Koho zajímá Gana?(mm) | 2. listopadu 2005 |
|
Kdo se dnes zaobírá ranými dějinami našeho národa? Zajímáme se my, Lužičtí Srbové, vůbec ještě o své kořeny? Jestliže nepovažujeme Ganu, tisíc let starou slovanskou pevnost, za důležitou, byl by klam mluvit o vzdělávání a upevňování národního vědomí. Protože bez vědomí vlastních kořenů nenajde žádný národ svou identitu, anebo si ji nezachová do budoucna. Věřte nebo nevěřte: na vyvýšeném poli poblíž říčky Jany, blízko obce Hofu, při silnici z Rizy (Riesa) do Döbeln (jazykovědec Arnošt Muka by napsal „mjez Rězu a Dobelinom“) odhalily lopatky dělníků ukryté tajemství. Archeologové stáli před fakty a řekli si: zde může jít jedině o dlouho hledanou Ganu. Ještě však nejsou hotovy laboratorní analýzy. Jestliže se ukáže, že břevna nalezená v zemi hořela roku 929, pak si bude moci konečně říci: tím je stoprocentně potvrzeno, že toto je zasypaná pevnost Gana, sídlo knížete Glomačů. Výsledky z laboratoře zatím nejsou – počkejme na posledních pět minut před redakční uzávěrkou! Potom připojím k článku konec. Gana je legenda, kterou znají ve vsích kolem Hofu ještě dnes. Při rozhovoru se starší ženou v bývalém mlýně při Janě, vzdáleném tři sta metrů od místa výzkumu, jsem se dověděl, že slyšela od babičky a od matky o takzvaném hradním kopci – přestože tam žádný kopec není. Každou chvíli tam vyorávali střepy, napůl shořelá břevna, kosti a kameny. Nějaký Miertschink to sbíral a odnesl do muzea. Gana je historická skutečnost, o které se už mnoho psalo, poprvé v kronice bavorského mnicha Vidukinda z Corvey. Podle jeho zápisů Ganu oblehl Jindřich Ptáčník, saský vévoda a německý král, v květnu roku 929 a po jednadvaceti dnech ji dobyl a zničil ohněm a mečem. Jak se v kronice píše, Jindřichovi rytíři obránce Gany, muže i ženy, na místě pobili, kdežto děti a mladé lidi odvedli a prodali do otroctví. Dnes si návštěvník stojící před vykopávkami dovede dobře představit, jak se matky s dětmi dnem i nocí modlily ke svým bohům, dokud se mezi ně nepřivalilo smrtonosné násilí. Snad už za několik hodin umlkly smrtelné výkřiky, snad už po prvním dešti se rozptýlil kouř a dým… Sídliště s knížecím hradem a s předhradím zůstalo pusté, v troskách, které se nám dnes objevují pod povrchem země. Na předhradí bydlili řemeslníci a obchodníci. Útok na Ganu se odehrál v čase vojenských výprav, křižáckých tažení, do krajů – sídelních komor – srbských kmenů. Tyto vojenské výpravy vstoupily do dějin jako vítězství nad slovanskými pohany, spojené se založením nových marek a biskupství. Milčané se sídlem v Budyšíně nad Sprévou se dověděli o záhubě Glomačů, a proto se sklonili před dobyvateli a přijali uloženou daň. Archeologická senzace Odborníci nazývají výzkum Gany „archeologickou senzací“ hlavně proto, že nepředpokládali, že pod povrchem narazí na tak rozsáhlý komplex. A to už v prvním výkopu – sondě dlouhé třicet metrů a široké šest metrů. Po skrývce ornice bylo dobře vidět, že Glomači si pro svou pevnost – archeolog Michael Strobel, vedoucí výzkumu, používá pro Ganu slova Festung – zvolili staré hradiště z doby bronzové. Stejně jako jinde v takových případech je slovanské hradiště menší co do plochy, ale obklopené vyššími valy. Zpočátku bylo hradisko obklopeno třemi valy a třemi příkopy. Při poslední přestavbě ve dvacátých letech desátého století opevnili Glomači své knížecí sídlo dvanáct metrů vysokým a asi čtyři metry širokým komorovým ohrazením na způsob hradby, čímž ji proměnili ve skutečnou pevnost. Na hradbě stály palisády kolem dokola se strážním ochozem, krytým střechou. Tato poslední přestavba ukazuje, že župani a jejich vrchní župan, kníže Glomačů se svou družinou, věděli o rostoucím nebezpečí