Lužickosrbské školství | 3. dubna 2005 |
|
Dějiny vzdělávání v Lužici souvisejí s křesťanstvím a zakládáním klášterů. Původní latinská mše a latinské zpěvy nijak nepomáhaly porozumění křesťanství. Míšeňský biskup proto vydal příkaz, aby misionáři vysvětlovali víru lužickosrbsky a lužickosrbsky se zpívalo. Traduje se však, že křesťanství do Lužice přinesli Cyril s Metodějem. Celková situace Lužických Srbů však nebyla příznivá: Srbové byli považováni za méněcenné a bylo s nimi tak jednáno, pro přijetí do cechu a mezi měšťany bylo potřeba prokazovat původ z čisté německé krve. Na území, kde již byli Srbové v menšině, bylo zakázáno užívání srbštiny na veřejnosti. K jistému zrovnoprávnění došlo za Karla IV. (Od 14. do 17. století byla Lužice součástí českého státu.) Lužické studenty nacházíme na univerzitách v Praze, Krakově a Wittenbergu. Po předání Lužice do správy Sasku opět došlo ke zhoršení situace. Reformace v 16. století je doprovázena srbskými kázáními spolu s horlivými faráři, kteří chtěli přinášet svým souvěrcům Boží slovo v rodném jazyce, ačkoliv sám Měrćin Luther předpovídal brzké poněmčení Srbů a doporučoval kázat jim německy. Z této doby se dochovala řada literárních památek, zejména rukopisů včetně překladu Nového zákona z roku 1548. Evangeličtí kněží byli vyučováni německy, pokus o založení lužickosrbského vzdělávacího střediska v Lubiji ztroskotal. Hornolužičtí kněží byli vzděláváni hlavně v Lipsku, kde si v roce 1716 založili studentský spolek. Z tohoto kroužku vyšel i nejznámější lužickosrbský básník Handrij Zejler. Hlavně v Dolní Lužici byli často dosazováni faráři němečtí. Mnozí z nich se potom lužickosrbsky naučili. Po Vídeňském kongresu v roce 1815 postupně srbští faráři v pruské Lužici mizejí. Po zavedení povinné školní docházky nedošlo k zavedení lužické srbštiny do výuky, srbština byla užívána nejvýše k osvojení němčiny a někdy k výuce náboženství. V Prusku byli dokonce učitelé placeni za germanizaci žáků, bylo také úředně posvěceno bití žáků mluvících lužickosrbsky. V saské části Lužice někteří učitelé dětem vetkli znalosti čtení a psaní lužické srbštiny. Přispěla k tomu lužickosrbská petice poslaná do Drážďan se žádostí o zrovnoprávnění Lužických Srbů. S nástupem velkoněmeckého šovinizmu po roce 1870 se opět poměry utužují a tlak na poněmčení se zvyšuje. Tento stav postihl i autochtonní Poláky ve východní části země. S porážkou Německa v první světové válce došlo k výrazné emancipaci Lužických Srbů. Požadovali právo na sebeurčení v duchu Wilsonových principů. Požadavek nebyl uspokojen a výmarská republika se zavázala zajistit menšinová práva. S tím je spojen rozkvět lužickosrbského života. Úřady však prakticky srbštině ve školách bránily. Často se stalo, že německý učitel učil německy i tam, kde byli samí Srbové. Přestože nový předseda lužickosrbské střešní organizace Domowiny Pawoł Nedo v roce 1933 upřel své úsilí právě na srbštinu ve školách, následkem nástupu nacizmu dochází k dalšímu zhoršení podmínek. Serbske nowiny referují o přednášce faráře Jurije Malinka o situaci v pruské Horní Lužici takto: "Ve své přednášce ukázal, jak různé síly v Prusku pracují proti nám... především ve školství; v žádné škole tam nejsou lužickosrbští učitelé ani vyučování lužické srbštině. Lužickosrbskému děcku zůstává poklad jeho mateřštiny neznámý." O dolnolužických poměrech se vyjádřil ještě výrazněji Bogumił Šwjela v jednom dopise:"Ve školách se vůbec nemluví lužickosrbsky... Rodiče s dětmi mluví německy... Čistě lužickosrbské farnosti už nejsou... Vrchnost je Lužickým Srbům nakloněna jen slovy, ale nečiní pro ně nic..." Nacisté roku 1937 zakázali lužickosrbský veřejný