Dolnolužické vsi ustupují povrchovým dolům

Povrchové dobývání uhlí mělo doposud za následek zničení více než stovky lužických vsí osídlených německým i lužickosrbským obyvatelstvem převážně v Dolní Lužici a v severní části Horní Lužice.

Těžbu po roce 1989 prováděla společnost Laubag, která byla v roce 2002 převzata švédským státním koncernem Vattenfall. Ukončení těžby se nepředpokládá.

Po roce 1989 pokračoval boj o zachování vsí Rogow, Łakoma a Gózdź.

K 1.10.2002 měla většina obyvatel Rogowa bydlet v nové vsi, která byla vystavěna na okraji Baršće. 220 obyvatel ze 300 se rozhodlo pro pro nově vybudované sídlo, ostatní se stěhují jinam. Nový Rogow byl vybudován částečně jako kopie starého. Boj o Rogow, který trval více než 20 let, skončil.
Ze vsi Łakomé nyní zůstalo jen několik domů stojících poblíž hlavní silnice mezi Chotěbuzí a Picnjem.
Vesnice Gózdź byla vystěhována v roce 2006, většina obyvatel se rozhodla pro přesídlení do Nového Gózdźe, postaveného u obce Zelezné blízko Grodku.

Na Lužici jsou nyní v provozu doly Welzow Süd, Jänschwalde, Cottbus-Nord a Nochten, plánuje se znovuotevření dolu Reichwalde. V bezprostředním ohrožení jsou vsi Prožym, Rowno, Mułkecy a Miłoraz, částečně i město Slepo a přírodní rezervace Łakomske gaty poblíž Chotěbuzi.

Lužické uhlí je nyní spalováno v elektrárnách Jänschwalde, Schwarze Pumpe a Boxberg.

Znění projevu R. Bígla před velvyslanectvím SRN v Praze dne 1.7.2000

Od druhé poloviny devatenáctého století bylo kvůli povrchovému dobývání hnědého uhlí zničeno zhruba 80 - 90 lužických vesnic se svým okolím. Ve většině z nich žilo slovanské obyvatelstvo - Lužičtí Srbové. Po roce 1989 došlo k výraznému útlumu těžby, který však měl toto plenění přírody a kulturní krajiny spíše zefektivnit, než zamezit. Dne 11. června 1997 schválil Braniborský zemský sněm plán těžební společnosti LAUBAG na odrýpání nejméně šest století staré lužickosrbské vesnice Rogow.

První věta dvacátého pátého ústavního článku spolkové země Braniborsko stanoví:

„Právo lužickosrbského lidu na ochranu, udržení a pěstování jeho národní svébytnosti a dědičného sídelního prostoru se zaručuje.“

Marné bylo volání lužickosrbských představitelů po jeho dodržení. Braniborská i německá vláda, jakož i zemský ústavní soud jej vykládají tak, že není chráněno každé jednotlivé sídliště, nýbrž jen lužickosrbské sídelní území jako celek. Jsme tedy opět svědky toho, co čtyřicet let praktikovala Německá demokratická republika - menšina má papírově zaručena široká práva, ale jejich konkrétnost sahá jen do té míry, aby kulturní soudržnost původního obyvatelstva mohla být trvale oslabována.

Po staletí se germanisace slovanského Polabí šířila cestou zákazů a nařízení. Po křížových výpravách počátkem tisíciletí byl k hromadné fysické likvidaci cizího etnika odhodlán až nacistický režim. Tyto metody se do naší oblasti naštěstí nevrátily. Ústup ideologických měřítek společenského jednání však zanechal příliš široké pole působnosti jinému rozhodovacímu kritériu - zisku. Měli bychom Spolkové republice připomenout, že pro nás zůstává hlavním argumentem nevyčíslitelná hodnota každého tradičního sídla už jen padesátitisícového národa. V době pomalu rostoucího zájmu člověka o jedinečné znaky svého kraje, jimiž by mohl ve zmenšujícím se světě zaštítit také jedinečnost vlastní, je pro nás dolnolužický venkov nadějí. Lužičtí Srbové přestěhovaní do německých měst s nimi dříve nebo později splynuly.

