Za Budyšinom naprawo | 24. srpna 2004 |
|
Celé tři týdny jsem nepotřeboval vědět, co se děje v České. Jen jsem zaslechl poznámku, že v Praze je Špidlova vláda bez Špidly. Ani jsem nebyl zvědavý, kdo v ní není. Wo ničo so ja tu njestaram. V Serbských nowinách psali, že zákaz srbštiny v tom klášteře je správný: je to státní ústav péče o invalidy, jeptišky jsou státní zaměstnanci. Hm! Ve státních úřadech se nesmí serbowac? To může být jen soukromý zvyk, který se "ve společnosti" potlačuje? Nemyslím si, že vláda chce Srby zrušit, ale zřejmě je nechrání ani tolik jako staré dubisko za Budyšínem. Spisovatel Jurij Koch nám v krajině ukázal, jak vláda NDR, když otvírala povrchové doly v Dolní Lužici, srbštinu vlastně odbagrovala. Obyvatelé šedesáti vesnic se museli vystěhovat jinam, už rozptýleně! V mnoha obcích není teď dost dětí a rodiče je posílají do srbské školy autobusem jinam. Jak dlouho vytrvají? Vzdělaný Němec asi ví, že toto je původně srbská země. Ale je otázka, zda úřední ochrana může přemoci přírodu. Leoš Šatava napsal, že "o budoucnosti Srbů rozhodne mládež", která se dnes dostává do světa a poznává, že není v takové situaci sama. Napadlo mi, že Srbové by neměli svou totožnost ukazovat tolik na folkloru: mnoho lidí ho považuje za odbytý, a Srby s ním. Byli jsme u stařešiny srbské literatury Jurije Brězana. Přijal nás pod svými brězami na zahradě. Mluvil ofenzivně. Viděli jsme více literárních památníků, většinou kamenných: Zejler, Smoler, Čišinski... Napadlo mi při tom, že důstojnost malých bývá v nebezpečí směšné sentimentality. Jaký děs, kdybych já se měl starat o to, abych se udržel Čechem! A měl z toho napůl zaměstnání! Proto když se mne Beata ptala, jaký mám vztah k Polákům, pominul jsem všecko a řekl: "Jsem rád, že je vás čtyřicet milionů." Je neděle ráno. Nad Wutrovem hlaholí zvony, když vcházíme do kostela. Dostáváme noty. Je nás čtyřicet. Přicházejí vesničané, a kostel je plný. Po předehře varhan ohromí mě mocný zpěv: "Knježe, tu smy zhromadženi..." Ano: vpředu děti, za nimi větší mládež, dospělí. Kněz mluví o věrnosti a odolnosti víry. A věda, koho tu dnes má, děkuje Praze a Lužickému semináři, jenž vzdělal mnoho Srbů. Hryže mne svědomí, že dnes nefunguje. Voní lilie. Ministrant třepe zvonci. K přijímání jdou všichni, ba i naši kursisté. Pak zpíváme: "Štož člověk sej tu přeje, nic wobstajne to njeje. Chceš so na to horšic? To však je podarmo." Kolem kostela bujně kvete hřbitov: samá srbská jména. Čtu si nápisy v kameni a uvažuju, který bych si dal já: "Budžemy so widžec něhdy." - Kde? "Za Budyšinom naprawo...to nichtó njewě, hdže je to." Ludvík Vaculík, Lidové noviny | |