život, užívání lužické srbštiny na veřejnosti a lužickosrbští učitelé a faráři byli přeloženi do německých oblastí. Nacisté tak chtěli během jedné generace Lužické Srby poněmčit a po válce přesídlit na východ. "Útlak za Hitlera způsobil [...], že se přestalo lužickosrbsky mluvit ve mnoha rodinách, kde se až do druhé světové války mluvilo", píše Vladimír Zmeškal ve své knize Lužičtí Srbové (Společnost Národního muzea, Praha 1962). Část lužickosrbských obcí se z této politiky již nevzpamatovala. Po válce musely příhraniční obce povinně přijmout určitý počet vysídlenců ze Slezska a Sudet. V některých srbských obcích se tak najednou ocitla až třetina nových německých obyvatel. (Zmeškal tento proces označuje termínem kolonizace). Za této situace byla stanovována nová školská politika. V Lužici byly ustaveny tři typy škol A, B a C. Školy typu A s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem, školy B s vyučovacím jazykem německým a povinnou lužickou srbštinou (tzv. lužickosrbským profilem) a školy C čistě německé. Školy typu A vznikly v katolické Horní Lužici a v Budyšíně, školy typu B ve zbytku oficiálně dvojjazyčné Lužice a školy typu C ve větších městech. Pro zajištění dvojjazyčnosti vznikly jazykové školy v Minakale a Dešanku, Ústav lužickosrbského národopisu a Lužickosrbský pedagogický ústav v Budyšíně (od roku 1946 do roku 1950 zde bylo vyškoleno 430 hornosrbských, 166 německých a 7 dolnosrbských učitelů). Lužická srbština se pomalu začala zavádět i v Dolní Lužici, kde byl předtím šovinistický tlak nejsilnější. Rozkvět školství souvisí s politikou NDR, která chtěla na Lužických Srbech ukázat vzornou menšinovou politiku. V roce 1955 zástupce vedení SED Fred Oelßner vyslovil heslo Lužice bude dvojjazyčná. Němečtí komunisté však v přístupu k Lužickým Srbům nebyli jednotní. V roce 1958 v komunistické straně zvítězili stalinisté pod vedením Waltra Ulbrichta, Oelßner musel odejít a přišlo nové heslo Lužice bude socialistická. Ještě v roce 1958 vznikla další důležitá lužickosrbská instituce Lidové nakladatelství Domowina. Od roku 1961 se začínají lužickosrbská práva omezovat zrušením Lužickosrbského úřadu lidové výchovy v Budyšíně a převedením jeho pravomocí na ústřední ministerstva. Požadavky na praktickou realizaci opatření ke dvojjazyčnosti jsou najednou označovány za lužickosrbský nacionalizmus. V roce 1962 byly lužickosrbské školy změněny na dvojjazyčné (chemie, matematika, fyzika a občanská nauka byly vyučovány německy). Až v roce 1964 však přišlo klíčové opatření ústřední vlády: zrušení povinné lužické srbštiny na školách typu B. Někteří školští funkcionáři toto nařízení ještě překračovali. Nejenže se děti přistěhovalců nemuseli učit lužickosrbsky, ale byla vyžadována písemná žádost rodičů a vyučování často probíhalo mezi patnáctou a osmnáctou hodinou. Zároveň byla přísně zakázána agitace pro lužickou srbštinu. Tajemník Domowiny Bjarnat Nowak se stavěl proti této politice a byl proto odvolán. "Zástupcům veřejnosti bylo zakázáno, aby ovlivňovali rodiče při rozhodování ve smyslu Lužickosrbského zákona. To bylo ponecháno volnému průběhu a tím šovinistickým argumentům protisrbských zástupců", řekl Nowak v roce 1993. Někteří rodiče nechtěli k němčině a ruštině ještě plést dětem hlavu lužickou srbštinou. (Dnes již víme, že je to právě naopak. Dítě, které se učí cizí jazyky od raného mládí, rozvíjí svoji inteligenci.) V roce 1963 navštěvovalo ve školách B srbštinu 11 600 žáků a v roce 1964 už jen 3 300 a počet dále klesal. Ani děti Srbů, kteří posílali své děti na srbštinu do školy typu B, se ale pořádně srbsky nenaučily. Od této doby dochází k odumírání celých vesnic. Je třeba