Zato ve vesnicích, třeba i jazykově z větší část poněmčených - což je též případ Rogowa - se udrželo povědomí etnické jinakosti, které je základním předpokladem jazykového oživení. V Rogowě se v posledních letech uskutečnilo několik kursů zapomenutého slovanského jazyka. Rogowané se učí tomu, co je spojuje nejen s kořeny jejich ohroženého domova, ale i s námi.

V tento den s v hornolužickém Slepém koná Sjezd Lužických Srbů, v tuto hodinu pak připomínka postupimského rozhodnutí o odtěžení Rogowa. V kontextu dnešní doby bych je nazval vyhlazením. Zbydou jen vzpomínky, musejní exponáty a v lepším případě bude v Německu několik let kilowatthodina o fenik levnější. Naším shromážděním chceme Lužickým Srbům vyjádřit svou solidaritu.

A těm, které problémy malých národů nezajímají a osud vesničanů, kteří brání domnělému lidskému pokroku, už vůbec ne, bych rád vzkázal, že jejich lhostejnost a sobectví mohou v budoucnu uvrhnout do neštěstí celý náš světadíl. Je nesmysl, aby rozvinuté země - a vedle bohatého Německa mezi ně patří i zchudlá Česká republika - dále poháněly svůj hospodářský růst zastaralou a kořistnickou těžbou surovin, když lidé v mnoha rozvojových zemích trpí nemocemi a hladem. Ekonomický vzestup těch nejvyspělejších za pokračujícího úpadku zemí Třetího světa povede jen k masovému přistěhovalectví a s ním souvisejícím otřesům sociálním a politickým.

Zanechme nesmyslného rýpání v Lužici a pod Krušnými horami, upusťme od všech nebezpečných energetických zdrojů a otevřme svůj trh nejchudším zemím světa. Šťastná budoucnost evropského kontinentu neleží v nepřirozeném blahobytu založeném na násilné likvidaci českých Libkovic a lužického Rogowa.

Ať slyší všichni ti, kteří vyvěšují modrý prapor se žlutými hvězdami: "Nechceme Evropu uhlí a oceli, chceme žít v Evropě lidí a přírody!"

Grěšna

Stejně jako dva kilometry vzdálený Rogow, leží v blízkosti hraniční řeky Nisy. Její obyvatelé si přejí, aby uhelná jáma skončila o 500 metrů dále od vsi než se předpokládá. 211 obyvatel se obává hluku, prachu a sesuvů. Budoucí „ostrovní poloha“ vesnice mezi spolkovou silnicí, dolem a Lužickou Nisou by se pro ně stala špatným osudem. Podle těžební společnosti LAUBAG to není změna technologicky možná.

Na zasedání braniborského uhelného výboru 10. prosince 1998 v Chotěbuzi řekl starosta obce Frank Hennrich, že nenajde-li se rozumný kompromis, bude i Grěšna žádat přesídlení, a to za stejných podmínek jako Rogow.

Łakoma

Ves Łakoma byla částečně zničena v roce 1990, další bourání probíhalo v letech 2003 - 2005. Z Łakomé nyní zůstaly jen čtyři domy stojící poblíž hlavní silnice mezi Chotěbuzí a Picnjem, které zatím nejsou ohroženy těžbou. Bourání provázely protestní, kulturní i vzdělávací akce občanské inicitativy Sdružení Łakoma (Łakomske towaristwo).

V roce 1999 navštívili Łakomou a Rogow Indiáni kmene Navajů (sami se zovou Dineh) a setkali se s obyvateli obou ohrožených vsí. Navajům hrozí podobný osud. I je chtějí velké uhelné koncerny vyhnat z domova. Vláda USA k tomu schválila dokonce zvláštní zákon. Bere jim ovce, zdroj jejich obživy, a útočí proti rodnému náboženství, úzce svázanému se zemí. Návštěvu spoluorganizovalo dolnolužickosrbské gymnázium v Chotěbuzi.

Nyní probíhají boje za zachování nedalekého přírodně cenného území "Łakomské rybníky" (Łakomske gaty), které je chráněno jako přírodní rezervace a které bylo navrženo i do soustavy evropsky chráněných území Natura 2000. I tomuto území bezprostředně hrozí odtěžení.

