Poznámky k zákazu používání lužické srbštiny | 30. září 2004 |
|
V posledních týdnech se v Lužici rozvíjí bouřlivá diskuse kolem palčivého problému. Je jím zákaz lužické srbštiny v klášteře Marijina hwězda. Jde o skandální a nebezpečný precedent. Zobrazuje se v něm určitý stereotyp části obyvatel Lužice, že jde o území Německa, a proto má být lužickosrbská menšina tolerantní a hovořit i na zákonem stanovených dvojjazyčných územích v přítomnosti německy hovořící osoby jen německy nehledě na zákony a mezinárodními úmluvami zaručený statut lužické srbštiny. Slovo tolerance (Toleranz) je v této souvislosti opravdu užíváno a tato tolerance vyžadována nehledě na známý fakt, že lužická srbština je ohrožený jazyk. Dodejme, že tento případ se stal v obci, kde Lužičtí srbové tvoří většinu obyvatel. Zákaz lužické srbštiny v klášteře Marijina hwězda Po stížnostech některých německy mluvících zaměstnanců kláštera Marijina hwězda, kde se starají také o postižené, se abatyše Benedikta Wawrikec rozhodla v listopadu 2003 zavést nařízení, které zakazuje užívání lužické srbštiny v přítomnosti postižených či německy mluvících zaměstnanců. Podle jejího názoru užívání lužické srbštiny neprospívá postiženým. Začátkem července zákaz zpřísnila a za jeho nerespektování hrozí dokonce pracovněprávními důsledky, čímž lze rozumět propuštění ze zaměstnání. Tento zákaz porušuje všechny myslitelné saské i spolkové zákony, mezinárodní úmluvy i pravidla katolické církve. „Kdo bude kvůli zákazu potrestán nebo dokonce propuštěn z práce, ten dostane před každým německým soudem právo na zrušení tohoto pracovněprávního nařízení.„ konstatuje právník Hajko Kozel. Podle právníka Handrije Suchého by měl být naopak potrestán zaměstnanec, který s tímto návrhem přišel, protože vyvolávání takových sporů ruší tzv. vnitřněfiremní klid. Situace je ovšem komplikovanější. V Lužici je velmi vysoká nezaměstnanost a lužickosrbští zaměstnanci jsou zastrašení a nebudou riskovat táhlý soudní spor. Přestože klášter je z pracovněprávního hlediska zaměstnavatel jako každý jiný, úřady nechtějí proti klášteru zasahovat, ačkoliv je Sasko podle lužickosrbského zákona povinno zasazovat se o podporu lužické srbštiny i v zaměstnání, drážďansko-míšeňský biskup říká, že nemůže do této věci zasahovat, neboť klášter je podřízen přímo Vatikánu. Podle dohody mezi Vatikánem a Saskem z roku 1997 však má být lužická srbština podporována. Tento oficiální zákaz podle všeho nemá obdoby ani v dějinách kláštera. V sousedních Smječkecích funguje podobné sociální zařízení a žádný takový zákaz vydávat nepotřebují. Zaměstnanci sami rozhodují, kdy je před pacienty třeba mluvit německy. Protestní dopis zaslal do Serbských nowin např. prof. Edward Wornar z Lipska, který je sám německého původu. V sobotu 21. srpna se konala demonstrace několika desítek mladých Lužických Srbů, kteří halasně zpívali parafrázi na známou lidovou píseň od Fabiana Kaulfürsta. Wo ničo so ja njestaram, hač komu hubu zakazam. Fideralala, fiderasasa .../ Naš klóštr tež poł serbski je, haj, kóždy rěči, kaž wón chce. .../ Ći, kiž tu mócnje spěwaja, ći rady serbsce bachtaja. .../ Tym wšitcy so tu dźakuja, kiž zakaza so njeboja ... Ta si vysloužila potlesk lužickosrbských zaměstnanců, kteří přihlíželi z oken. Poté si na protest při pochodu po klášterním nádvoří zalepili ústa a pokračovali ve zpěvu. Domowina hodlá vyvolat jednání o stažení této směrnice, nejdříve se na klášter dopisem obrátil Jan Nuk. Aféře se věnovaly rovněž Sächsische Zeitung. Další protest sestavilo a podepsalo 