připomenout, že Lužičtí Srbové stavějí na jazyce svoji identitu, a proto mnozí Srbové automaticky přešli k Němcům. Pionýrská i svazácká organizace byla německá. Masivní vlna industrializace a kolektivizace od šedesátých let a těžba uhlí dále rozšířila němčinu a radikálně změnila demografickou strukturu Lužice. Naopak podporován byl neškodný folklór a masové folklórní festivaly a není tedy divu, že Srbové musejí stále dokazovat, že nejsou cosi přežitého, že nejsou "národ malířů vajec". Například v obci Bukecy u Budyšína, kde byla po válce výrazná lužickosrbská většina, nebyla otevřena lužickosrbská škola, jen škola typu B, dnes se dají ti, kteří se k Lužickým Srbům hlásí, spočítat na rodiny. Na některých místech v Dolní Lužici dochází po poněmčení k dvojímu jevu. Někteří se ke svému srbství hlásí i bez jazyka, někteří se stávají německými nacionalisty, kteří se snaží svoji minulost potlačit podle lužickosrbské hádanky: Který Srb má na Srby největší pifku?(nejvíce spadeno) ... Ten, co se poněmčil. Lužice je německá, hlásali neonacisté, kteří i v Lužici dostali ve volbách na podzim 2004 kolem 10 procent hlasů. Do roku 1990 se ve školství mnoho nezměnilo mimo sjednocení základních škol do větších celků. Na původně dvojjazyčném dolnosrbském gymnáziu v Chotěbuzi byla lužická srbština jako na mnohých základních školách v Lužici změněna na druhý cizí jazyk. Do roku 1990 Srbové vstupovali se 7 školami typu A a 85 školami typu B. Po převratu byla zrušena jazyková škola v Minakale a pedagogický ústav. Po zrušení těchto dvou institucí došlo k tomu, že úředníci zpravidla vůbec neumějí lužickosrbsky a není to od nich ani vyžadováno, a zájemci o učitelství lužické srbštiny se nemusejí na tento obor na lipské univerzitě dostat kvůli kvótám na obory. Jazyková škola v Dešanku přesídlila do Chotěbuzi a pokračuje v činnosti. Původní Ústav lužickosrbského národopisu se přeměnil na občanské sdružení Lužickosrbský ústav. Dosud vychází pedagogický časopis Serbska šula. Chybějící vzdělávání pedagogů supluje nyní hlavně pracně budované Jazykové středisko Witaj. Ve školním roce 1999/2000 se v Braniborsku učilo srbsky na 23 školách 1036 žáků a jejich počet spíše stoupá, v roce 2003/4 to bylo na 33 školách 1667 dětí, z toho 53 již na kvalitní srbštině v rámci programu Witaj (ve školním roce 2004/5 má Witaj 81 žáků na 4 školách). Ve školním roce 2001/2 se v Sasku učilo srbštině na 43 školách 7473 dětí. (Srbština B však není dostačující k osvojení jazyka, viz výše.) Ze škol A jsou dvě lužickosrbské (Chrósćicy a Ralbicy) a čtyři s dvojjazyčnými lužickosrbskými třídami (Pančicy, Worklecy, Radwor, Budyšín), německé třídy tam mají lužickou srbštinu jako 2. povinný jazyk. Obě spolkové země (zejména Sasko) převzaly ze západu komplikovaný školský systém. V Sasku se již po čtvrté třídě děti dělí do specializací, základní škola trvá 10 let, gymnázia jsou osmiletá. Na otevření ročníku je nutno 40 dětí, a proto dochází k masivnímu zavírání škol. Podobná situace je v Braniborsku, ZŠ trvá šest let, s gymnáziem školní docházka trvá 13 let. Mezi zavíranými školami jsou i školy s lužickou srbštinou. Nejznámější je lužickosrbská škola v Chrósćicích. Kvůli limitu 40 žáků na otevření ročníku byla v letech 2001-3 škola postupně zrušena, zůstaly jen první čtyři třídy. Chrósćicy leží v oblasti s nejsilnější lužickosrbskou identitou a odebráním školy obec ztratila i část možnosti uplatňování jazyka, neboť právě tato škola podle průzkumů etnologa doc. Šatavy sloužila nejlépe ze všech. Proto došlo k masivním protestům nejen v Lužici, ale i v zahraničí, zejména v České republice. Publicista Jaroslav Jírů dokonce uzavření školy v MF Dnes (22. 