Dvakrát z Chotěbuze(lh) | 2006-11-22 |
|
Pocta kancléřce BERLÍN - Německý fotbalový klub Energie Cottbus získá do svých řad novou prominentní postavu - kancléřku Angelu Merkelovou. Politička, jež vyrostla ve východním Německu, se příští rok stane čestnou členkou klubu, který momentálně jako jediný z východoněmeckých týmů hraje nejvyšší soutěž. Deník Sport 19.11.2006 Filmy z Chotěbuze Cottbus - Německé město Chotěbuz (Cottbus) se stalo ve dnech 14. 19. 11. hlavním útočištěm východoevropského filmu. V soutěžním programu běželo deset filmů včetně českého filmu Indián a sestřička. V dalších osmi programových sekcích bylo uvedeno přes 100 filmů. Česko reprezentovali Rafťáci, Marta a Sluneční stát. Trh projektů Nejzajímavější filmy festivalu se zabývaly nějakým konkrétním společenským fenoménem (emigrace, národnostní menšiny, násilí, revoluce 1989). Dalším zajímavým jevem je zvyšující se počet koprodukcí, který se před branami východní Evropy nezastavil, jak se původně přepokládalo. Trh projektů s názvem Connecting Cottbus, který byl součástí festivalu, působil letos živějším dojmem než festival sám. Hledali tu koprodukční partnery také režiséři Matej Mináč a Marek Dobeš. Mináč chce natočit film Anglická rapsodie, vycházející z reálného příběhu čtrnáctiletého chlapce, zachráněného před nacisty v tzv. Wintonově vlaku. Dobeš by rád pokračoval v komiksovém horroru Choking Hazard. Producent Richard Němec (Čert ví proč, Vierka) neměl sice v Chotěbuzi žádný konkrétní projekt, ale přítomnost na trhu projektů považuje za důležitou: "Je tu příležitost poznat, co se ve východní Evropě děje a navázat osobní kontakty. Důležitá je kontinuita - každoročně se sem vracet. Na Berlinale je koprodukční trh sice mnohem větší, ale lidé tu mají k sobě dál. V Chotěbuzi funguje nejlíp výměna informací mezi filmaři z východní Evropy a Německa. Žádný lepší trh projektů jsem zatím nenašel." Jeho německý kolega Andreas Eicher, jenž nyní koprodukuje slovenský film Muzika, tvrdí něco podobného: "Slovenský producent tu projekt filmu Muzika prezentoval v roce 2003. Zaujalo mě především to, že film měl režírovat Juraj Nvota, kterého si vážím. Bez trhu projektů Connecting Cottbus bych se o tomto projektu neměl šanci dozvědět." Už v Karlových Varech... Koprodukční mechanismy pomalu mění tvář východoevropské kinematografie. Pozoruhodný bulharský film Vánoční strom, který soutěžil na MFF Karlovy Vary i v Chotěbuzi, má německého koproducenta právě tak jako rumunský film 12.08 na východ od Bukurešti a polský film Óda na radost. Všechny tři filmy patřily k lahůdkám programu a všechny byly již k vidění na MFF Karlovy Vary. "Koprodukce jsou důležité i proto, že nutí naše filmaře kvalitně pracovat," zdůrazňuje Richard Němec. Koprodukční východoevropské filmy obvykle nepřesahují náklady obvyklé u běžných východoevropských filmů (půl až jeden milion Euro). Výjimkou jsou mnohostranné koprodukce několika zemí. Taková byla v Chotěbuzi pouze jedna - ruskokirgizskofrancouzskoněmecká Svatební truhla v režii Nurbeka Egena. Jde o love story Kirgize žijícího ve Francii a Francouzky, kteří cestují na kirgizskou vesnici plnou rázovitých typů. Ve filmu se stále zpívá, raduje a slaví tradice. Jde vlastně o pohádku, odehrávající se v jakémsi zvláštním bezčasí. S prázdnou hlavou Ve chvíli, kdy v kinematografiích východní Evropy převládají pochmurné filmy o vyděděncích, sirotcích, gaunerech a zlodějích, přichází některé kinematografie s novým formátem romantických filmů se sociálním přídechem, jakousi obdobou socialistického realismu v podmínkách kapitalismu. Jde o filmy z velké části financované z tzv. product placementu, tedy umísťování reklamního zboží přímo do centra děje, tak jak známe např. z povedeného českého filmu Rafťáci. Děj je většinou soap opera, tedy řídký, politicky korektní, zásadně neodporuje budování tržního hospodářství a končí happy endem. Ve filmu neustále jezdí auta jedné značky a pije se nápoj od jedné firmy. Na konci filmu odchází divák z kina s prázdnou hlavou, a přesto jakoby potěšen. V Chotěbuzi byl v programové sekci Národní hity uveden nový polský film Já vám ukážu! Jako svůj filmový debut ho režíroval chorvatský reziser Denis Delič, který vystudoval a pracuje v Polsku. Mladá redaktorka trendového ženského časopisu Judita žije v luxusní vile na varšavském předměstí se svou dcerou a občas za ní chodí přítel, úspěšný moderátor komerční rozhlasové stanice, sídlící v proskleném mrakodrapu se skleněným výtahem na fasádě. Oba dva se stýkají s lidmi, kteří rádi mluví o dovolené na Seychellech a večeří v brazilské restauraci. Ideální pár, nebýt osmnáctileté dcery. Ta si rozumí spíš se svým otcem, bývalým Juditiným manželem. V dialozích se hojně mluví o antikoncepci, Gbodu u ženy a o tom, co je to brunch. V intimní chvilce, kdy se Judita shání po oblíbeném energetickém přípravku Bodymax, Adam se k ní přivine a řekne: "Toto je Body a toho je Max" (míněn jeho pohlavní úd). Trendové filmy jsou v katolickém Polsku na vzestupu. Neškodí totiž nikomu a církev je doporučuje: přes všechnu erotiku podporují totiž křesťanské soužití. Mimo čas a prostor Východoevropský film zažívá sice boom témat, ale často zůstává mimo čas a prostor. Je to zajímavé, protože film ve světě kráčí opačně směrem ke konkrétním příběhům o konkrétních událostech. Symptomatický je v tomto ohledu český film Marta v režii Marty Novákové. Film líčí situaci otce a syna a zraněné ženy na opuštěném statku v podmínkách blíže nespecifikované války a v Chotěbuzi běžel ve světové premiéře. Je to jistě pozoruhodný film, ale je nutno klást si otázku, jestli není trochu luxus natáčet metaforické příběhy v době, která je bohatá na konkrétní události. Celá řada dalších východoevropských filmů se odehrává v podobném bezčasí, postrádá však sílu příběhu Marty. V těchto filmech se nezávazně, hospodsky konverzuje o ničem a divák se nemůže dočkat konce. Jakoby autoři těchto filmů sami žili uzavřeni ve virtuálním světě. Plzeňský deník 22.11.2006 | |