13. srpna 48 účastníků prázdninového kurzu lužické srbštiny v Budyšíně. Mezi podpisy najdete Romana Pernaka z Berlína, Eera Balka z Helsinek, prof. Andreje Soboleva z Petrohradu, prof. Jerzyho Rubacha z Varšavy, Kena Sasahary z Tokia, Piotra Pałyse z Opolí, Ludvíka Vaculíka, Radka Čermáka, PhD. Giuseppa Maiella a PhD. Petra Kaletu z Prahy a Svatopluka Pastyříka z Hradce Králové. Veřejný protest My, kteří jsme se zúčastnili XIV. prázdninového kurzu lužickosrbského jazyka a kultury, protestujeme proti nařízení kláštera Marijina hwězda, který leží ve dvojjazyčné obci Pančicy-Kukow, o zákazu užívání lužické srbštiny v Marije Marčiném domě v přítomnosti všech tělesně postižených nebo německy mluvících zaměstnanců. Tento zákaz je nejen v rozporu se světskými zákony a zvláště Saským Lužickosrbským zákonem a mezinárodními úmluvami, ale také s křesťanskými mravy a lidskostí. Obzvláště vážné a skandální porušování lidských práv je hrozit „pracovněprávními důsledky“. Každý katolík ví, že rozhovor s druhým člověkem je forma komunikace s Bohem a proto se nesmí omezovat jakýkoliv způsob mezilidských styků, protože Srbové mají také právo vyjadřovat své pocity v mateřském jazyce. Takový zákaz ukazuje jen názor odpovědné osoby o méněcennosti lužické srbštiny. Pokud se taková situace nezmění, zprostředkujeme protest dále médiím v zahraničí. Chápeme argumenty německy mluvících zaměstnanců, kteří požadují slušnost lužickosrbsky mluvících kolegů. Na druhé straně je nutné pochopit, že lužická srbština je ohrožena, stejně jako celý lužickosrbský národ. Jediné slušné řešení je, aby si německy mluvící zaměstnanci osvojili základy lužické srbštiny. Abatyše na dopis odpověděla v Katolském posołu s tím, že se bude spolu se zaměstnanci snažit najít kompromis. Objevil se také návrh na instalaci lužickosrbského názvu kláštera. Potom, co se skandál částečně zklidnil, nařízení zůstává. V Česko-lužickém věstníku 9/2004 vychází informace o fejetonech Ludvíka Vaculíka, které o Lužici otiskl v Lidových novinách. Tématu zákazu lužické srbštiny se rovněž dotýká. POSLEDNÍ SLOVO, Lidové noviny 10., 17. a 24. srpna 2004 Netřeba představovat českého spisovatele pana Ludvíka Vaculíka, který se zúčastnil letního kurzu lužickosrbského jazyka a kultury, napsal o svém pobytu tři úterní fejetony. Jak sám řekl, nepřijel, aby se naučil lužickosrbsky, ale proto, aby poznal kulturu Lužických Srbů. S Lužickými Srby se osobně seznámil seznámil teprve loni, když přišel na pražský Svátek lužickosrbské poezie. Je třeba zmínit, že pan Vaculík rád zpívá a lužickosrbské zpěvy mu přišly k duhu, hlavně lužickosrbská atmosféra, která je zpěvu nakloněna. Z prvních dvou vybíráme citáty. První nese název: "Jez, co ti dají". Někteří jsou tu podruhé, studovali tu řeč na jiných školách. Já se nepotřebuju naučit srbsky. Mě to baví jen tak. Jazyk je pro mne vždycky duševní krajina národa: ale kterého tady, v Lužici? Také na to jsem byl zvědavý, prozrazuje pan Vaculík. Druhý se jmenuje: "Mluv, když se tě ptají!: Myslím, že nejvíce Srbů je v mém zpěvníku. Četl jsem ho už dávno, jak zpěvníky čtu, jako obrázek o lidech a životě: V jedné ruce Hanku, ve druhé sklenku, hopsasa faladra. - Já jsem dobrý patykář, dám vám kapky do nebe, damdalija dyrdomaj. - Kdo sežral tu klobásu, ať si sežere i to zelí, fidlde fidlda. Skoro každá dívka se v písničkách jmenuje Hanka a je vždycky rjana, to jest pěkná. Ale na str. 382 mám Hanku, která je kolowrótna. Nevím, co to je, ale líbilo by se mi, kdyby byla kolovratná. Zeptal jsem se, a ona opravdu je kolovratná. Tady