Lužickosrbská menšina bez komplexů(mm) | 15. - 21. 7. 2008 |
|
Jak je možné, že si nepatrná slovanská menšina uchovává svůj svéráz, jakkoli už po staletí žije obklopena německým živlem? Nehraje zde zásadní roli právě prožívaná zbožnost v mateřském jazyce? Redaktor KT se vypravil na pouť do Rosenthalu (Róžantu), aby se sám přesvědčil, jak se národnost, jazyk a víra doplňují v terénu. Druhý červencový den v poledne vystupuji z vlaku v německém Budišíně, středisku Horní Lužice. Ve městě s asi 50 tisíci obyvateli mluví lužicky méně než desetina. Přesto je přítomnost lužických Srbů nepřehlédnutelná. Nedaleko nádraží to dokazuje mohutná budova s názvem Haus der Sorben (Srbský dům), kde sídlí většina srbských institucí. Není bez zajímavosti, že ve městě, kde se mimochodem ženil Karel IV. s Annou Svídnickou, se jazyk Horní Lužice velmi podobá češtině 15. století. A vazba na českou kulturu přetrvává dodnes. Když jsem totiž do Srbského domu přišel navštívit redakci spřáteleného Katolického posla (obdoba našeho Katolického týdeníku), tak mi skupinka lužických dětí, která zde právě byla na návštěvě, zazpívala bezchybnou češtinou „Šla nanynka do zelí“ a „Měla babka čtyři jabka“. PŘED BOHEM JSME SI ROVNI Rafael Ledschbor, redaktor zmíněného týdeníku, mne vzápětí převezl do vesnice Ralbice asi 20 km od Budišína. Právě odsud jsme se měli vydat o svátku Navštívení Panny Marie na pouť, která byla vlastním cílem mé cesty do Lužice. U kostela v Ralbicích mě na první pohled zaujal místní hřbitov - všechny hroby zde vypadají stejně: bílý dřevěný kříž s pozlaceným kovovým krucifixem, tabulkou se jménem zesnulého a vkusnou květinovou výzdobou. „Hřbitov je upraven tak, aby bylo jasné, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni,“ vysvětloval mi tuto zvláštnost můj hostitel. Než jsem se nadál, vychází z kostela procesí. Šest děvčat v tradičních černo-bílých krojích s růžovými stuhami vynáší z chrámu na nosítku milostnou sošku Panny Marie. Před nimi nese mladý muž kříž, za nimi následuje asi pět desítek lidí. Průvod přechází na silnici a pak míří do čtyři kilometry vzdáleného Rosentalu (Róžantu), hlavního poutního místa tohoto kraje. V procesí kráčejí lidé všech generací – překvapuje mě zejména náboženský projev několika mladých mužů, jejichž modlitby a zpěv zněly zvlášť výrazně: „Maci Boža, Róženska, pěston swoje dzěci, nas! Z twojim synem, našim Bohom, škituj nas kóždy čas!“ (Matko Boží, Roženská, opatruj nás, své děti! Se svým synem, naším Bohem, ochraňuj nás v každé době!) - zní zvučně rozpálenou krajinou. Procházíme kolem pole s dozlatova uzrálým obilím, právě připraveným pro žeň. Na druhé straně se volně pasou koně, v dálce jsou vidět Lužické hory. „Chodíme takto pravidelně. Má to význam pro naše lužické společenství,“ svěřuje se mi Christof, pětadvacetiletý majitel kavárny. „Kvůli práci se mi ta pouť moc nehodí, ale stejně jsem se rozhodl jít, nechci ji vynechat,“ dodává. Podle něj je tradice srbských poutí stále živá a nedokázal ji utnout ani komunistický režim. Ten tyto poutě sice nikdy nepovolil, ale nezbylo mu, než je trpět – lidé si své zvyklosti nenechali vzít. TAKOVÁ VÍRA PŘITAHUJE A to už vcházíme do další obce, kolem silnice stojí hloučky lidí, které se postupně přidávají do procesí. Zpěv mohutní, až připomíná legendární husitský chorál. Před Róžantem zdravíme procesí z jiné vesnice, které si zde udělalo zastávku, aby se v parnu osvěžilo vodou. A už jsme před branou do areálu poutního chrámu – radostné modlitby kulminují, obcházíme kostel a vstupujeme hlavním vstupem dovnitř, kde už dávno není místo k sedění. Tisícovka lužických Srbů, která se na této venkovské pouti shromáždila, není sice závratné číslo, ale představuje skoro desetinu celkového počtu katolíků v celé Horní Lužici. Jejich aktivní účast svědčí o opravdovosti náboženského přesvědčení. Není divu, že takto zmužilá víra se chová sebevědomě i na veřejnosti a bezděky tak přitahuje mladou generaci. A nejen ji. „Málem jsem se tu stal katolíkem,“ svěřil se evangelický novinář z Dolní Lužice, který sem také přijel napsat reportář. „Určitě za rok přijedu zase,“ utrousil při loučení. MARTIN T. ZIKMUND, Katolický týdeník | |