ze západu. Proč by sem jinak v poměrně krátkém čase navozili a nanosili na čtyři tisíce krychlových metrů dřeva, kamení a štěrku? Na tuto práci bylo zapotřebí mnoha lidí. To svědčí o tom, že kraj Glomačů byl hustě osídlen – asi podobně jako dnes (když nepočítáme dnešní města). Již před zahájením vykopávek odhalil protonový magnetometr ve vnitřním prostoru větší pravoúhlý útvar. Na fotografii je to nápadné i laikovi: celá pevnost je okrouhlá a oválná, s jediným vchodem. Pravoúhelník uprostřed je však jako narýsovaný pravítkem a úhloměrem. Ze všech stran jsou vchody, jistě proto, že se v tomto centru shromažďovalo množství lidí. Mohla to být svatyně. Koho dnes Gana zajímá a proč? V Serbských nowinách a v lužickosrbském nedělním vysílání německé rozhlasové stanice MDR jsem podrobněji vyprávěl o někdejší Ganě a o dnešním zájmu o ni. Přitom mi radil a na věcnou správnost textu dohlížel odborník, archeolog dr. Michael Strobel, hlavní referent saského Zemského archeologického úřadu. V časopise Katolski Posoł byl obšírnější článek s výkladem historického pozadí; napsal jej farář Dieter Rothland, který pochází z tamějších končin a cítí se spjat s dějinami srbských kmenů své domoviny. O čem jsem ještě nemluvil: Koho dnes Gana zajímá a proč? Na Den otevřených památek, kdy je veřejnosti zpřístupněn i archeologický výzkum Gany, jsou vidět zástupy zaujatých diváků. Ptal jsem se s mikrofonem dobře viditelným díky zkratce MDR lidí přicházejících po poli a stojících kolem dokola vykopávek, co je sem vede. Z kaleidoskopu odpovědí byly nejčastější tohoto rázu: „Protože chceme vědět, jak lidé ve dřívějších dobách žili.“ „Chceme vědět něco o starých Sasech – jak kultivovali Sasko.“ „My jako potomci Germánů se chceme dozvědět něco o jejich životě.“ Na námitku: „Ale jak slyšíte, jde tady o slovanské sídliště,“ odpovídali: „Ano, Germáni jim zemi přenechali, ale potom ji museli zase dobýt zpátky.“ Častěji muži než ženy přicházeli s otázkou: „Chtěli bychom vědět, kdo dostane na Ganu právo uplatnění na trhu – jestli Stauchnitz nebo jiná obec.“ Podle poznávacích značek na autech se okruh zájemců – v průběhu několika týdnů jich bylo více než tři tisíce – omezoval na západní Sasko, na Torgau, Dessau a ovšem Míšeň a Drážďany. Starší muž, asi pětašedesátiletý, na otázku, proč sem přišel, odpověděl: „Weil ich ein Sorbe bin.“ (Protože jsem Lužický Srb – pozn. překl.) Kdo, odkud? „Šmit-Kowar, z Malešec, v 50. letech studoval v Moskvě jadernou fyziku, pracoval v jaderném výzkumu, bydlí v Drážďanech…“ Více mi říci nechtěl. A najednou zaslechnu dokonce lužickosrbskou řeč. Otec z Kopšina se dvěma chlapci, čtrnácti nebo patnáctiletými se dal fotografovat s pamětním plakátem „Gana 2003“. Zajeli si do Gany, protože chtěli vědět, „co je ještě z té srbské pevnosti vidět.“ Ptal jsem se sám sebe Za Míšní bydlí a pracuje moje dcera se dvěma syny – mými vnoučky. Staršímu vyprávím o Srbech, kteří tu kdysi žili a zanechali své stopy v místních a pomístních jménech. Překládám mu, co znamená Míšeň, Diera, Dobritz a Sornewitz, a říkám mu, že já jsem – že tedy i on je – jejich potomek. Vyprávěl jsem o útocích na hradiska, a proto jsem ovšem využil příležitosti, abych své příběhy dopověděl u odkryté pevnosti Gany. Pohled do minulosti – to je, jako by člověku vyšel v ústrety den před tisíciletím. Chtěl jsem mu o tom něco přečíst, a tak jsem si dovolil ptát se mezi lužickosrbskou duchovní elitou: Gana a Glomači – kde se o tom v lužickosrbské beletrii pojednává? Nikdo mi nedovedl pomoci. Ptal jsem se také, křížem krážem po Lužici, kde se mluví srbsky, zda někdo slyšel nedělní vysílání o Ganě v rozhlase. Dodnes jsem nenašel nikoho, kdo by je byl slyšel. Kde