Lužičtí Srbové
LUŽIČTÍ SRBOVÉ V SRNPočet příslušníků tohoto slovanského národa nyní činí přibližně 60 tisíc. Tvoří menšinu obklopenou německým prostředím a musí čelit množství problémů.
Po sjednocení Německa byla státem založena Nadace lužickosrbského národa, která financuje veškeré lužickosrbské aktivity. Prostředky jsou ovšem každý rok snižovány. Není tak možné v odpovídající míře podporovat lužickosrbskou kulturu a školství. Byla zrušena jazyková škola a učitelský ústav. Uvažuje se například také o zrušení velmi úspěšného budyšínského divadla a lidového souboru, které hrají německy a lužickosrbsky. Necitelně je zasahováno do lužickosrbského školství. Bez ohledu na mezinárodní dohody (např. Chartu regionálních a menšinových jazyků, rámcovou úmluvu Rady Evropy ad.), které Německo podepsalo, se zavírají lužickosrbské školy. O případu, kdy saské úřady přes široké protesty zavřely základní školu druhého stupně v lužickosrbských Chrósćicích, jsme před časem četli dost v českém tisku. Po zničení desítek vesnic v minulých desetiletích pokračuje na úkor vesnice Rogow a dalších vsí těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici.
Menšina je decimována i ekonomicky. Mnoho mladých lidí odchází na západ, protože nemohou najít práci. Nezaměstnanost v lužickém příhraničí je ve skutečných číslech místy až třetinová.
Zvyšující se počet smíšených manželství a netolerance valné části místních německých obyvatel vůči lužickosrbskému jazyku vede k poněmčení celých rodin. Známým příkladem je, že asi jedno procento německých obyvatel lužickosrbského sídelního území umí lužickosrbsky, ačkoliv lužickosrbský jazyk je vyučován ve školách. Otřepaný argument proti dvojjazyčnosti v Lužici je, že všichni Lužičtí Srbové přece umějí německy.
Nezbývá než konstatovat, že německá vláda si bohužel neváží toho, co lužickosrbská kultura Lužici přináší. Byť v dějinách i v současnosti dala Lužice bezpočet kvalitních hudebníků, vynikajících literátů a dalších osobností.
Zastřešující organizací pro lužickosrbský národní život je národní organizace Domowina, jejíž předsedou je Jan Nuk a jednatelem Bjarnat Cyž, za zahraniční styky je odpovědný Jurij Łušćanski. Knihy vydává Lidové nakladatelství Domowina, vzdělávání řídí Jazykové středisko Witaj.
Politicky se nově profiluje i Serska Łudova Strona,jejímž předsedou je Hannes Kell.
Sorabistiku pěstuje Ústav sorabistiky při lipské univerzitě, Lužickosrbský ústav v Budyšíně a Škola dolnolužickosrbského jazyka a kultury v Chotěbuzi.
Většina škol v lužickosrbském sídelním území nese označení B, tedy školy, kde se vyučuje německy a lužická srbština je vyučovaným předmětem. Školy typu A mají výuku dvojjazyčnou, těch je ale pouze šest, přičemž jedna z nich (v Chrósćicích) smí nyní mít jen první čtyři třídy. (17 žáků v Sasku na otevření třídy nestačí.)
Vychází deník Serbske nowiny (hornolužickosrbsky), týdeník Nowy casnik (dolnolužickosrbsky a německy), kulturní měsíčník Rozhlad, pololetně sorabistický časopis Lětopis a časopis pro učitele Serbska šula.
Rozhlas vysílá lužickosrbsky ve všední dny ráno, o víkendu kolem poledne.
Televizní vysílání čítá od loňského roku dva půlhodinové pořady měsíčně.
Lužičtí Srbové žijící v Německu mají status krajanů,což mimojiné umožňuje našim úřadům poskytovat pomoc,či vysílat do oblasti učitele
LUŽIČTÍ SRBOVÉ V ČR
Lužičtí Srbové osídlili na počátku středověku severní Čechy, nejvýraznější stopy jejich identity nacházíme ve frýdlantském a šluknovském výběžku. Zhruba do 15. století se asimilovali s Čechy či Němci. Po celé dějiny dále přicházeli do Čech v rámci migrace.
Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem jednoho tisíce lidí, kteří žijí zejména ve šluknovském výběžku (zejména ve Varnsdorfu (Warnoćicích), Rumburku a Jiříkově). Po druhé světové válce se Warnoćicy staly vedle Budyšína a Chotěbuzi opravdovým střediskem lužickosrbského života. V Československu pracoval spolek Domowina a Lužickosrbský národní výbor. Rozhlas vysílal lužickosrbsky. Vycházela i tištěná média. Od roku 1945 do roku 1951 v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci fungovalo dokonce lužickosrbské gymnázium. Studenti gymnázia se později stali vůdčími osobnostmi lužickosrbského života (např. spisovatel a novinář Jurij Koch). To všechno skončilo s nástupem komunistického režimu. Jádro menšiny nyní činí ženy, které přišly po roce 1945 do pohraničí a později i dále do vnitrozemí. Někteří si zachovávají silné vědomí a jezdí za svými kořeny do Lužice. Někteří se vůči svému okolí asimilovali. Přispělo k tomu i to, že české prostředí bylo Lužickým Srbům blízké a že je někteří Češi považovali za Němce.
Nejznámějším Lužickým Srbem v ČR je ing. Tomáš Kmječ, bývalý inspektor Armády ČR a ing. Hanuš Härtel, architekt a místopředseda Společnosti přátel Lužice. V Praze žila dlouhá léta básnířka Mina Witkojc a novinář Jurij Wićaz, v Neveklově básník Jan Ćěsła, ve Varnsdorfu grafička Hanka Krawcec. Za hlavního představitele warnoćické menšiny lze považovat pana Michała Michałka. Další se zas hlásí k české národnosti, takže rovněž nejsou uvádění ve statistikách. Jakýmsi „tutorem“ menšiny je Čech Milan Hrabal, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu, jehož předchůdcem v této bohulibé činnosti byl Karel Macků. Dříve se pravidelně konaly srazy lužickosrbských absolventů varnsdorfského gymnázia. V roce 2001 zde vznikla Varnsdorfská solidarita, petice proti plánovanému rušení lužickosrbských škol s tisíci podpisů. Z místních médií se lužickosrbské problematice věnuje hlavně místní časopis Hlas severu.
Mimo Německo Lužičtí Srbové nemají zvláštní menšinová práva. Český menšinový zákon přiznání práv umožňuje, avšak nikdo z menšiny nepociťuje např. nutnost požadovat úřední styk v lužické srbštině, když zde žije po celý život.
Jazyková situace Lužických Srbů
Z hlediska jazykové situace je třeba rozdělit Lužici na čtyři části od nejhorší situace po nejlepší. Nejprve je však nutno říci, že Lužičtí Srbové tvoří zpravidla obyvatelstvo vesnic, větší skupiny žijí pouze v Budyšíně a Chotěbuzi, i když např. v Budyšíně tvoří zhruba 5 % obyvatel.
Žlutě je vyznačena oblast, která byla kolonizována ve 13. století a od té doby zůstala německou, jinak zde vyznačené hranice Lužice jsou v podstatě jazykovými hranicemi ze 17. století. Konstantin Porfyrogenetes jmenuje severní Srby Bílými (označení světové strany, viz Bílá Rus), východně od nich začínali Bílí Chorvaté, jejichž území zasahovalo do východních Čech.
Ve střední Lužici, severně od Wojerec/Worjejc (Hoyerswerda) zelené a ještě severněji bílé území až k Chotěbuzi, jsou izolované ostrůvky, kde lužickosrbsky umí starší jedinci a rozumí menší skupiny převážně starších lidí. Výjimkou je hlavně oblast obce Slepe/Slepo, která si zachovává své zvláštnosti, ačkoliv jazykové znalosti zde u mladší generace rovněž upadají. Jde o přechodnou oblast, která se přimyká k oběma střediskům, saská část k horní a braniborská k dolní lužické srbštině, přičemž oblast kolem Slepého leží na saském pomezí. Většina území zde byla poškozena povrchovou těžbou uhlí, lépe řečeno Lužičtí Srbové z vesnic byli od poloviny 19. století vysidlováni kvůli těžbě uhlí a industrializaci. Města byla historicky německá, Lužičtí Srbové se zde do roku 1856 nesměli usazovat a ve středověku museli měšťané dokonce dokazovat původ z čisté německé krve. Po druhé světové válce bylo území podstatně rozředěno německými přisídlenci, kteří zde byli usazováni úřady. V šedesátých letech 20. století začala další vlna masivní industrializace a s ní přišla další vlna nových obyvatel. Nejvíce vesnic bylo zničeno v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, Srbové z rozsáhlých oblastí byli vysídleni na německá sídliště. „Vláda NDR, když otvírala povrchové doly v Dolní Lužici, srbštinu vlastně odbagrovala,“ napsal Ludvík Vaculík.
