Běchmy, smy, budźemy(MM) | 30.7.2003 |
|
Slova v názvu článku jsou v lužické srbštině. Znamenají - byli jsme, jsme a budem. Právě k nám ale dorazila z blízké slovanské Lužice zpráva, ve které se hovoří o uzavření střední školy v obci Chrosčice. Současný stav nazval předseda lužickosrbské Domowiny Jan Nuk "národní tragédií". Obec Chrosčice a okolí jsou totiž centrem hornolužické oblasti a počet slovanských obyvatel je tam téměř absolutní. Přesto stejně jako v jiných částech Německa dochází ke snížení počtu dětí i u Lužických Srbů. Saské ministerstvo kultury v Drážďanech zdůvodňuje uzavření školy tím, že německé i lužickosrbské školy musí mít stejné podmínky. Jak falešný je to argument, pochopíme teprve tehdy, když řekneme, že tomuto etniku zbývá posledních šest škol a jedno gymnázium v Budyšíně. Jak to, že vláda v Drážďanech, která se tak horlivě připojila k Bavorsku jako ochránce občanů německé národnosti odsunutých po druhé světové válce, nevytváří podmínky alespoň takové jako Česká republika např. polské menšině? Jak to, že vláda, která má v parlamentu absolutní většinu a o sobě říká, že je křesťanská a demokratická, pošlapává práva malého slovanského národa na výuku v rodném jazyce? Toto rozhodnutí není ani křesťanské a ještě méně demokratické. Boj o zachování školy v Chrosčicích trvá již několik let. Touto otázkou se v Čechách zabývaly již takové osobnosti, jako byl bývalý premiér Miloš Zeman, který dokonce poskytl menší finanční podporu Lužickým Srbům, dále současný prezident Václav Klaus, který se s nimi před časem setkal v českém parlamentu, místopředseda vlády Stanislav Gross na společném setkání v Podsedicích, nebo bývalý vicepremiér Miroslav Grégr, který ve své funkci navštívil Lužici. Lužickým Srbům se snažili pomoci i další ministři a poslanci z ČR. Zúčastnil jsem se několika demonstrací, kdy se v Chrosčicích shromáždilo několik set občanů na protest proti zavírání své školy. Národní hrdost těchto Slovanů by mohla být v mnohém příkladem i pro nás. Podmínky, v kterých uplatňují svou kulturu a školství, jsou pro nás nepředstavitelné. Přesto dali např. světové literatuře takové osobnosti, jako byli J. B. Čišinský, Jurij Brezan aj. Velkou nadějí je jejich mládež, kterou jsem poznal na jejich festivalech a schadžovankách. Jsem přesvědčený, že i našim přátelům vysvitne naděje, protože tito lidé si ji za svoji upřímnost, srdečnost a víru zaslouží. Věřím, že budou mít v budoucnu stejné podmínky jako Bretaňci ve Francii nebo Poláci v Čechách. Doufám, že se pro saskou vládu nestane příkladem menšinová politika Jörga Haidera v Rakousku - Korutanech. O povahových vlastnostech Lužických Srbů jsme se mohli přesvědčit při vlně solidarity s naší zemí, která se projevila na Lužici při loňských povodních v Čechách. Naši přátelé uspořádali sbírku, která představovala jen v oblasti Litoměřicka asi 15 transportů humanitární pomoci, ve které bylo tisíce spacích pytlů a prošívaných dek, velké množství oděvů, také elektrocentrály, vysoušeče, topná tělesa atd. Pekárny na Lužici napekly také čerstvý chléb. Finanční pomoc se pohybovala ve výši stovek tisíc korun (např. 150 tisíc Kč pro obec Lukavec, 150 tisíc Kč pro město Štětí). Vrcholem této pomoci bylo, že naši zemi navštívily také babičky z obce Chrosčice a předaly svůj důchod lidem, kteří přišli o své bydlení v městě Štětí. A přiznám se, že jsem měl slzy v očích, když na otázku českého redaktora, proč Srbové nepomáhají v Drážďanech, kde mají také záplavy, odpověděl tajemník Domowiny pan Bjarnard Ciš, že v Drážďanech pomohou také, ale bratry mají přece v Čechách. Prosím tímto článkem všechny lidi dobré vůle, aby se připojili k záchraně lužickosrbské školy v Chrosčicích. Robert Kopecký, Právo, 30.7.2003 Autor je poslancem za ČSSD | |