Jez, co ti dají | 10. srpna 2004 |
|
Za Budyšinom naprawo, tam steji stare dubisko. - A nalevo leží srbské gymnázium a v něm sedím já. Jsem tu ze staré zvědavosti, na pozvání Srbského institutu. Vždycky mě zajímali Lužičtí Srbové. Takovýto letní třítýdenní kurs řeči neuměl jsem si představit: co se můžou naučit? Jsem odchovanec znamenité těžké metody skloňování a časování podle vzorů. Doživotně umím německé předložky, které se i bez mé potřeby pojí se třetím i čtvrtým pádem. Byl jsem zvědavý na ty nové metody, na společnost, na bydlení. A na Budyšín. Je nás tu skoro padesát. Nejvíc Poláků, Ukrajinců, jeden Japonec, Francouzka, Slovák, Američanka a tři Brňáci. Též Bulharka a Makedonci. Až na pět postav samá mládež a studenti, jenom já ne. Někteří jsou tu podruhé, studovali tu řeč na jiných školách. Já se nepotřebuju naučit srbsky. Mě to baví jen tak. Jazyk je pro mne vždycky duševní krajina národa: ale kterého tady, v Lužici? Také na to jsem byl zvědavý. V české skupině začátečníků je nás pět, včetně Giuseppeho, který umí česky, dokonce učí na Karlově univerzitě. Sedím vedle Svatopluka Pastyříka, který přednáší na univerzitě v Hradci Králové, proto má pořád otázky a všecko si píše. Paní Šolčina se však naším působením zhoršuje. Rozplemenila se tu všeslovanština. Některá slova, jak víte, putují z jednoho jazyka do druhého a dělají někdy až trapné vtipy. Zrovna dnes odpoledne při hlasité četbě v dolnolužičtině se jedna dívka ptala knjeze Šjena, co je to jebak. Odkud ty jsi, holčko luba? Na její statečnou otázku jsme se dověděli, že je to podvodník. Doma jsem si předsevzal, že nepromluvím německy a že vypozoruju, jak jde těm Srbům k duhu svoboda. Bohužel musím říct, že jako nám: vládne tu trh, až k nezaměstnanosti. Srbské názvy ulic v Budyšíně nikdo nepotřebuje, ale je to předpis. Dneska jsem se dočetl v novinách, že we Wulkim Wjelkowě je kdosi zamazal, zahájili vyšetřování proti neznámému pachateli, ale případ jistě bude - co? Wutpoloženy. Také na jídlo jsem byl zvědavý. Je dobré a rozmanité, zatím se mi dařilo vyhnout se vařené rybě. Vznikly stolní společnosti. Sedím vedle pana Pastyříka, ten stoluje vzorně, ne jak já. Někdy nevíme, co nám to dali, čekáme, kdo to načne. Já na to říkám, co se říkávalo u nás doma: "Jez, co ti dají, mluv, když se tě ptají." Ludvík Vaculík, Lidové noviny | |