Gozdź

V obci Gozdź (Haidemühl) v bývalém grodkovském okrese se má v roce 2018 těžit hnědé uhlí. Nejpozději v roce 2010 má být prázdná. 20. května 1999 o tom jednala 44. schůze Braniborského uhelného výboru. Část obyvatel se tomu vzpěčuje, avšak před deseti lety jich asi 77% s přesídlením souhlasilo.

Ještě před deseti lety měla vesnice ustoupit plánovanému, ale později nikdy neotevřenému povrchovému dolu Prožym (Proschim). Nyní se k ní pomalu blíží rypadla z jámy Wezlow-Süd.

Je zajímavé, že táž společnost podporuje krášlení obce. Škola se přestavuje, aula opravuje. Gozdź získá náves, blouzní se o rybárně, místě na grilování i přírodní naučné stezce poblíž rybníka. Také soukromé pozemky se upravují. „Laubag je ochotna na požádání vyplatit na údržbu a opravy 20 000 marek na nynějšího vlastníka.“ Četné byty, které ještě dnes patří pozemkové privatizační společnosti, má Laubag převzít a opravit. Gozdź je jedinou obcí ve spolkové republice, jež má navzdory plánovanému přesídlení ještě fungující školu. Tak to má zůstat i v budoucnu. Uvažuje se dokonce o vyčištění zamořeného okolí někdejší sklárny. Život má pokračovat, jakoby žádného dolu nebylo.

V případě plnění plánu odtěžení obce se dvě třetiny z 650 obyvatel vyslovují pro společné přesídlení. Naproti tomu sesbírala občanská iniciativa 160 podpisů pro zachování vsi. Jedním z nejdůležitějších hledisek plánu přesídlení obyvatel Gozdźe (11 km západně od Grodka) a osady Karlsfeld - Ost je sociální únosnost. Přesídlení lidí, podnikatelů a zařízení do grodkovské místní části Zelezna (5 km severně od města) má být průběžně připravováno.

V roce 2006 byl Gózdź vystěhován do Nového Gózdźe, postaveného u obce Zelezné blízko Grodku.

Čelno

Někdejší obyvatelé hornolužické vsi Čelno (Tzschelln) se koncem září 1998 sešli v hostinci Zum Hammer v Nowém městě (Neustadt) nad Sprévou. Bylo to druhé setkání po roce 1977, kdy své domovy museli přenechat uhelným rypadlům.

Pro svou okolní krajinu patřilo Čelno k nejkrásnějším vesnicím bývalého okresu Běła Woda. Sprévský břeh byl místem výletních putování a po řece samé proplouvali vodáci na svých člunech. Přípravný výbor poprosil uhelnou společnost LAUBAG o podporu svého setkání, což bylo zdvořile formulovaným dopisem zamítnuto. Max Knote, jenž byl v obci přes dvacet let starostou, k tomu dodal: "Když jsme v roce 1976 museli pryč, nikdo se nás neptal. Dnes jsme zapomenuti!"

Nowy Casnik však připomíná, že na okraji povrchového dolu Wochozy (Nochten), v dosud pravé čelenské krajině, se zřizuje pamětní kámen obklopený parčíkem jako věčná vzpomínka na vesnici.

Rogow

První zmínka o vesnici pochází z roku 1370, tedy pouhé dva roky po připojení Dolní Lužice k českému státu. Roku 1880 našel Arnošt Muka Rogow (Horno) jako téměř čistě srbskou ves. Ženy nosily všeobecně místní srbský kroj. Koncem devatenáctého století byla rogowská škola jedinou v gubinském okrese, v níž se užívalo srbštiny. Děti z domova německy neuměly.

Ve dvacátých letech tohoto století se dosud nenápadná asimilace zrychlila, lidé se začali za srbství stydět. Po druhé světové válce postihla Rogow vlna přesídlenců z Polska. Dnes tu umí srbsky jen několik nejstarších lidí. Přesto však nelze říci, že by se všichni ostatní považovali za Němce. Rogow je poslední dolnosrbská vesnice, jež se dotýká hranice Polské republiky, slovanského státu, který vedle ČR poskytuje Lužickým Srbům určitou zahraničně politickou podporu.

