Stesk po modrých vranách(lh) | 2010-09-15 |
|
Spisovatel Jurij Koch, píšící hornolužicky, dolnolužicky i německy, vydává neveselou zprávu o vlasti Lužických Srbů Proč nás ten sličný ptáček opouští?“ ptá se v knize Modrá vrána spisovatel a novinář Jurij Koch (1936). Tématem spojujícím literární reportáže, črty či snad mikropříběhy v čtivý a přehledný celek je pátrání po posledních „klenotech“, ptáčcích mandelících neboli modrých vranách, které v autorově rodné Lužici kdysi sídlily v tisícihlavých hejnech. Strach z konce Lužickosrbsky se mandelík nazývá rakajca, módra kawka nebo módra wróna a jeho mizení či vymírání tu je metaforou pro osud národa Lužických Srbů. „My můžeme rozprávět o strachu, který člověka přepadá, když se blíží jeho konec. My si ho dovedeme představit. My svedeme vylíčit útrapy vymírajícího druhu,“ říká autor za většinu z těch asi osmdesáti tisíc Lužických Srbů, žijících většinou v jihovýchodní části východního Německa – ty vesnice leží pár kilometrů za Libercem. Ochoza. Tak se jmenuje ves uprostřed lesů, zbytek „tonoucí říše“ původního osídlení. Ves, ve které žil pytlák Fryco Bagola, prchající četníkům, jedna z postav z podvědomí Lužičanů spojující je s nedávnou historií. Ze Slepé zase byl rychtář Jan Hantšo-Hano, sběratel písní, a z Vochoz proslulý písmák Hanzo Nepila, který byl před sto padesáti lety pohřben téměř se všemi svými spisy. Čtyři sta stran se ale zachovalo a dnes jsou národním pokladem. Vzpomínka na tyhle a další hrdiny ale poznenáhlu bledne, mizí, stejně jak se v okolní němčině poznenáhlu rozpouští lužická srbština, prastarý západoslovanský jazyk. „Musím vědět, zda v mé době, před mýma očima neskončilo něco, co skončit nemělo,“ říká Jurij Koch, protestuje, trápí se, vzpomíná a při tom všem bere čtenáře na „ochozu“ čili obchůzku vsí a městeček, které mu ještě zbyly. Samozřejmě – Lužičtí Srbové ve stále blahobytném Německu nejsou ani náznakem v situaci nějakého zapomenutého afrického kmene trápeného hladem a válkou, kterému skutečně hrozí vyhynutí. Hlásit se k Lužičanům je dnes i známkou snobismu, řeč a zvyky, celý ten bohatý folklór je úřady spíše hýčkán, přístup do médií zajištěn a tak dál. Drsným faktem ovšem je ničení krajiny a vysídlování vesnic, ke kterému docházelo alespoň částečně i po pádu NDR a dochází, byť v daleko omezenější míře, dosud. Bránit se, anebo držet hubu? A tahle doba má zase svoje hrdiny. Koch, který patřil k odpůrcům těžby i za časů NDR, se ptá: „Má smysl bránit se proti zájmům moci a kapitálu, anebo je lepší držet hubu?“ Zní to tak pradávně levicově a snad naivně, ale starý pán už viděl mnoho domů, které zdemolovaly vysídlovací čety, zničené sady, místa změněná v pustinu v tom nejlepším případě doufající v rekultivaci. Hrdiny Kochových příběhů jsou mimo vymírajících ptáků také lidé, kteří se vzepřeli: staří manželé Kosakovi, kteří svůj dům těžní společnosti neprodají ani za astronomickou částku a hodlají v něm, oklopeni devastovanou krajinou, dožít. Anebo Manfred Hermaš, starosta Rovného ve střední Lužici, který těžbě brání, neboť ji považuje za „zvrácenost“. Těch „padesát milionů tun uhlí“, o kterých v knize mluví vládní úředníci, znamenaná, že Lužice dosud stojí na minovém poli. Takže strach je tu pořád hmatatelný: „Zbytky strachu jsou přítomny všude, vždyť v Lužici je místo každé druhé vesnice černá díra.“ Smutek ze ztráty je v téhle knížce tedy cítit téměř z každé stránky. Ale Koch není kazatel ani uzoufaný tragéd. Je to vtipný, místy i trošičku poťouchlý vypravěč a při četbě si říkáte, jak je vůbec možné, že se tolik ekologie tak pěkně snese s dobrou literaturou. *** Jurij Koch: Modrá vrána Zpráva ze Srbské Lužice Přeložil Lukáš Novosad Dauphin 2010 JÁCHYM TOPOL Lidové noviny 15. září 2010 | |