Velká jízda do Lužice(lh) | 2009-11-14 |
|
Co čekat od Lužice? Samá překvapení: ráj pro cyklisty i turisty v malebných kopcích či nákladně zrekonstruovaná starobylá města s erby českých králů. Ale také těžbou uhlí zmrzačenou krajinu, která chytá druhý dech a stává se fascinující turistickou atrakcí. Den první: Witajce k nam! Ten, kdo chce získat dokonalý přehled o jihu tohoto kraje, musí pro něj vystoupat 120 schodů na litinovou rozhlednu ukrytou v lesích poblíž města Löbau (Lubij). Tahle 28 metrů vysoká unikátní stavba z roku 1854 stála 25 tisíc tolarů, což byla obrovská suma. Mecenáš rozhledny, místní pekař Friedrich August Bretschneider, musel napéci a prodat 1,6 milionu kilogramu chleba... I dnes z ní přehlédnete směrem na jih Lužické a Jizerské hory v obou severočeských výběžcích, na sever Lužickou vrchovinu, Žitavské hory a pak rovinu až k Berlínu. Za věžemi do Budyšína Z rozhledny to naberte do Budyšína. Sedmnáct městských středověkých věží – z toho jedna šikmá s odchylkou 1,44 metru – se mocně zvedá ze žulové plošiny, pod níž se v údolí klikatí Spréva. Překrásně, až láskyplně restaurované stavby téměř všech slohů od pozdní gotiky přes baroko až po secesi vyprávějí příběhy o panovnících, krvavých válkách a příslovečném bohatství. Procházka historickým Starým městem s přibližně 1400 stavebními památkami, půvabnými uličkami a novotou zářícími fasádami vám připomene, že osadu povýšil na město Přemysl Otakar I. – erby českých králů na zdech nejsou výjimkou. Metropoli Horní Lužice s tisícerými nitkami, které ji spojují s dějinami českého státu, si oblíbil i Karel IV. V roce 1353 tu uzavřel třetí sňatek – s Annou Svídnickou. Příběh o Němcích a Srbech Život města staršího než Drážďany či Norimberk po staletí poznamenává soužití Němců a Lužických Srbů. Zastavte se v Lužickosrbském muzeu, vyšetřete si čas na vystoupení Lužickosrbského národního souboru, zajděte si do německo-srbského lidového divadla. „Můžete si tu poslechnout libozvučný slovanský jazyk a seznámit se s naší působivou kulturou a obyčeji. V neposlední řadě si můžete prohlédnout stopy pradávného slovanského osídlení, památky z doby srbského obrození, školní učebnice v srbštině či sbírky krojů,“ upozorňuje Tomasz Nawka, ředitel Lužickosrbského muzea. A ještě jeden přívlastek se pojí s Budyšínem – město tolerance. Už od 1524 zdejší čtyřlodní dóm sv. Petra svorně využívají pro bohoslužby jak katolíci, tak luteráni. A to v Německu, které o sto let později zpustošilo skoro třicet let bojů o víru, není málo. Tip Travel Digestu: Dajce sebi slodzec! Veronika Mahlingová se má co otáčet. Jako u stolů nezůstává jediné místo volné, o víkendech se bez rezervace neobejdete. Není divu. Restauraci Wjelbik s lužickosrbskými specialitami uprostřed Budyšína si pro skvělou kuchyni i příjemnou atmosféru (v prastarém domě bohatého měšťana s právem vařit pivo) oblíbili nejen místní, ale také turisté. „Dajce sebi slodzec (Dobrou chuť)!“ přeje hostům jako správná korčmarka-hostinská, zatímco manžel Stefan se činí v kuchyni. Nepodávají tu módní „fajnovou“ nízkokalorickou stravu, ale poctivé slovanské porce hodně podobné české stravě. Typické menu o čtyřech chodech se skládá z lužickosrbské svatební polévky, hovězího s křenem, telecí pečeně se zeleninou a knedlíky plus vařených švestek s domácí skořicovou zmrzlinou jako zákusku. „Bez prvních třech chodů se ani dnes neobjede žádná pořádná srbská svatba,“ vysvětluje Veronika, která vítá hosty chlebem a solí a v kroji, na němž bílé krajky na černém čepečku prozrazují, že je vdaná. I na německé zákazníky mluví lužickosrbsky, přičemž jim výklad ihned překládá do