V době mezi válkami chtěl vesnici vykoupit důl Ilse. Tenkrát z likvidace sešlo. Po druhé zachránil Rogow před rozšířením janšojckého dolu rok 1989. Obleva však netrvala dlouho. Těžaři začali znovu získávat půdu pod nohama a druzí ji ztrácet. 20. VI. 1997 vyšla v deníku Serbske nowiny výzva Haralda Końcaka, představitele dolnolužických Srbů:

Dne 11. června 1997 schválili poslanci Braniborského zemského sněmu základní hnědouhelný zákon, jenž nařizuje odrýpání Rogowa. Po tříhodinové debatě se pro tento zákon rozhodlo 58 poslanců, 22 hlasovalo proti a 6 se vzdalo hlasování. Někteří poslanci to před zemskou vládou zhodnotili jako "boj 350 Rogowčanů proti 4 000 pracovních míst" nebo "vzdání se menšinových práv ve prospěch uhelné lobby" a podobně. Zda tento zákon nabude platnosti zůstává nejasné. V článku 25 (1) braniborské ústavy se říká: "Právo lužickosrbského lidu na ochranu, udržení a péči o jeho národní svébytnost a jeho sídelní prostor je zaručeno."
Při diskusi o tomto článku v braniborském ústavním výboře dne 12. 4. 1991 zdůvodnili Lužičtí Srbové J. Koch a H. Końcak návrh tím, že v budoucnosti už se žádná lužickosrbská víska sídelního prostoru Lužických Srbů nestane obětí bagrů. Nyní se má obětovat Rogow, protože politika nedokáže najít možný kompromis (podle mínění vlády je varianta vyhnout se vesnici drahá, avšak technicky možná). Lužičtí Srbové musejí pro neschopnost politiky zase jednou položit hlavu na špalek. Vláda interpretuje čl. 25 tak, že zemí není chráněno každé jednotlivé sídliště, nýbrž jen celek sídelního prostoru Lužických Srbů a že Rogow lze v každém případě zbourat.
My, Srbové v Braniborsku, říkáme ne! To je nesprávný výklad, a proto podáváme stížnost braniborskému ústavnímu soudu. Rogow bez pochyby patří do sídelního prostoru Lužických Srbů. 91 procento Rogowčanů se rozhodlo, že tam zůstanou, někteří ještě hovoří lužickosrbsky, existuje aktivní skupina Domowiny - Svazu Lužických Srbů, pěstují se lužickosrbské zvyky a tradice. Přesídlení proti vůli Rogowčanů nedopustíme. Proto pomozte svým darem financovat stížnost ústavnímu soudu. Každý příspěvek pomůže zachovat lužickosrbskou svébytnost v německém moři.

Ti, kdo peněžně podpořili žalobu proti odtěžení obce, byli asi zklamáni. Zemský ústavní soud ji v červnu 1998 zamítl. Ve strachu z budoucnosti se v srpnu 1998 při hlasování o tak zvané bezpečnostní variantě rozhodla valná většina Rogowanů pro město Baršć (Forst) v případě, že by mělo dojít k společnému přestěhování. Podle zákona byla dokonce rogowská obec k 27. září 1998 rozpuštěna a jako místní část přičleněna k Janšojcím (Jänschwalde). Někdejší člen obecního zastupitelstva Klaus Richter prohlásil, že pro Rogowany jsou Lužičtí Srbové "ti nejvěrnější na naší straně, když nás mnozí přátelé, mezi nimi bohužel i evangelická církev, opustili".

Postavení odpůrců těžby se zhoršilo, zůstali však daleci toho, aby se vzdali. PEN, centrum Německo, se v závěru svého setkání 30. X. 1998 v drážďanském kostele Tří králů vyslovil proti zničení Rogowa. V přijatém prohlášení se praví:

"Jelikož k ústředním úkolům PEN nepatří jen obrana svobody slova, nýbrž i ochrana menšinových jazyků, zvedají účastníci prvního výročního setkání sjednoceného německého PEN svůj hlas proti zamýšlenému odrýpání Rogowa."

