Cesta na Mars začíná v Dolní Lužici(lh) | 2008-10-08 |
|
Co dělat s největším pohyblivým strojem na světě, který už nenajde uplatnění? Vyhodit do vzduchu nebo udělat z něj turistickou atrakci. V Německu zvolili možnost číslo dvě. Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů. Tímto heslem se nejspíš řídí Němci na Dolní Lužici. Jinak by nemohli vzdorovat dávno akceptovaným rozhodnutím přírody a politiků. Celá oblast Dolní Lužice byla částí bývalé NDR a až do spojení obou německých zemí hojně využívaná pro těžbu hnědého uhlí. Na jinak krásné krajině se povrchová těžba výrazně podepsala. Stejně jako v severních Čechách. Potud ale podobnost končí. Němci se nesmířili se zdevastovanou krajinou a vysokou nezaměstnaností, kterou zavření dolů v poslední dekádě minulého století přineslo. Rozhodli se, že z hnědouhelných dolů udělají ráj pro turisty. Planeta Mars Luxusní hotel na břehu propasti. Tak lze stručně charakterizovat Seefeld, městečko, na jehož okraji začíná nová německá turistická atrakce – IBA terassen. Zde si kromě pochutnání v malé restauraci s výhledem na měsíční krajinu můžete najmout průvodce a projít se do „lůna Marsu“. Průvodci tuto prohlídku totiž nazývají Cesta na Mars a nutno přiznat, že naše putování se záběrům z vesmíru docela podobá. Šplháme z kopce kolem obrovské konstrukce, která vypadá jako molo. Ale něco jí chybí – voda. „Ano až sem bude sahat voda,“ ubezpečuje nás průvodce. Záměrem vlastníka je totiž všechny doly, které jdou, zatopit a na jejich březích vybudovat pláže a turistická letoviska se sítí cyklostezek. Jak později vidíme, někde se jim to už podařilo. Kráčíme mezi krátery a všudypřítomný uhelný prach štípe do očí. To ale není nic proti „uhelné bouři“, která se strhne za chvíli. Prach máme úplně všude, ti co si nevzali sluneční brýle, v následujících dnech zápasí se zánětem spojivek. Rozhodně procházka po hnědouhelné pánvi aspirující na to stát se v nejbližších letech obrovským turistickým lákadlem určitě stojí za to. Během otírání prachu alespoň z nejnutnějších částí těla nám průvodce popisuje tragédii místních lidí. Celé vesnice se musely zrušit a přestěhovat, aby vyhověly kolektivnímu blahu a touze po hnědém uhlí. Teď lidé bydlí na okraji hnědouhelné pánve a jsou bez práce. Právě pro ně je příslib návalu turistů jedinou nadějí před stěhováním. Možná právě tady se sluší připomenout, že na rozdíl od České republiky byly místní hnědouhelné doly zavřeny ještě dříve, než se stačily vytěžit. Rozčarování obyvatel, kteří museli obětovat své domovy si lze snadno představit. Důlní obr Jen o pár kilometrů dál se uprostřed rozlehlé, rovinaté téměř měsíční krajiny tyčí obrovské železné monstrum. Uvidíte ho hodně z daleka. Není divu, měří totiž přes půl kilometru. Je to obr se smutnou minulostí - důlní věž F60. I tahle turistická atrakce má svou pohnutou historii. Když jí v roce 1990 dostavěli, byla a podle průvodce také stále je, největším pohyblivým strojem na světě. Bohužel poslední pohyby vykonala v létě 1991, kdy byla zavřena a s ní skončila i těžba hnědého uhlí v oblasti. Politici se dlouho rozhodovali, co s touto „zlobivou holkou“ udělat. Už byly připraveny výbušniny na její odstranění, ale někomu se jí přece jen zželelo. V současné době slouží turistům a stojí za vidění. Takový kolos hned tak nikde nenajdete a poutavé vyprávění o její historii a současnosti zaujme i naprosté technické neználky. Navíc je z ní krásný výhled do krajiny na zpola zatopené doly. Když tam zavítáte na jaře, uvidíte v zákoutích nosných pilířů hnízdit ptáky. Německá fantazie nezná hranic, takže si můžete objednat ve vrcholcích konstrukce večerní piknik spojený například s romantickou žádostí o ruku. V srpnu se na věži konal koncert vážné hudby a další se připravují. Zároveň se rekultivuje okolní prostředí F60, aby tak v příštích desetiletích ležela ne na kraji hnědouhelné pánve, ale na břehu jezera, po kterém doplujete na jachtě až na Mars. Kateřina Stárková Deník.cz | |