jsme dostali zpěvníky, ve kterých je píseň, která v mém, vydaném za NDR, ovšem chybí: "Serbja so do Němcow hotowachu". Je o tom, jak si koniki sedlowachu, mječiki připasachu a táhli do boje, kde učinili veliké vítězství, za což je vyznamenal král: který, čí? Rád bych, aby to býval byl náš, ale Beata řekla, že to byl Boleslav Chrabrý, jelikož je Polka. A jelikož je to pěkná žena, ať má pravdu. Byl horký, vysokojasný den, vůkol vládly rozlehlé, velebné žně, když jsme v autobuse cestou do Chotěbuzi zpívali tu písničku, a mně se to zdálo až opovážlivé. Protože ve včerejších Serbských nowinách jsem četl, že řádové sestry v klášteře Marijina hwězda mají od loňského listopadu zakázáno mluvit spolu srbsky, když je tam nějaký Němec. - Tak co, novináři čeští, nemáme sedlat, hajlabunda bum? Vzhledem k nevšednímu pozorování pana Vaculíka třetí fejeton otiskujeme celý: Za Budyšinom naprawo Celé tři týdny jsem nepotřeboval vědět, co se děje v České. Jen jsem zaslechl poznámku, že v Praze je Špidlova vláda bez Špidly. Ani jsem nebyl zvědavý, kdo v ní není. Wo ničo so ja tu njestaram. V Serbských nowinách psali, že zákaz srbštiny v tom klášteře je správný: je to státní ústav péče o invalidy, jeptišky jsou státní zaměstnanci. [Jeden z dopisů, otištěných v SN zastával názor, že je vše v pořádku.] Hm! Ve státních úřadech se nesmí serbować? To může být jen soukromý zvyk, který se "ve společnosti" potlačuje? Nemyslím si, že vláda chce Srby zrušit, ale zřejmě je nechrání ani tolik jako staré dubisko za Budyšínem. Spisovatel Jurij Koch nám v krajině ukázal, jak vláda NDR, když otvírala povrchové doly v Dolní Lužici, srbštinu vlastně odbagrovala. Obyvatelé šedesáti vesnic se museli vystěhovat jinam, už rozptýleně! V mnoha obcích není teď dost dětí a rodiče je posílají do srbské školy autobusem jinam. Jak dlouho vytrvají? Vzdělaný Němec asi ví, že toto je původně srbská země. Ale je otázka, zda úřední ochrana může přemoci přírodu. Leoš Šatava napsal, že "o budoucnosti Srbů rozhodne mládež", která se dnes dostává do světa a poznává, že není v takové situaci sama. Napadlo mi, že Srbové by neměli svou totožnost ukazovat tolik na folkloru: mnoho lidí ho považuje za odbytý, a Srby s ním. Byli jsme u stařešiny srbské literatury Jurije Brězana. Přijal nás pod svými brězami na zahradě. Mluvil ofenzivně. Viděli jsme více literárních památníků, většinou kamenných: Zejler, Smoler, Ćišinski... Napadlo mi při tom, že důstojnost malých bývá v nebezpečí směšné sentimentality. Jaký děs, kdybych já se měl starat o to, abych se udržel Čechem! A měl z toho napůl zaměstnání! Proto když se mne Beata ptala, jaký mám vztah k Polákům, pominul jsem všecko a řekl: "Jsem rád, že je vás čtyřicet milionů." Je neděle ráno. Nad Wotrowem hlaholí zvony, když vcházíme do kostela. Dostáváme noty. Je nás čtyřicet. Přicházejí vesničané, a kostel je plný. Po předehře varhan ohromí mě mocný zpěv: "Knježe, tu smy zhromadźeni..." Ano: vpředu děti, za nimi větší mládež, dospělí. Kněz mluví o věrnosti a odolnosti víry. A věda, koho tu dnes má, děkuje Praze a Lužickému semináři, jenž vzdělal mnoho Srbů. Hryže mne svědomí, že dnes nefunguje. Voní lilie. Ministrant třepe zvonci. K přijímání jdou všichni, ba i naši kursisté. Pak zpíváme: "Štož čłowjek sej tu přeje, nic wobstajne to njeje. Chceš so na to hóršić? To wšak je podarmo." Kolem kostela bujně kvete hřbitov: samá srbská jména. Čtu si nápisy v kameni a uvažuju, který bych si dal já: "Budźemy so widźeć něhdy." - Kde? "Za Budyšinom naprawo...to nichtó njewě, hdźe je to." | |