Zaregistrován byl spolek "PRO HORNO/Rogow".
Do začátku prosince 1998 měl asi 50 členů a každý kdo hájí zachování vsi, do něj může vstoupit, byť by i bydlel mimo ni. Předsedou byl zvolen Bernd Siegert, bývalý starosta a nynější místní představitel. Do stejné doby prodalo LAUBAG své pozemky 15 rodin. Další a jednou z posledních nadějí zastánců vesnice se stal štrasburský soud. 11. XII. 1998 obdržel stížnost rogovské církevní osady, Domowiny, jedné firmy a deseti statkářů. Má přezkoumat, zda předpokládané odtěžení Rogowa poškozuje lidská práva a práva malého národa. Právní zástupce Roland Giebenrath ze Štrasburku přislíbil, že počátkem následujícího roku bude Evropský soudní dvůr pro lidská práva požádán o zatímní právní ochranu rogowských stěžovatelů. Stížnost by se totiž mohla vyřizovat několik let, a uhelná rypadla se stále přibližují. Obyvatelé byli též důrazně varováni před prodejem lesních a rolních pozemků Lužické uhelné společnosti.



Nowy Casnik 11/51: v druhé polovině února 1999 schválil v Chotěbuzi Braniborský hnědouhelný výbor (Braunkohlenausschu_ des Landes Brandenburg) na svém 43. zasedání věcný dílčí plán k vysídlení asi 315 Rogowanů do roku 2002. Plán je součástí hnědouhelného plánu Janšojce přijatého roku 1997. "Nový" Rogow o velikosti zhruba 44 hektarů má vzniknout na území města Baršće.V živé a kontroversní diskusi zdůraznili B. Siegert z Rogowa a další, že budou dále bojovat o to, aby vesnice zůstala. Zatímco zástupce LAUBAG poukázal na to, že provozem janšojské elektrárny potřeba uhlí roste, zazněl též argument, že spotřeba energie dále klesá. 19 členů vyboru plán podpořilo, 5 hlasovalo proti, 2 se zdrželi. Padl návrh rozhodnout o případném odtěžení vsi až po roce 2000. Jedním z navrhovatelů byl i K. Richter z Rogowa, jenž po zamítnutí odstoupil z funkce vedoucího pracovní skupiny Uhelná jáma Janšojce. Předseda braniborské Lužickosrbské rady H. Koncak napsal dopis braniborskému ministru S. Reichovi, v němž ho prosí, aby se zasadil o stažení plánu na přesídlení Rogowa přijatého na poslední schůzi hnědouhelného výboru. Plán vychází z toho, že Baršć náleží k lužickosrbskému území. To však není pravda, nebot město se k tomu dosud nepřihlásilo. Plán je tudíž v rozporu s braniborským hnědouhelným zákonem, jenž praví, že nový Rogow má být založen v lužickosrbskémsídelním prostoru.

Nowy Casnik 19/51: studenti ústavu pro malířství Vysoké školy pedagogické v Zelené Hoře se 19. dubna 1999 seznámili s Rogowema a problémy, jež mají vesničané ve svém boji proti odrýpání vsi. Při prohlídceuhelné jámy Janšojce je doprovázel Klaus Richter, člen Domowiny a v roce 1990 spoluzakladatel Iniciativy pro zachování Rogowa. Návštěvníkům řekl, že hnědé uhlí se zde těží v hloubce 45 metrů. Normálně je vrstva uhlí silná 8 m, pod Rogowem však pouze 3 m, a tudít je hospodářsky nesmyslné ves odtěžit. Podle jeho mínění zde nejde uhlí. Uhelný průmysl však nechce ustoupit, má to být precedens pro odstranění dalších srbských vesnic.

Nowy Casnik 22/51: Rogowané se znovu písemně obrátili na předsedu braniborské vlády Manfreda Stolpeho, aby poukázali na protiprávnost nuceného přesídlení při změněných rámcových podmínkách pro rozšíření povrchového dolu Janšojce. Lužickosrbské obyvatelstvo Rogowa se odvolává především na evropskou ochranu menšin, k níž se zavázala též Spolková republika. Dodatečné argumenty se týkají situace na energetickém trhu. Na základě rozvíjející se volné soutěže v energetickém odvětví a zavedení daně na proud získávaný z fosilních paliv dále klesne poptávka janšojské elektrárny po hnědém uhlí. Sníženou vytíženost Janšojc způsobí zprovoznění nových elektráren Černá Pumpa, Lippendorf a Hamor. Spalování hnědého uhlí zatěžují také plány Evropské unie na zavedení daně z CO2. Existují proto značné pochybnosti o tom, zda se těžba, plánovaná na 30let, bude hospodárná a obejde se bez dotací, zvláště když ochranná doložka pro východoněmecké hospodářsví vyprší v roce 2003.