Oblast zhruba mezi městy Chotěbuz (Chośebuz, Cottbus), Lubnjow (Lübbenau), Luboraz (Lieberose) a polským cípem Nisy nad Baršćí (Forst), fialové území, zhruba 10 000 obyvatel, je situace podobná, jen v jádrové oblasti na sever od Chotěbuzi se v určitých vesnicích můžete dát na ulici do řeči s nějakým Lužickým Srbem. Nejvíce Lužických Srbů je v obci Hochoza. Velká část území je však rovněž poškozena těžbou. Nyní bořená obec Rogow (Horno) tvořila v severovýchodní Dolní Lužici jazykový most k Polákům. Dolní Lužice je celá součástí spolkové země Braniborsko. Vzhledem k výše pojmenovaným jevům není divu, že počet osob hlásících se k lužickosrbské národnosti klesl celkově ze zhruba 200 tisíc po druhé světové válce na dnešních asi 50 tisíc. Německé statistiky neuvádějí národnost a tento pojem se sjednocuje se státní příslušností.
V Horní Lužici (oblast zhruba mezi městy Biskopicy (Bischofswerda), Wjelećin (Wilthen), Lubij (Löbau), Běła woda (Weisswasser), Grodk (Spremberg), Zły Komorow (Senftenberg) a Kamenec (Kamjenc, Kamenz) vyznačená zeleně, zhruba 40 tisíc obyvatel, je situace o něco lepší, hlavně ve střediskové oblasti blíže Budyšínu. I zde však došlo ke značnému zmenšení jazykového území, ještě v padesátých letech minulého století byl určitý jazykový most v oblasti Wjelećina (Wilthen) a Załomi (Sohland) u české hranice. Situace v obcích je různá, obecně však platí, že mezi mladými znalost upadá. Z této oblasti je nutno vyjmout oblast tzv. katolické Horní Lužice s většinou katolíků (zhruba 10 tisíc obyvatel), vyznačenou sytě zeleně, ohraničenou zhruba městy Budyšín, Kamenec a Wojerecy, kde se k Lužickým Srbů veřejně hlásí většina obyvatel a také užívá lužickou srbštinu běžně na veřejnosti. Nejsrbštější obcí vůbec jsou Chrósćicy, kde byl v roce 2003 zrušen druhý stupeň ZŠ. Dělítko zde není jen otázkou národního vědomí nýbrž i konfese.
V jižní "české" Lužici, modré území se dvěma variantami hranice, která je již zhruba po jedenáct století součástí českého státu, se Srbové počeštili a poté byli do 15. století částečně poněmčeni. Srbové částečně dosidlovali šluknovský výběžek a tvoří neoficiální menšinu ve Varnsdorfu (Warnoćicy), Rumburku a Jiříkově.
Ve východní "polské" Lužici, červené území mezi řekami Lužickou Nisou a Bobrou, která se stala po roce 1945 součástí Polska, Srbové nežijí. V současnosti však probíhá renesance zájmu o lužickosrbskou kulturu mezi místními Poláky, jehož střediskem je Žarow. Ještě v době obsazení území zřejmě Lužičtí Srbové žili v oblasti Mužakowa (Bad Muskau) a v tomto divokém období byli odsunuti spolu se svými německými sousedy.
Na západ od Lužice žijí Srbové hlavně v Drážďanech, Lipsku a Berlíně, rozptýleně po celém západním Německu, v Čechách na Sokolovsku. Mimo Evropu jsou lužickosrbské kolonie v Serbině v Texasu v USA, kde založili univerzitu, ve státě Victoria v Austrálii a v jižní Africe.