Lužičtí Slované se snaží nezmizet(mm) | 20. října 2009 |
|
Lübben, Německo (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Marga Morgensternová miluje, když se jí někdo zeptá na Lužické Srby. Hrdě a spokojeně se nadechne, smete smítko z mohutného bílého čepce či kroje, které jsou vidět na sto metrů, a uprostřed náměstí začne s gustem vyprávět. O tradicích, víře, slovanských dějinách. „Tohle je naše země, vždycky byla,“ říká na náměstí ve starobylém městě Lübbenu. Jednu otázku však tato asi sedmdesátiletá dáma nemá ráda – zda ještě umí jazyk svých předků, dolnolužickou srbštinu. „Neumím, neumím, jen trochu rozumím, ale moji prarodiče ji ještě používali,“ připouští smutně. „Mizíme, chlapče, mizíme, za chvíli z nás už asi nezbude skoro nic,“ dodává. Až sem, několik desítek kilometrů jižně od Berlína, ještě poměrně nedávno zasahovalo slovanské osídlení Lužických Srbů. Čas a historie jsou však proti nim – pomalu mizí. Snadno se tady dá pochopit, o čem kdysi skládali básně slovanští buditelé a čemu se dnes smějí studenti na základní škole: že Slované se mohou rozpustit v německém moři. Přesně tohle se tady nyní děje, i když to mnozí nechtějí slyšet. Němci se učí místo Srbů „Musíme se snažit, ale Lužičtí Srbové určitě nevymizí, všude kolem existují tradice, které už jinde neuvidíte,“ říká kategoricky Ute Grossmannová, průvodkyně skanzenem v místě zvaném Lehde (či Lědy) v slavné oblasti kanálů a nakládaných okurek Spreewald (či Błota). Je pravým opakem paní Morgensternové – je čistokrevná Němka, v krvi jí nekoluje ani kapka srbské krve, avšak srbsky mluví. „Když tady bydlím, je přece potřeba naučit se jazyk,“ říká hrdě. Přesné statistiky neexistují, většinou se udává, že v Horní Lužici (tedy té bližší českým hranicím) se domluví srbsky 20 až 40 000 lidí, tady, v Dolní Lužici, to je mnohem méně: 10 až 20 000. I to však mohou být čísla nadsazená, asimilace dělá své. Ještě po druhé světové válce jich bylo na čtvrt milionu, nyní ubývají. Důvody jsou prosté: jazyk se, a to především v Dolní Lužici, zachoval už jen na vesnicích. Mladí lidé přecházejí na němčinu. A srbské spolky v obou Lužicích bijí na poplach – obviňují vládu v Berlíně, že pro záchranu jejich kultury a řeči nedělá dost. Ještě počátkemdevadesátých let semístní organizace snažily prosadit, aby obě Lužice utvořily jedno správní území. Ale nedomohly se ničeho (dnes jsou Lužice rozděleny mezi Sasko a Braniborsko). Mají sice vlastní tiskoviny, kulturní spolky i televizní programy, z jejich informačních materiálů však vyplývá značná skepse a obava z postupného oslabování. Před časem dokonce lužické organizace zoufale požádaly o pomoc Polsko, stěžují si, že ubývá škol, v nichž se oba (vzájemně odlišné) lužické jazyky vyučují. Moc to však platné nebylo. Lužickosrbský krteček Učitelka Uda Körnerová má na tričku nápis Witaj, pod paží knížku o českém krtečkovi Kšetka źeń (Krtkův den), chystá se tedy na vyučování –mateřská škola vměstečku Vetschau patří k těm institucím, kde se lužická srbština vyučuje jako nepovinný předmět. „Chodí na ni zhruba třetina dětí,“ říká o svěřencích, které učí dolnolužickou srbštinu především na říkadlech a písničkách. Děti to zjevně baví, a to zejména tehdy, když se v říkance vyskytuje nějaké zvíře. Část, ale ani zdaleka ne všechny, má lužickou krev – většinou jde o „čistě německé“ děti, jejichž rodiče považují za rozumné nezapomínat na minulost. A zda se bude tento jazyk učit ještě za padesát let? Paní Körnerová krčí rameny. A ještě jednou jimi pokrčí, když se jí zeptáte, zda tu ještě někdo tuší, že obě Lužice byly až do třicetileté války součástí zemí Koruny české. „Myslím, že jsme to už trochu pozapomněli...“ odpovídá s váhavým úsměvem. Čas je prostě neúprosný. Mladá fronta DNES Rubrika: Ze světa, Jan Rybář, 20.10.2009 | |