„V pohodě“ se učit česky(mm) | 2. listopadu 2005 |
|
Lužická Srbka studující v Praze poznala češtinu ponejvíce na výletech s českými přáteli. Otiskujeme podivuhodné dvojjazyčné vyprávění o jejích cestách po české zemi. Pohoda, odpověděla jsem kamarádce na otázku, zda je všechno v pořádku po mém prvním týdnu na stipendiu v Praze. Obrat jsem znala z českého hitu, který tenkrát pouštěli pětkrát denně v rádiu. Nejlepšími hodinami češtiny pro mě byly výlety. Byly zároveň velkou příležitostí správně „pohodařit“. Poprvé jsem se na takový výlet odvážila asi měsíc po svém příchodu do Prahy. Bylo to víkendové sjíždění Lužnice. Nikdy jsem nebyla na takové akci, proto jsem se ptala, co všechno budu potřebovat. Spacák a karimatku (nejdůležitější cestovatelské potřeby, které v noci zajistí teplo) a aspoň tři kusy teplého oblečení, protože můžu spadnout do vody a pak se budu muset převléct. Tohle mi prozradili, až když jsem už zaplatila svůj poplatek. Všechno jsem měla zabalit do igelitů (plastowych titow), pokud možno neděravých. Když se naše parta sešla na nádraží, zjistila jsem, že všechno je v pohodě. Nikdo se nebude snažit se mnou mluvit německy. Seznámila jsem se s kormidelníkem, který bude řídit naši loďku. Jako na začátečnici zbylo na mne místo háčka, který sedí vepředu a udává kánoi rychlost. Až na vodě mě Ondra seznámil s nejdůležitějšími pojmy: „Pádluj!“ „Kontra!“ a „Přitahuj!“ Poslední dva mají význam při otáčení loďky. Ze začátku jsme jeli přes olej, klidnou a bezpečnou vodu. To byla příležitost se spojit s dalšími loďkami a otevřít flašku. Koluje mezi kánoemi a každý si dá. Potom jsme slyšeli první peřeje (dźiwja woda) a jez (pušćadło). Večer v hospodě (korčmje) se pilo a zpívalo. Našemu organizátorovi se nějak podařilo udržet kytaru i foťák v suchu. Protože jsem téměř nepila, vzbudila jsem pozornost: „Káťo, proč nepiješ?“ A potom dodali: „Děláš vostudu všem Lužickým Chorvátům.“ Moje kamarádka se mě šeptem zeptala, jestli vím, co je ostuda, myslela jsem si, že ano. Jenže já myslela, že nudu (wostudu), ale ve skutečnosti přímo hanbu (hańbu). Tak jsem musela vypít aspoň jednoho panáka (palenc). Tento víkend (kónc tydźenja) jsem se hodně naučila. Ne tolik o pádlování, ale zato hodně českých slov a také jsem začala rozumět české cestovatelské filozofii. Češi mají cestovatelský duch: jakási vnitřní pohnutka je žene do cestování, stejně tak do exotických krajů jako do blízkého okolí. Přitom je vždy cesta cílem a dobrá mapa (karta) stálým průvodcem. Mapy hor, vodstva, světa nebo plán města, turistické mapy Čech nebo cizích zemí – každý Čech má doma na stěně aspoň jednu mapu a vždy tu pravou s sebou na cestách. Na další výlet jsem potřebovala horské kolo s přehazovačkou (šaltowanjom). Brašny (toše za koleso) jsem si půjčila. Polovinu jsem jich zaplnila pytlíkovými polévkami a omáčkami (poliwki a juški w titkach). Rýže (rajs) je lehčí než bramborová kaše (tołčene běrny) nebo těstoviny (nudle). Jídlo (jědź), jak je známo, není na světě nikde tak levné a dobré jako v Čechách. Vařič měli mí kamarádi, stejně jako ešusy – plechové hrnce, ve kterých jsme vařili a ze kterých si každý nabíral tu dobrotu. Styk s místními jsme vyhledávali jen tehdy, když jsme potřebovali svoje láhve naplnit pitnou vodou. V brašnách mi zůstalo trochu místa na tři trička (t-shirty), plavky (kupanski woblek) a pláštěnku (dešćowy płašć). Počítali jsme s tím, že kolo budeme po cestě opravovat, proto jsme měli sebou pumpičku, nářadí a náhradní duše (hadźicy za koła). Hlavní zásadou je, že se nesmí plánovat. Český cestovatel chce být nezávislý – lépe řečeno – volný! Pro jeho putování nejsou žádné překážky: je schopný (kmany) se orientovat a domluvit i v neznámém kraji, jídla má dost, cestovní lékárnička je dobře vybavena, spát může ve stanu nebo pod širákem (hołym njebjom), mýt se může v jezerech nebo na veřejných záchodcích (zjawnych nuznikach) či na benzínových pumpách (tankownjach) – však si také stejně musí pravidelně nabrat benzín do vařiče. K cíli svých cyklistických snů jsme jeli vlakem (z ćahom) – jízdenky jsme si koupili až v den odjezdu, ten samý den jsme také balili (pakowali). Vlak nás vždy dovezl na hraniční nádraží, a potom jsme jeli na kole přes hranici k nejbližšímu nádraží (dwórnišću). Tuto taktiku používají také ti, co putují s batohem (nachribjetnikom), protože je to levnější než mezinárodní jízdenka. Vlak též poskytuje dobrý nocleh, leželi jsme tři v jednom kupé, ale spalo by se lépe, kdyby průvodčí nechtěl tak často vidět naše jízdenky. Češi ale mají v hlavě železniční mapu a přesně vědí, kde a kdy který vlak jede. Přinejmenším jeden takový odborník je v každé skupině. V cizí zemi pak má úkol studovat jízdní řád (plan wotjězdow a přijězdow), zatímco ostatní se na nádraží pídí po nejlevnějším kafíčku nebo hlídají bágly. Letní dny jsou dlouhé, obzvláště na severu. Proto jsme každý den ušlapali (nateptali) hezký kus cesty. Někdy jsme se také flákali (lěnjeho pasli), to znamená, že náš cyklistický výkon nebyl tak dobrý. Každopádně jsme hodně viděli, mnoho drobností při pomalé jízdě nebo hodně všelijakých míst. Také jsme zjistili, že ani místní (wobydlerjo kraja) někdy neumí vysvětlit kudy kam (hdźe po kotrym puću) – avšak vždy jsme měli nějaký určitý cíl: Támhle v tom městě mají zajímavé muzeum (tam se hned můžeme i umýt), potom pár kiláků dále je větší les (tam můžeme přenocovat) a cestou ještě uděláme okliku (wokołopuć) přes vesnici se starým kostelem (tam určitě bude blízko i nějaká lavička, kde bychom se mohli nasvačit). Cestování v českém stylu – život mimo (zwonka) civilizaci? Kdepak – bez odpadkových košů ve městech bychom nemohli ulehčit (wolóžić) svým brašnám a bez internetových kaváren by si rodiče začali dělat starosti. Když nám nakonec došly sušenky (wafle, lužickosrbsky jsou „sušenky“ křížaly) a trička byla tak špinavá, že už nepomáhalo ani přepírání v ruce, a také když se touha po sprše (duši) ozývala více než třikrát za den, byl čas se vydat na zpáteční cestu. Když jsem se rozloučila se svými českými přáteli, zdálo se mi, že teprve nyní po deseti dnech na kolech v zahraničí (wukraju) – za hranicemi Čech – jsem opustila Čechy. Nejen češtinu, ale také českou stravu, české vtipy (žorty), český pohled na svět a cestovatelskou filozofii – všechno, co jsme měli s sebou. Co mně – Lužické Srbce – toto dočasné počeštění přineslo? Kromě některých českých slovíček a trochy švejkovského ducha jsem poznala sama sebe a to je přece to ono, co Češi hledají na svých cestách: sami sebe. Katja Brankačkec, Literární noviny, 2.11.2005 Z kulturního měsíčníku Rozhlad 7/2005 přeložil Ondřej Doležal. Autorka je doktorandkou sorabistiky a pedagožkou lužické srbštiny na Univerzitě Karlově v Praze. | |