Lužičtí Srbové chrání svou kulturu a jazyk(mm) | 14. prosince 2007 |
|
Už stovky let jsou nedílnou součástí regionu vymezeného německými městy Chotěbuz a Drážďany a polskou hranicí. Lužičtí Srbové, o kterých je řeč, teď mají pocit, že jim finanční prostředky od státu a dvou spolkových zemí nestačí k udržení vlastní kultury a jazyka. Lidé hlásící se k tomuto národu zažili perzekuci za nacistického režimu a ani v bývalé NDR jim příliš pšenka nekvetla. Náš berlínský zpravodaj Jiří Hošek se zajel do Lužice podívat, jak se tamním obyvatelům daří dnes. Jsme v dvojjazyčné škole v hornolužickém městečku Crostwitz. Ani ne desetileté holčičky oděné v tradičních krojích, předvádějí ukázku lidového umění Lužických Srbů. Jejich škola se pyšní jedním zajímavým primátem. Navštěvuje ji totiž vůbec nejvyšší procento dětí mluvících lužickou srbštinou. "Je pro nás nesmírně důležité, aby děti co možná nejdřív navázaly kontakt s oběma jazyky. Našim cílem je, aby žáci před ukončením čtvrté třídy ovládali ústně i písemně jak srbštinu, tak i němčinu; tzn. aby byli schopní navštěvovat kteroukoli jinou školu." Ředitel Mirko Schmidt poukazuje na zajímavou skutečnost, že své děti do crostwické školy posílají taky rodiny, ve kterých se jazykem Lužických Srbů vůbec nemluví. Po finanční stránce je prý budoucnost školy zajištěna, na čemž má svůj podíl taky české ministerstvo zahraničí. Paní učitelka Worša Wičazová ale situaci srbského jazyka a kultury tak růžově nevidí. Stěžuje si mimo jiné na to, že teenageři po absolvování střední školy region opouštějí a s tím taky upadá jejich zájem o jazyk Lužických Srbů. S tím se dá ovšem těžko něco dělat. Údajně malá politická angažovanost představitelů lužicko-srbských sdružení a spolků, by se ale prý zlepšit mohla. "My přitom usilujeme o všechno možné; o jazyk, o literaturu, o podporu dětí a mládeže. Podle mě se nám ale málo podpory vrací zpátky. Mám pocit, že na některých místech nesedí ti správní lidé, kteří by se přitom v naší věci mohli a měli angažovat," říká paní Worša, která připouští i jistou roztříštěnost slovanské národnostní menšiny. Předseda Svazu Lužických Srbů s názvem Domowina Jan Nuck ale hlavní problém vidí v tom, že Lužičtí Srbové nemají žádnou vlast; žádnou zemi, kde by se mluvilo stejným jazykem a která by je podporovala. "Třeba taková dánská menšina ve Šlesvicku-Holštýnsku dostává školní učebnice, literaturu, hudbu a další věci z Dánska. My takový zdroj nemáme. Všechno si musíme vyrobit sami. Proto potřebujeme stejné instituce, jako velké národy. Když nám to německý stát nedovolí, tak se pak cítíme diskriminováni." Doufejme, že i za pár let budou děti vybíhající s řevem z crostwické tělocvičny odpovídat na otázku, jaký jazyk mají nejraději. Jiří Hošek, Milan Kopp, Český rozhlas - Radiožurnál | |