Fukov(lh) | 2005-12-08 |
|
Česká obec a saská dráha Není to zrovna při ruce. Zájemce se musí vydat až do severočeského Šluknova a odtud pěkně po svých dál. Pořád na sever. Starou cestu mezi lesy a pastvinami obklopí záhy hraniční kameny a na mysli již klesající poutník vzpomíná na své jízdní kolo. Teď by mu přišlo totiž vhod. Pak se ale z ničehož nic ozve povzbuzující zahoukání, tak typické pro německé motorové jednotky. Takže rychle ještě pár kroků; krajina se otevírá a poutník je u svého cíle. Co vidí, jej ovšem ztěží nadchne. Mírně zvlněná krajina, porostlá podhorskou ostřicí, most odnikud nikam, potok a pak jen hraniční závora. Dál už leží Německo. Náš turista si ale rozhodně nemusí vyčítat, že se plahočil až sem. Stojí totiž na dosti zajímavém místě. Především zmíněný most převádí polní cestu přes značně atypickou železniční trať. Mimořádnost těchto kolejí spočívá jednak ve skutečnosti, že se jedná o nejseverněji položenou železnici u nás, jednak ve faktu, že jde o dráhu cizí. Kdo by se chtěl dozvědět, jak tady jezdí vlaky, musí vzít na pomoc jízdní řád německých železnic a vyhledat trať Dresden-Zittau (po našem tedy Drážďany-Žitava), konkrétně úsek mezi stanicemi Neusalza-Spremberg - Taubenheim. Ten je dlouhý čtyři kilometry: přesně 1027 metrů vede však po území České republiky. Takže tudy se jezdí z Drážďan do Žitavy přes Čechy i když němečtí cestující zřejmě ani nepostřehnou,že se na pár okamžiků i s vlakem ocitli v cizině. Pokud si tuto skutečnost uvědomí, třeba je napadne celkem logická otázka: proč nezůstali kdysi stavitelé se svou dráhou na vlastním území? Před stejný problém byli postaveni na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století i projektanti nové železnice. V teoretické rovině se tenkrát uvažovalo o variantě vnitrostátní (dráha povede výhradně po saském území) a české (jedním kilometrem projede cizí, tehdy rakousko-uherské státní území). O prvním řešení však praktičtí Sasové ani příliš neuvažovali. Čistě saské vedení trasy nové dráhy by totiž přineslo prodražení celé stavby: u obce Taubenheim převést koleje na druhou stranu údolí, vybudovat několik umělých staveb, protnout hustou zástavbu tří obcí a u Neusalza-Sprembergu se znovu přes celé široké údolí vrátit k původnímu směru. To by pochopitelně Královské saské státní železnice něco stálo. Praktičtější se tedy jevila realizace bezproblémové české varianty. Ke stavbě kolejí via Čechy ovšem potřebovali Sasové oficiální souhlas Vídně. Dostalo se jim ho v květnu roku 1869 ve státní smlouvě, která v článcích 7 -18 řeší otázky budoucího spojení českých a saských kolejí. Speciálně článek 11 hovoří o problému saských kolejí, protínajících částečně české území. S tímto oficiálním požehnáním se tedy Sasové pustili do budování a postavili dráhu v její dnešní podobě. První vlak tudy projel právě před sto třiceti léty, dne 1. května 1875, a další tisíce a tisíce vlaků jej od onoho dne následovaly. Trať je jednokolejná; v létech 1920/1921 ovšem Němci prováděli přípravné práce na její zdvojkolejnění. Z této doby pochází i dnes už trochu omšele působící železobetonový most na českém území, ležící v kilometru 21,5 saské dráhy. Navzdory stavebním úpravám tady ke dvoukolejnému provozu však nikdy nedošlo. Ani nebylo třeba budovat tady zvláštní zastávku. Na vlak se odtud prostě chodilo do Německa. A to ještě existovala možnost výběru. Nádraží v