němčiny. . Mahlingovi, srbsky Malenkovi, provozují Wjelbik spolu s pěti zaměstnanci a pěti učni od roku 1991, o šest let později si přibrali hotel Dom-Eck s dvanácti pokoji pár kroků od restaurace. „Živnost určitě zůstane v rodině. Zaučujeme dceru, aby ji mohla převzít, a hlavně udržet. Sbírá zkušenosti po světě, teď třeba ve francouzském Štrasburku,“ chlubí se korčmarka. Hosté, kteří zpravidla nešetří chválou, dostávají na rozloučenou bylinný likér připravený podle rodinné receptury. Jmenuje se Moja lubka (Moje milá) a na etiketě se usmívá dívka v srbském kroji. Den druhý: Uhlí ukryl ďábel Před cestou na Mars se vyplatí báječně posnídat. Třeba na terase hotelu s krásným názvem Seehof (Jezerní dvůr) ve městečku Seefeld. Výprava na Mars startuje na kopci pod hotelem u obrovské konstrukce. Vypadá jako molo. Něco tu však schází – voda. „Ano, až sem bude za pár let sahat hladina,“ ubezpečuje průvodce. Vlastník chce zatopit všechny umrtvené doly, u nichž to jde. Na březích pak zřídí pláže a turistická letoviska se sítí cyklo- a in-line stezek. Putování na Mars vás ve skutečnosti zavede do bývalých, zatím nezatopených a jizev nezbavených dolů. Výjevy tu opravdu připomínají záběry z rudé planety – bizarní horstva se střídají s kaňony, vyšlapané stopy mizí v prachu a písku. Uhlí, uhlí, uhlí Terén jako ze sci-fi filmu si můžete projít jak po svých, tak ho prosvištět v džípech. Prastará místní legenda má za to, že uhlí skryl před lidmi v Lužici pod zem sám ďábel. Lidé si ho tu přes 140 let od přírody brali a na oplátku ji mrzačili. Krátery po vytěžených povrchových dolech, vykácené lesy, zmizelé vesnice, hrozivý pokles úrovně podzemní vody, bezútěšnost měsíční krajiny – tím vším zaplatil lužický revír za pověst energetického srdce bývalé NDR. V roce 1989, posledním roce před německým sjednocením, Lužice vydala 195 milionů tun uhlí. Po říjnu 1990 klesl počet gigantických povrchových dolů ze 17 na 5, ročně se dnes vytěží kolem 60 milionů tun. Jednou tu budou jezera Na druhou stranu nelze zamlčovat, že východní Německo začalo už v sedmdesátých letech s rekultivací, třebaže se na zahlazování následků těžby nedostávaly finance. Když v roce 1992 tým kancléře Helmuta Kohla zvažoval, jak vdechnout život průmyslem zničené krajině, jeho verdikt zněl: turistika. Sáhl pořádně hluboko do měšce, a tak do jihovýchodu Braniborska a severovýchodu Saska začaly do projektu nazvaného Lužická jezerní krajina plynout stamiliony nejprve marek, pak eur. „Uhelná pánev se přeměňuje v největší umělou jezerní oblast Evropy s 21 jezery. Napouštění „kráterů“ má skončit přibližně za deset let, ale některá lužická jezera, třeba Geierwaldské a především Senftenbergské, si už dokázala zakrátko získat příznivou pověst mezi příznivci windsurfingu a jachtingu,“ vysvětluje Dana Hüttnerová z marketingu Senftenbergského jezera. Do povědomí cykloturistů a in-linistů se region teprve dostává, má však opravdu co nabídnout: Již dnes ji protkalo více než tisíc kilometrů cyklostezek, převážně dokonale asfaltovaných, takže si mohou přijít na své i bruslaři. U Partwitzerského jezera můžete prožít dovolenou nebo jen víkend v prvním z plovoucích domů umístěném na umělém ostrůvku. Den třetí: Příběh ef šedesátky „Glück auf! Zdařbůh!