Nowy Casnik 26/51: v roce 1997 přijal zemský sněm v Postupimi základní hnědouhelný zákon, jímž chtěl uzavřít dlouholetý spor o odtěžení Rogowa. Nestalo se tak. Krátce po sněmovní schůzi rozhodlo svazové předsednictvo Domowiny o provedení Dne odrýpaných lužickosrbských vsí jakožto každoroční protestní akce. 12. června 1999 se na hranici rogowského katastrálního území sešlo asi 150 lužických účastníků. Podle Bernda Siegerta, předsedy rogowské samosprávy, jde v zápase o jejich vesnici jen o politickou moc a nikoli o uhlí, jehož tak jako tak pod Rogowem příliš neleží. Už teď běží uhelný pás zhusta na prázdno. Předseda Společnosti pro ohrožené národy Tilmann Zülch zdůvodnil podporu Společnosti, která se jinak zastává Kurdů, jihoamerických Indiánů nebo Bosňanů, výjimečností přímého způsobu, jakým se po léta ničí v lužickosrbské zemi vesnice za vesnicí. Někteří Rogowané mají být vysídleni již po druhé. Těžba nemůže být pro region řešením, poněvadž je to odvětví minulosti. Spolková vláda se proto jednoznačně rozhodla pro změnu energetické politiky.

Nowy Casnik 28/51 žalobu proti rozšiřování povrchového dolu Janšojce podal v dubnu 1999 správnímu soudu Chotěbuz anglický spisovatel Michael Gromm. Soud mu potvrdil, že je podle zákona k žalobě oprávněným Lužickým Srbem. Gromm hodnověrně prokázal, že má srbské předky. Při jednání 24. června obhajoval Gromm opět bez právního zástupce svou žalobu proti rámcovému provoznímu plánu. "Cítím se zasažen ve svých právechna ochranu menšin", pravil. Bylo však rozhodnuto, že Gromm k žalobě oprávněn není, protože své trvalé bydliště má v Berlíně. Neplatí pro něj tudíž zákony země Braniborské. Gromm se bránil tím, že je občanem EU a v Rogowě se porušují mezinárodní a evropská lidská práva. Jmenoval všechny dohody a úmluvy. Soud opáčil, že tyto nebyly podepsány všemi členskými státy nebo přeměněny ve státní právo, tak jako v případě Srbů v braniborském právu. Grommova žaloba proti vrchnímu báňskému úřadu byla zamítnuta.

Nowy Casnik 29/51 po loňském setkání v Braniboři se mládež evangelické církve Berlínsko-braniborské sešla od 2. do 4. července 1999 v Rogowě. Podle Reinharda Dalchowa církev žádala, aby se důkladně prozkoumala varianta, podle níž by se uhelná jáma mohla Rogowu vyhnout. To se však nestalo. Bernd Siegert v diskusi upozornil na to, že braniborskávláda podpořila 150 milióny marek výstavbu nových tepláren v Chotěbuzi a Frankfurtě, aby zužitkovávaly hnědouhelný prach.

Nowy Casnik 32/51: v polovině července 1999 vyslovila postupimská vláda souhlas s prováděcím dílčím plánem 1 hnědouhelného plánu janšojského dolu. Rogow má být přesídlen nejpozději do roku 2002. Na shromáždění Rogowanů 21. července dostali vesničané radu neznepokojovat se dopisy Lužické uhelné společnosti týkajícími se prodeje pozemků a nutných odhadů. Jeden znalec se už pokusil bez souhlasu obce ocenit její pozemek, na němž stojí mateřská škola.

