Rysy v obličejích zůstaly, ale řeč vymřela(lh) | 2011-03-11 |
|
Lužice /SERIÁL/ – Desítky slovanských kmenů na baltském pobřeží, v meklenburských rovinách i v okolí Lipska a Berlína, byly postupně poněmčeny. Vytvořily tři silné kmenové svazy Srbů, Obodritů a Luticů. Přiznejme však, že svou nesvorností a vzájemnými spory Polabští Slované germanizátorům svou porobu často usnadnili a ulehčili. Již ve 12. století zanikl na ostrově Rujána slovanský jazyk kmene Ránů, kteří uctívali jako nejvyššího pohanského boha Svantovíta (měl čtyři obličeje), postupně zanikaly kmeny Vagrů, Chyžinů, Dolenců, Ratarů či Nižanů. Pouze kmen Milčanů (Horní Lužice) a Lužičanů (Dolní Lužice) se držel dál díky tomu, že jejich území bylo součástí Českého království a styky s Čechy a Poláky byly dost časté. Drevjané z vřesoviště Jako zázrakem se až do poloviny 18. století udržel v tzv. Lüneburském vřesovišti (jižně od Hamburku) kmen Drevjanů. Dnes se tato oblast nazývá Gau Drawehn a jejími středisky jsou nevelká města Lüchow, Dannenberg a Salzwedel. (Leží tam i město Gorleben, dnes známé jako úložiště radioaktivního odpadu, o němž se v současném tisku často píše.) Nabízí se však otázky: Proč právě tam se slovanský jazyk udržel tak dlouho? Údajně proto, že tudy nevedly žádné důležité dopravní spoje a ta hrstka slovanských obyvatel nikomu nepřekážela. Izolace od jiných slovanských kmenů vedla k tomu, že se zbytky slovanského jazyka postupně mísily s němčinou. Zkomolená řeč před zánikem Církevní vizitace roku 1670 zjistila, že v této zapomenuté oblasti vznikla jakási směs starých pohanských zvyků a křesťanské víry. Drevjanská řeč byla ve své poslední fázi před zánikem neuvěřitelně zkomolená a neměla nikdy ustálenou písemnou podobu. Německý evangelický farář Christian Hennig z městečka Wustrow se jako první pokusil zachytit slova neznámé řeči, kterou hovořili jeho farníci. Jediný z Drevjanů, kdo po sobě zanechal písemné záznamy, byl Johann Parum Schultze, starosta ve vesnici Žičin (Süthen), který sice hovořil drevjanskou řečí, ale měl německé školy, takže psal všechno v němčině. Součástí jeho „Selské kroniky“ (Bauernchronik) je i drevjansko-německý slovník a jakási příručka konverzace. Ta ovšem plně odráží ten zubožený stav tehdejšího slovanského jazyka nedlouho před zánikem. Kolébka i rakev Slovanů Navštívil jsem tento kraj a povšiml jsem si, že ženské obličeje tu dodnes mají většinou slovanské rysy, ale řeč zde zanikla před více než dvěma sty lety. Právě tady prožívá host ze slovanské země Kollárovy pocity, když říká, že onen kraj byl „kdysi kolébka, nyní národu mého rakev“... Tím krajem protéká říčka Jeetzel a i zde se tedy dochovaly zkomolené názvy vesnic, z nichž mnohé si dodnes uchovaly původní půdorys slovanského okrouhlíku. V 80. letech 19. století a začátkem 20. století procházel tímto krajem český malíř Ludvík Kuba, který o svém putování napsal poutavé vzpomínky. Několikrát prošel také celou Lužicí a zachytil na plátno krásu tamních lidových krojů. Liberecký deník 11.3.2011 František Vydra | |