8. 2001) označil za etnickou čistku. Pochybnosti panují kolem dodržování úmluv o ochraně menšinových práv ze strany Německa. Dejme slovo i mluvčímu saského ministerstva školství Dietru Herzovi (MF Dnes 24. 7. 2003): "Mluvčí ministerstva tvrdí, že za uzavřením školy nestojí rasismus. „O tom jsem nic neslyšel. Rozhodně v tom není žádné utlačování. Menšiny zde podporujeme,“ říká. Jiné dvojjazyčné školy by se podle něj už zavírat neměly. „Neuvažujeme o tom,“ tvrdil Herz." Mluvčí však neměl dostatek informací. Jak řekl mj. saský ministr Tillich na podzim 2003 v Praze, Sasko chce v budoucnu zavřít všechny dvojjazyčné školy a otevřít jednu novou. Tento plán by poškodil lužickosrbské vesnice, kde se dnes mluví hlavně lužickosrbsky. Díky dvojjazyčným lužickosrbským školám v katolické Horní Lužici se zde také dobře drží lužická srbština a proto také Srbové za své školy tak bojují. Přelévání služeb do měst ničí vesnice víc, než se zdá. Mnoho lidí už tak tráví pracovní týden na západě Německa, ať už kvůli práci či kvůli studiu, a domů se vrací jen na víkendy. Ti, kteří práci mají, dojíždějí často desítky kilometrů každý den. Navíc nezaměstnanost v Lužici je podle způsobu výpočtu až třetinová a některá města opustilo až 40 procent obyvatel. Se státní podporou nejvíce odcházejí mladí lidé, pročež je nyní nedostatek dětí. Lužičtí Srbové tak doplácejí na chybný koncept sjednocení Německa. Již několik let se však v Lužici rozvíjí projekt Witaj, který úspěšně rozvíjí znalosti lužické srbštiny u předškolních dětí. Vychovatelka mluví na děti pouze lužickosrbsky. Tento systém výuky se v posledních letech rychle rozšířil. Na tuto metodu se připravují základní školy, které na některých místech přecházejí z typu B na dvojjazyčnou školu, kde se jazykové nedostatky německých dětí řeší jazykovou výukou ve zvláštních skupinkách. Tento systém, který má být zaveden i v oblastech, kde byly německo-lužickosrbské školy, se v Pančicích setkal s odporem rodičů německých dětí, kteří se přistěhovali do obce teprve v devadesátých letech. Někteří rodiče lužickosrbských dětí se naopak ptají, jaké vědomí si děti ze školy Witaj odnesou. Zavádění dvojjazyčných škol brzdí také úřady. Lužická srbština a sorabistika je také předmětem výuky na vysokých školách. Sorabistika (serbowěda) jako samostatný obor je vyučována na univerzitách v Lipsku a Praze. Kurzy lužické srbštiny mohou ve školním roce 2004/5 navštěvovat studenti na univerzitě v Ústí na Labem, Hradci Králové, Brně, Varšavě, Krakově, Lvově, Moskvě a Saarbrückenu. Kroužky sorabistů pracují také ve východní Lužici, Opolí, Vratislavi, Katowicích, Bělehradě, Oxfordu a v Japonsku. Problémem jsou každoroční boje o zachování či snížení finančních příspěvků pro Nadaci lužickosrbského národa, která lužickosrbský život platí. Zde leží zároveň největší vina Lužických Srbů na vlastní finanční tísni. Největší peníze jsou investovány do Lužickosrbského národního souboru, např. v roce 2003 to bylo 4,5 mil. € z celkových 16 mil., které v tomto roce měla přidělena lužickosrbská nadace. Tato instituce tedy spolyká více než čtvrtinu prostředků pro život Lužických Srbů. Nepracují v ní prakticky žádní Lužičtí Srbové, hraje z velké části německy, čímž se dostává na hranu účelu svého zřízení: podpory lužickosrbské kultury. Soubor úspěšně „reprezentuje“ lužickosrbskou kulturu po celém světě. Při snižujících se příjmech nadace soubor zatěžuje rozpočet čím dál víc. Nedostávají se tak peníze na práci s mládeží, publikace pro mládež a masivnější rozběh projektu Witaj. Jestliže Lužičtí Srbové zvítězí v boji o nastupující generaci, rozhodně to nebude zásluhou Nadace lužickosrbského národa. | |