Moje zvláštní Vánoce | 3. ledna 2005 |
|
Pár dní před Vánoci jsem dostal elektronickou poštou pozvání ke štědrovečernímu ohni v Lakomě. Lakoma je malá vesnice na okraji Chotěbuzi v Lužici. Už řadu let jsou domy prázdné, pozemky pod nátlakem vykoupené a ke katastru vesnice se neúprosně blíží korečkové rypadlo velkého povrchového dolu. Zároveň má být zničena rozsáhlá chráněná oblast, zahrnující unikátní soustavu 25 rybníků, kde jsem například při božíhodové procházce poprvé v životě viděl orla říčního. Dřív takové ničení krajiny a kulturních hodnot měl ve své režii všemocný totalitní stát, dnes jsou to téměř stejně všemocné soukromé firmy, v lužickém případě švédský koncern Wattenfall. Před pár lety obsadili některé prázdné domy mladí umělci a ekologičtí aktivisté, kteří společně s pár statečnými, kteří „neprodali“, zorganizovali spolek za záchranu Lakomy a jejího krásného okolí. Žijí tam velmi jednoduše – většina domů už nemá tekoucí vodu, některé ani elektřinu – pořádají kulturní a osvětové akce, monitorují činnost Wattenfallu a bojují proti záměrům firmy všemi dostupnými právními prostředky. Zatím nepříliš úspěšně, i když konečné rozhodnutí ještě nepadlo. Vydal jsem se v podvečer 24. prosince na cestu prázdnými silnicemi a zpestřil jsem nudný večer hraničním kontrolám v Hrádku nad Nisou a v Žitavě. Ani čeští, ani polští, ani němečtí úředníci si nenechali ujít příležitost důkladně zkontrolovat podivné individuum, které na Štědrý večer nesedí doma, ale překračuje hranice. V Německu mě po delším sledování ve vnitrozemí ještě jednou zastavila pohraniční stráž – dvě dívky, které se ptaly, jestli jsem snad Ježíšek a tak pospíchám proto, abych stihl rozvést dárky. Přes všechno žertování zase důkladně prohlédly auto. Pochopil jsem, že se všechna ta státní moc obává, jestli v tu svatou noc nepašuji přes hranice nějaké uprchlíky – co kdyby zas nějaký spasitel? V současnosti by to svatá rodina s útěkem do Egypta rozhodně neměla tak snadné. V Lakomě neměli stromeček, ale hořel tam velký oheň a k němu se trousili místní obyvatelé a pár hostů, pili svařené víno a smutně si povídali o mizejících šancích na záchranu a vymýšleli všelijaké hořce humorné akce proti švédskému Goliášovi. Pak nás pár odjelo do Chotěbuzi na půlnoční, stihli jsme jenom konec a squatteři si vyprosili zbylé svíčky, aby měli doma čím svítit. Vrátili jsme se k ohni, a abychom se zahřáli i zevnitř, pili jsme brazilskou třtinovou pálenku (jak jinak než Fair Trade), kterou jsem přivezl jako dárek. Ralf to komentoval: „Z Brazílie už tu taky byli a říkali, že kdybychom to, co děláme v Lakomě, dělali u nich, tak už nás nějaké komando najaté firmou postřílelo.“ Vzpomněl jsem si na slova nikaragujského biskupa monseňora Casaldáliga po prohrané revoluci, která cituje Ernesto Cardenal ve svých vzpomínkách: „Jsme poražení vojáci neporazitelné věci.“ Jiří Silný, Literární noviny, 3.1.2005 | |