravuje sympozium na počest Vladimíra Zmeškala 27. listopadu 2002.

Společnost přátel Lužice ve spolupráci s Domowinou a dalšími organizacemi připravuje výroční sorabistické sympozium ke stým narozeninám sorabisty a poválečného předsedy SPL

Vladimíra Zmeškala.

Konání: 27. listopadu 2002 v tolik a tolik hodin v Praze na Filozofické fakultě UK

Vítáme zájemce o referát, který bude pak otištěn ve Zmeškalově sborníku. Tématy jsou: především Vladimír Zmeškal a jeho dílo, případně biografické příspěvky jeho současníků, dále 95 let od založení Čěsko-łužiskoserbského towarstwa Adolf Černý, 70 let od vzniku Společnosti přátel Lužice, 50 let od úmrtí Adolfa Černého, 60 let od zastřelení bratří Pátů, 70 let od narození Zdeňka Boháče, případně 90 let od založení Domowiny.

Rozsah příspěvku je omezen na 20 normostran.

Večerním programem pak bude vzpomínkový pořad a občerstvení.

…………………………………………………………………………………………………………

Podzimní sled akcí

Sdružení přátel Lužice

při Společnosti Národního muzea

v úterý 17. září v 18 hodin v Národním muzeu uslyšíme přednášku na téma Václav Hanka a Lužičtí Srbové

ve středu 23. října v 18 hodin v Národním muzeu se uskuteční přednáška k 50. výročí úmrtí Adolfa Černého Adolf Černý (Jan Rokyta) ve světle dopisů od Arnošta Muky

ve středu 27. listopadu v 18 hodin v Národním muzeu se uskuteční večer ke stému výročí narození Vladimíra Zmeškala, který bude navazovat na výroční sorabistické sympozium na FF UK

…………………………………………………………………………………………………………

28. září se v Hochozi koná pod názvem

Super kokot

největší akce k tradičnímu svátku

łapanje kokota. Na akci zve mládež z celé Lužice.

…………………………………………………………………………………………………………

Toto číslo bylo opožděno v důsledku povodní a následných záchranných prací, kterých se účastnila redakce i vedení Spolku.

v tiráži redaktor Bígl

potištěné papíry pro pana Mudru