a kdy jsem slyšel o Ganě poprvé? Vzpomínal jsem na hodiny dějepisu u Achima Brankačka a na kresby dr. Frida Mětška k bojům západních Slovanů proti Frankům. Ve které knize jsem o tom četl? V divadelní hře „Na hrodźišću“ to nebylo. Tam se sice na pád Glomačů vzpomíná, ale o Ganě hra není. Konečně jsem se dopátral. Asi v desáté třídě (1953) jsme musili číst prózu „Serbscy rjekowje“ (Lužickosrbští hrdinové – pozn. překl.) od Jakuba Lorence. A v oné hodině, v lužické srbštině u Jurije Krawži, poslouchal ředitel školy dr. Frido Mětšk, co my žáci říkáme k těm hrdinům a jejich bitvám. Na konci hodiny se postavil před nás a řízně prohlásil: „Vy jste to sice četli, ale k osobám a událostem nemáte žádné otázky. Nejste s nimi spjati.“ Že nás kniha příliš nenadchla, to chápu. Je sice napsána barvitě, s poutavými úryvky a ovšem klasickou srbštinou, ale tak prosáklá silným heroismem a patosem, že je mladému čtenáři jen stěží přístupná. Něco však přece přitahuje mladého člověka i dnes: autentická, nepřekroucená skutečnost. Gana by byla taková skutečnost – i pro učitele dějepisu. Nebo je i to příliš velký požadavek? Dnes by snad dr. Mětšk konstatoval: práce nebyla úplně zbytečná. Něco zůstalo. Já bych mu řekl: Získané vědění někdy nese plody pozdě, někdy zůstává úplně bez plodů. Kdo se dnes zaobírá ranými dějinami našeho národa? Zajímáme se my, Lužičtí Srbové, vůbec ještě o své kořeny? Máme jiné starosti? O čem mluvíme nejvíce, o čem nejméně? Jestliže nepovažujeme Ganu za důležitou, byl by klam mluvit o vzdělávání a upevňování národního vědomí. Protože bez vědomí vlastních kořenů nenajde žádný národ svou identitu, anebo si ji nezachová do budoucna. Není snad přehnané říci: když se například Gana ztratí z obecného vzdělání anebo se vůbec ani lidem do hlav nedostane, bude to mít následky pro zbytek lužickosrbského etnika. Malá útěcha: v Lužickosrbském muzeu je kraj Glomačů šrafováním připojen k „sídelnímu prostoru Srbů“. (Co ale s územím západně od Glomačů, které věda označuje výrazně pojmem S o r b e n ?) – Když neexistují lužickosrbští odborníci – archeologové, mohl by Serbski institut nebo gymnázium nebo Matice lužickosrbská založit a zorganizovat kroužek pro archeology-amatéry. Zájemců o archeologii se najde v německých spolcích víc než dost. Ať nikdo neříká, že by to mladé nezajímalo! Kroužek mladých lužickosrbských archeologů by během let získal odborné schopnosti a znalosti o původu svého národa – a šířil by je. Pět minut před uzávěrkou… …přišla odpověď zemského archeologického úřadu. Michael Strobel: „Bohužel stále ještě nemáme výsledky z laboratoře. A bohužel také se zřejmě neuskuteční náš plán, že bychom letos pokračovali ve výzkumu. Je to všechno komplikovanější, než jsem myslil.“ Předpokládalo se, že by vykopávky pokračovaly na západní straně, podle geomagnetického průzkumu poblíž zasypané strážní věže. Tyhle průtahy by mohly lužickosrbským zájemcům – pokud nějací jsou – pomoci, aby si tentokrát v pravý čas zajeli ke „hrobce slavné Gany“. Lidský život má své obzory. Ptáme se, které a v jakém ohledu se rozšiřují nebo ustupují. Pro lužickosrbské vlastence Pawoła Neda, Měrćina Nowaka, Božidara Dobruckého to po Velikonocích 1937 – v beznadějné situaci, kdy nacisté zakázali všechno lužickosrbské – znamenalo: Vyrazíme „na skok za Labe“. Tehdy se v glomačském kraji zastavili na několika hradištích a ptali se: které z nich je Gana? Dnes by to věděli, dívali by se a vyměňovali by si o tom názory – mezi sebou i na veřejnosti. Křesćan Krawc, Literární noviny, 2.11.2005 Z lužickosrbského originálu Štó so zajimuje wo Ganu?, Rozhlad 54/2002 č. 10, 380-383 přeložila Zuzana Sklenářová. Autor je lužickosrbský spisovatel. | |