Neusalza či Taubenheimu jsou vzdálena shodně jeden jediný kilometr. Za monarchie i první československé republiky tady fungovala celnice, takže nebylo problémů. Proto asi archivní dokumenty postrádají zmínky o snahách zřídit na saské dráze zastávku pro zdejší obyvatele. Pro jaké obyvatele? zeptá se teď nechápavě dnešní turista. Široko daleko na českém území nestojí přece jediné stavení, všechny viditelné domy kolem dokola leží v sousedním Německu. Dnes tomu tak nepochybně je. Toto poněkud mrtvé české místo, obklopené německým životem, nepůsobilo dojmem bezútěšnosti vždy. Ještě před šedesáti léty tady stála živá obec s kostelem, školou, poštou i tou zmíněnou celnicí. Jmenovala se FUKOV, německy FUGAU a byla stará půl tisíciletí. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1474: to ještě zdejší území nepatřilo k Čechám. Tam připadlo,když je, částečně jako dědictví, částečně za úhradu 7650 kop získal pro sebe v roce 1682 majitel šluknovského panství Filip Zikmund z Dietrichštejna. Trochu neobvyklý místní název pochází z německého výrazu die Fuge, což přeloženo znamená spára, štěrbina. A jen málo místopisných jmen vystihuje situaci lépe: pohled na mapu to lehce dosvědčí. Česká spára do okolního Saska se měla čile k světu. Kostel si tady postavili v létech 1784 -1788 a zasvětili jej českému patronu, svatému Václavovi. V německy mluvící oblasti musel jako rarita působit kostelní zvon, který jako jediný na Šluknovsku nesl český nápis. Sto roků po kostelu se Fukovští dočkali vlastní pošty, kterou slavnostně otevřeli 16. května 1894. A pokud lze věřit údajům v knize Heimatskunde des politischen Bezirkes Schluckenau z roku 1894, pak se na přelomu století obec Fukov alias Gemeinde Fugau rozkládala na rozloze 276,44 hektaru a dělila se na Starý a Nový Fukov. Ke stejnému roku tady napočítali celkem 143 domy s 823 stálými obyvateli. V letech 1848 a 1919 odmítli možnost přičlenění své obce k sousednímu Sasku. Prý chtěli zůstat v Čechách. Pokud je na této historce něco pravdy, pak si ovšem nad svou obcí sami podepsali rozsudek. Na daleké Jaltě a o něco bližší Postupimi se rozhodlo a odsun zdejších německých obyvatel znamenal konec. Zbytky liduprázdné obce srovnalo v roce 1960 socialistické Československo se zemí. A dokonce ani zdejší rodáci by dnes nedokázali přesně identifikovat místo, kde kdysi stála jejich škola, kam chodili do kostela a kde úřadovala jejich pošta. Fukov či Fugau patří už jen a jen historii ... Naposledy se náš turista rozhlédne po krajině a vydá se pomalu nazpět fukovskou spárou do českého vnitrozemí. Třeba se mu budou hlavou honit myšlenky o slávě v květnu 1875, kdy nafintěný Fukov zdravil svůj první vlak, či o chvílích o sedmdesát let později, které znamenaly konec. A pokud by atraktivnost zdejších kolejí poutníkovi zůstala lhostejná a osud obce Fukov by jej zanechal chladným, tak jej ještě na závěr může oslovit jiná místní zajímavost. Onen bublající potůček, zčásti tady tvořící státní hranici, není nějaká bezejmenná vodoteč. Co si do téhle vody hodíte, můžete si při troše štěstí po čase vylovit třeba v Berlíně. Ano, z téhle čiperné bystřinky, kterou tady, na nejzazším českém severu není těžké překročit, se zhruba o dvě stovky kilometrů severněji stane pořádná řeka. Důstojně protéká i hlavním městem spolkového Německa. A že se jmenuje Spréva, to asi už není třeba dodávat. Pavel Schreier ČD pro Vás | |