“ vítá bývalý údržbář korečkových rypadel Olaf Umbreit hornickým pozdravem zvědavce, kteří si našli cestu do Lichterfeldu u Finsterwalde, aby si prohlédli největší pohyblivý stroj na světě. Těžebnímu mostu s označením F60 neřeknou místní jinak než ležící Eiffelovka, byť ji v délce trumfne dvojnásobně. Na délku měří 502 metry, na šířku 202 metry, na výšku 80 metrů, spolykal 14 tisíc šroubů a 160 tun barvy. Jinak řečeno: měří jako dvě Eiffelovky naležato a váží víc než bitevní křižník. Jak místní zachránili obra „Kdy mohla F60 vyprávět, svěřila by se vám s příběhem, který začal jeho zrodem v letech 1988 až 1991 ve firmě TAKRAF Lauchhammer. Do ložisek uhlí se zakusoval od března 1991 do června 1992, kdy po sjednocení Německa spolková vláda rozhodla o zastavení těžby v této části Lužice,“ líčí Olaf Umbreit. Ef šedesát tudíž zemřel mladý, krajinu vůkol sebe odtěžoval pouhý rok, byť spouště kolem sebe i uhlí nadělal dost. Tehdy si už majitelé objednali u švédské firmy N obel výbušniny a pyrotechniku na zničení obra. Jenže místní se nevzdali. Ocelové obludy jim najednou přišlo líto. Zrodila se iniciativa na záchranu největší uhelného těžebního stroje, jaký kdy tato planeta viděla. V roce 1998 obec giganta odkoupila za symbolickou cenu. „Čtyři roky se připravovalo jeho zmrtvýchvstání, takže v květnu 2002 přivítal premiérové turisty,“ vybavuje si Umbreit s tím, že dnes můžete třeba poobědvat v horní kabině, nebo si užít na osvětleném kolosu noční rockový koncert. A protože fantazie nezná hranic, můžete si objednat ve vrcholcích konstrukce večerní piknik spojený například s romantickou žádostí o ruku. Balada o babím létě Když se vydaří počasí, snímky od lužických jezer připomínají dovolenou u Baltu – písčité pláže, březové a borové lesíky, průzračná vodní hladina. A to je teprve začátek. Na konci celého záměru vznikne z kdysi vybagrovaného regionu největší umělá jezerní oblast Evropy, ráj pro příznivce aktivní dovolené, ale především bezpříkladně rekultivovaná krajina. Krajina, na které na poslední zbytky Marsu doplujete na jachtě. Německý literární klasik Kurt Tucholsky považoval babí léto za páté roční období. Není přitom jisté, zda některý z týdnů, kdy se o nadvládu přetahují léto a podzim, prožil v Lužici. I kdyby se tu však stavil na pár hodin, utvrdil by se ve své víře. Praktické informace: Trasa: 1. den - Praha- Budyšín- 175 km, jede se přes Rumburk- Neugersdorf- Löbau 2. den - Budyšín- Seefeld- Senftenberg- 74 km 3. den - Senftenberg-Lichetrfeld u Finsterwalde- 46 km Jak se tam dostat: Autem můžete buď na Liberec a z Frýdlantského výběžku z Hrádku nad Nisou na Budyšín, nebo přes Rumburk a ze Šluknovského výběžku na Löbau a opět na Budyšín. Ubytování: Budyšín: Jugendherberge, Gerberbastei Am Zwinger, ubytování pro mládežníky do 30 let, 20 EUR/noc Budyšín Stansee camping, stan 7 EUR/den, malá nuda pláž www.oberlausitz-reise.de/bautzen/cmapingplatz-htm Camping Grosskoschen u Senftenbergského jezera, dospělí 4 až 6 EUR/den, děti do 15 let zdarma, auto 4 EUR/den, stan- 3, 50 EUR www.camping-tipps.net/6_489_de.html Co určitě nevynechat: Toužíte po něčem naprosto unikátním, po ubytování v korunách stromů? Pokud ano, vydejte se do zábavního parku v Einsiedelnu (mimochodem prvním v SRN), do kraje, kde se podle pověstí i dnes v lesích daří lesním duchům, bludičkám a trollům. Dřevěné pokojíčky pro celou rodinu visí v tomto „stromovém hotelu“ několik metrů vysoko. Kde dobře pojíst: Umělecký mlýn v Ludwigsdorfu poblíž Zhořelce skýtá víc než jen skvělou kuchyni, včetně místních rybích specialit, párků z Kamence s budyšínskou hořčicí či koňak z Withenu. Majitel Dietmar Dörfer vám odrecituje historii mlýnu ve verších, svezete se v mechanickém výtahu a prohlédnete si chod mlýnských strojů v plné parádě. Další infomace: Německá centrála pro turistiku tel. 2422 8417 www.nemecko.travel info@dzt.cz www.lausitz.de www.bautzen.de www.luzice.cz www.iba-see.de www.f60.de Více článků najdete v časopise Travel Diggest tn.cz/Travel Diggest/Tomáš Karlík 14.11.2009 | |