Nowy Casnik 32/51 pátý ročník mezinárodního tábora mládeže uspořádala od 17. do 27. července v Rogowě evangelická církev. Záměrem účastníků z Polska, ČR a Dolní Lužice bylo ukázat Rogowanům jejich solidaritu, a to nejen slovy, ale i různými pracemi, zejména v mateřské škole a při rozšiřování zařízení k získávání sluneční energie na střeše obecního domu. Polská děvčata a chlapce, většinou žáky zelenohorského gymnasia, vedla Aleksandra Kibała, učitelka německého jazyka. Čtrnáctičlenná skupina přijela z německého gymnasia v Liberci.

Serbske Nowiny 185/9 evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vyzval spolkovou vládu, aby do prosince zveřejnila své stanovisko k žalobě evangelické farnosti, Domowiny a 13 obyvatel Rogowa. Žalobci nyní očekávají, že německá a braniborská vláda důkladněji přezkoumají hospodářskou potřebu odtěžení vsi. Pochybné rozbory z raných 90. let považují vzhledem k neočekávaně silnému boji o cenu elektřiny na trhu za zastaralé. Rozhodnutí Evropského soudu nepadne do jara 2000.

Nowy Casnik 52/51: krátce před svátky dostali Rogowané "krásný vánoční dárek". LAUBAG jim nechal rozeslat nabídky odkupu jejich pozemků.

Nowy Casnik 3/52: jestliže Evropský soudní dvůr ve Štrasburku nerozhodne do léta o naší žalobě proti janšojské jámě, budeme usilovat o urychlení procesu" řekl předseda janšojské místní části Rogowa Bernd Siegert. Nucené přesídlení obyvatelstva má být ukončeno na sklonku roku 2002. "Nejhorší by bylo, kdybychom se museli odsud vystěhovat, a rypadla by zůstala stát před vsí", vyjádřil úzkost obyvatel. Jako nejmladší případ jmenoval vesnici Pritzen v sprévsko-nisském okrese, která byla počátkem 90. let vyklizena pro povrchový důl Greifenhain. LAUBAG potom jámu zavřela kvůli sníženému odbytu uhlí. Rypadla těžařské společnosti nyní stojí dva kilometry před Rogowem.

Nowy Casnik 9/52: vláda SRN ve svém stanovisku podaném Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku odmítla stížnost Rogowanů. Jejich právní zástupci naproti tomu argumentují liberalisací evropského trhu s elektrickým proudem, která ještě zvětší už nyní nadměrné výrobní kapacity a zhorší konkurenceschopnost výrobních a rozvodných závodů VEAG. V tiskovém prohlášení rovněž zopakovali, že místní srbské obyvatelstvo má status národnostní menšiny, jíž se nesmí brát domov.

Nowy Casnik 17/52: rada místní části Rogow protestuje proti podpisu města Baršć pod dohodu s Lužickou hnědouhelnou o založení nové vsi 13. dubna 2000. Město tak nedodrželo příslib, že všechny potřebné aktivity ohledně vybraného místa bezpečnostní varianty v Baršći - Wiłowje (Eulo) provede jen po domluvě s Radou. Podpis dohody podle Rogowanů porušil vzájemnou důvěru, město neodolalo nátlaku firmy LAUBAG.



Lužickosrbské zajímavosti z Rogowa

• Nejvýchodnější dolnolužickosrbská vesnice je (nebo byla) významná svým nářečím, které je vlastně dolnolužickým zbytkem někdejšího přechodného pásu mezi polštinou a lužickou srbštinou. Například praslovanské ě se tu změnilo podobně jako v polštině v a: susad(soused), zelazo (železo), dźal (díl), gwjazdka (Štědrý večer) oproti spisovnému sused, zelezo, źěl, gwězdka, srovnej polské sąsiad, żelazo, podział, gwiazdka. Vedle dalších slovních podobností je zajímavý častý přízvuk na předposlední slabice, typický pro polský jazyk. Rekonstrukce přechodného pásu se opírá též o shody s nářečím mužakovským a slepjanským v Horní Lužici (samohláska ó, zubné ł, slovní zásoba).


• Jméno Rogowa pochází podle Arnošta Muky od písečné horky, na níž ves leží. K řece Nise se blíží jako roh.