Ať vládne medvěd nebo lev(mm) | 2. listopadu 2005 |
|
Lužičtí Srbové jsou posledními původními slovanskými obyvateli Německa. Již tisíc let bojuje malý národ žijící nedaleko západních hranic Polska a severních Čech proti německé většině. Ačkoli jsou v současnosti práva Lužických Srbů na svébytnou kulturu oficiálně proklamována saskou vládou, ve skutečnosti je podpora udržení a rozvoje minority minimální. „Ať vládne medvěd nebo lev, ten i onen bere a žere,„ říká lužickosrbské přísloví, které snad nejvýstižněji charakterizuje více než tisíciletou historii boje slovanského národa proti vytrvalé snaze o jeho asimilaci s německou většinou. A již smířlivěji dodává jiné přísloví: „Bohu nejmilejší děti často nejtěžší kříž nesou.“ Lužičtí Srbové jsou nejmenším slovanským národem žijícím v Německu nedaleko západních hranic Polska a severních Čech. Sídla jejich dávných předchůdců – slovanského kmene Milčanů – zasahovala až na území dnešního Liberecka a Děčínska. Zůstaly zde po nich názvy některých obcí, jako například Srbská na Frýdlantsku nebo Srbská Kamenice nedaleko Děčína. Nedaleko obce Loučná byly dokonce objeveny pozůstatky milčanského hradiště z osmého století. Milčané patřili k desítkám slovanských kmenů (Glomači – o objevu jejich zaniklého hradiště Gana se dočtete na str. 9, Stodorané, Dolenci, Drevjané ad.) žijících tehdy na rozsáhlém území, sahajícím od dnešního Gdaňsku na východě (Kašubové) až k Hamburku na západě a Pasovu na jihu. Většina těchto kmenů však vinou nejednotnosti podlehla německé přesile. Lužičtí Srbové jsou posledními původními slovanskými obyvateli Německa, v počtu odhadovaném na padesát tisíc. Z toho asi čtyři pětiny žijí v Sasku (Horní Lužice – okolí Budyšína) a zbývající v Braniborsku (Dolní Lužice – oblast kolem města Chotěbuz/Cottbus). Všichni jsou bilingvní – vedle své slovanské mateřštiny hovoří běžně německy. Vzhledem k tomu, že byli po staletí izolováni od ostatních slovanských národů, vyvíjela se jejich mateřština odlišně. Dodnes ještě běžně užívají mluvnické tvary, jako je dvojné číslo (duál) nebo jednoduché minulé časy aorist a imperfektum. Slovní zásoba je sice ovlivněna němčinou, ale obsahuje rovněž více než tisícovku výrazů převzatých z češtiny. Nejcennější jsou slova, se kterými se v ostatních slovanských jazycích nesetkáme, například blido = stůl, črije = boty, nan = otec apod. K zajímavostem patří diferencované koncovky ženských příjmení, vycházející z jejich rodinného stavu. Koncovka –ec/ic je užívána u svobodných žen (Hudakec), příjmení provdaných končí na –owa/ina (Nowakowa). Důležité je, že se lužická srbština průběžně doplňuje o nové výrazy, takže příliš nezaostává za vývojem okolních větších jazyků, i když kupříkladu používání odborné terminologie je náročné, protože se s ní setkáváme zřídka. Situaci navíc komplikuje fakt, že lužickosrbský národ je v současnosti rozdělen na dvě části hovořící dvěma spisovnými jazyky, které se od sebe značně liší. Hornolužická srbština je modernější a hovoří jí mnohem více lidí, dolnolužická srbština je téměř na pokraji zániku. Sjednocení Německa na počátku devadesátých let přineslo – vedle kýžené politické svobody – několik negativních jevů, které zápas o národní existenci Lužických Srbů komplikují. Především to jsou ekonomické restrikce, v jejichž důsledku se v zemích bývalého NDR dynamicky zvýšila nezaměstnanost a s ní spojená nízká natalita. Současně narůstá migrace nejmladší generace do západní části Německa. Po fatálních důsledcích druhé světové války a po bezohledné těžbě hnědého uhlí v časech NDR, kdy zanikly desítky vesnic ve střední Lužici, jde o další těžkou zkoušku národní vitality Lužických Srbů. Jejich jazyk v čisté podobě lze dnes slyšet v centrech, jakými jsou budyšínský Lužickosrbský dům (Serbski dom) – sídlo sdružení Domowina, informační střediska, rozhlasové studio a nadace podporující lužickosrbské aktivity finančně. Dalšími místy, kde zní lužická srbština denně, jsou redakce nakladatelství, novin a časopisů, knihkupectví zvané Smolerjec kniharnja nebo třeba nedaleké Jazykové centrum Witaj. Přirozeným domovem dobré lužické srbštiny jsou tradičně venkovské kostely, kde katoličtí kněží kážou ve slovanské mateřštině, a pochopitelně školy. Těch je v Lužici bohužel jen několik Snižující se počty dětí a v důsledku toho německými úředníky bezohledné rušení škol je každodenní tíživou můrou všech, kdo usilují o zachování národní identity. Před několika lety se zvedla vlna odporu proti zrušení nejlepší lužickosrbské školy v obci Chrósćicy, k níž se připojila i řada českých osobností v rámci podpisové akce Varnsdorfská solidarita. Českých aktivit na podporu Lužických Srbů je v historii velké množství, zasloužily by rozsáhlou studii. V současnosti je v tomto směru nejvýznamnější činnost Společnosti přátel Lužice, jejíž členové připravili ve spolupráci s redakcí tuto dvoustranu. Saská vláda však odolala tlaku veřejnosti a druhý stupeň této základní školy podle plánu zrušila. Po loňských volbách v saském zemském sněmu získali zastoupení neonacisté, kteří začali mj. hlásat, že „Lužice je německá“. Letos úřady rozhodly o zrušení dalších škol – v obci Radwor bylo naštěstí dosaženo předběžného opatření proti postupu saského ministerstva školství u vyššího správního soudu v Budyšíně, který rozhodl o pokračování školy. Část lužickosrbské veřejnosti podlehla skepsi a smiřuje se s nepříznivou situací, část – doufejme, že rozhodující – se pustila do ještě usilovnější práce, jejímž cílem je nepodlehnout německé převaze ani v době, kdy se oficiálně zaštiťuje demokracií a proklamacemi o rovnoprávnosti Lužických Srbů s Němci. Projevuje se to nejen bojem o záchranu jazyka a svébytné kultury, ale například i úsilím o záchranu unikátní přírodní rezervace Łakoma, která má být napřesrok odbagrována, i když se (proti vůli braniborské vlády) stala součástí chráněných území v evropské síti Natura 2000. Mezi takto aktivní Lužické Srby patří vedle kněží, pedagogů a ekologů také umělci – hudebníci, malíři, novináři a také spisovatelé starší i mladší generace. K nejvýznamnějším patří žijící klasik lužickosrbské prózy Jurij Brězan, Jurij Koch, Křesćan Krawc, Měrka Mětowa a básníci Kito Lorenc, Beno Budar, Benedikt Dyrlich a Róža Domašcyna, z nejmladších talentů Lubina Hajduk-Veljkovićowa. Dnes přinášíme jen skromné nahlédnutí do literární současnosti slovanské Lužice s nadějí, že vyvolá touhu po dalších objevech. Milan Hrabal, Literární noviny, 2.11.2005 | |