Mluv, když se tě ptají! | 17. srpna 2004 |
|
Što wy rady nosile? Čeju nowiny čitale? Co dělala kozlátka, když jejich maminka odešla? - Utrefil jsem odpověď, že njenošu klobuk a nowiny čitam swoje. Co dělala kozlátka, to padlo na pana Pastyříka. Naše skupina se roztáhla po trati jak závodníci: pan Pastyřík chodí na syntax, Josef na serbski windows, Michaela tuším na frazeologii. Já chodím jenom na čtení k panu Šěnovi, abych měl čas camprowal po Budyšíně. Cvičím si duál tím, že ze dwěmaj piwomaj sedím naproti Srbskému domu a přemýšlím si. Jednoho dne můžou úřady srbské názvy ulic zakázat. Ale naproti tomu je to dobrá politická reklama. Na vycházce jsme potkali skupinu českých cyklistů, jedna paní mě poznala a zeptala se, kde najdou ty Srby. Řekl jsem, v které vesnici je jich prý šestnáct, ale poznají je hůř, než poznali mne. V celé Lužici se jich počítá šedesát tisíc: podle jazyka. Ale diskutuje se o tom, že by se měl počítat každý, kdo se k tomu hlásí: protože neměli a nemají všichni možnost chodit do srbské školy. Toto chce napravit projekt WITAJ, který propaguje a organizuje dvojjazyčnost. Máme v kursu i tři Němce. Myslím, že nejvíce Srbů je v mém zpěvníku. Četl jsem ho už dávno, jak zpěvníky čtu, jako obrázek o lidech a životě: V jedné ruce Hanku, ve druhé sklenku, hopsasa faladra. - Já jsem dobrý patykář, dám vám kapky do nebe, damdalija dyrdomaj. - Kdo sežral tu klobásu, ať si sežere i to zelí, fidlde fidlda. Skoro každá dívka se v písničkách jmenuje Hanka a je vždycky rjana, to jest pěkná. Ale na str. 382 mám Hanku, která je kolowrótna. Nevím, co to je, ale líbilo by se mi, kdyby byla kolovratná. Zeptal jsem se, a ona opravdu je kolovratná. Tady jsme dostali zpěvníky, ve kterých je píseň, která v mém, vydaném za NDR, ovšem chybí: "Serbja so do Němcov hotowachu". Je o tom, jak si koniki sedlowachu, mječiki připasachu a táhli do boje, kde učinili veliké vítězství, za což je vyznamenal král: který, čí? Rád bych, aby to býval byl náš, ale Beata řekla, že to byl Boleslav Chrabrý, jelikož je Polka. A jelikož je to pěkná žena, ať má pravdu. Byl horký, vysokojasný den, vůkol vládly rozlehlé, velebné žně, když jsme v autobuse cestou do Chotěbuzi zpívali tu písničku, a mně se to zdálo až opovážlivé. Protože ve včerejších Serbských nowinách jsem četl, že řádové sestry v klášteře Mariina hvězda mají od loňského listopadu zakázáno mluvit spolu srbsky, když je tam nějaký Němec. - Tak co, novináři čeští, nemáme sedlat, hajlabunda bum? Ludvík Vaculík, Lidové noviny | |