Srbsko-české Německo(lh) | 2010-05-29 |
|
Není mnoho míst, která by měla s Českem tolik společného jako Budyšín, hlavní město Lužice. Ta byla po staletí součástí zemí Koruny české a Budyšín je dodnes metropolí slovanských Lužických Srbů. Věž Rudolfa II. Nejhezčí pohled na Budyšín je z mostu přes Sprévu, řeku, která teče z Budyšína do Berlína. Budyšín se za českého krále Karla IV. stal jedním z hlavních královských měst, v době, kdy bylo město majetkem českých králů, byly postaveny nejvýznamnější stavby. Nejznámější z nich je Bohatá věž, kde je dodnes reliéf českého krále a německého císaře Rudolfa II. Formálně zůstala Lužice součástí českých zemí do roku 1814. Bělobůh a Czorneboh Okolí Budyšína směrem k české hranici je jedním z nejhezčích koutů Německa a zároveň místem předkřesťanských rituálů Lužických Srbů, které se v podobě velikonoční jízdy křižáků, trhání kohoutů, nebo pálení čarodějnic zachovaly dodnes. Dvě vysoké hory v okolí Budyšína Běłobóh a Czornebohy jsou zasvěceny nejmocnějším bohům západních Slovanů. Na pětisetmetrové hoře Bělobůh je rozhledna s výhledem na celou Lužici. Muzeum nejen o Srbech Lužických Srbů je dnes méně než 100 000 a jsou posledním národem Polabských Slovanů, národ má který nepodlehl germanizačnímu tlaku. Svým způsobem Čechům nejbližší v Budyšíně svoje instituce, Svaz Domowina, divadlo nebo velice zajímavé Srbské muzeum na budyšínském hradě. V něm se dozvíte mnoho informací nejen o Lužických Srbech, ale také o českých dějinách a vztahu nás Slovanů a Němců. Spreewaldské okurky a budyšínská hořčice Z lužické kuchyně je neproslulejší „howjaze mjaso z chrěnom“, které má v lužickosrbské tradici asi takový význam jako svíčková. Jídlem horníků v lužických dolech, z nichž je dnes jezerní krajina, je „lany wolij“ neboli tvaroh s lněným olejem a bramborem. Po celém Německu jsou proslavené Spreewaldské okurky nebo dýně. Přímo v Budyšíně je slavná továrna na hořčici, jejíž firemní obchod je hned u radnice. Luboš Palata Lidové noviny | |